Na stažené okýnko mi zaklepal Noah a já leknutím praštila do volantu a zatroubila jako na poplach. 

,,Potřebujete pomoc, slečno?" uculil se a zamával na mě. Ihned se mi udělal knedlík v krku a krevní tlak vylétl do závratných výšin. 

,,No. Původně jsem chtěla provětrat motor. Ale můžeme to nechat na jindy," řekla jsem bez rozmyslu. 

,,Nejsem pro tebe dost dobrej?" 

,,Ne. To ne. To si nemysli, prosím. Jsem vážně ráda, že výběr padl na tebe. Jenom jsem mizernej společník," přiznala jsem. Z nějakého mě neznámého důvodu jsem toužila udělat na něj dojem. ,,Mně to nevadí. Mám rád ticho."

 ,,Fajn." ,,Pokud to nikam nenapálíš, budu ten nejspokojenější člověk na planetě." Nastartovala jsem motor, při jehož zvuku jsem šla do mdlob a podle Noahových instrukcí projela většinu města. Valnou část konverzace obstaral on. Používal ty otřepaný fráze, který i jeho po chvíli přestaly bavit. Snažila jsem se držet s nim krok. Ale šlo mi to asi stejně dobře jako matika.

,,Proč jste se vlastně stěhovali? Zrovna sem?" vybalil na mě otázku, která ho očividně trápila ze všech nejvíc. Vlastně na ní neexistovala ani nijak složitá odpověď. I tak mě ale zabolela. Nevěděla jsem proč. Možná tón, jakým to řekl. Jako by mu bylo proti srsti, že jsem se tam objevila. 

,,Máma si tady našla novýho ženicha," odpověděla jsem prostě. 

,,Očividně jsi z toho odvázaná."

,,Jo. Jde to na mě tolik vidět?" zeptala jsem se a koutkem oka sledovala jeho reakci. 

,,Trochu. Co ruka?" 

,,Jo. Paráda. Měl jsi dělat doktora." 

,,Tady zastav!" Zaparkovala jsem na nenápadném plácku skrytém před pohledy ostatních vysokými stromy. Byla jsem ráda, že jsem mohla zastavit a oddálit tak tu děsnou konverzaci, kterou jsme vedli. Připadala jsem si hrozně neohrabaná a příšerně trapná. Zdálo se, že Noah nakonec svého rozhodnutí dělat mi společnost hořce litoval. Vylezla jsem ven z auta a posadila se na kapotu. Noah se po chvíli přidal. Vytáhl krabičku cigaret a jednu mi nabídl. 

,,Neměla jsem to v puse... no. Od jistý doby," přiznala jsem rozpačitě a prohrábla si vlasy. 

,,Takže jo nebo ne?" Opatrně jsem si jednu vzala a dlouze se na tu tyčku obsahující návykový nikotin zadívala. Vlastně to nepatřilo mezi to nejhorší, čím jsem si kdy chtěla zničit zdraví. Byla to celkem ubohá omluva, ale mně stačila. Noah mi připálil a já silně natáhla a naplnila plíce kouřem. 

,,Je to pěknej hnus," uchechtla jsem se a popotáhla si znova. Jakmile jsem dokouřila s velkým předstihem a típla nedopalek, poprosila jsem ještě o jedno. 

 ,,Kolik si jich pálila, než si skončila?" povytáhl obočí a starostlivě si mě změřil. Ani trochu se mi ten pohled nezamlouval. Jakoby mě hloubka těch jeho modrých očí litovala. 

,,Tak dvě krabičky denně," přiznala jsem. Z nějakého důvodu jsem mu nechtěla lhát. Lhala jsem už tolika lidem, že jsem si jeho chtěla nechat jako svého jediného soudce i porotu. Protože jsem se nedokázala zbavit pocitu, že on mě dokáže pochopit bez ohledu na to, jak moc sobecká nebo špatná jsem byla. 

,,Wow," hvízdnul. 

,,Jo. Obdivuhodný výkon." 

,,Asi se nemám ptát, proč sis začala takhle kurvit zdraví," povytáhl jedno obočí. 

