Zírala jsem na tu bytost a snažila se potlačit nával děsu, který ve mně vyvolávala. V životě jsem se tak nebála. Plula přede mnou několik metrů nad zemí. Přes sebe měla přehozený starý, špinavý, černý plášť plný děr, který na několika místech odhaloval její šedé, kostnaté tělo. To nejděsivější na ní byl ale její obličej. Jedno oko mžouralo co chvíli jiným směrem, jakoby žilo svým vlastním životem. Druhé viselo na několika málo vláknech a pohupovalo se sem a tam. Rty neměla vůbec. Místo toho šly vidět odporné, rudé dásně a zkažené zuby.

,,Chastity Woodsová," zasyčela moje jméno a já se celá roztřásla. Naklonila hlavu na stranu a pečlivě si mě tím svým roztěkaným okem prohlížela.

,,Jak mě mohl takový malý, ubohý tvor tolikrát přelstít? Už jsem ho téměř držela v náruči, ale ty jsi mi ho pokaždé vyrvala." Nebyla jsem schopná slova, ale moc dobře jsem věděla o kom mluví.

,, Dlužíš mi dva životy. Je čas, aby si je splatila," pronesla mrazivým hlasem.

,,Dva? Vzala jste si Brenta. Tak proč dva?" rozhodila jsem bezmocně rukama. Nemohla jsem se smířit s tím, že Brentova smrt byla úplně zbytečná.

,,Přišel jeho čas. On není ten, koho chci." Pátravě po mně přejížděla pohledem. Vůbec se mi ten pohled nezamlouval. Koukala na mě jako na kus jídla. Začala jsem před ní couvat a vrtět zamítavě hlavou. Její ústa bez rtů se rozšířila do ještě ohavnějšího šklebu.

,,Ale ano, děvenko. Noaha i Liama už mám. Jsou moji a ty už s tím nic neuděláš. Dala jsem vám víc času, než jste si kdy zasloužili. A za to chci tvůj život," ukázala na mě kostnatým prstem. Zakopávala jsem o vlastní nohy i o trosky města a snažila se od ní dostat co nejdál. Ale před Smrtí se nedá utéct.

,,Ber to jako velkorysý dar. Nebudeš bez nich muset žít dlouho." Nebyla jsem připravená umřít. Svůj život a jeho délku jsem si představovala trochu jinak. I když jsem si pamatovala doby, kdy jsem si nepřála nic jiného, než následovat tátu s Alexem.

,,A ten druhý život?" pípla jsem. Bála jsem se, co všechno mě ještě Noahova existence bude stát.

,,Derek!" To jméno nenávistně procedila skrz zuby. Nedokázala jsem se udržet a začala se hystericky smát.

,,Dámo, jste šílená. Nikdo, NIKDO ho nedokáže zabít. Ale to vy už asi víte," vydolovala jsem ze sebe trhaně a pořád se chechtala. Připadalo mi to tak absurdní. Nic jsme si nepřála tolik jako sprovodit Dereka ze světa. Ale proč si myslela, že se to povede zrovna mně? Mohla mě děsit čímkoliv chtěla a stejně by jí to nijak nepomohlo. Nevěděli jsme, jak se ho zbavit.

,,Ty mi ho ale přivedeš. Čekám na něj už velice, velice dlouho."

,,Tak jste si měla říct už dávno někomu jinýmu. Ušetřila byste tak spoustu životů," vyprskla jsem.

,,Věř nebo ne, ale za tu nekonečně dlouhou dobu jsi ty jediná, kdo si u mě udělal dluh. Teprve po tobě můžu chtít jakoukoli splátku. A jsem si jistá, že mi ho velice ráda přivedeš," zavrčela a připlula ke mně blíž. Ucítila jsem odporný zápach zdechliny. Najednou se všechno kolem mě začalo bortit. Město se rozplynulo a já během chvíle stála na vrcholku hory, který se tyčil až nad mraky. A všude, kam až jsem byla schopná dohlédnout se vznášely tisíce přesýpacích hodin.

