V noci jsem se zase probudila s křikem. A Rich byl opět u mě. Neskrývala jsem svoje nadšení, že nejsem sama. Schoulila jsem se do jeho náruče a snažila se uklidnit dech. Jako obvykle jsem už neusnula. Už jsem padala únavou. Tolik jsem toužila po mém bezstarostném spánku. Jenomže ten se nedostavoval. Oblékla jsem se do tílka a kraťasů, protože venku začínalo být až nesnesitelné vedro. Nechápala jsem tyhle náhlé teplotní výkyvy. Včera jsme div nenosili zimní bundy a dnes jsme se mohli jít koupat. Tohle město si snad vážně dělalo, co chtělo. Seběhla jsem po schodech a padla na kuchyňský stůl. Cítila jsem se totálně vyčerpaná. Potřebovala jsem se vyspat.

,,Dáte si kávu, slečno?"drcnul do mě Victor. ,,Něco hodně silnýho," zamumlala jsem.
,,Chas jsi v pořádku? Poslední dobou tě nikdo nemusí budit. Cítíš se dobře?" vyzvídala hned máma. Nedivila jsem se jí. Za celý můj život mě z postele dostávali bagrem a najednou jsem vylézala sama a ještě s předstihem.
,,Ale. Mám jenom špatný sny. To dělají ty hodiny mytologie," mávla jsem rukou. Nehodlala jsem jí nic vysvětlovat, protože by to stejně nepochopila.
,,No. Vypadáš hrozně. Dneska večer ti udělám bylinkový čaj," pohladila mě po vlasech.
,,Mami, proboha, jen to ne. Jsem naprosto v pohodě a strašně mi to sluší."
,,A nechceš zajít za doktorem? Třeba by ti pomohl..."
,,Já nikam nejdu. Budeš muset věřit, že si poradím. A nevytahuj na mě zase nějaký psychiatry," praštila jsem do stolu a rychle vypadla pryč, jinak bychom se pohádaly ještě víc. Cestou jsem si nezapomněla ukořistit energeťák. Došourala jsem se k příjezdové cestě a čekala na Riche. Chápala jsem, že se máma bála jakékoli známky mého šílenství, ale nemusela to přehánět. Rozčilovalo mě to. Asi o pět minut později dorazil Rich s výrazem naprostého nesouhlasu a pohoršení. Nechtěla jsem se s ním o tom bavit. On ale sdílel opačný názor.
,,Proč se k ní takhle chováš?" začal výchovným tónem.
,,No tak to říká ten pravej. Ty taky zrovna nesplňuješ obraz vzorného syna. Tak se v tom, prosím, nevrtej," založila jsem ruce v bok a doufala, že mu to bude stačit.
,,Co ti udělala tak hroznýho, že s ní nemůžeš mluvit normálně?"
,,Promiň, ale nevšimla jsem si, že by si vedl sálo dlouhé rozhovory se Stevem."
,,Nezakecávej to. Mluvíme o tobě."
,,Nic ti do toho není," zavrčela jsem. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí adrenalin. Rozléval se v žilách a instinktivně mi svíral ruce v pěst.
,,Chci ti pomoct. Vidim, jak se trápíš. A nelíbí se mi to."
,,Tak jsi mě neměl opouštět. Nechal jsi mě tady samotnou." Ta slova nepatřila jemu. Ani nevím, proč jsem to řekla. Vystoupila jsem a práskla s dveřmi, co nejvíc to šlo. Ušla jsem sotva pár metrů a sesula se na zem. Díra prázdnoty se zvětšila natolik, že jsem to nemohla ustát. Nenáviděla jsem se za to, že jsem je nedokázala zachránit a nenáviděla jsem je, že mě nevzali s sebou. Rich mě vzal opatrně kolem ramen a pevně mě objal.
,,Já tě poslouchám. Jsem tady. Když to v sobě budeš dusit bude ti hůř."
,,Jeli jsme pro součástky. Já a táta, do nedalekýho města," začala jsem. Možná bylo na čase dostat to ze sebe. Vypustit ze sebe tu strašnou bolest, která sžírala moje vnitřnosti a ubíjela mě den co den. Věděla jsem, že ta díra už se potom nikdy nezacelí. Pak si totiž přiznám, že tohle není jenom zlý sen. Že je to všechno pravda a mě nezachrání probuzení.