,,Nevadí, když si to zatím nechám pro sebe?" zeptala jsem se. Jenom souhlasně přikývl, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Zavedla jsem raději téma na něco jiného. Neměla jsem ráda, když se rozhovor točil jen kolem mě. Zeptala jsem se proto na něj a na Scixe. Nedokázala jsem totiž vyhnat z hlavy jejich stejný zkoumavý pohled i totožný úsměv. 

,,Jo. Zřejmě proto, že jsme bráchové," usmál se smutně. Neznala jsem ho pořádně ani den a přesto mi to rvalo srdce. 

,,Proč mi to neřekl?" zeptala jsem se, jakoby byl Scixe povinen sdělovat mi veškerá tajemství jeho života. 

,,Nebyl jsem zrovna bratr na jedničku. Je pro něj jednodušší dělat, že neexistuju." 

,,Co jsi provedl?" 

,,Uděláme dohodu. Já se nebudu vrtat v tvym tajemství a ty necháš to moje." 

,,To beru," zazubila jsem se. I když jsem věděla, že mě to bude užírat. Ještě chvíli jsme si povídali a když se začalo stmívat, vrátili se s autem do garáže, kde jsem svůj nový vůz svěřila do Noahovi péče dokud nenajdu způsob, jak obeznámit mámu a přijala jeho nabídku k odvozu.

,,Já tě varuju, Noahu. Zkřivíš jí jedinej vlas na hlavě a zabiju tě!" slyšela jsem Scixe, jak řve i přes zavřené dveře garáží. Jestli nechtěl, aby ho nikdo neslyšel moc mu to nevyšlo. 

,,A co bych jí asi tak mohl udělat?" oplácel mu ječení Noah. 

,,Vim, co dokážeš. S lidma. Neudělej žádnou pitomost. Mohla by to bejt ta poslední." 

,,Já jí nechci ublížit. Jasný?" 

,,Nevim, co od tebe mám čekat. Ještě ne." 

,,Neublížim jí. V tomhle mi prostě musíš věřit!" Jakmile Noah vyšel ze dveří dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla a veškerou svou pozornost věnovala katalogu levných olejů. 

,,Čím pojedeme?" předstírala sem falešnou radost. 

,,Vidíš tamtoho opela? Tak tim," ukázal Noah skrz prosklené dveře ven na ulici, kde stálo auto v tom nejhorším pojízdném stavu. Mělo ohavnou zelenou barvu. Pravé přední dveře vypadaly jako ukradené z nějakého jiného vraku, protože tam absolutně neseděly a navíc zářily červeně rudou. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou, jako bych tím mohla auto proměnit v něco daleko bezpečnějšího. 

,,Máte garáž plnou luxusních aut a ty jezdíš timhle?" mávla jsem rukou směrem k tomu, čemu říkal auto. 

,,Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o tý nedůvěře? Tak tohle patří k ní," odpověděl a zavedl mě k té hromadě šrotu. Jestli zvenčí vypadalo hrozně, uvnitř to nebylo o moc lepší a jakmile se Noahovi podařilo nastartovat, začala jsem se modlit. I tak ale cesta domů proběhla bez problémů a v naprostém tichu. Slyšela jsem jenom hluk motoru a Noahův zrychlený dech.

,,Tohle bys mohla potřebovat," podal mi klíčky od Camara, jakmile jsme dorazili před náš dům, který se koupal v záplavě světel. Někdo se očividně netrápil s účty za elektřinu. 

,,Jo. A díky za společnost," řekla jsem, když jsem si od něj klíčky převzala a zavadila tak o jeho dlaň, která byla na dotek horká. Skoro okamžitě ucukl a sklopil oči dolů. 

,,Není zač. Bavil jsem se." 

,,Uvidim... uvidim tě ještě někdy?" vydolovala jsem ze sebe. Netušila jsem proč, ale nedokázala a ani nechtěla jsem se smířit s faktem, že bych se s ním už nikdy neměla shledat. 

,,Slyšela jsi ten rozhovor, viď? Bylo by pro tebe lepší, kdyby ses ode mě držela dál." 

,,To si snad můžu rozhodnout sama." 

