Chlapec mě vzal za ruku a pomalu vedl ke stolu k ostatním, kteří se tvářili spokojeně a šťastně. Najednou mě ale zezadu někdo chytl za rameno a zastavil. Otočila jsem se a zadívala se do známé tváře, kterou jsem tak dlouho postrádala.

,,Musíš se vrátit, Chas," usmál se na mě Alex. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi nikam vracet. Tady mi bylo dobře. Měla jsem tady vše, co jsem milovala.

,,Pojď s námi," řekl Rich, který stál za jeho zády a natahoval ke mně ruku.

,,Já tu ale chci zůstat. Prosím. Nechte mě tady," žadonila jsem a snažila se od nich dostat pryč. Vrátit se k ostatním. Ale čím víc jsem se pokoušela dostat z jejich dosahu tím víc jsem se vzdalovala těm, které jsem ztratila.

,,Zase se s nima uvidíš. Slibuju," stiskl mi Alex pevně ruku.

,,Vrať se se mnou, Chas," pronesl Rich prosebně. Těkala jsem pohledem mezi svým vlastním i nevlastním bratrem. Podívala jsem se na Liama, April i ostatní, kteří se na mě usmívali a mávali mi, protože už věděli, že je budu muset opustit. Zase.

,,Vždycky budeme s tebou," poslal mi Brent vzdušný polibek a rozplynul se. Lionel jen přikývl a následoval svého bratra.

,,Nakopej jim prdel," mrkla na mě April a zmizela. Slyšela jsem samu sebe, jak vzlykám ačkoliv jsem si neuvědomovala, že brečím.

,,Miluju tě, Chas. Počkám tam na tebe," řekl Liam, vzal za ruku holčičku a stejně jako ostatní odešel.

,,Noahu?" pípla jsem, když jsme zůstali jen já, on a náš syn.

,,Neohlížej se. Jdi a neohlížej se zpátky," hlesl Noah a spolu s chlapcem se mi rozplynul před očima. Křičela jsem. Křičela jsem tak, že jsem si trhala hlasivky, ale nemohla jsem přestat. Ztrácela jsem je pořád a stále dokola. Moje srdce se rozkrvácelo, protože už nezbylo nic, za co bojovat.

,,Chas? Chas? Hej. To jsem já!" Chvíli trvalo, než jsem kolem sebe přestala kopat a řvát. V prvním momentu jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Jediné, co mě napadlo bylo, že jsem vážně umřela a za všechna moje rozhodnutí jsem skončila v pekle. Až když jsem těsně vedle mého obličeje uviděla ten Richův začala jsem se pomalu vracet do reality. Zabořila jsem hlavu do dlaní a dlouze se nadechla a vydechla, abych ještě víc uklidnila své roztřesené tělo a splašené srdce.

,,Dobrý?" zeptal se Rich a znělo to skoro až starostlivě. Jenom jsem přikývla.

,,Fajn. Tak zvedni zadek. Čeká nás další skvělý den," zazubil se a trhnutím mě postavil na nohy. Měla jsem co dělat, abych se neskácela zpátky k zemi. Měla jsem pocit, že mě vůbec nic neposlouchá. Pořád jsem před očima viděla tváře těch, kteří zemřeli i dvou dětí, které se nikdy neměli narodit. A já si je přesto vysnila. Přesně takové to mohlo být. My všichni dohromady. Jedna velká, šťastná rodina. Přesně takové to mělo být. Moje žili spolu šťastně až do smrti.

,,Sestřičko, propadat depresi můžeš, až se odsud dostaneme. Přestaň se litovat a šlapej," procedil Rich skrz zuby, aby ho Sera neslyšela a hodil po mně batoh. Neměla jsem sílu na to, abych mu odpověděla.

Sera nás vláčela tím peklem celý den i noc. Většinu času si vystačila sama se sebou a na nás zapomněla. Občas zavedla rozhovor s čím dál tím víc náladovým Richem i když jim do toho dost zasahoval její imaginární kámoš. Mě brala pouze jen jako dopravní prostředek, který se každou chvíli porouchá. Věděla jsem, že kdybych nebyla její jediná šance, jak se odtamtud dostat, na místě by mě odpravila. Raději jsem ale nepokoušela své štěstí a bez remcání šlapala a šlapala a šlapala. Cítila jsem, jak mi na nohách praskají puchýře, které se pořád dokola vracely jako nějaký otravný hmyz. Hrdlo se mi svíralo nedostatkem vody a plíce s každým nádechem sýpaly. V životě jsem tolik netoužila po cigaretě, jako tady. I tak jsem ale raději mlčela, soustředila se na to, abych nepřestávala klást nohu před nohu a snažila se nespadnout. Protože kdybych upadla hrozilo, že už bych nebyla schopná se zvednout.

