Vzhledem k tomu, že jsme si s Noahem chtěli udělat alespoň chvilku jenom sami pro sebe ani jeden z nás nevzal auto, které by se teď hodilo. Noah uháněl silnicí k městu a já mu stěží stačila.

,,Zastav. Uastav," vydolovala jsem ze sebe zatímco jsem se snažila udržet plíce v chodu.

,,Noahu, ZASTAV!" Konečně se na mě otočil. Ve tváři měl napjatý výraz a zhluboka oddechoval. Nevěděla jsem jestli pro to, že se po tom sprintu zadýchal nebo pro to, že jsem ho štvala.

,,Chas, musíme si pohnout, " zavrčel a prohrábl si rukou vlasy.

,,Otevřel portály, Chas. Všechny. Nikdo, ani Lil, doopravdy neví, kolik těch světů sám stvořil a co v nich žije. Ale na město míří horda skřetů se Scixem v čele. Já vím, že to nechceš slyšet, ale válka právě začala," řekl Noah a chytil mě a ruku.

,,Já bych to jenom potřebovala vysvětlit. Ty a Lilah. Celou tu dobu. Proč?" vysmekla jsem se mu a založila si ruce na hrudi.

,,Nekoukej se na mě takhle. Ten pohled znám. Dělali jsme v Derekově jménu strašný věci než nám došlo, že to je celý špatně. Tímhle jsme se jen nepatrnou část toho snažili odčinit. Lilah tam zůstala proto, že se neměla kam vrátit. Já jo. Nebo jsem v to alespoň doufal. Chastity na lítost teď fakt nemáme čas. Musíš udělat portál," rozhodl. Vyvalila jsem na něj oči. Vrtěla jsem hlavou jako šílená. Nemohla jsem nás nikam přenést. Já ne. Doposud jsme se soustředili pouze na to, abych ten portál vůbec udržela a nevyhodila do povětří všechno kolem. Ale zatím tím nikdo nikdy neprošel. Co když nás to roztrhá na kusy? Nebo se dostaneme někam, odkud už se nikdy nedostaneme?

,,Chas musíš. Takhle se tam dostaneme za hodinu a to už může bejt pozdě. Ty to zvládneš," chytil mě za ramena a pevně držel. Díval se mi upřeně do očí a hypnotizoval mě svým pohledem.

,,Já ti věřím," šeptl a pustil mě.

,,Do prdele," svěsila jsem hlavu a poodstoupila od něj. Nakreslila jsem potřebné znaky do kruhu a roztočila je. Přede mnou se začala objevovat autodílna a lidi ve zmatku pobíhající kolem. Viděla jsem ohně pohlcující město.

,,To ne," hlesla jsem a aniž bych o tom nějak přemýšlela vstoupila jsem dovnitř s Noahem v zádech.

Doslova jsme z portálu vypadli a rozplácli se na zemi, až jsem si odřela dlaně i lokty. Cítila jsem, jak se mi z nosu řine krev a rychle si jí otřela a tvářila se, jako by nic. Noah se musel starat o důležitější věci, než o mě. Když jsem byla konečně schopná se postavit spatřila jsem trosky domů, dým z šířících se ohňů a děs v očích lidí, kteří se bezcílně potulovali kolem.

,,Chas!" uslyšela jsem svoje jméno a otočila se za hlasem.

,,Nate? Co tady děláš?" zeptala jsem se nechápavě, když jsem ho uviděla. Působil v té změti chaosu jako pěst na oko v jeho honosných, královských šatech a rybím vzezřením.

,,Zaútočili na nás," rozhodil bezmocně rukama a ukázal směrem k autodílně, která nyní fungovala jako provizorní nemocnice. Na lehátkách, které jsem raději nepočítala, se svíjely ranění. Mezi vytvořenými uličkami se proplétali elfové, kteří se jim snažili všemožně ulevit od bolesti. Z Natových lidí jsem jich tam viděla spousty, ale ne dost.

,,Kde jsou všichni? Kde je tvůj otec?" zeptala jsem se.

,,Nedokázal jsem je přesvědčit aby šli se mnou," svěsil zklamaně hlavu.