,,Jo. To samozřejmě můžeš. Opatruj se," uculil se a otevřel mi dveře od auta. Potom bez rozloučení odjel. Ještě dlouho potom, co světla jeho vraku zmizela za zatáčkou jsem tam stála a zírala do prázdna. Až potom, co se do mě dala zima jsem se otočila a zamířila k domu. Ani jsem nestačila pověsit bundu na věšák a už mě někdo strhl k zemi. 

,,Au. Co blbneš?" prskla jsem. Rich stál nade mnou a supěl. Vrčel a zatínal ruce v pěst. V jeho očích se zračila taková zuřivost, že jsem dostala strach. 

,,Jsi v pohodě?" zeptala jsem se a vydrápala na nohy. Vypadal, že mu za chvíli vybouchne hlava. ,,Drž se od něj dál!" zařval až jsem o krok ustoupila. 

,,Co? To vám všem hráblo? Sakra," sykla jsem a chytila se za ruku. Ten agresor mi vyhodil rameno. 

,,On je zlej. Varuju tě. Nech ho na pokoji!" 

,,Jinak co? Pro příště mi tu ruku zlomíš? Jsi cvok. Běž se léčit," zavrčela jsem a vyběhla nahoru do svýho pokoje. Chtěla jsem se od něj dostat co nejdál. Nechápala jsem, proč začal tak vyvádět a rozhodla jsem se, že se po tom ani nebudu pídit. 

,,Sakra, sakra, sakra. To bolí. Do prdele," nadávala jsem a přecházela po pokoji sem a tam, jako by to tu bolest mohlo alespoň trochu zmírnit. Kousala jsem se do rtu, abych nezačala brečet, až jsem na jazyku ucítila železitou chuť krve. 

,,Vicku! Vicku! Victore!" zaječela jsem. Nikdo jiný mně v danou chvíli nenapadl. Vlastně to bylo nejmenší zlo. Máma by začala okamžitě vyšilovat a pídit se po tom, co se vlastně stalo a Steve by se přehnaně staral už jenom kvůli mámě. 

,,Jistě, slečno. Děje se něco?" přispěchal ke mě v nečekané rychlosti. Na starého pána celkem slušný výkon. 

,,Nahodíš mi rameno?" procedila jsem skrz zuby. Nevypadal nijak nadšeně. 

,,Jste si jistá, že je to dobrý nápad? Nechcete odvést do nemocnice?" 

,,Nemocnice? V žádnym případě! Hoď sem tu židli," přikázala jsem. Nechtěla jsem na něj být zlá, ale už jsem to toužila mít za sebou. Sedla jsem si na přistavěnou židli a za Victorovi asistence a bohatého slovníku těch nejsprostějších slov si rameno vrátila do původního stavu. 

,,Můžu pro vás ještě něco udělat?" zeptal se Victor opatrně. 

,,Jo. Kotel zmrzliny, prosím," zazubila jsem se a utřela si slzy, který mi vytryskly po Vickově zásahu. Jakmile mi donesl pistáciovou zmrzlinu, připlácla jsem si ji na rameno a vydechla úlevou. 

,,Vždy rád pomůžu, slečno," usmál se. 

,,Když už jsme u té pomoci. Nevíš náhodou, proč se Rich chová jako idiot kvůli Noahovi," ohlédla jsem se přes rameno a doufala, že mi poodkryje část tak střeženého tajemství. 

,,Řekněme, že pan Noah udělal něco, co mu pan Rich nedokáže odpustit," sdělil mi Victor. ,,Jenomže se zdá, že mu to nedokáže odpustit ani Scixe." 

,,Udělal věci, které se nedají odpustit. Nevytahujte to na povrch, slečno. Je to dávná minulost, která by měla být zapomenuta." S tím odešel a zavřel za sebou dveře. Svalila jsem se na postel a s tupým výrazem zírala do stropu. Copak ještě nikdo nikdy neslyšel to zlaté pravidlo, že čím víc se snažíte kluka znechutit, tím víc po něm začne dívka toužit? Nedokázala jsem si Noaha dostat z hlavy. Před očima jsem viděla jeho tvář, jeho smutný, vzácný úsměv, při kterém mě vždy bodlo u srdce. Jeho nádherné modré oči, krásné jako hlubiny moře, ve kterých by se chtěl člověk utopit. Usnula jsem se zmrzlinou na rameni a úsměvem na tváři při vzpomínce na Noaha.

