,,Ještě ne. Ještě mi ho neber. Ještě ne," cedila jsem mezi zuby a postavila se. Viděla jsem, jak elf strká ostatní do auta, kteří se tam teď mačkali jako sardinky. Povzbudivě na mě kývl a sedl za volant. Za autem se zvedl oblak prachu a poté už jsem viděla jen vzdalující se šmouhu. Zhluboka jsem se nadechla a našla v sobě ty úplně poslední zbytky síly, která ve mně ještě zbyla. Když se přede mnou konečně otevřel portál dostala jsem na nohy April, která stále krvácela z mnoha hlubokých, sečných ran a prostrčila jí dovnitř. Vrátila jsem se pro Liama, ale ten už ani neotevřel oči. Pokoušela jsem se nepropadat panice, vzala ho za nohy a dotáhla k portálu. Cítila jsem, jak je ten portál nestabilní. Že už dlouho nevydrží. Z hrdla se mi vydral frustrovaný výkřik, kterým jsem si pomohla k tomu, abych zdolala těch posledních pár metrů a nechala se pohltit pulzující magií.

Portál nás vyplivl kus od autodílny. Zatímco Liama jsem dokázala s co největší opatrností dostat skrz, sama jsem byla vymrštěna tlakovou vlnou vpřed a kutálela se několik metrů po silnici, až jsem si sedřela kůži z dlaní i loktů a kolen. Už jsem ani nebyla schopná se zvednout. Doplazila jsem se k April, která nehybně ležela na zemi. Pohledem jsem zkontrolovala Liama, jestli ještě stále dýchá. Nikdo si nás nevšímal. Každý měl svých starostí dost.

,,Pomoc. POMOC! POMOZTE MI NĚKDO!!!" zařvala jsem, až jsem si málem zpřetrhala hlasivky. A křičela jsem tak dlouho, dokud vedle nás nedosedla nosítka a neodnesla April i Liama. Pokusila jsem se postavit. Chtěla jsem jít s Liamem. Nemohli mě od něj oddělit, ale moje tělo mě přestalo poslouchat a já se se slzami v očích sesula k zemi.

,,Chas," uslyšela jsem známý, hluboký hlas, který se ke mně přibližoval.

,,Noahu? Zachraň ho. Prosím tě zachraň ho. Nenech ho umřít," žadonila jsem. Dřepl si ke mně a přitáhl si mě do hřejivého a pevného obětí.

,,Nemůžu ho ztratit. Nemůžu," mumlala jsem mu do krku, zatímco mi přejížděl rukou po zádech.

,,Chas, kde jsou ostatní?" zeptal se mě Noah opatrně.

,,Ten tvůj elf jsem ještě přijede. Pár jich zachránil. Ale strašná spousta jich tam umřela. Zabili i Lionela. A já ho tam musela nechat. Nechala jsem ho tam, jako nějakýho prašivýho psa," rozbrečela jsem se a přitiskla se k němu pevněji. Měla jsem pocit, že se rozpadnu, pokud mě jeho ruce neudrží pohromadě.

,,Byl tam, Noahu. Byl tam," hlesla jsem ještě. Cítila jsem jak strnul. Jeho dech se na malou chvíli zadrhl, než se zase začal ovládat.

,,Neměl jsem tě tam posílat," zavrčel.

,,Jo. Jenomže ty bys ho nezabil. Já jo."

,,Já vím."

Seděli jsme tam spolu v obětí dlouho, než nás přišla vyrušit étericky vyhlížející čarodějka, aby mi řekla, že bych se měla dojít rozloučit. Noah mi setřel slzy s tváří a doprovodil mě k autodílně. Uvnitř to vypadalo jako v nějaké polní nemocnici. Boxy, které původně sloužily k opravě aut teď zaplňovala skládací lehátka plná sténajících bytostí i lidí. Procházela jsem kolem nich a doufala, že je tohle všechno jenom zlý sen. Že nic z toho není skutečné a já se každou chvíli probudím. Čarodějka mě zavedla k poslednímu boxu, kde ležel bledý Liam. Díky nezdravé bílé barvě mnohem víc vystupovala jeho tetování. Nikdy jsem se nezeptala, co vlastně znamenají. Pomalu jsem došla k němu a snažila se, abych se na místě nesložila.

