Hned, jak jsem přešla práh a za námi se zavřely dveře Derek mě chytil pod krkem a srazil k zemi.

,,Řekni mi jeden jedinej důvod, proč bych tě neměl na místě zabít," sykl mi do obličeje.

,,Copak jsi zapomněl? Potřebuješ mě," zasýpala jsem, ale na tváři vyloudila potutelný úsměv, když jsem viděla, jak se mu v obličeji mihly pochybnosti. Tohle mě bavilo. A hlavně upíra ve mně. Hrát si s ním a při tom vědět, že kdyby znal pravdu při první příležitosti by mě zabil.

,,Fajn," procedil skrz zuby a pustil mě. Odvedl mě do místnosti, která by se možná dala označit za obývací pokoj, kdyby měl ovšem člověk hodně velkou představivost. Seděla tam na rozpadlých a očouzených křeslech Lilah a její spolek valkýr, které se ihned postavily na nohy, jakmile jsme vstoupili dovnitř.

,,Ven. VŠICHNI VEN!" zařval Derek. Během vteřiny jsme osaměli.

,,Tak. Mám se ptát jak ses to dozvěděla?" zeptal se a svalil se na jedno z křesel.

,,Nevím, proč mají všechny bytosti potřebu komunikovat zrovna přese mě, ale Smrt je vážně, vážně, vážně hodně nasraná. A nejenom na tebe. Jestli tě to potěší, tak na mě má spadeno taky," řekla jsem. Nemělo smysl mu lhát. Potřebovala jsem, aby mi věřil. Opřela jsem se o rozvrzaný stůl a zabořila ruce hluboko do kapes džín.

,,A ty po mně chceš?" zeptal se a zabodl do mě ten svůj chladný pohled, ze kterého mi vždycky přejel mráz po zádech. A ani teď to nebyla žádná výjimka. Věděla jsem, že si zahrávám, ale dělalo mi tak dobře mít nad ním jednou navrch, že jsem ten pocit narůstajícího strachu zapudila.

,,Tvoje smrt je pro mě vážně děsně lákavá. Ale je něco, co chci ještě víc. Nesmrtelnost," ušklíbla jsem se. Sjel mě pohledem od shora dolů a zavrtěl hlavou.

,,Nevypadáš jako někdo, kdo by se chtěl celou věčnost naparovat před světem," uchechtl se.

,,Já chci bejt jenom s Noahem. A nechci se kvůli tomu stát upírem nebo vlkodlakem," vysvětlila jsem. To, že už dávno nejsem člověk nemusel vědět. Viděla jsem, jak mu to šrotuje v hlavě. Noah byl moje slabina ve všech ohledech a já spoléhala na to, že pokud to uhraju na svojí lásku k němu, Derek nebude mít nejmenší důvod myslet si, že ho celou dobu tahám za nos.

,,Proč bych ti měl pomáhat? Ať si s Noahem chcípnete společně. Je mi to u prdele. Chci jenom tu podělanou korunu a vládu nad celým světem. Navíc mám fakt rád, když trpíš," pokrčil rameny a začal se šťourat v zubech.

,,Hm. Tak si to shrneme. Co myslíš, že se stane, až tvoji věrní poddaní zjistí, že ve skutečnosti nejsi až takovej machr? Že nemáš smlouvu s ďáblem ani tě nevyvrhlo samo peklo? Že jsi ve skutečnosti jenom obyčejný zloděj? A že ve skutečnosti vlastně není ani tak těžký tě zabít," zazubila jsem se a dle jeho vzoru věnovala veškerou svou pozornost svým nehtům.

,,Jsi zlá a podlá mrcha!"

,,Děkuju. Rychle se učím."

,,Tak co teda chceš?" rozhodil naštvaně rukama a prudce se postavil, až shodil křeslo, na kterém doposud seděl. Všechna moje vnitřní já zajásala. Musela jsem se hodně ovládat, abych nezačala tančit vítězný tanec.

,,Ta vaše pitomá válka je mi úplně ukradená. Klidně se tady navzájem pozabíjejte a hoňte si ega, jak je libo. Já chci spokojenej a dlouhej život s Noahem. Chci vědět, jak ukradnu svoje hodiny života a kde je nejlepší místo, kam je schovat. Na oplátku ti můžu slíbit, že tě neprásknu," uculila jsem se.