,,Jsme tady. To vím taky. Nejsem blbá. Jo, jo. Musíme počkat na večer. Můžeš bejt chvíli zticha? Teď mluvím já. Počkat na večer. Chiméry chodí lovit jedině večer. Jejich počty v hnízdu se pak sníží. JÁ VÍM, ŽE TAM NĚKTERÝ ZŮSTANOU!" oznámila Sera jak nám, tak svému neexistujícímu kámošovi a ukázala na vysokou, strmou skálu, v jejímž středu se skvěla brána lemovaná mohutnými pilíři. Z několika míst se ze skály řinuly proudy lávy, které se vlévaly do lávových potoků a prskaly na všechny strany. Dovedla jsem si živě představit, jak nesnesitelné vedro uvnitř musí být.

,,To máme vylézt tam nahoru? Jinej vchod není?" ukázala jsem na bránu ležící několik metrů nad zemí. Upír a valkýra se tam nejspíš dostanou bez problémů, ale já? Sotva jsem pletla nohama, natož abych někam šplhala. Jestli se neudržím spadnu a při nejlepším si zlámu všechny končetiny.

,,Můžeš ho jít hledat. Hodně štěstí," zabručela Sera, svezla se na zem, kde se opřela o skálu, zavřela oči a naprosto nás přestala vnímat.

,,Nevylezu tam," sykla jsem směrem k Richovi, který napodobil Seru. Sedl si o kus dál od ní, vytáhl z batohu poslední flašku s krví a hodil jí po mně.

,,Nech mi tam kousek," řekl a dál cosi lovil.

,,Ani kdybych to vypila celý, tak se tam prostě nedostanu. Ty jsi upír," zabrbrala jsem.

,,A ty jsi hybrid. Chceš zase vést tu nudnou debatu o tom, kdo je víc?"

,,Ne."

,,Na. Tohle vypij, než půjdeme dovnitř," dodal a hodil mi malou flaštičku, ve které se slévaly všechny odstíny fialové.

,,Co to je?" zeptala jsem se nedůvěřivě a odzátkovala flakónek. Čekala jsem nějaký nechutný zápach, protože jsem měla ještě v živé paměti tu nechutnost, co mi dal k požití Natův čaroděj, ale zalila mě příjemná vůně připomínající lesní ovoce.

,,Jiraia nám udělal něco jako lektvar neviditelnosti. Pro to, co tě chce napadnout se staneš neviditelná. Teoreticky. Prakticky to ještě není úplně vyzkoušený," pokrčil ledabyle rameny.

,,Kde máš ty?" Jenom si poklepal na kapsu od bundy a dál si mě nevšímal. Lehla jsem si na rozpálenou zem a zavřela oči. Chtěla jsem si zase přivodit ten nádherný sen. Místo toho se mi ale před očima pořád dokola míhaly obrazy plné žhavé lávy, ve kterých jsme se s bolestným křikem všichni topili.

Všude kolem už vládla tma a chlad, když mě Rich kopancem probudil. Rich si dal před pusu prst, abych byla zticha a ukázal na nebe. Zadusila jsem vyděšený výkřik, který se mi dral z hrdla. Celá obloha byla poseta trojhlavými chimérami, které se rozlétaly do všech koutů tohohle nehostinného světa. Rychle jsem do sebe kopla tekutinu z flakónku a zavdala si i hlt krve, ačkoliv se mi z ní zvedal žaludek. Netušila jsem, jestli se po ní budu cítit líp nebo jestli mi dodá větší sílu, ale potřebovala jsem si to alespoň vsugerovat. Sera už se mezi tím pustila do zdolávání těch několika metrů, které dělily bránu od pevné země. ,,Já vím, že mi řekneš ne, ale mohl bys jít poslední a jistit mě?" zkusila jsem se zeptat Riche. Ten se na mě jenom uculil a popostrčil ke skále.

Pomalu a velice opatrně jsem hledala rukama i nohama vhodné úchyty k tomu, abych se posunula o kousek výš. Sera už stála v ústí brány a shlížela na nás, jak se pereme s výstupem. Nebo spíš já. Rich mě pokaždé předběhl a v určitém úseku na mě počkal. Doufala jsem, že mu na mém zdraví a bezpečí záleží z toho důvodu, že mě má ještě pořád alespoň trochu rád. Faktem ale bylo, že se mi jenom snažil zachránit zadek, aby ten svůj mohl dostat zpátky do města. Výstup trval déle, než se mi líbilo a když jsem se konečně vyhoupla vedle Sery nebyla jsem schopná se ani postavit. Lapala jsem po dechu, jako bych právě zdolala Everest a celá se třásla. Musel na mě být politováníhodný pohled. Viděla jsem ve tváři Sery a Riche, jak je jim ze mě přímo na zvracení, ale v daný moment jsem se nedokázala vyburcovat k tomu předstírat, že jsem hrdinka. Byla jsem schopná jenom ležet a snažit se přežít.