,,Ahoj," zachrčel Liam a věnoval mi slabý, unavený úsměv. V tu chvíli se moje bariéra ledového klidu zhroutila a já s ní. Padla jsem na kolena a dusila se záchvatem breku.

,,To - to - to je do - dobrý," vydoloval ze sebe a pohladil mě po tváři. Už jenom tenhle pohyb byl nad jeho síly. Vzala jsem jeho ruku do těch svých a opatrně ji stiskla.

,,Mrzí mě to," hlesla jsem.

,,Ne. Ne. To nemusíš. Já - já - já ti dě- děkuju."

,,Za co?" nechápala jsem. Umíral kvůli mně. Nebylo za co děkovat.

,,Prožil jsem několik sto - století. Ale těch pos - posle - dních pár měsíců byly nej - nejkrásnější v mým životě. Jsem rád, že - že si, že jsi mi tenkrát očumovala zadek," uculil se.

,,Já jsem ti zadek neočumovala," zasmála jsem se.

,,Miluju tě."

,,Já tebe taky," stoupla jsem si a co nejněžněji ho políbila na rty.

,,Uvi - uvidíme se na druhý stra - straně. Počkám tam na vás," řekl a těkl pohledem za mě. Otočila jsem se a spatřila Noaha se zasmušilým výrazem stát ve dveřích.

,,Chtěla by s tebou mluvit," oznámil mi s bolestí v hlase.

,,April?" vypískla jsem. Jenom přikývl. Vrátila jsem se pohledem k Liamovi, který mě od sebe trochu odstrčil. Bojovala jsem sama se sebou. Nemohla jsem odejít a nechat ho tady samotného. Nemohla jsem ale nechat April odejít a neříct jí, že jsem dodržela svůj slib a pomstila Brenta. A nakonec i Lionela.

,,Já tu s nim zůstanu," položil mi Noah ruku na rameno.

,,Dobře. Dobře. Liame... "

,,V příštím životě, krá - krásko," řekl Liam a s posledním úsměvem mě vyprovodil.

April jsem našla na zahradě v provizorním stanu, protože v autodílně už se nenašlo místo. Byla vysvlečená z veškerého oblečení. Celé tělo jí pokrývaly jakési byliny skrz které jsem ale viděla prosakovat pramínky krve.

,,Chas?" vyhrkla a chtěla se posadit, ale zastavila jsem jí. Opatrně jsem jí položila zpátky a pohladila jí po těch nádherných kaštanových vlasech.

,,Jsem tady, April."

,,Lionel? Je - je můj brácha v pohodě?" vyhrkla. Ona o tom neví, uvědomila jsem si. April se zuby nehty držela při životě, aby zjistila, jestli dokázala zachránit Lionela. Užírala se tím, že nemohla zachránit Brenta. A já se jí nedokázala podívat do těch smutných, prosebných očí a nechat jí odejít s vědomím, že nemohla pomoct ani Lionelovi.

,,Jo. Jo. On, má pár odřenin a nějaký zlomeniny. Ale jinak je v pohodě," zalhala jsem a polykala při tom hořké slzy.

,,Děkuju," vydechla a na tváři se jí usadil pokojný výraz. Zavřela oči. Hlava jí poklesla na stranu a celé tělo se uvolnilo. April zemřela s úsměvem na tváři a klidem v duši. Doufala jsem, že se všichni tři opět shledají.

