Dny, které následovaly, byly dlouhé a vysilující. Jiraia se ukázal jako velmi trpělivý učitel, ačkoliv jsem mu to nijak neulehčovala. Moje nekontrolovatelné nálady přicházely a zase odcházely jak se jim zachtělo. A čím dál častější krvácení z nosu, očí i uší mi na náladě nijak zvlášť nepřidávalo. I tak jsem se ale snažila ze všech sil, abych se ten portál naučila ovládat. Ve své podstatě mi stačilo naučit se jen jeden. Ten, který mě dostane zpátky. Tam mě pošle Jiraia.

Zprvu jsme měli ideu takovou, že bych tam i zpátky odešla bez jeho pomoci. Brzy jsme ale zjistili, že tolik sil ve mně nezbývá. Kouzlení samo o sobě nebylo nic složitého. Představovala jsem si to daleko horší. Musela jsem se jen naučit dané symboly, které se pro každý svět v něčem lišily a dát do nich určitou dávku magie, aby se v kruhu roztočily a vytvořily tak vchod na jiné místo. Což se ukázalo jako velký problém. Symboly mi šly do hlavy samy, když jsem k tomu nemusela držet stovky dalších informací. Velkou překážku pro mě představovalo postupné uvolňování magie. Nezvládla jsem kontrolovat, kolik toho ze sebe vypouštím. Jediné štěstí, že jsme trénovali na odlehlém poli daleko od civilizace, protože moje výbuchy magie smetly všechno v okolí několika kilometrů a portál rozdrtily na padrť. Jiraia se mě sice pokoušel pokaždé utěšit a pořád opakoval, že to chce jen čas. Jenomže ten my jsme bohužel neměli.

,,Do prdele. Kurva, kurva, kurva," ječela jsem a kopala do země, kde se měl otevřít portál, ale místo toho jsem v ní vytvořila hlubokou brázdu. Nevím, jestli jsem byla víc nasraná nebo zoufalá.

,,Chas, uklidni se. Chceš se to naučit moc rychle," začal mě, jako vždy, chlácholit Jiraia.

,,Ale já, do prdele, nemám čas na to, abych byla trpělivá," procedila jsem skrz zuby.

,,Možná to děláme blbě. Ty víš, že tady nikomu nic nehrozí. Chce to publikum," zamyslel se Jiraia a můj hysterický záchvat okatě přehlížel.

,,Cože? Ty jsi se zbláznil! Někoho zabiju," vyhrkla jsem.

,,Musíme použít ty správný páky," zazubil se vítězoslavně a vytáhl z kapsy mobil.

,,Ne, ne, ne, ne, ne. Tohle je pěkně pitomej nápad," vystartovala jsem po něm a chtěla mu telefon sebrat, ale byl rychlejší.

,,Tohle celý je pitomej nápad. Noahu? Čau. Potřeboval bych pomoc. Tvoje přítelkyně je krapet hysterická a jestli mi nepíchneš, tak zřejmě zlikviduje celou místní úrodu." Založila jsem si ruce na prsou a vrhla na něj ten nejvražednější pohled, jakého jsem byla schopná.

,,Tohle je blbost, Jiraio. Proč jsi ho volal? Akorát mu něco udělám!" rozhodila jsem rukama, když hovor ukončil.

,,V tom je právě to kouzlo. Jsi ten nejcitlivější člověk, jakýho znám. Pro ostatní jsi schopná udělat cokoliv. Dokonce i umřít. A pro Noaha by jsi udělala mnohem víc. Když tady bude on jsem si jistej, že se budeš snažit mnohem víc, než teď," mrknul na mě a došel si do nedaleko stojícího auta pro vodu. Zaskřípala jsem zuby a vyndala krabičku cigaret. Než dorazil Noah vypálila jsem tři, ale necítila jsem se o nic klidnější. Noah vystoupil z auta, na půl pusy pozdravil Jiraiu a hned si razil cestu ke mně.

,,Ahoj," pozdravil mě, chytil za zátylek a přitáhl k sobě.

,,Jsi v pohodě?" zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel.

,,Ani ne. Rozhlídni se kolem. Kdybych měla orat pole byla bych v tom fakt dobrá," ukázala jsem za sebe na zdevastované pole. Jen povytáhl obočí a otočil se k Jiraiovi.

,,Fajn. Kam si mám stoupnout?"

,,Výběr místa nechám na tobě," pokrčil Jiraia rameny.

,,Nechceš si to náhodou rozmyslet? Roztrhám tě na kusy," zastavila jsem ho.

,,Neroztrháš," věnoval mi svůj tolik vzácný úsměv a něžně mě pohladil po tváři. Zhluboka jsem se nadechla a nechala ho poodstoupit. Cítila jsem, jak se mi klepou ruce i jak se mi třas šíří celým tělem. Jiraia si stoupl za mě. Promlouval ke mně tichým, uklidňujícím hlase a dával stejné pokyny, jako milionkrát před tím.