,,Mohli bysme jí použít jako návnadu. A jo, vlastně. To je smůla, viď?" otočila se Sera na Riche, jakoby věděl, co se v její hlavě právě odehrálo.

,,Skvělej nápad. Ale ještě jí potřebujeme," připomenul jí Rich a pomohl mi na nohy.

,,Budeš mě muset chvíli podpírat," zašeptala jsem, když jsem se o něj opřela.

,,Moc bych nepokoušel její trpělivost. Zřejmě žádnou nemá," kývnul směrem k Seře, která vešla bránou dovnitř.

,,Rozchodím to. Jenom potřebuju čas." Víc jsem ale přesvědčovala sebe, než jeho. Rich protočil oči, přehodil si mojí ruku přes jeho rameno a společně jsme vešli do hnízda chimér.

Skálou vedla jenom jedna cesta, kterou křižovaly malé či větší proudy lávy, díky kterým tu vládlo ještě příšernější vedro, než venku a čím hlouběji do nitra hory jsme se probojovávali tím nesnesitelnější bylo. Trvalo dlouhou dobu, než jsem se dokázala sama udržet na nohách a sama jít. Nemohla jsem pořádně dýchat, sotva jsem se vlekla a zaostávala za těmi dvěma, až jsem měla strach, že mě tam nechají. Dostihla jsem je až když jsme se dostali do rozlehlé místnosti, která zela prázdnotou. Ze stropu visely dlouhé, ostré krápníky, z nichž některé sahaly až k zemi. Musela jsem hodně zaklánět hlavu, abych dohlédla ke stropu, který se mi ztrácel ve tmě. Sera s Richem stáli nehybně v půli cesty, jakoby na místě zkameněli. Rozhlížela jsem se kolem dokola, ale kromě všudypřítomné šedé barvy jsem neviděla ani neslyšela nic. Všude kolem se neslo až hrobové ticho.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se potichu, když jsem se postavila vedle nich.

,,Musíš zmizet. Hned!" zaskřípal zuby Rich, aniž by se pohnul.

,,Co?" nechápala jsem. Očividně mohl pohybovat jenom pusou a očima a stejně na tom byla i Sera, která po mně i přes to házela nenávistné pohledy. Začínala se mě zmocňovat panika.

,,Jak to, že se hýbe?" zavrčela Sera.

,,Co?" zopakovala jsem, protože jsem ničemu nerozuměla.

,,Chiméry umí svoje oběti paralyzovat, pokud jsou v hejnu. Takže jich tu je někde celej houf," procedil skrz zuby Rich.

,,Ale, ale, ale... ten lektvar. My máme lektvar. Dal si mi ho a tys... " nedokončila jsem větu, protože mi došlo, že on žádný lektvar neměl.

,,Byl v tom batohu, co jsem ztratila. Ty jsi mi dal ten svůj," hlesla jsem, jakmile mi to došlo.

,,Chas, poslouchej mě. Je to na tobě. Musíš se odsud dostat pryč. Nevím, jak dlouho ten zázračnej lektvar funguje, takže pohni zadkem, najdi hodiny a zmiz!"

,,Ne. Ne, ne, ne, ne. Nenechám tě tady," vrtěla jsem zběsile hlavou a otírala si slzy, které se mi v proudech řinuly z očí.

,,Žádný slzy, sestřičko. Nezasloužim si je," uchechtl se.

,,Jsi blázen? Já tady nechcípnu! Nepřežila jsem tady celou tu dobu, aby mě sežrala ta tříhlavá potvora!" rozeřvala se Sera a očividně se pokoušela za každou cenu pohnout, ale výsledek byl jenom její vyvalené, běsnící oči. Nevšímala jsem si jí. Oči jsem měla jenom pro Riche a jeho klidnou tvář.

,,To ne," opřela jsem se hlavou o jeho hruď.

,,Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Nikdy na to nezapomeň, prosím," zopakoval tiše slova, která mi řekl tehdy před tím, než ho Scixe přiměl pít pouze lidskou krev. Ovinula jsem ruce kolem jeho krku a pevně ho objala, i když mi objetí nemohl oplatit.

,,A já tě budu mít vždycky ráda. Na to nezapomínej ty, ano?" políbila jsem ho na tvář a poodstoupila. Nad našimi hlavami jsem uslyšela šelest křídel, který se měnil v stále hlasitější hluk.

,,Utíkej," řekl Rich naposledy. Rozeběhla jsem se k jedinému východu z téhle místnosti a schovala se za roh. Opřela jsem se o stěnu a tloukla do ní pěstmi, abych ze sebe dostala tu strašnou bolest, která se mi rozlévala v nitru. Vykoukla jsem zpoza rohu, ale viděla jsem jen celou řadu svíjejících se těl v místě, kde ještě před chvílí stál Rich a Sera.