,,Upíři, slečno Woodsová!" praštil do lavice profesor a zaryl do mě svůj nicneříkající pohled zvětšený o sklíčka brýlí. V noci jsem toho moc nenaspala. Opět se mě pokoušel někdo zabít. Kdyby to nebylo tak zatraceně realistické mohla bych si na to i zvyknout. Stala se z toho má noční rutina. 

,,Jasně. Chytám se," zabručela jsem a nahlídla do učebnice. Spaní v hodině mytologie šlo samo. Na druhou stranu to nebyl zrovna dobrý nápad vzhledem k tomu, že tady všichni žili v domnění, že je to nejdůležitější věc v jejich životech. 

,,Takže upíři. Co byste nám o nich pověděla?" usmál se. Jak já toho chlapa nesnášela. Upíry mě drtil už poněkolikáté. 

,,Upíři? No. Mají špičatý zuby, pijou krev, vycházejí jen v noci a jejich vládce je Dracula?" dala jsem dohromady všechny poznatky z filmů a nevinně se uculila. 

,,Takže nějaké povídačky znáte. Tuhle splácaninu ale okamžitě vypusťte z hlavy. Pijí krev. To ano. Ale prochází se normálně ve dne. Kdysi dávno jim slunce škodilo. V roce 1836 jeden vědec, který se stal jejich přítelem, vynalezl protilátku, díky které se nyní mohou bez problémů pohybovat na slunci i při vysokých vedrech. Předávají si ho mezi sebou z generace na generaci. Bohužel. Z celého mocného a famózního rodu zbyl jeden poslední člen. Při poslední Válce o moc je zradil jeden elf a díky němu všechny pozabíjeli." 

,,Mám dotaz!" přihlásila jsem se. 

,,Ano? Jen povídejte," otočil se na mě profesor zjevně okouzlen mým náhlým zájmem.

,,Všichni až na jednoho umřeli. Jak? Nejsou náhodou upíři nesmrtelní?" zeptala jsem se. Nějak mi ta otázka vyklouzla sama. Nedávalo mi to smysl. Ale co bych vlastně chtěla? Mluvili jsme přece o upírech. 

,,Upíři už vlastně mrtvý jsou. Pravda. Netluče jim srdce a nepotřebují ani dýchat. Když se stanou nepohodlnými, je způsob, jak je sprovodit ze světa." 

,,Super. Pořád jste mi ale neodpověděl. Jak?" 

,,Vrazíte mu do srdce cokoliv ostrého, co máte po ruce." Statečně jsem ignorovala fakt, že ještě před několika málo minutami tvrdil, že jim je srdce k ničemu a pokračovala s vyptáváním.

,,Fajn. Ale jak to teda dokázali? Muselo jich bejt zatraceně hodně, aby všem probodali srdce." 

,,Ta historie není příjemná. To mi věřte. Nikdo o ní nechce mluvit." 

,,Historie? Nikdo o ní nechce mluvit? Vy si vážně myslíte, že se někdy někde něco takovýho stalo? Jste blázen!" rozhodila jsem rukama rozčíleně.

,,Jednoho krásného dne, a já doufám, že se toho dožiji, pochopíte, že některé věci nejsou takové, jak se na první pohled zdají. To, že jste nikdy neviděla žádného upíra neznamená, že neexistují. Když se kolem sebe rozhlédnete uvidíte, že svět není takový, jak jste ho doposud viděla." Věděla jsem moc dobře jaký svět dokáže být. Nesnášela jsem, když ze mě dělali ignorantské, rozmazlené dítko, které nemá pojem o tom, jak to chodí. Ale nehádala jsem se. Vést nesmyslný rozhovor s někým, kdo věří v upíry jsem shledala pod svojí úroveň. Přežila jsem další hodinu matiky, biologie a anglické literatury a pak jsem se přemístila do tělocvičny. Na jediné místo, kde ve mě neviděli totálního idiota.