,,Sbohem," rozloučila jsem se a naposledy svojí kamarádku objala.Vyběhla jsem na silnici před autodílnu. Musela jsem se nadechnout. Celé mé tělo se třáslo a hrozilo, že se složím. Že to prostě vzdám, stočím se na místě do klubíčka a už nevstanu. Noah za mnou přišel o chvíli později. Podívala jsem se na něj s nadějí v očích, ale jen zavrtěl hlavou. Slyšela jsem samu sebe, jak se mi z hrdla dere srdceryvný řev. Křičela jsem pro Liama, který si zasloužil mnohem víc, než jen lásku jedné rozpolcené holky i pro April, která se za mě postavila, i když to znamenalo stát proti její rodině. Noah chytil můj obličej do dlaní a snažil se mě přimět zase fungovat, ale kopala jsem kolem sebe, škrábala a mlátila. Nechtěla jsem se uklidňovat. Chtěla jsem pro ně truchlit. Zavřít se před celým světem. Noah mě ale nepouštěl a cloumal se mnou tak dlouho, dokud jsem se alespoň trochu neuklidnila.

,,Musíš jít. Nemáme čas," řekl rozhodně a strčil mi do ruky klíčky od auta.

,,Ne. Ne. Já to nezvládnu. Nemůžu."

,,Musíš. Musíš, Chas. Jinak umřeli zbytečně."

,,Nedokážu to."

,,Dokážeš. Jeď domů. Čeká tam na tebe Jiraia."

,,Neopustím tě," vyhrkla jsem.

,,Chas. Já vím, jak je to teď pro tebe těžký, ale potřebuju tě. Potřebuju tvojí sílu, odvahu a odhodlanost. Můžeš to skončit. Můžeš ho zastavit."

,,Co když už se nebudu mít kam vrátit?" Nic neříkal. Nemohl mi slíbit, že se vrátím a on tohle město udrží. Nemohl mi ani slíbit, že až se vrátím najdu ho tady mezi živými. Čím dřív tohle skoncuju, tím dřív se budu moct vrátit.

,,Dobře. Dobře," rezignovala jsem a sevřela v ruce klíčky.

,,Miluju tě," přitáhl si mě k sobě za zátylek a horlivě políbil. Jak už jsem jednou říkala znala jsem Noahovy polibky. A nemohla jsem se zbavit dojmu, že tenhle patřil mezi ty, které říkaly sbohem.

,,Neohlížej se zpátky. Prostě jeď," přejel mi palcem přes ústa, otočil se a zmizel v autodílně.

Poslechla jsem ho, protože kdybych se otočila, zatímco jsem mířila k autu, v životě bych neodjela. Rozeběhla bych se za ním a už by mě od něj nic neodtrhlo. Nasedla jsem do auta a rozjela se zdevastovaným městem domů. Několikrát mi auto chcíplo, protože jsem se klepala tak, že jsem jen stěží ovládala pedály. Když jsem se konečně dokodrcala k domu, našla jsem to samé, co jsem zrovna opustila. Spoustu zraněných a těch, kdo se o ně starali. Všude se vznášel hnilobný pach smrti. Zlomila jsem se v pase a dávila krev. Nějaká slečna, jejíž totožnost jsem nedokázala odhalit, se u mě zastavila a chtěla mi pomoct, ale rukou jsem jí od sebe odehnala. Dovlekla jsem se dovnitř do domu, kde vládl stejný chaos jako venku s tím rozdílem, že tady se ho snažil koordinovat Jiraia. K mému velkému překvapení mu s tím ochotně a statečně pomáhala Tatum. Budoucí lékařka se v ní nezapřela. Na schodech jsem uviděla znuděného Riche, který ze sklenice brčkem vysával krev a vše pozoroval s opovržlivým pohledem. Přes ten dav lidí jsem se propracovala až k němu a dožadovala se odpovědi, kde se nachází máma se Stevem. Bála jsem se, že jsou součástí tohohle zmatku. Že uvízli někde ve městě ba co hůř, že někde umřeli.

,,Klid, sestřičko. Nechal jsem je jet na véééééélký nákup všeho, co určitě nepotřebujeme," zazubil se. Vyběhla jsem po schodech nahoru a zavřela se na záchod. Vytáhla jsem telefon a vytočila mámino číslo. Vyzvánělo to nesnesitelně dlouho. Nedovolala jsem se. V záchvatu rostoucí paniky jsem roztřeseně zkusila Stevův telefon.