,,Nakresli symboly do kruhů. Pomalu je začni roztáčet. Nikam nespěchej. Pěkně pomalinku," odříkával. Ta slova už jsem znala nazpaměť. I tak jsem si ale vážila toho, že to se mnou nevzdával. Noah mezitím zaujal svou pozici jen několik málo metrů ode mě. Vrazil si ruce do kapes a zabodl do mě své různorodé, krásné oči. Tu modrou barvu jsem milovala, zatímco to černé mě děsilo. Až teď jsem si ale všimla, že v něm nehraje jenom černá barva, ale našla jsem v něm i odlesky fialové a tmavě modré.

Kruhy přede mnou se otáčely rychleji a rychleji.

,,Otevři ho, Chas. Opatrně. Uvolni ze sebe magii, ale jenom tolik, kolik potřebuješ. Ne všechnu. Kousek po kousku. Nech portál tu moc nasávat. Tak. Nikam ti neuteče. Správně," šeptal Jiraia. Noah mi postupně mizel z dohledu. Místo něj se mi před očima rodil portál. Viděla jsem dobře známou ulici s honosným barákem, který se mi stal domovem. Hlavou mi proběhla moje první vzpomínka na něj. Jak jsem v duchu Stevovi vyčítala takovou vilu. Jak se ze dveří vynořil Rich, o kterém jsem do té doby nevěděla. Z rukou mi vyšlehl proud magie, který roztříštil rostoucí portál a zničil ho. S Jiraiou jsme pod náporem tlaku odletěli několik metrů dozadu. Rychle jsem se vyškrabala na nohy a hledala Noaha.

,,Jsem v pohodě!" uviděla jsem mávající ruku, která vyčnívala z příkopu, který jsem vytvořila při mém minulém pokusu. Hlasitě jsem si oddechla a natáhla se na zem.

,,Paráda. Vypilujeme soustředění a jsme tam," poplácal mě Jiraia po ruce a začal se smát.

Když mě Noah postavil na nohy a s ustaraným výrazem otřel krev, která se mi opět spustila z nosu, nasedli jsme do aut a vyrazili společně k autodílně. Cvičení jsem pro dnešek měla dost. I když jsem konečně začínala nabývat dojmu, že tomu přicházím na kloub. Projížděli jsme tichým a klidným městem. Tyhle ulice nikdy nezažily velké nápory davu, ale teď působily až mrtvolně. Na obloze skoro pořád vládly mraky, ze kterých každou chvíli pršelo a teplota se nedostala přes deset stupňů, ačkoliv kalendář ukazoval červen. Jako by se všechno kolem chystalo na to, co teprve mělo přijít.

Zaparkovali jsme před autodílnou a vystoupili.

,,Šlo ti to," čapl mě Noah za ruku, když jsem rázovala ke vchodu do dílny.

,,No. Když už nic jinýho, alespoň jsme se někam pohnuli," uculila jsem se a odhrnula mu pramen zbloudilých vlasů z obličeje.

,,Jsem na tebe pyšnej," políbil mě do dlaně.

,,Můžu tě pozvat na kafe? Možná, že najdu i něco k jídlu," navrhl a zamířil ke dveřím.

,,A nějaký energeťák byste neměli?"

,,Jsi prase."

,,Obvykle piju kafe, energák a krev. Tohle je ještě hodně slabej odvar," mávla jsem rukou a následovala ho. Noah vzal za kliku, ale ani se nepohnula. Místo toho se od jeho ruky začala pomalu šířit námraza. Noah se na mě podíval.

,,To nejsem já," zavrtěla jsem hlavou a nevěřícně na to hleděla. Počasí už tak nestálo za nic, ale teď se citelně ochlazovala, až jsem si byla jistá, že mrzne. Kolem mě a Noaha se rozlévala hustá, bílá mlha, která nás od sebe pomalu oddělovala.

,,Chas?" vykřikl Noah a natáhl ke mně ruku. To bylo to poslední, co jsem viděla. Byla jsem uvězněná v mlze a nemohla jsem se pohnout dál. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pokoušela se zachovat chladnou hlavu. Nepanikařit. Najednou jsem před sebou uviděla blížící se postavu. Spadl mi kámen ze srdce.

,,Noahu? Už jsem se bála, že... " Nedokázala jsem větu dokončit, protože postavě, která mi šla naproti chyběla jedna ruka. Rychle jsem začala couvat, ale nikam jsem se nedostala. Jako bych se zasekla na místě. Dean se dostal až těsně ke mně a v očích mu plál nepopsatelný hněv a nenávist.

,,Tentokrát mi neutečeš! Mám na svojí straně mocný přátele a ty zdechneš, ty svině!" zařval.

,,Ty žádný přátele nemáš. Já jsem byla tvoje kamarádka. Já a Alex," prskla jsem a zatnula ruce v pěst. Teplota kolem stále klesala, až jsem začínala cítit štiplavý mráz na kůži.