,,To mě mrzí," řekla jsem, došla k němu a objala ho. Konejšivě jsem ho hladila po zádech.

,,Zůstali tam. Všichni tam zůstali," zamumlal. Byla to ta největší a nejhlubší emoce, jakou jsem u něj kdy viděla. A já se kvůli tomu cítila mnohem hůř. Noah se mezi tím rozeběhl k autodílně a začal udělovat rozkazy. Do cesty mu ale vběhl běsnící Mung, který na něj nepříčetně řval. Noah se ho pokoušel uklidnit, ale Mung se nedal. Řval na něj, bouchal těmi malými pěstičkami a vypadalo to, že by ho i rád kopl. Přesvědčila jsem se, že je Nate relativně v pohodě a vydala se k nim.

,,Ty," rozeřval se Mung, který okamžitě na Noaha zapomněl a vydal se naštvaně ke mně. Noah vypadal, že ho chtěl zastavit, ale Mung se ukázal jako docela mrštný kozel.

,,Ty. Máš tu kouřovou tyčku?" zavrčel na mě Mung. Přidřepla jsem si k němu, vytáhla krabičku cigaret a zapálila nám.

,,Všechno je v prdeli!" popotáhl z cigára a mocně vydechl. Mung si sedl ke mně a společně jsme sledovali stále větší nával raněných a vyděšených lidí, kteří se sem stahovali.

,,Chas?" postavil se nade mě Noah, ve tváři zoufalý výraz.

,,Liam tu není. Jel k vlkodlakům, aby je varoval. Ale ještě se nevrátil," oznámil mi s bolestí v hlase. Okamžitě jsem se postavila a hystericky mlela pátý přes devátý. Liama ne. Ještě ne. Nestihla jsem se rozloučit, běželo mi hlavou.

,,Já teď odsud nemůžu. Ale dám ti někoho s kým tam zajedeš. Jasný?" zastavil mě Noah na místě a přivolal k nám nějakého kluka. Vůbec jsem nevnímala, co mi dotyčný říká ani jsem se nezaobírala tím, jak vlastně vypadá nebo jak se jmenuje. Noah ho instruoval o tom, co ho čeká a přikázal mu, aby se mi nic nestalo. Pochopila jsem, že je to jeden z elfů, ale nebyla jsem schopná se na něj soustředit. Myšlenkami jsem byla u Liama. Elf mě dovedl k jednomu z mála pojízdných aut a sám si sedl na místo řidiče. Nikdy jsem místo, kde April a její bratři žili neviděla ani nenavštívila. Teď se ta možnost naskytla v tu nejhorší možnou dobu. Hnali jsme se ulicemi tak rychle, že jsem svět kolem viděla jako jednu velkou šmouhu, ale i tak jsem zahlédla zkázu, která město postihla. Elf prudce odbočil z hlavní cesty a jakousi polní cestou se hnal z kopce dolů. Musela jsem věřit jeho řidičským schopnostem, ale i tak jsem měla zadek stažený strachem. Konečně smykem zastavil u stromů seřazených do velkého kruhu, v jehož vnitřku stála vlkodlačí osada. Dřív to muselo být nádherné a harmonicky laděné místo. I sem se ale dostal oheň, který postupně pohlcoval jedno dřevěné obydlí za druhým. Mezi dýmem jsem spatřila několik bezvládně ležících postav i vlkodlaků, kteří se proměnili.

,,Rozdělíme se. Každýho přeživšího nasměruj k autu. Všechno ostatní zabij," řekl rozhodně elf a vydal se k tomu peklu, zatímco kolem sebe začal povolávat na pomoc přírodu. Ze země na jeho povel vylézaly kořeny stromů, napínaly se k němu větve a sama země se zvedala s každým jeho krokem. Než jsem se stačila vzpamatovat zpoza rohu jednoho z hořících domů na něj zaútočil skřet s vyceněnými zuby a dlouhou, zakrvácenou dýkou v ruce. Elf se otočil jeho směrem a během chvíle roztrhal skřeta na kusy. Vydala jsem se pomalu za ním a snažila se nevnímat mrtvoly na zemi. Oči mi slzely a nebylo to jenom ze stále sílícího dýmu. Musela jsem sama sebe přesvědčovat, abych pokračovala, nevzala nohy na ramena a s křikem neutekla. Nutila jsem se dávat nohu před nohu a nepropadat panice. Prošla jsem kolem doutnajících trosek domu a podívala se za roh. Najednou mi v hlavě zazněl hlas. Chroptivý, sotva slyšitelný, ale přesto známý hlas. Jeho majitel ho nahlas používal málo, ale v myšlenkách jsem ho slyšela často.