,,Brácha se na poslední chvíli rozhodl, že pojede taky. Aby mi vybral dárek k čtrnáctým narozeninám. Přesedla jsem si z přední sedačky dozadu. Alexovi se vzadu dělalo špatně. Náklaďák nám nedal přednost. Naše auto bylo úplně na šrot. Doktoři tvrdili, že jsem přežila zázrakem. Tohle by nepřežil nikdo. Kdybych si nepřesedla, Alex by tady seděl a on vyprávěl o zázracích. Umřeli. Oni umřeli kvůli mně. Já chtěla ty pitomý součástky a já měla narozeniny. Umřeli. Už tady nejsou, aby mě podrželi. Já je zabila a máma mi to nikdy neodpustila. To já měla umřít. Proč jsem to přežila? Viděla jsem to auto. Nepřežila by tam ani myš, jak bylo zdemolovaný. Vyvázla jsem s lehkým otřesem mozku a zlomenou rukou. Já to neměla přežít!" propukla jsem v hysterický pláč, který už jsem nedokázala udržet. Rich mě držel a nepouštěl. Třásla jsem se a nedokázala to zastavit. Připadala jsem si pitomě. Ale už jsem nemohla. Vlastně jsem to chtěla vypustit. Vyřvat to do celého světa, jak strašně nešťastná jsem.
,,Nemůžeš si to dávat za vinu! Za tohle nemůžeš. Není to tvoje vina. Není to ničí vina," chlácholil mě.
,,Já si přesedla. Umřel místo mě!"
,,Myslim, že místo by ho nezachránilo. Takhle to osud zamýšlel. Nemohla jsi mu pomoct."
,,Jak to můžeš vědět? Osud je nezabil. To já."
,,Chas. Teď mě poslouchej. A poslouchej mě dobře. Ty jsi nikoho nezabila. Jestli chceš někomu připisovat vinu, tak tomu chlapovi v náklaďáku, nešťastný náhodě, ale ne sobě. Musíš si odpustit, Chas. Myslíš, že by chtěli, aby ses takhle trápila? Ubíjela se zevnitř? Osud k nám není vždycky milostivý. Ale pokud by se to nestalo, naši by se nepotkali, ty by ses nedostala sem a nemohla udělat všechny ty věci, co uděláš," podíval se mi zpříma do očí.
,,Nic nedělám. Nic neumim. Jenom škodim," zavrtěla jsem hlavou.
,,Ani o tom nevíš. Ale už je děláš. Mámě si dala šanci na nový začátek, aby byla znovu šťastná. Stevovi si přivedla do domu radost, kterou nikdy nepoznal. Mně si ukázala, že i suchar jako já, může poznat, jak super je mít ségru. Ty to nevnímáš, ale tyhle maličkosti dávají ostatním smysl života, který ty zase musíš najít. Chápeš to alespoň trochu?"
,,Děláš ze mě něco, co nejsem."
,,Musíš si začít znovu věřit. Pak to uvidíš sama. Co se takhle dneska vysrat na školu a zajet si někam na snídani?"
,,To by mi bodlo," usmála jsem se. Nejlepší nápad za posledních několik týdnů. Pomohl mi na nohy a otevřel dveře od auta. Po dlouhé době jsem se dokázala pořádně nadechnout, aniž bych cítila pocit viny. Pořád mi hrozně chyběli a na tom už se nic nezmění. Ale konečně jsem na sobě netáhla obrovský balvan, který mě tížil poslední čtyři roky a já mohla stát vzpřímeně. Protože jsem se o svojí bolest s někým podělila. A on mě naprosto chápal.

Vyjeli jsme ven z města, za což jsem byla ráda. Bylo příjemné vypadnout z města, které mě děsilo a fascinovalo zároveň. Koukala jsem se ven z okýnka a sledovala míjející krajinu kolem. Takový kus nedotčené přírody se jen tak neviděl. To ticho a nádherná, místy až pohádková zeleň kolem působily až neuvěřitelně. Rich mě opatrně pohladil po rameni a vrátil mě tak do reality. Auto stálo zaparkované u dřevěné hospůdky se zahrádkou a výhledem na menší rybník, na kterém líně plavaly kachny. Vládla tady příjemná atmosféra a krásné a teplé počasí tomu jen přidávaly na kráse.