,,Každá lidská bytost má své přesýpací hodiny, které odpočítávají jeho čas. Když písek v nich dojde svého konce, člověk zemře. U mytologických bytostí je to ale jinak. U nich čas nehraje žádnou roli. A proto, když se jejich život chýlí ke konci musím jejich hodiny života rozbít," vysvětlovala Smrt zatímco proplouvala mezi hodinami. Byl to trochu bizarní výjev. Černá, temnotou zahalená Smrt mezi zlatavými odlesky hodin. Točila jsem se kolem dokola a všechno začínala vidět rozmazaně.

,,Chastity!" ozvalo se, jakoby z velké dálky.

,,Chas!" Moje jméno se pořád opakovalo a hlas se přibližoval, až jsem dokázala rozpoznat jeho původce.

,,Ne, ne, ne. Já to potřebuju vědět," vykřikla jsem. To už jsem se ale propadala tmou a instinktivně následovala ten známý ječák.

,,CHASTITY!" Zpocená, udýchaná a zmatená jsem se prudce posadila na posteli. Máma dole pořád dokola ječela. Nezmohla jsem se na to, abych jí odpověděla. Ještě pořád jsem lapala po dechu. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala Smrt, ale v pokoji jsem se nacházela sama.

,,Do prdele," vydechla jsem a zabořila hlavu do dlaní. Uslyšela jsem dusot nohou na schodech a následné zaklepání na dveře. Victor tiše vešel do pokoje a znepokojeně si mě prohlížel.

,,Jsem v pohodě Vicku. Hned přijdu," zamumlala jsem.

,,Mám vám něco přinést?" 

,,Jo. Sežeň mi prosím nějakou krev."

Několik dalších týdnů se mi každou noc zdál jeden a ten samý sen. A vždycky skončil stejně. Smrt se vznášela mezi hodinami a já se probrala. Cítila jsem narůstající frustraci. Věděla jsem, že se mi Smrt snaží něco říct, ale očividně mi to nehodlala dát zadarmo a můj mozek odmítal dát si jedna a jedna dohromady. Ve školní knihovně jsem si vypůjčila několik knih ohledně smrti a umírání a vším, co s tím je spojené. Ale nedozvěděla jsem se nic, co už bych stejně nevěděla.

,,Slečno. To už je desátý hrnek kafe. Rád bych vás upozornil, že ještě pořád můžete dostat infarkt," pronesl Victor, když ze stolu v obývacím pokoji sklízel veškeré mé nahromaděné nádobí. Nikdo nebyl doma a můj pokoj mi připadal depresivní. Proto jsem se i se svými poznámkami a půjčenýma knihami uprdelila v obýváku a pila jedno kafe za druhým.

,,Mohu s něčím pomoci?" zeptal se Victor a přisedl si vedle mě. Přejížděl ten neuspořádaný chaos pohledem a vraštil čelo. Rich Victorovi věřil a on mu byl naprosto oddán, i když se Rich dokázal chovat jako totální kretén. Proč bych mu nemohla věřit i já? Pohled z jiné perspektivy by mi mohl pomoci. Vyklopila jsem mu tedy všechno o mých snech i o mém dluhu.

,,Takže, když si Smrt usmyslí, že už to máš za sebou tvoje hodiny rozseká. A tam pokaždý skončím," vysvětlila jsem.

,,Takže každá bytost má své hodiny života?" zeptal se Vick. Jenom jsem přikývla.

,,Opravdu každá?" zopakoval a významně se na mě podíval.

,,Sakra, Victore. Jo. Každá. Každá. Smrt vezme hodiny, rozbije je a šlus," vyhrkla jsem, protože mi nedocházelo, kam tím směřuje. Byla jsem unavená a připadala jsem si naprosto neschopně. Podívala jsem se na něj. Victor zvedl jedno obočí a usmál se. Dlouho jsem na něj zírala. Jako by se mi najednou před očima objevovaly nezodpovězené otázky. Všechen ten chaos na stole i v mojí hlavě začínal dávat smysl. Opakovala jsem si tu větu nahlas, pořád dokola.