,,Proč bych ti měl věřit?" naklonil hlavu na stranu.

,,Ale no tak, zlato. My dva si přece nelžeme." Ukázal na volné křeslo vedle sebe a pustil se do vyprávění.

Během chvilky jsem ztratila přehled o tom, jak bych měla hodiny od Smrti dostat. Byl to tak komplikovaný proces, že jsem Dereka chtě nechtě musela obdivovat. Pokud mi tedy říkal pravdu. Já ale potřebovala znát druhou část příběhu, takže jsem se ani nesnažila cokoliv si z tohohle zapamatovat.

,,Není to zrovna brnkačka, co? Když teď o tom tak přemýšlím, jsem fakt borec," pochválil se Derek, když skončil. Jenom jsem protočila oči.

,,A nejbezpečnější místo, kam je schovám?" Poposedla jsem si a položila ruce na kolena. Pokoušela jsem se zamaskovat nedočkavost. Byla jsem od toho takový kousek. Teď jsem to nesměla pokazit.

,,Pokud je, princezno, dokážeš dostat, schovej si je kam chceš. Smrt umí procházet jenom jejím světem a světem smrtelníků. I tak bych ale doporučoval místo, kam se bojí zavítat i Smrt," ušklíbl se. Prvotní nadšení pomalu střídalo hořké zklamání. Doufala jsem v nějaké konkrétnější vodítko. Ty hodiny mohly být prakticky kdekoli. Kdybych mohla řvala bych zoufalstvím. Místo toho jsem se na Dereka přeslazeně usmála a poděkovala mu.

,,Řekl bych rádo se stalo, ale to bych lhal," sykl na mě, když jsem opouštěla místnost.

,,Ráda bych řekla, že mi bylo potěšením. Ale to bych lhala," uchechtla jsem se a rychle vypadla. Nehodlala jsem jeho vyšinutou osobnost testovat déle, než bylo nezbytně nutné. Zapadla jsem do auta a pořádně se nadechla. Ani jsem nevěděla, že jsem po většinu času zadržovala dech. Opřela jsem se do sedačky a pokoušela se uklidnit sebe i svoje tělo. Všemu ale začalo pomalu docházet, co se právě stalo a chtělo ze sebe to napětí shodit. Musela jsem to ale povědět ostatním. Mohli jsme to konečně skončit. Jednou provždy. Nastartovala jsem a vyrazila k autodílně. Cestou jsem rozeslala smsky. Nemohla jsem říct, že bych někomu z nich věřila na sto procent. Po tom, co odešel Scixe jsem nevěřila nikomu. Ani sama sobě. Tohle jsem ale sama nemohla zvládnout. Musela jsem si nechat pomoct. I když jsem se hrozně bála, že se to otočí proti mně.

Kromě April a Lionela dorazili všichni. Vlkodlačí sourozenci se od nás úplně izolovali a nikdo z nás jim to nemohl mít za zlé. Jiraia seděl co možná nejdál od Tatum, která vypadala čím dál tím hůř. Rich všem kolem dával najevo, že tohle pokládá za naprostou ztrátu času. Noah stál ve své obvyklé poloze a mračil se. Myšlenkami byl někde úplně jinde. Jediný Liam mi věnoval alespoň trochu pozornosti a povzbudivě se na mě usmíval. Usadili jsme se na zahradě před vilou a já se pustila do vyprávění. Pověděla jsem jim všechno, jen pár drobností jsem si nechala pro sebe. Nikdo nepotřeboval vědět, že Smrt si co nevidět přijde i pro mě. Ani to, že Derekova smrt je součástí jakéhosi zvráceného splátkového kalendáře. Čím víc jsem se ale dostávala k jádru věci, tím víc jsem na ostatních viděla různou škálu pochybností, které se jim zračily ve tvářích. Když jsem to teď vyslovila nahlas, znělo to jako nějaká smyšlená pohádka, kterou mohli rodiče strašit děti. Nedivila jsem se, že se na mě koukají s rostoucí nedůvěrou, jako bych se zbláznila.

,,Takže jsi šla za Derekem a nenapadlo tě nic lepšího, než mu vyhrožovat?" zavrčel Noah a prohrábl se už tak rozcuchané vlasy.