,,Je to tady pěkný," konstatovala jsem, ale neznělo to tak nadšeně, jak jsem se cítila.
,,Jo. Je to tady fajn. Jezdim sem rád," řekl a zavedl mě ke stolu. Nedovedla jsem si představit, že zrovna Rich jezdí rozjímat na tohle místo, ale raději jsem se neptala.
,,Víš. Možná to bude znít divně. Ale někdy mám pocit, jakoby se z toho města nedalo utéct. Jakoby nás nechtělo pustit. Šílený, co?" svěřila jsem se.
,,Ne. Proč? Má to něco do sebe," usmál se na mě unaveně.
,,Jsi hodný. Kdybych tohle řekla před mámou nejspíš by mě zase poslala k doktorovi."
,,Neměj jí to za zlý. Hrozně se o tebe bojí. Ztratila manžela a syna. Má už jenom tebe."
,,Někdy mluvíš, jakoby ti bylo 150 let."
,,Někdy se tak cítím." Než jsem se stačila zeptat z čeho je kluk, jehož táta mu může koupit cokoliv na světě a holky omdlévají jen, co kolem nich projde tak příšerně znaven objevila se u našeho stolu servírka.
,,Dobrý den. Omlouvám se za zpoždění. Co si dáte?" přispěchala k nám roztomilá slečna s blonďatou hřívou a modrošedýma očima, které okamžitě upřela na Riche. Ten si toho ale zjevně vůbec nevšiml.
,,Colu a cokoliv, co uznáte za sladkou bombu na pocuchaný nervy. Díky," objednala jsem si.
,,Perlivou vodu. Dík," řekl Rich s očima zabodnutýma do stolu.
,,Nebudeš jíst?" nechápala jsem. Jedl tak strašně málo, že jsem se divila jak vůbec dokáže přežívat.
,,Nemám hlad," vysvětlil s pokrčením ramen a shrnul si vlasy z čela. Což by očividně velice ráda udělala naše servírka.
,,Takže... všechno?" zeptala se servírka, která se snažila upoutat Richovu pozornost.
,,Jo. Bratr očividně drží dietu," usmála jsem se, abych jí trochu povzbudila. Vypalovala očima do Riche díru a on se na ní ani nepodíval. Nijak nereagoval a mnohem zajímavější mu připadala struktura stolu, než cokoliv jiného.
,,Tak jo. Hned jsem zpátky," zasmála se servírka a odběhla.
,,Je v tom stole snad uložená zlatá cihla, že na něj zíráš, jak úchyl? Líbíš se jí," praštila jsem do stolu a ukázala jejím směrem.
,,Nevšiml jsem si," pokrčil rameny.
,,To bude asi tím, že si jí nevěnoval ani vteřinu své pozornosti."
,,Promiň, ale netušil jsem, že jsme tady na seznamce pro nezadané mládence," zazubil se a hodil přede mě podtácek. O chvíli později se přiřítila servírka s objednávkou.
,,Můžu pro vás ještě něco udělat?" zeptala se stále s širokým úsměvem.
,,Asi ne. Děkujeme," oplatila jsem jí úsměv, i když ode mě ho asi nechtěla.
,,Ok. Kdybyste něco potřebovali, stačí mávnout. Zatím." Obdivovala jsem její vytrvalost. Nevzdávala se.
,,Proč?" kopla jsem do Riche pod stolem.
,,Au. Za co?" prsknul.
,,Je vtipná, milá a hezká. Tenhle stůl vzala jenom kvůli tobě a ty jí nevěnuješ ani jeden pohled. Místo toho civíš do stolu!" Ani nevím, proč mě to tak rozčílilo. Přišlo mi, že dělá vše pro to, aby se mohl cítit nešťastný. Jako by se za něco trestal. Možná pro to mě to tak štvalo. Byl úplně stejný jako já. Radši jsem se pustila do jídla. Rich mlčky pozoroval každé sousto, který jsem si vložila do pusy. Slastně jsem mlaskala a souhlasně mručela. Netušila jsem, co za skvost mi to ta holka donesla, ale milovala jsem jí za to. Jakoby přesně věděla, co v danou chvíli moje nervy potřebují.