,,Hej, maličká. Není ti něco?" zahleděl se na mě Jiraia. Na tělesné výchově si vzal zřejmě za úkol udržet mě naživu a při každé týmové hře si mě vzal pod svá ochranná křídla, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Právě nám skončila hodina, při které jsem pokazila, co jenom šlo. Nějak jsem se nedokázala soustředit na hru, na lidi kolem sebe.....na nic. ,,Není mi moc dobře," zalhala jsem. Ani já sama nevěděla, co se mnou tak zamávalo. 

,,Můžu nějak pomoct?" 

,,Ne, ne. To bude dobrý. Doma se vyležim, dám si prášek a bude to dobrý. Vážně," přesvědčovala jsem ho. 

,,Přestaň se na mě takhle koukat. Budu v pohodě!" 

,,Proč mám pocit, že kecáš?" 

,,Tak podívej, ty senzibile. Mám jenom špatnej den. Ok? Proč tě tady o tom vůbec přesvědčuju," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou nad svým nepochopitelným chováním. 

,,Dobře. Ale dej se dohromady. Nehodlám kvůli tobě prohrávat," uculil se a zamířil k šatnám. Dívala jsem na jeho záda. Pod volným tričkem, které se mu lepilo na tělo se rýsovaly svaly. Krátké vlasy se mu vzadu trošičku vlnily, jak je měl mokré. Svou chůzí a sebevědomím postojem i držením těla mi připomínal Alexe. Možná proto jsem nedokázala udržet příval slov, který se mi hrnul na jazyk. 

,,Víš... já. Jeden profesor," houkla jsem za nim a ihned toho zalitovala. Co to sakra dělám? Snad jsem mu tady nechtěla vysvětlovat svoje myšlenkové pochody. 

,,Profesor? Někdo si na tebe zasedl?" otočil se na mě a kdybych mohla soudit spatřila jsem v jeho výrazu neskrývanou starost. 

,,Taky máte mytologii?" začala jsem. Vrtalo mi to hlavou už delší dobu a potřebovala jsem se někomu svěřit. Bohužel se namanul zrovna Jiraia. 

,,Jo. Tu má každej." 

,,Jasně. Profesor McCarthy?" 

,,Jo. Vede ten předmět pro všechny ročníky." 

,,Vážně? Jak to stíhá? To je jedno. Vám není ani trochu divný, proč vyučuje takový nesmysly? Chci říct. Vy tomu věříte? Je dost přesvědčivej." 

,,To tě trápí jenom tohle?" 

,,Já vim, že to zní divně a asi vypadám jako magor. Nevim, proč mi to tak vadí. Ale není to normální." 

,,Máš snad nějakej důvod nevěřit mu?" 

,,O. To snad ne. Ty opravdu věříš na elfy, valkýry, vlkodlaky? Nikde jinde se takový ptákoviny neučí. Jenom tady." 

,,Nemáš žádnej důkaz, že by existovali. Taky ale nemáš důkaz o tom, že neexistují," zazubil se Jiraia. 

 ,,Ale... vlastně. Jo. Když to bereš takhle. Ale zoubková víla mi taky nepřinesla peníze, když jsem pod polštář pracně schovávala zuby." Tak to jsem klesla hodně hluboko, když teď vytahuju zoubkovou vílu. 

,,Zřejmě proto, že ona neexistuje," zasmál se. 

,,Nelam si s tim hlavu, maličká. Jednou to pochopíš. Když teď dovolíš dojdu se osprchovat, protože smrdim" zasmál se. 

,,Dobře. Pokusim se. Děkuju," usmála jsem se. 

,,Za co?" podíval se na mě nechápavě. ,,Za to, že jsi mě vyslechl. Je to pár let, co mě takhle někdo poslouchal. Už jsem si odvykla," přiznala jsem. 

,,V pohodě. Od čeho jsou kamarádi." 

,,Jo. Kamarádi. Děkuju." Rozloučili jsme se a potom, co jsem se převlékla jsem zamířila na parkoviště. 

,,Ahoj, Chas. Uvidíme se zejtra," zamával na mě Brent přes celou plochu parkoviště, až se za ním lidé otáčeli. Lionel jenom přikývl. Radostně jsem jim pozdrav oplatila. I když jsem se pořád cítila provinile pokaždé, když jsem díky těmto lidem kolem sebe pocítila příval štěstí, začínala jsem si na to zvykat. A vlastně to ani nebylo nic těžkého.