,,No do prdele. Ona ty jeho hodiny nemá. Derek ukradl Smrti svoje hodiny života," vydechla jsem. Zírala jsem na Victora a tiše ho prosila o souhlas. Byla jsem si jistá, že jsem na to vážně přišla. Jen jsem potřebovala slyšet, že mám pravdu.

,,Rád jsem vám pomohl, slečno," roztáhl Victor rty do širokého úsměvu. Toho nejširšího, jaký jsem u něj kdy viděla.

,,Děkuju. Strašně moc ti děkuju," vrhla jsem se mu kolem krku a pevně ho objala. Nejspíš jsem ho trochu vyděsila, protože celý ztuhl.

,,Děkuju," zopakovala jsem a pustila ho. Jenom přikývl a odešel.

Když se mi to všechno rozleželo v hlavě a moje prvotní nadšení opadlo došlo mi, že vůbec netuším, jak s touhle informací naložit. Jestli mám pravdu k čemu mi to je? Těžko bude mít Derek ty hodiny vystavené v nějaké skříni. Ještě nepravděpodobnější bylo, že by mi s nadšením sdělil, kam je zašil.

,,Děje se něco?" zeptala se mě máma, když jsem seděla u snídaně a rýpala se v talíři. Pořád dokola jsem si lámala hlavu s tím jak zjistit, kde má Derek své hodiny schované. Liamovi ani Noahovi jsem se s tím zatím nesvěřila. Potřebovala jsem důkaz, aby mi uvěřili a pomohli.

,,Ne, ne. Jenom. Mám s jedním klukem, s kterým se zrovna moc nemusím, dělat jeden projekt. Ale on si veškerý informace nechává pro sebe, tají mi další kroky a já nic nevím. Chtěla bych z něj dostat trochu víc, abych nedostala blbou známku," lhala jsem za pochodu.

,,Ale prosím tě. Jsi krásná, chytrá holka. A každej chlap má svojí slabinu. Zavrť zadkem, vystrč prsa, trochu na něj zamrkej a pokud to nepomůže začni mu vyhrožovat tím, čeho se nejvíc bojí," zazubila se na mě máma a odtančila do obýváku. Doufala jsem, že takhle nesbalila tátu. Koukala jsem se za ní a na rtech se mi usazoval čím dál tím větší úsměv. Nemusela jsem vrtět zadkem ani ukazovat kozy. Moc dobře jsem si uvědomovala Derekovu slabinu. Rychle jsem si do tašky naházela svačinu a pití, jako bych šla do školy a popadla ze stolu klíčky od stále vypůjčené Noahovy rachotiny a vyrazila do ulic města. Netušila jsem, kam jedu, ale věřila jsem, že mě jeho cesty dovedou k mému cíli.

,,Co tu chceš?" zavrčel Derek, když prudce otevřel dveře od toho doupěte, kterému říkal domov a nenávistně na mě hleděl.

,,Jela jsem zrovna kolem a řekla jsem si, že bych se stavila na kus řeči," pokrčila jsem lhostejně rameny a přeslazeně se uculila.

,,Zlato, začínáš bejt otravná. Už několik dnů utěšuju toho idiota, co si od tebe nechal vzít ruku. Nezajímá mě, kdo mu to udělal a je mi to jedno. Takže teď vypadni," procedil skrz zuby a chystal se zavřít dveře.

,,Dobře. Tak si o těch tvých hodinách života, který si kradl Smrti popovídám s někým jiným," řekla jsem a otočila se k odchodu.

,,Počkej. Možná jsem změnil názor," zastavil mě a otevřel dveře dokořán. Upír i víla ve mně se začaly škodolibě smát. Musela jsem se hodně ovládat, abych se nezačala smát s nimi. Tohle malý vítězství jsem si hodlala vychutnat. Povytáhla jsem jedno obočí a vkročila za Derekem do jámy lvové.