,,Dáte si ještě něco. Kafčo, dezert?" zeptala se servírka, když odnášela prázdný talíř a skleničky.
,,Dáme si ještě jednu colu a vodu," řekl Rich a konečně se na ní usmál. Netrvalo to ani deset sekund. Jí to ale nejspíš stačilo, protože se rozzářila ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, a odběhla. Nijak jsem to nekomentovala. Stejně to nemělo cenu. Zvedla jsem se od stolu a zašla na záchod. Míjela jsem stoly plné smějících se lidí a obdivovala servírku s jakou lehkostí se dokáže pohybovat po place. Na záchodě jsem si opláchla obličej a trochu se upravila. Zírala jsem do svých šedých očí a došla k závěru, že oproti naší servírce budu prostě jen tuctová ošklivka a vrátila se zpátky. Cestou jsem se soustředila na vše kolem jenom ne na to, co je přede mnou a v plné rychlosti srazila servírku, která právě nesla objednávku.
,,Sakra. Já se moc omlouvám. Jsem strašný nemehlo. Je mi to líto. Už jsem se omluvila?" blekotala jsem a snažila se posbírat rozházené střepy.
,,To je v pohodě. Nech to bejt," smála se blondýnka. Nechápala jsem, kde se v ní bere ta neutuchající optimistická nálada.
,,Jsem tele. Rozbiju všechno na co sáhnu. Nebudeš z toho mít problém?"
,,Opilý dřevorubci tady denně rozbijou alespoň dvě flašky whisky. Tohle je proti tomu sranda."
,,Vážně? Jsi si jistá?"
,,Běž si sednout a přestaň to hrotit, jo?"
,,Ok. Jak myslíš," vzdala jsem to nakonec a odplížila se ke stolu, kde mě s pobavením sledoval Rich. Uraženě jsem se posadila naproti němu a založila ruce na prsa.
,,Jsi v pohodě?" zeptal se Rich zdvořile. Koutku úst mu ale cukaly v pobaveném rytmu.
,,Jo. Jenom jsem... děje se něco?" Jeho reakce se z ničeho nic změnila. Mračil se, krčil nos a pomalu se ode mě odtahoval, jako bych se vyválela v hnoji. Jenom mi roztřeseně ukázal na ruku. Měla jsem v ruce zaražený malý střep, zřejmě ze srážky se servírkou. Z ranky se mi odkapávala krev na stůl.
,,Skvělý. Nesnášim krev," sykla jsem, když jsem střep vyndala z ruky.
,,Tak to jsme dva," řekl přidušeně.
,,Páni. Ty jsi ale hrdina. Poprosím ji, jestli nemá náplast." Zašla jsem za servírkou, která mi ránu ošetřila jako profesionál. A jelikož se Rich sebral a beze slova odešel, zaplatila i naší útratu. Tyhle jeho nálady mi byly protivný. Omluvila jsem se servírce za jeho chování a pod příslibem brzké návštěvy se rozloučila.

Rich seděl za volantem a s čelistmi pevně zaťatými zíral před sebe. Bodl mě osten viny, který ale zase rychle odezněl. Není normální, aby se skoro dospělý kluk choval jako mimino při pohledu na krev. Sedla jsem si vedle něj a zabouchla za sebou dveře.
,,Zavezu tě domů," procedil skrz zuby. Bylo mi trochu líto, že tak hezký den skončil zrovna takhle. Ale už se s tím očividně nedalo nic dělat. Rich svíral volant tak silně, až mu zbělely klouby a chvíli jsem měla dojem, že ho urve. Volant ale zůstal na místě a jakmile jsme zastavili před domem a já vystoupila, Rich okamžitě zmizel v oblaku prachu. Chvíli jsem stála před domem. Nechtělo se mi jít dovnitř, zasednout k televizi a celé odpoledne čumět na filmy, které už jsem viděla snad desetkrát. Ani nevím, co mě k tomu dovedlo, ale zamířila jsem k Scixově dílně. Těm procházkám jsem už přišla na chuť. Dokázala jsem si vychutnat teplo slunce, které mě hřálo na tváři i zpěv ptáků. Nechala se uchlácholit vůní rozkvetlých stromů. Pomalu jsem procházela náměstím, po kterém se dokonce i procházeli lidé a zamířila ke dveřím vedoucích do autodílny. Vstoupila jsem dovnitř a jako bych opět vešla do jiného světa. Předběhla jsem dohadující se pány a stanula na recepci, kde jsem s obrovským knedlíkem v krku pozdravila. Upřely se na mě oči modřejší, než oceán a já zapomněla na veškeré naučené fráze dobrého chování.