Dohrabala jsem se k místu, kde parkoval Rich a našla místo prázdné. Povzdechla jsem si. Byl na mě pořád naštvaný. Chtěla jsem to urovnat. Nesčetněkrát jsem klepala u jeho dveří a omlouvala se pořád dokola, ale odpovědí mi bylo vždy jen ticho. Pokaždé to skončilo stejně. S povzdechem jsem se smířila s nekonečnou a nepředvídatelnou cestou domů, když vedle mě zastavil rudý seat a ze spuštěného okýnka vykoukla dredatá hlava. 

,,Ahoj, krasavice. Nechceš svést?" zazubil se na mě Scixe. 

,,Jasně. Děkuju moc," oddychla jsem si a s nadšením si sedla na místo spolujezdce. 

,,Děje se něco?" zeptal se jakmile jsem dosedla. To měl ten kluk zabudovaný radar na moje problémy? 

,,Jde o Riche. Naprosto mě ignoruje. Nechci, aby mě takhle odepisoval," svěřila jsem se. Ten den už podruhé. Kdyby mě viděl doktor, byl by ze mě nadšený. Ale Scixe zřejmě patřil mezi to málo lidí, kteří Richovi rozuměli a dokázali s ním mluvit o čemkoli. Doufala jsem, že by mi s ním mohl pomoct. 

,,Proč?" nadhodil. Ale lhal asi stejně dobře, jako já. 

,,Kvůli Noahovi. Vlastně je to tvoje vina. Tys mi ho posadil do auta a Rich je na mě teď naštvanej. Nechce mi konečně někdo říct, co se tady děje? Co udělal tak špatnýho?" zeptala jsem se i když jsem se moc dobře uvědomovala, že z něj ani nikoho jiného zřejmě nic nevypáčím. 

,,Promluvim s nim." Hnali jsme se ulicemi města, jehož budovy se míhaly kolem okýnek. Ani jsem se nestihla zadívat, kde to vlastně jsme. 

,,Scixi. Proč mi nechceš říct pravdu? Proč mi nikdo tady nechce říct pravdu? Copak si nezasloužím vědět, co to Noah udělal?" rozhodila jsem rukama, což byl v tak malém prostoru celkem blbý nápad. Scixe rychle srovnal řízení a jeho pohled mě usadil zpátky do sedačky. ,,Nestačí ti prostě to, co víš?" 

,,A co vim? Je zlej. Udělal něco hroznýho, drž se od něj dál. Už se fakt třesu." 

,,Chas. Jestli ti to povim Rich mě zabije... ale asi bys to měla vědět. Víš, jak sis určitě všimla, chodí to tady trochu jinak. Něco jako špatná gangsterka nebo by to někdo mohl přirovnat..... " ,,Hej, hej. Zkus se nadechnout," uculila jsem se. 

,,Jasně. Míň mluvit. Už jsem ti řikal, jak se snažim..." 

,,Scixi!" okřikla jsem ho. Konečně jsem se někam dostávala a nehodlala jsem poslouchat nějaké historky kolem. Alespoň ne teď. 

,,Sorry. Takže. Jsou tady různý bandy, který se snaží získat nejsilnější postavení ve městě. Dělí se na hodný a zlý. Co takhle zajít na kafe a já ti to tam dovyprávím?" 

,,Dobře. Ale chci slyšet konec, jasný?" 

,,Slibuju." Zastavil u zapadlé hospody obklopené jehličnatými stromy, skrytou před jakýmkoli slunečním světlem. Za normálních okolností bych se nad tím pozastavila. Působilo to tak studeně a temně. Ale měla jsem plnou hlavu Scixova příběhu, takže jsem osamocenou, malou hospůdku vytěsnila z mysli. Uvnitř stálo jen pár stolků, z nichž obsazený byl jeden a to partou postarších pánů zabraných do partie šachů. Za barem stál osamocený číšník, který vypadal stejně ztraceně, jako sama hospoda. Scixe mě dovedl k nejzapadlejšímu stolu, aby na nás nikdo neviděl a cestou objednal dvě piva. Zřejmě nepatřil mezi nejpoctivější řidiče. Scixe se zhluboka napil a slastně si otřel pěnu z pusy. 

