Všude kolem něj pobíhali vyděšení lidé. Scixe s ostatními elfy se snažili zastavit běsnící vlkodlaky, kteří kolem sebe rozsévali smrt. S několika dalšími, kteří dokázali zachovat klid, odváděl lidi do bezpečí. Dál od nich. Neutrální místo se pomalu hroutilo a kdyby nestihli všechny dostat včas ven, mohlo by je to pohřbít zaživa. Pracoval systematicky, jak mu bylo poručeno. Nic necítil. Strach, lítost, zmatek. Všechno mu bylo jedno. I tak se ale ohlížel po dívce v bílých šatech. Po dlouhé době, kdy se nacházel jen v temnotě a vše kolem něj se zdálo být nepodstatné, jím při pohledu na ní projelo něco, co by se dalo nazvat chtíčem. Myslela si, že se nedívá, protože přišel s tou nymfou, jejíž jméno okamžitě zapomněl. On jí ale pozoroval koutkem oka a v hlavě se mu jako mouchy vyrojily vzpomínky, které na ní měl. Z myšlenek ho vytrhl zvuk lámajícího se kamene. Ohlédl se přes rameno a tam jí spatřil. Stála tam, tvrdá jako socha. Objímala se třesoucíma se rukama a vyděšeně hleděla na strop. Jako v mrákotách vyšel po chodech nahoru a s každým krokem ho skvrna na srdci pálila víc a víc. Když už to nedokázal vydržet, padl na kolena a serval ze sebe košili. Měl pocit, že shoří. Skvrna pomalu ustupovala. Odtrhl od ní pohled a střetl se s jejíma očima. Neviděl v nich strach. Došlo mu, že se k ní nedostane včas. A ona to věděla taky. Jako by jeho srdce někdo trhal na kusy. Sotva popadal dech. Dostal ze sebe nelidský výkřik. Naposledy se podíval do těch očí, ve kterých se začínaly objevovat slzy. Usmála se na něj. Miluju tě, pronesla bezhlesně. Strop naposledy zaskřípal a zasypal ji kamením. 

,,Chaaaaaaaaaaas!" zařval, až měl pocit, že si vyrve hlasivky. Opřel se rukama o zem, aby ho síla toho, co znovu ucítil, nesmetla k zemi.

Byla tma a ticho. Smrt jsem si vždycky představovala jinak. Bílé světlo, širé, nekonečné pláně, klid. Ne ukrutnou zimu a pach zvířeného prachu. Nevěděla jsem, jestli mám otevřené oči nebo koukám do neproniknutelné tmy. Natáhla jsem před sebe ruku, ale ani tenhle pohyb jsem nijak nezaznamenala. Pokusila jsem se postavit a hlavou narazila do něčeho tvrdého, co mě okamžitě posadilo zase zpátky na zadek.

,,Haló?" pronesla jsem do tmy. ,,Slyší mě někdo?" Někde jsem ale zaslechla hlasy, hodně vzdálené hlasy a skřípot kamení. Ještě jsem nebyla mrtvá. Ležela jsem zavalená pod tunou kamení. ,,Tady jsem! Haló! Dostaňte mě odsud!" ječela jsem a snažila se o sobě dát vědět. Netušila jsem, jak dlouho člověku vydrží kyslík v takové situaci a nijak jsem netoužila po tom to zjišťovat. Uviděla jsem slabý záblesk světla, který ale okamžitě zmizel. ,,Prosím, prosím, prosím," opakovala jsem si sama pro sebe.

,,Chastity?" uslyšela jsem dobře známý, hluboký hlas, který působil jako balzám na duši. Nejspíš jsem musela dostat do hlavy pořádnou ránu, protože ten hlas v sobě skrýval hluboký, nepopsatelný cit. A to už Noah nemohl.

,,Jsem tady! Dostaňte mě odsud!" Kamení se pohnulo a já konečně viděla, co mi zachránilo život. Těsně kolem mě se tyčila několik centimetrů tlustá, ledová stěna. Nevěřícně jsem hleděla na to, co jsem udělala a opatrně přejížděla prsty po ledu. Všude tam, kde jsem se jí dotkla stěna začala tát, až jsem po chvíli stála ve studené kaluži. Živá, bez jediného škrábnutí.

,,Chas. Chas." Noah dopadl vedle mě a nevěřícně na mě koukal.