,,To jsi z celýho toho monologu pochytil jenom to, že jsem vyhrožovala Derekovi?" nechápala jsem.

,,Taky to, že už ti úplně přeskočilo," zívl Rich. Spražila jsem ho pohledem a dál si ho nevšímala. Čekala jsem negativní reakce i skepsi. Ale rozhodně jsem to nečekala od Noaha. Nevěřícně jsem na něj zírala a pohledem ho prosila, aby se na mě podíval. On ale upíral pohled do země a mně se vyhýbal.

,,Tohle všechno se sice hrozně hezky poslouchá, ale je to nemožný. Nemožný. I kdyby ty hodiny existovaly, můžou bejt kdekoli. A to je sakra víc, než si můžeme dovolit," zarazil mě Noah, když jsem se nadechovala k odpovědi a zmizel v domě.

,,Má pravdu, Chas. Bylo by to hezký, ale je to nemožný," pokrčil rameny Jiraia a pohladil mě po rameni, když procházel kolem.

,,Já ale vím, že to je pravda. Derek se to ani nesnažil popírat. Jediný, co musíme zjistit, je to místo. Přijdeme na to. Společně. Ale sama to nezvládnu."

,,Chas, vzdej to. Prostě se s tím smiř," věnoval mi smutný, unavený úsměv a odešel.

,,Bylo to vážně velice poučné. Jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit další ukázky tvé neschopnosti," zazubil se Rich, když následoval Jiraiu. Měla jsem chuť ho kopnout. Místo toho jsem jenom zavrtěla hlavou a raději si ho nevšímala. Všichni se pomalu trousili pryč a já ztrácela sílu je zastavit. Kdyby tady byl Scixe možná by je dokázal přesvědčit. Jakoby s jeho a Brentovým odchodem odešla i jejich vlastní vůle žít.

,,Já to ale nevzdám," procedila jsem skrz zuby, ačkoliv jsem nevěděla komu to vlastně říkám.

,,Čí je ten druhý život?" postavil se vedle mě Liam.

,,Cože?" otočila jsem se k němu.

,,Smrt mluvila o dvou životech. Derek je první. Čí je ten druhej, Chas?"

,,Proč myslíš, že to nebyl ten Brentův?" zeptala jsem se. Jenom povytáhl jedno obočí a založil si svoje potetované ruce přes hrudník.

,,Proč se mě ptáš, když na to znáš odpověď?" Místo dalších řečí mě k sobě přitáhl a pevně objal.

,,Jak si se s tím dokázal smířit?" zamumlala jsem mu do hrudi.

,,Nesmíš žádnej den brát jako ten poslední. Jinak se z toho zblázníš," zasmál se.

,,Hezkej přístup."

,,Měla by si mu to říct." Věděla jsem o kom mluví. Já jsem ale byla pevně rozhodnutá tuhle pravdu před Noahem tajit do poslední minuty. Měl teď na starosti spoustu jiných věcí, které jsem na něj v podstatě hodila já.

,,Neměla. Nepotřebuje to vědět."

,,Co chceš teda dělat?" I když všichni můj návrh totálně smetly ze stolu nehodlala jsem se vzdát. Ne jen proto, že jsem to musela udělat, protože jsem to Smrti dlužila.

,,Já ho tam pošlu, Liame. I kdybych ho tam měla dostat sama. I kdyby to měla bejt ta poslední věc, kterou stihnu," prskla jsem.

,,Budeš ho ale potřebovat," kývnul Liam směrem k domu. Jenom jsem přikývla. Jestli měl někdo přijít na to, kde by mohl Derek svoje hodiny života schovávat, byl to Noah. Znal ho z nás všech nejlíp.

,,Miluju tě," šeptl Liam, políbil mě na čelo a odešel do autodílny. Zadívala jsem se na vilu. Počítala jsem tak nějak se vším. S tím, že by mohl Noah můj nápad zamítnout ale ne. Nemusela jsem ho hledat moc dlouho. Našla jsem ho v kuchyni, jak hypnotizuje flašku Jamesona. Aniž by se na mě podíval odsunul nohou jednu židli. Pomalu jsem se k ní doploužila a posadila se.