,,Mám se zase doprošovat?" praštila jsem ho. Strašně mě štval. 

,,Fajn. Vždyť už pokračuju. Hodný a zlý, že jo. Měli jsme mezi sebou trochu větší potyčku. Nebylo to moc hezký. Vzhledem k tomu, že nás Noah podrazil. Zaprodal nás. A Rich díky tomu ztratil všechno. Úplně všechno. Kdyby to nebyl můj brácha, už dávno bych ho vydal spravedlnosti. Jenomže tvůj názor na něj to stejně nezmění, že ne?" 

,,Promiň, ale na hraní si na válku gangů a na, jak ty říkáš, hodný a zlý, už jsem trochu stará. Nic proti vašemu stylu života. Ale musíš uznat sám, že tohle je fakt ulítlý," řekla jsem. Doufala jsem v něco lepšího, než jakousi pohádku o dobru a zlu zasazenou do moderní doby. Na druhou stranu lepší než nic. 

,,Chastity, kéž bych ti to dokázal vysvětlit líp. Ale na tohle si budeš muset přijít sama," pohladil mě po ruce. Poprvé jsem v jeho očích spatřila náznak lítosti. Dál jsem se na něj nezlobila. Chtěl mi pomoct víc, než kdokoli jiný tady. Tak bych mu to neměla dávat sežrat za všechny. Objednala jsem si ještě jedny zlatá Marlbora, za což jsem si vysloužila Scixův káravý pohled, který ale ihned ztratil na váze, jakmile si pro sebe vzal taky jedny. Rychle jsem si zapálila. Bylo až s podivem, co člověk dokázal udělat svému tělu jenom proto, aby se cítil líp. Sledovala jsem, jak s každým popotáhnutím žloutne filtr a představovala co za nechutnosti se ve mně asi usazuje. 

,,Nevěděla jsem, že pro tebe Rich tolik znamená," vyhrkl z ničeho nic Scixe a vytrhl mě tak z mého zamyšlení. 

,,Co? No... jo. Vlastně jo," vykoktala jsem a rychle se napila. Teď přijde zástup otázek, na něž jsem nechtěla odpovídat pro změnu já. 

,,Možná, že jsem trochu zaostalej, tak promiň tuhle urážlivou otázku. Riche mám fakt rád a nic proti němu nemám. A jsem rád, že se může bavit taky s někym jinym, než se mnou a..." 

,,Scixi? Bude to ještě dneska?" zastavila jsem ho. Jak může bejt někdo takhle ukecanej? ,,Promiň. No. Je nevlastní. Tak proč bys pro něj měla snášet modrý z nebe?" 

,,Díky jedný nepěkný události si dokážu vážit druhý šance." Zapálila jsem si další cigaretu a pustila se do vyprávění. Za jeho upřímnost ke mně jsem mu určitou dávku pravdy dlužila i já. ,,Víš. Nejsme tady proto, že si máma našla novýho chlapa. Teda jo. Ale ne proto, že by se rozešla s tátou. Starší brácha celej život nedělal nic jinýho, než že mě bránil a pomáhal mi. Před několika lety... oni. Oni umřeli při nehodě. Nabouralo do nás auto. Moc jsem to nezvládla. Rich není zdaleka jako Alex. To nemůže bejt nikdo. Ale je to brácha, i když občas dost nesnesitelnej. A ztrátu dalšího bráchy bych prostě nepřežila." Zadívala jsem se do stolu a hlavou se mi začaly honit myšlenky na ztrátu Riche. Rychle jsem se oklepala a pořádně se napila. Scixe se zvedl, obešel stůl a pořádně mě objal. Musela jsem se usmát. Někoho jako Scixe jsem potřebovala. Dál už jsme pokračovali jen v nezávazné konverzaci. Pomalu jsme dopili, dokouřili, koupili si do zásoby další krabičku cigaret a vyrazili na cestu do garáže. Rozhodla jsem se, že dokud se mnou Rich nehodlá mluvit nechci se spoléhat na ostatní a jejich milosrdenství, když mám své vlastní nadupané auto. I když mě máma asi zabije.