,,Je ti něco?" ozval se nade mnou Liam, který ke mně natahoval ruku. Pohnula jsem nohou a když jsem zjistila, že se zase můžu hýbat přijala jsem nabízenou ruku.

,,Nic mi není. Jsem v pohodě," řekla jsem a nechala se vytáhnout nahoru. Noah vylezl hned za mnou a stoupl si vedle Liama. Nedokázala jsem se dívat dlouho do jeho rozdílných očí. Sklopila jsem oči a všimla si jeho roztržené košile. A pod ní nic. Noah dýchal, jako by měl za sebou maraton.

,,Je pryč," hlesla jsem a natáhla k němu ruku. Tam, kde ještě před chvíli byla černá skvrna, která se mu táhla až k čelisti zůstala jen jizva. Bílá, paprskovitá jizva a černé oko. Vše, co mu zůstalo jako připomínka na skřetí chřipku.

,,Myslel jsem. Já..." koktal Noah. Čapl mě za ruku a přitáhl k sobě.

,,Myslel jsem, že jsem tě ztratil," zamumlal mi do krku.

,,Měli bysme vypadnout," řekl Liam. Odtrhla jsem se od Noaha a podívala se na Liama. Těkala jsem pohledem mezi těmi dvěma a nevěděla, co dělat. Jestli mě nezabilo to kamení, tak tohle určitě ano.

,,Jdeme," zavelel Liam a odtáhl mě spolu s Noahem přes trosky neutrálního místa pryč. Vedli mě k parkovišti, kde ještě zůstala nějaká provozuschopná auta. Noah rozbil okýnko a otevřel dveře. Než jsem stihla nastoupit zarazila jsem se. Noah s Liamem na mě koukali, jako bych se zbláznila a prosili, ať nastoupím do auta. Já se ale otočila a vyrazila opačným směrem. Nevím, co mě tam hnalo. Jakoby mi nějaký hlas v hlavě říkal, co mám dělat. Kluci za mnou s nadávkami vyrazili a snažili se mě zastavit. To už jsem ale vběhla na liduprázdnou ulici. Kromě obrovského a naštvaného vlkodlaka tam nikdo nebyl. Vlkodlak odhazoval z cesty vše, co mu přišlo pod ruku. Z huby mu kapaly sliny a krev. Noah s Liamem se schovali za roh domu. Vlkodlak začenichal a prudce se na mě otočil. Ty oči jsem znala. Ať už v lidské podobě nebo v té psí.

,,Ahoj. Brente? To jsem já, Chas. Musíš s tím přestat, ano? Děsíš nás," řekla jsem polohlasně.

,,Bude to dobrý. Jen toho nech. Můžu k tobě?" Vlkodlak zavrčel a vycenil na mě zuby. ,

,,Chas," sykl Noah a kývl hlavou směrem k nim. Nevšímala jsem si ho. Udělala jsem jeden krok a zastavila se, aniž bych spouštěla zrak z vlkodlaka. Brent přimhouřil oči a posadil se na zadní.

,,Tak je hodnej kluk. Pamatuješ, jak se máma pokoušela Stevovi udělat večeři? Dělala kuře a chutnalo to tak hrozně, že si to ani ty nejedl. Když budeš hodnej řeknu Victorovi, ať ti udělá obrovský kus masa. Budeš hodný, že jo? Tatum mi říkala, že jste byli v kině. Pamatuješ na Tatum? Když budeš hodný vezmu tě za ní," drmolila jsem a krok za krokem se k němu přibližovala.

,,Vím, že tohle jsi nechtěl udělat. Ale spolu to zvládneme. Pojď se mnou, Brente. Pomůžu ti. Tak, jako jsi ty vždycky pomáhal mně. Dovolíš mi to?" Dostala jsem se přímo před něj. Brent naklonil hlavu a a přiblížil se ke mně. Zatajila jsem dech. Brent do mě strčil čumákem tak, jak to dělával vždycky, když chtěl podrbat za ušima.

,,Hodný kluk. Hodný," usmála jsem se a pořádně si oddechla. Brent se ale najednou naježil, z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení. Jedním jediným máchnutím mě odhodil stranou, až jsem narazila do protějšího baráku. O chvíli později se na místo, kde jsem ještě před chvílí stála, snesl blesk a sežehl zem. Chytila jsem se za pohmožděná žebra a vydrápala se na nohy. Za Brentem jsem uviděla Scixe. Zatímco Noahova magie měla modrou barvu ta Scixova zlatě zářila. Podíval se nejdřív na mě, pak na Brenta. Ten se naježil a zařval. Pohnula jsem se ve stejnou chvíli jako Scixe, ale už jsem tomu nedokázala zabránit.