,,Lioneli," vydechla jsem a následovala ho. Došla jsem až k rybníku na jehož břehu ležel obrovský pes. Trhaně dýchal a poulil na mě doširoka otevřené oko. Musel trpět bolestí, protože se mu z rozpáraného břicha valily vnitřnosti. Neudržela jsem se, padla na kolena a zvracela. Doplazila jsem se k Lionelovi a položila si jeho mohutnou, chlupatou hlavu do klína.

,,Mrzí mě to," hladila jsem ho po čumáku a polykala slzy, které mi stékaly po tváři. ,,Neboj se. Pomůžu ti. Pomůžu," hlesla jsem, políbila ho na zakrvácený čumák a trhla jeho hlavou. Uslyšela jsem hlasité křupnutí a téměř úlevný povzdech, který se se mnou v mojí hlavě rozloučil. Jen s velmi těžkým srdcem jsem se zvedla a nechala ho tam ležet. Elf měl plné ruce práce se skřety, kteří se z ničeho nic začínali rojit všude kolem, zatímco všechny přeživší nasměrovával k autu. Jen velmi málo z nich bylo schopných pomoct mu bojovat. Sebrala jsem veškerou odvahu, která mi ještě zbyla a vydala se k němu. V tom jsem ale uviděla Liama s April celou od krve v náručí, jak vychází z nedalekých dveří.

,,Díky bohu," vydechla jsem a změnila směr. Liam mě zaregistroval a s úlevným úsměvem na tváři zamířil ke mně. Za jeho zády jsem zahlédla rostoucí stín. Vykřikla jsem jeho jméno a rozeběhla se k němu, ale dýku, která mu projela hrudí jsem zastavit nedokázala. Aniž by April pustil sesul na kolena. Nechápavě se podíval na čepel, která mu trčela z hrudníku a z pusy mu vytryskla rudá krev. Skřet, který se za ním objevil byl větší, než jeho vrstevníci. Na hlavě měl křivě posazenou trnovou korunu a z pusy mu trčely ostré, žluté tesáky. Jediné, co jsem na něm poznávala byly jeho oči. Ta modř se nedala zaměnit s nikým jiným. Scixe. Vytrhl z Liama nůž a ledabyle krev otřel o Liamovu košili. Liam už dál nedokázal April udržet. Scixe do něj kopl a on i April spadli na zem. Stála jsem na místě jako přimrazená. Třeštila jsem oči na tu příšernou scénu před sebou a pořád jí nedokázala uvěřit.

,,Ahoj, Chas," procedil Scixe skrz křivé zuby a popošel ke mně blíž.

,,Připravila jsi mě o všechno. O VŠECHNO! A já teď vezmu zase všechno tobě."

,,Zabil si je," zamumlala jsem a začala před ním couvat.

,,Ne, to ty jsi je zabila. Kdyby si držela hubu a nechala mě dokončit můj plán všichni by ještě žili. Podívej se, co se ze mě stalo. Za všechno můžeš ty! Budeš se dívat, jak se zabíjím jednoho po druhým. A nakonec zabiju tebe. A nebo možná ne. Až Derekovi povím pravdu o tobě a Tatum zabije si tě sám mnohem kreativnějším způsobem, než bych kdy dokázal vymyslet já," zazubil se. Zakopla jsem o nějaké tělo a svalila se k zemi. Chtěla jsem se od něj odplazit co nejdál, ale Scixe mi přišlápl nohu, až mi v ní křuplo. Zaryl mi do ramene ty svoje dlouhé drápy a postavil mě na nohy.