,,Ahoj. Jdeš za Scixem?" zeptal se kluk, který mi pohou svojí existencí způsoboval zástavu srdce. Co to se mnou k čertu je?
,,Jo... jo... jdu. Můžu... teda... ehm. Smim za nim?" vykoktala jsem a cítila, jak se polívá ruměnec.
,,Jo. Poslední box. Co... co hlava?" Zdálo se, že konverzace mu jde stejně špatně jako mně. Nechtěně jsem se uculila.
,,Nic vážnýho. Přežiju to," zazubila jsem se.
,,A ta ruka?" kývl směrem k mé důkladně ošetřené ruce.
,,Srážka se skleničkou," pokrčila jsem rameny.
,,Máš takový nehody často?"
,,Vlastně jo."
,,Hele já nechci bejt přehnaně vlezlej, ale začíná to krvácet." Sundala jsem si náplast a zjistila, že má pravdu. Ještě před chvílí to takhle špatně nevypadalo. Snažila jsem se zastavit krvácení použitou náplastí, ale nešlo mi to.
,,Tohle se musí ošetřit!" konstatoval a vylezl zpoza stolu. Stoupl si přede mně a chytil za zraněnou ruku. Kromě jeho blízkosti jsem si jasně uvědomovala drsnou, mozolnatou dlaň, která opatrně přejížděla po řezné ráně.
,,Co... ne. Ne. Ne. To je v pohodě. Určitě máš mnohem lepší věci na práci."
,,O ničem nevím," usmál se a odvedl mě do zadní místnosti, která vypadala jako hodně neudržovaná kancelář plná papírů, které neznaly své místo a posadil na židli bez opěradla, ze které nejdříve shodil obaly od sušenek. Poslušně jsem držela ruku a zírala na jeho šikovné ruce, které mi vůbec nezpůsobily bolest. Ránu mi přepečlivě vyčistil, zalepil a ještě pro jistotu obvázal. Ještě dlouhou chvíli potom, co vše zhodnotil jako dostačující držel mojí ruku a opatrně přejížděl svými prsty po mé kůži.

,,Hotovo," uculil se a naposledy zkontroloval své dílo.
,,Děkuju. Ale vážně to nemuselo být," poděkovala jsem a postavila se na nohy.
,,Mimochodem, já jsem Noah," řekl, aniž by mě pustil.
,,Chastity, ale stačí Chas," uculila jsem se přiblble. Cítila jsem, jak mi srdce tluče jako splašené a doufala, že na mně není vidět, jak moc jsem z něho rozhozená. Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vpadl Scixe jako bůh pomsty.
,,Hej. Venku je fronta až do ulice a ty tady tokáš jako tetřev," prsknul a sjel nás oba pohledem, který jasně říkal, co si o tom myslí.
,,Moje chyba. Omlouvám se. Jenom mi pomáhal," řekla jsem, ale nikdo mě nevnímal. Oba se měřili pohledy a nikdo nic neříkal. Nakonec v téhle tiché konverzaci zvítězil Scixe.
,,Fajn. Už jdu. Zatím se měj. A dávej na sebe pozor," rozloučil se Noah a zmizel. Malinko mě bodlo u srdce. Nechtěla jsem, aby odcházel.
,,Nazdar, Chas!" přispěchal ke mně Scixe s dredy spletenými dozadu, ve vytahaném tričku a tepláky a obejmul mě. Váhavě jsem mu obětí oplatila.
,,Ahoj. Já... přišla jsem pro to auto. Ale jestli se to nehodí tak přijdu jindy," řekla jsem.
,,Neudělal ti nic?" zajímal se celkem pitomě a upřel na mě starostlivý pohled.