,,Scixi, NE!" vykřikla jsem, ale magie mu vystřelila z rukou a plnou silou narazila do vlkodlaka. Ze strany ke mně přiběhl Noah a strhl mě k zemi. Opodál dopadlo bezvládné tělo.

,,Ne, ne, ne, ne. To ne," odstrčila jsem od sebe Noaha a rozeběhla se k Brentovi.

,,No tak. Brente, prosím. Prosím. Tohle nesmíš," dopadla jsem na kolena a vzala jeho zakrvácený čumák do dlaní.

,,Proč? Nic neudělal," prskla jsem směrem k Scixovi.

,,Zabil by tě," procedil skrz zuby.

,,To není pravda a ty to moc dobře víš!" Hladila jsem Brenta po hlavě a rukou od krve si stírala slzy, které mi stékaly po tváři v nezastavitelných proudech. Brent mi zachránil život. Věděla jsem to. Viděla jsem, kam dopadl ten blesk a co by se mi stalo, kdyby mě Brent nesrazil stranou. Nenávistně jsem hleděla na Scixe a přísahala, že za tohle zaplatí.

,,Scixi," začal Noah, ale ani on nedokázal větu dokončit. Tiše pozoroval bratra a čekal na vysvětlení.

,,Nedali se uhlídat. Viděl jsi, co se stalo s April a Lionelem. Zpustošili polovinu města. Zabili lidi. A zabil by i Chas..." obhajoval se Scixe, ale i jemu tohle muselo znít chabě.

,,A proto jsi musel zabít jeho? Šel by pro tebe i do samotnýho pekla. Věřil ti," prskla jsem.

,,Nic nechápete," zavrtěl hlavou Scixe a tiše odešel. Nechal nás tam, jako by pro něj Brent nikdy nic neznamenal.

,,Moc mě to mrzí, Brente. Promiň," vtiskla jsem mu pusu na čumák a zvedla se na roztřesené nohy. Noah mě zachytil dřív, než jsem mohla zase spadnout. Chytil můj obličej do dlaní a stíral slzy, které ne a ne přestat téct. Zezadu jsem ucítila, jak mě kolem pasu obemkly druhé ruce. Propukla jsem v hysterický pláč. Noah a Liam mě drželi a nepouštěli. Brent byl můj první opravdový přítel, kterého jsem měla. Ne vždycky jsem k němu byla spravedlivá. Ale měla jsem ho ráda. Jeho smích, jeho dobrou náladu, kterou šlo jen těžko pokazit. Jeho optimismus, že všechno jednou dobře dopadne, i když svět zrovna nebyl zalitý sluncem. Jeho nezdolnou víru v dobro. Víru ve mě. Stáli jsme tam, vedle jeho mrtvého těla v tichosti a v těsném objetí, jakoby jsme se navzájem drželi pohromadě. Každému v hlavě vířily vlastní vzpomínky na Brenta. Smrt si pro něj přišla, protože nikdy neodchází s prázdnou. Jestli tohle byla část splátky mého dluhu vůči ní, tak jsem ani nechtěla domýšlet, pro koho se ještě vrátí.

Jakmile skončila noc a začal nový den oblohu zaplňovalo tolik mraků, že ani náznak slunce nešlo vidět. Nastal den bez slunce. Teprve potom jakoby se město konečně probudilo a samostatně myslící jednotka začala uklízet napáchané škody a zahlazovat stopy. Teprve potom se Brent, jeho sourozenci a všichni ostatní vlkodlaci, kteří ve městě žili proměnili zpátky v lidi. Teprve potom jsme se s Liamem a Noahem sebrali a odebrali do svých domovů. Až postupem času jsme se dozvěděli, že díky výjimečnému zatmění měsíce se vlkodlaci změnili v rozzuřené bestie, které řádili po celém městě jako smyslů zbavení. A díky stejnému zatmění město na jeden večer usnulo a nemohlo tak zabránit masakru a značnému prozrazení mytologického světa. Takové zatmění v dějinách města už nikdy nenastalo. Za to se na něj dlouho vzpomínalo. Stejně jako na ty, kteří při něm zemřeli. Byla to totiž první záminka k počátku války.