,,Co si vlastně myslíš, že děláš?" zeptal se. Kolem jeho černého oka se začaly roztahovat černé žilky a dodávaly mu démonický vzhled. Naprázdno jsem polkla. Hlavou se mi okamžitě začaly honit hříšný myšlenky a vzpomínky na to, kdy jsme se spolu v kuchyni milovali naposledy.

,,Snažím se Dereka sprovodit ze světa. Jenom nechápu, proč mi to stěžuješ," řekla jsem a chňapla po flašce.

,,Nestěžuju ti to. Stavím tě nohama na zem."

,,Co ti tolik vadí?"

,,Co mi vadí? Co mi vadí? Dřív si všechno probírala se mnou. Všechno. A teď ti ani nestojím za to, abys mě zasvětila do tvých velkolepých plánů?" prsknul a vytrhl mi flašku z ruky.

,,Co tě sere doopravdy, Noahu? Že jsem zjistila pravdu o tvým dokonalým bráchovi nebo že jsem jediná, kdo tady, do prdele, něco dělá," zařvala jsem. Než jsem se nadála flaška Jamesona proletěla těsně kolem mě, roztříštila se o zeď a já letěla hned za ní. Noah mě tiskl ke zdi a zrychleně oddechoval. Bolestivě mi svíral zápěstí a bojoval sám se sebou. Temnota z jednoho oka se lehce přelévala i do toho druhého.

,,Můžeš se ho konečně zbavit. Jednou provždy osvobodit tenhle svět. Tak proč se tomu tolik bráníš?" nechápala jsem.

,,Protože se nemůžu zbavit dojmu, že při tom ztratím i tebe. A to nikdy nepřipustím," pronesl přidušeně a přitiskl svoje rty k mým. Jednou rukou mi zajel do vlasů a druhou zabrousil pod triko. Začala jsem zápolit s jeho páskem u kalhot. Noah kopl do dveří a zamkl je za námi. Doklopýtali jsme spolu ke stolu, ze kterého Noah shodil všechno, co na něm leželo a povalil mě na něj. Během chvíle ze sebe i ze mě strhl kalhoty i spodní prádlo a prudce přirazil. Zabořila jsem mu hlavu do ohbí ramene a krku, abych zdusila vlastní výkřik. Noah se ve mně pohyboval stále rychleji a zuřivěji a já přestala jeho tempo stíhat. Vybíjel si tím svůj vztek, svojí frustraci, všechny ty protichůdné pocity, které se v něm svářely. Zavřela jsem oči a potlačila slzy, které se mi draly do očí. Noah zaryl nehty do desky stolu a s posledním přírazem se udělal. Prudce oddechoval a z jeho hrudníku se vydralo hluboké zavrčení. Rychle jsem odvrátila hlavu a chtěla se postavit, ale Noah si mě k sobě přitáhl a omotal kolem mě ruce.

,,Děkuju," políbil mě na krk a opřel si hlavu o moje rameno. Nic jsem neříkala. Bála jsem se, že bych se rozbrečela jak malá holka, i když jsem si před malou chvílí hrála na takovou tvrďačku. Seděli jsme tam takhle spolu dlouho. Noah se postavil jenom aby z lednice vyndal jakousi mast, kterou mi namazal pohmožděná místa. Postavil se mezi moje nohy a opatrně a jemně přejížděl po mých slabinách. Mast krásně chladila a Noahovy opatrné dotyky působily jako balzám. Už byl zase sám sebou. Potřeboval ze sebe jenom dostat svoje démony. Neměla jsem mu to za zlé. I tak to ale zabolelo. Nejenom na těle.

,,Místo, kam se bojí i Smrt? Tak jsi to říkala?" zeptal se Noah. Přikývla jsem.

,,Kam se bojí i Smrt," zopakoval.

,,Kam se bojí i Smrt," řekla jsem po něm. Sborově jsme tu větu pronášeli pořád dokola. Noah stále přejížděl prsty po vnitřní straně mých stehen a já pozorovala jeho rty, které opakovaly to samé, co ty mé. Myslím, že jsme to pochopili ve stejnou chvíli, protože naše hlasy z ničeho nic ustaly. Noah zabodl své různorodé oči do těch mých. Koutky úst se mi samovolně zvedly.

,,Kam se bojí i Smrt. Svět, kde je uvězněná Sera," prohlásil Noah nahlas to, co jsme si oba mysleli.