,,Co? Ježiši... pomáhal mi. Otevřela se mi rána a on byl tak moc hodný a zašil mi to. Mimochodem hezká práce," vysvětlila jsem. Vůbec jsem nechápala, co se to stalo. Snažila jsem se z jeho tváře vyčíst jakousi známku humoru, ale našla jsem jenom upřímnou starost.
,,Jo. Noah je děsně všestranný dítě!" zavrčel a otočil se ke dveřím.
,,Chápu dobře, že ho nemáš zrovna v lásce," tipla jsem si.
,,Myslim, že si nebudeme kazit dnešní hezký den. Přišla sis přece pro camaro, ne?"
,,Aha. Tak jdem na to?" Debata očividně skončila a já si vážně dnešní den kazit nechtěla.

Šla jsem poslušně za ním. Vedl mě přes známou uličku boxů zadními dveřmi do prostorných garáží plných nejrůznějších aut a motorek. Systém jsem v tom neviděla, ale rozhodně bych si tam vybrala. Rozhlížela jsem se kolem dokola a rychle počítala kolik před sebou mám aut.
,,Páni. To... to je ráj!" hvízdla jsem a uznale pokývala hlavou.
,,Díky," uchechtl se Scixe.
,,To je všechno vaše?"
,,Jo. Opuštěný auta, který nikdo nechce. Naštěstí se najdou takový blázni, jako my, který si je rádi nechají."
,,Včera si tvrdil, že je svým způsobem kradete?!"
,,Teď jsi zkazila duchaplnou chvíli. Jasně že šrot vyhazujeme a tyhle krasavce si necháváme. Ale to už nezní tak hezky!" zasmál se a zkušeně se proplétal řadou aut. Poslušně jsem ho následovala. Minula jsem několik BMW, pár tereňáků a dokonce i ferrari. Nějak mi nešlo do hlavy, kde se v takovém zapadákově vzalo tolik luxusních aut, které si jen tak někdo dovolit nemůže. To byla tahle autodílna vyhlášená po celém světě? Úplně na konci u vrat stálo moje camaro. Rychle jsem si zvykla na ten přívlastek moje, i když jsem se ze začátku cukala. Jako ve snu jsem se k němu přiblížila a mimoděk se uculovala.
,,Jestli se ti nelíbí barva můžeme ho přestříkat," narušil posvátné ticho Scixův hlas.
,,Ne, ne. Je dokonalý," hlesla jsem. Černou barvu jsem milovala. Nijak nešokovala a přesto byla součástí života. Opatrně jsem sedla za volant a sevřela ho v rukách. Musela jsem vypadat jako úchyl. Ale nemohla jsem si pomoct. Slovy bych nikdy nedokázala popsat, co jsem v tu chvíli cítila. A jak moc jsem mu byla vděčná.
,,Tady jsou klíčky," podal mi je a odstoupil. Na tváři mu hrál krásný úsměv, který mi připomínal ten Noahův. K Scixovi ale tak nějak patřil. U Noaha to byla určitá vzácnost.
,,To už můžu?" zazubila jsem se.
,,Jasně. Je tvoje. Papíry vyřešíme později."
,,Ehm. Pojedeš se mnou? Mám ještě problém vyznat se tady," poprosila jsem zdráhavě. Tohle město, které se dalo spíš považovat za větší vesnici, rozlohově nesahalo ani po kotníky mému starému domovu a přitom jsem nedokázala trefit z bodu A do bodu B. Bylo mi trapně doprošovat se o takovou kravinu. Ale vážně jsem chtěla domů dorazit ještě ten den.
,,Zlato ani nevíš, jak bych rád. Ale nemůžu. Musim dodělat auto a ještě na mě čeká kopa papírů. Ale někoho ti sem pošlu," nabídl.
,,No... mám. To asi ani ne... teda děkuju ti. Vážně. Ale já... no... nejsem zrovna dobrej společník," prohrábla jsem si roztržitě vlasy.
,,No. Tak ti sem budu muset poslat někoho známého." Než jsem stihla zaprotestovat, rozloučil se se mnou a vyběhl ven. Zabořila jsem hlavu do pohodlné sedačky a čekala. Měla jsem radši odjet.