,,Proč se nic neděje? Proč se nic neděje?" vypískl a skákal na místě jako malé děcko, které nedostalo slíbené lízátko. Chvilku na to se mu u hlavy objevila maličká postavička s křídly. Její tělo hrálo všemi možnými odstíny a druhy modré a bílé. Měla obrovské oči, kterými mě hypnotizovala. Místo vlasů měla dlouhé, ostré rampouchy a v ruce držela rozevřený deštník, který měnil barvu s tím, jak moc klesala teplota kolem. Věděla jsem moc dobře o koho se jedná. Zimní víla. Ten kluk se mě snažil zabít a ani trochu mu to nepřišlo špatný. Spíš působil, jakoby se na to neskutečně těšil.

,,Už měla dávno zmrznout!" rozčiloval se Dean. Nehodlala jsem čekat na to, až mu víla vysvětlí proč ze mě ještě není rampouch. Vrhla jsem se po ní a dřív, než stačila vypustit jedinou hlásku roztrhla jsem jí vejpůl. Víla se v mojí ruce změnila v třpytivý prach, který odvál vítr spolu s houstnoucí mlhou.

,,Ty nejsi člověk. Nejsi člověk. Až se o tomhle dozví Derek," zazubil se Dean vítězoslavně a chystal se k odchodu. Nikdo kromě nás tam nebyl. Nemohla jsem ho nechat odejít a všechno vyžvanit Derekovi, protože jsem nepochybovala o tom, že by to s radostí udělal. Všechno, co jsem podstoupila by přišlo vniveč. Prohráli bychom jen kousek od cílové čáry.

,,Ty už se k Derekovi živej nedostaneš," zavrtěla jsem hlavou a chytla ho pod krkem. Poprvé jsem v jeho očích uviděla nefalšovaný, čirý strach. Nebál se postavit třem klukům najednou. Nebál se skočit ze skály do malého jezírka ačkoliv každý věděl, že jsou dole kusy železa, které ho mohly propíchnout. Nebál se hnát po dálnici 280 kilometrovou rychlostí ačkoliv neměl řidičák a bylo mu pouhých jedenáct let. Poprvé za život se bál mě.

,,Měl si mě poslechnout," hlesla jsem a jedním pohybem mu zlomila vaz. Jeho tělo spadlo bezvládně na zem. Sedla jsem si k němu a prsty mu zatlačila oční víčka.Za sebou jsem slyšela kroky. Noah se posadil vedle mě a nevěřícně zíral na Deanovo tělo.

,,Chas, omlouvám se. Nemohl jsem se k tobě dostat," vyhrkl.

,,Mrzí mě to," řekl a přitáhl si mě k sobě do pevného objetí. Zabořila jsem mu hlavu do krku a propukla v zoufalý pláč. Nebrečela jsem pro Deana, který ležel hned vedle mě. Brečela jsem pro toho Deana, kterého jsem znávala a kterého jsem si tak chtěla pamatovat. Jako věrného kamaráda, který nikdy nezkazil žádnou srandu a pro Alexe znamenal víc, než jsem kdy dokázala pochopit.

,,Musíme ho pohřbít, Chas," řekl po chvíli Noah, ale nepřestával mě konejšivě hladit po zádech. Jenom jsem přikývla a postavila se na vratké nohy. S Noahovou pomocí jsem dostala Deanovo tělo do auta a posadila se na místo spolujezdce. Noah zamířil k místnímu hřbitovu a za jízdy zkontaktoval Jiraiu, aby mu pomohl s kouzlem, které mělo Deana chránit před tím, aby se z něj v budoucnu nestal zombik. Když jsem viděla, jak ukládají Deana do té díry a zasypávají ho hlínou měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Co jsem to udělala? Co budou dělat jeho rodiče? Dean byl jejich jediné dítě, jejich všechno. Co si teď počnou?

Když byl hrob hotový kluci si stoupli vedle mě, každý z jedné strany.

,,Chceš něco říct?" zeptal se Noah a chytil mě za ruku. Přikývla jsem, ale slova nenacházela. Odkašlala jsem si a nadechla se.

,,Ty jsi byl vždycky hroznej paličák. Nikdy jsi nedělal to, co se ti řeklo. Není divu, že jsi neposlouchal ani mě. Strašně ráda bych věřila tomu, že jsi to všechno dělal pro Alexe. Snad se s ním konečně setkáš. Mrzí mě to, Deane. Moc mě to mrzí," hlesla jsem.

,,Nemohla si dělat nic jinýho," řekl Jiraia.

,,Jo. Ale byla bych radši, kdybych to nemusela udělat já," špitla jsem a vydala se zpátky k autu, kde jsem se zabořila do sedačky. Přitáhla jsem si nohy k sobě a objala se rukama, abych se alespoň částečně udržela pohromadě.