,,Chas?" uslyšela jsem hlas z druhé strany.

,,Steve? Kde jste?" zeptala jsem se.

,,Jeli jsme na nákup, ale tvoje máma dostala skvělej nápad, že bychom mohli navštívit zoo."

,,Steve, poslouchej mě. Vymysli si něco. Cokoliv. Ale do města už se nevracejte, jasný? Umírají tady lidi. Už to začalo!" Nastalo dlouhé, tíživé ticho.

,,Jedu pro tebe," oznámil mi Steve tónem, který nepřipouštěl námitky. Zabořila jsem hlavu do dlaní a chvíli nabírala dech. Měla jsem chuť ho začít zoufale prosit, aby to udělal. Aby mě odsud odvezl někam do bezpečí.

,,Dáš mi mámu, prosím?" zeptala jsem se místo toho. Slyšela jsem, jak křičí mámy jméno a za chvíli už jsem měla na uchu její rozjařený smích. Zatlačila jsem si prsty do očí, abych nebrečela.

,,Zlatíčko? Chceš něco dobrého přivést?"

,,Ne, ne. Jen jsem tě chtěla slyšet."

,,Je ti dobře? Zrovna jsem dostala hroznou chuť jít očumovat zvířata. Co dneska podniknete vy?"

,,Asi nejspíš pojedeme do kina." Chtěla jsem jí toho ještě tolik říct. Že mě strašně mrzí, jak jsem se k ní nespravedlivě chovala. Jak mi bude chybět ta její šílená nátura. Že je celý můj svět a nejlepší máma na světě.

,,Bezva. Tak si to užijte. Pozdravuj ode mě Liama." To už moje slzné kanálky nevydržely a spustily celý potok slz.

,,Budu. To víš, že budu. Mami? Miluju tě."

,,To já tebe taky holčičko. Měj se," rozloučila se se mnou a předala telefon zpátky Stevovi.

,,Steve, uděláš pro mě něco? Až tohle skončí mohl bys jí prosím na mě vymazat paměť? Tohle už by nezvládla," hlesla jsem. Pokud vůbec zůstane někdo, kdo by to udělal, blesklo mi hlavou. Veškerý můj optimismus na šťastný konec zmizel spolu s Liamem a April.

,,Chas, tohle neříkej."

,,Steve, prosím. Uděláš to?"

,,Dobře. Dobře."

,,Omlouvám se ti. Za to, jak jsem se k tobě chovala. Mám tě ráda Steve. A za všechno ti moc děkuju. Opatruj jí, ano?"

,,Nemusíš se o ní bát. Taky tě mám rád Chas. Sbohem," rozloučil se se mnou a zavěsil.Dlouhou chvíli jsem prostě jen seděla na záchodovém prkénku a zírala do zdi, než jsem se dokázala postavit zpátky na nohy a čelit světu venku. Vyšla jsem ven a srazila se s Richem.

,,Skončila jsi? Máme totiž práci," zavrčel, čapl mě za ruku a táhl k jeho pokoji.

,,Co?" nechápala jsem.

,,Uf, takhle nechápavá jsi byla vždycky? Ani jsem si nevšiml." Dovlekl mě do pokoje, kde na nás čekal Jiraia.

,,Promiň. Nemám zrovna moc času. Musím vás tam poslat hned," oznámil mi. Pohled mi zabloudil k několika přichystaným taškám a batohům.

,,Nás?" zeptala jsem se, jestli jsem se nepřeslechla.

,,Můj dům okupuje parta ignorantů a nestabilní, neschopný zvěrstvo, který ani nemá existovat se chystá na výlet, aby nás mohlo spasit. Sorry za mojí skepsi, ale můj osud v tvých rukách rozhodně nenechám. Jedu s tebou. Jsi ráda?" zazubil se na mě Rich a já tiše zaúpěla.