,,Stáhne tě z kůže, princezno. Ale nejdřív ti před očima usmaží Noaha za živa," prsknul a napřáhl ruku s dýkou. Pohled mi zabloudil k April a Liamovi. Liam se ke mně snažil dostat, zanechávajíc za sebou krvavou stopu. April ještě dýchala, ale nedokázala jsem určit kolik času jí může zbývat. Scixe mi zaryl drápy hlouběji do ramene, ale tu radost, abych znovu vykřikla jsem mu neudělala. Pořád jsem sledovala April a v hlavě si přehrávala náš poslední rozhovor.

,,Zabij ho. Zabij ho za mě, protože já to nedokážu." ,,Dobře." ,,Slib mi to." ,,Slibuju." Já jí to slíbila. Slíbila jsem to jí a dlužila jsem to Brentovi. Scixe mi přejel dýkou po rozšklebené ráně, kterou mi jeho drápy způsobovaly a i s mojí krví si jí přiložil k bezkrevným rtům a olízl jí.

,,Tvůj brácha měl pravdu. Tak sladká," zavrněl Scixe a já se odporem otřásla. Scixe zabloudil pohledem za mě a protočil oči.

,,Copak nedokážete zabít jednoho mizernýho elfa?" zaskřípal zuby a chystal se mě pustit. Rychle jsem ho chytila za ruku. ,,Nehraj si na hrdinku, zlato," vysmál se mi Scixe, ale když se mi pokusil vytrhnout zjistil, že to nejde.

,,A copak uděláš teď? Zmrazíš mě, jako zeleninu?" odfrkl si.

,,Tohle máš za Paula. Za Brenta, April a Lionela. Za všechny," procedila jsem skrz zuby. Cítila jsem, jak mnou proudí příval magie. Slévala se dohromady se silou upíra, mocí víly a duší člověka. Cítila jsem, jak se přelévá do Scixova těla a zahřívá jeho krev. Jak mu začíná jeho černá krev probublávat, jako polívka.

,,Uvaříme tě zaživa," ozvalo se několika hlasy. Scixe se pokoušel něco říct, ale z jeho úst vyšla jenom pára. Jeho tělo se otřásalo v bolestných křečích, ale nepouštěla jsem ho. Postupně se z něj začala odlupovat kůže a od kostí se odchlipovalo jeho zkažené maso. Zatímco umíral ve strašných bolestech nevydal ani hlásku. Jen na mě upíral vyděšené, tmavě modré oči, které byly tolik podobné těm Noahovým. Nechala jsem zbytky těla padnout na zem. Z nosu se mi spustil proud krve, ale ani jsem se ho nesnažila zastavit. Zírala jsem na to, co zbylo ze Scixe a nenacházela v sobě dostatek soucitu k jeho osudu.

Z transu mě vytrhl elf, který se prohnal kolem mě k Liamovi a April.

,,Musíme je dostat k dílně. Okamžitě," zařval na mě. Když viděl, že nejsem schopná pohybu doběhl ke mně a zatřásl se mnou.

,,Budeš muset udělat portál!" Sotva jsem stála na nohách. Na Scixe jsem vypotřebovala tolik energie, že jsem si nedovedla představit, že bych měla portálem přenést byť jen jednoho člověka, natož tři.

,,Musíš. Do toho auta se všichni nevejdeme," ukázal k autu, kde postával hlouček přeživších.

,,Oni to zvládnou, ale tihle dva cestu autem nepřežijou!" Jenom jsem přikývla, protože jsem se na nic jiného nezmohla. Došourala jsem se k April s Liamem a sesula se k nim na zem.

,,Chas," zachroptěl Liam a slabě mi stiskl ruku.

,,Vydrž. Dostanu tě domů, jenom ještě chvilku vydrž, ano?" pohladila jsem ho po tváři a zadívala jsem se mu do očí, ze kterých se pomalu vytrácel život. Věděla jsem, že tenhle den přijde. Stejně, jako to věděl on. I tak ale nebylo o nic snazší se s tím smířit.