Nevěřícně jsem zírala na jeho mizející záda. Tohle ne. To přece není pravda. Cítila jsem narůstající paniku. Svírala mi vnitřnosti a dělala z nich jeden velký zmatený uzel, který otřásal mým tělem. Nevěděla jsem, jestli se mi chce řvát, brečet nebo zvracet.

,,Chas," začal Liam, ale já ho nechtěla poslouchat. Nepotřebovala jsem slyšet žádný rádoby uklidňující fráze, který se omílaly pořád dokola a stejně jim nikdy nikdo nevěřil. Prudce jsem se zvedla od stolu a co nejrychleji vypadla z domu. Cestou jsem málem srazila Tatum, která za mnou cosi volala, ale já jí ani trochu nevnímala. Musela jsem pryč. Co nejdál odsud. Od té neutuchající bolesti.

,,Chastity! No tak počkej!" zastavil mě Liam a otočil čelem k sobě. Viděla jsem v jeho tváři zvláštní stín bolesti, když na mě soucitně hleděl a opatrně hladil po zádech.

,,Dej mi pokoj. Vy všichni. Už nemůžu. Nechci. Nenávidím to tady!" odstrčila jsem ho od sebe.

,,Chas, pojď se mnou. Pomůžu ti."

,,Pomůžeš? Pomůžeš? Jak? Ztratila jsem ho. Je pryč. Už není!" Stěží jsem se udržela na nohou. Všechno kolem sebe jsem začínala vidět rozmazaně. Po ničem jsem netoužila tak moc, jako všechno kolem sebe vypnout a necítit tu obrovskou prázdnotu.

,,Ne, ne, ne. Chas, zůstaň se mnou," vrtěl Liam odmítavě hlavou, ale bylo pozdě. Nechtěla jsem nic z toho cítit. Nechtěla jsem, aby mi bylo takhle mizerně. Abych byla takhle zoufalá. Takhle zlomená.

,,Dejte nám pokoj," procedila jsem skrz zuby a zmizela.

Probrala jsem se v lese. Kolem mě vládla tma a nezaměnitelný zápach krve. Neodvažovala jsem se rozhlédnout kolem. Věděla jsem, co tam najdu. Řadu roztrhaných těl. Myslela jsem, že když všechny svoje pocity vypnu a budu zase chladnokrevná, po krvi lačnící bestie nemůže se nic stát. Jenomže jsem se spletla. Všechny moje části milovaly Noaha stejně silně a každá jinak. Nepopraly se s tím o nic líp, než já. Zabořila jsem hlavu do dlaní a pokoušela se utřídit si myšlenky, rozjitřené pocity a dát všemu nějaký smysl.

,,Pěkný. Surový, nicméně obdivuhodný. Jsi jako časovaná bomba, sestřičko," uslyšela jsem někde ve tmě posměšný hlas.

,,Nech mě bejt," hlesla jsem. Neměla jsem sílu postavit se Richovi a jeho neustálému výsměchu.

,,To měla bejt poklona."

,,Tak to teda dík." ,,Zamordovala jsi pár zvířat. Žádný člověk nepřišel k úhoně. Měla by sis pogratulovat," pokračoval Rich a začal kroužit kolem. Zastavil se nad každým tělem zvířete, které jsem zabila a pokýval hlavou.

,,Ani kapka na zmar. Nechci bejt sentimentální, ale vychoval jsem tě dobře," zazubil se Rich a došel ke mně. Natáhl ke mně ruku a postavil mě na nohy. Soustředěně jsem zírala jsem na jeho hrudník. Nechtěla jsem se koukat na to svinstvo, které jsem způsobila.

,,Můžeme jít domů?" zeptala jsem se. Jenom se uchechtl a dotáhl mě k jeho mustangu. Zabořila jsem se co nejhlouběji do sedačky a přitáhla si nohy k tělu. Jestli mi před tím bylo mizerně, tak na tenhle stav už jsem neměla slov.

Ležela jsem na gauči a nepřítomně projížděla seznam kanálů. Victor kolem mě několik dní chodil a stále se ujišťoval jestli žiju, protože jsem nejevila žádné známky života. Tak strašně to bolelo. Stačilo jenom pomyslet na Noaha a celé mé tělo proti tomu začalo protestovat. Nakonec jsem ho ztratila úplně. Po tom všem. Přemýšlela jsem, co by pro mě byl menší trest. Kdyby umřel, ale já bych věděla, že celé jeho srdce patřilo jen mně, nebo fakt, že sice žije, ale všechny jeho city zmizely. Vídat ho a žít s vědomím, že jsem kdysi měla něco, co lidé hledají celý svůj život. Nebýt toho, že jsem měla za zadkem celou dobu Victora a jeho ostříží zrak, už dávno bych měla v ruce nůž a nechala všechno odplout s několika řeznými ranami na rukou. Takhle jsem se musela spokojit jen se spoustou cigaret a několika flaškami vodky. Victor se mi snažil vnutit i něco k jídlu, ale při pohledu na jídlo jsem okamžitě atakovala záchod a zvracela. April nebo Liam byli pokaždé někde na blízku, ale já jejich přítomnost sotva postřehla. Vzdala jsem to. Všechno jsem vzdala.

Domem se ozval zvonek a následné bušení na dveře. Po několika minutách, kdy se nikdo k vchodovým dveřím zrovna nehrnul a mně ten zvuk pomalu lezl na nervy, jsem se naštvaně zvedla ze své polohy a chystala se dotyčného vykázat do patřičných mezí. Rozčíleně jsem otevřela dveře. Ale veškeré věty, které jsem měla přichystané se mi okamžitě vykouřily z hlavy.

,,Tatum?" řekla jsem nechápavě a rozhlížela se kolem, jestli to není jenom nějaký špatný vtip.

,,Jo. Já. Ehm. Můžu dovnitř?" zeptala se a dřív, než jsem stačila cokoliv říct mě odstrčila stranou a prošla dovnitř.

,,Ale jasně. Proč ne?" prskla jsem a práskla dveřmi.

,,Co chceš?" zavrčela jsem, protože jsem rozhodně neměla náladu na zdvořilostní fráze.

,,Přišla jsem se omluvit. Nemůžeme si sednout?" upřela na mě ty svoje kouzelný kukadla.

,,Udělám kafe," odfrkla jsem si a ukázala jí, aby si šla sednout do obýváku. Zapnula jsem kávovar, vytvořila cosi obarveného a ne zrovna lákavě vyhlížejícího a odnesla to do obýváku.

,,Nemáš mlíko?" podívala se Tatum do hrnku a odstrčila ho od sebe.

,,Ne."

,,Dobře. Kriste pane máš tu hrozně zahulíno."

,,Ještě něco?" založila jsem si ruce na hrudi a věnovala jí otrávený pohled.

,,Fajn. Asi nemáš náladu."

,,Skvělej postřeh."

,,Hele. Já vím, že jsem nesnesitelná, jasný? Je to takovej můj obrannej mechanismus. Po tom, co se stal ten požár a oni... nechtěla jsem si nikoho pouštět k tělu. Nechci to zažít znova. A tak se chovám tak, jak se chovám, abych to už znovu nemusela podstoupit. Chápeš?" Vlastně jsem to chápala. Ani netušila, jak moc. Když jsem si vzpomněla, co všechno za kraviny jsem udělala já, abych otupila tu příšernou prázdnotu, nemohla jsem jí to mít za zlý. Ona s tím bojovala trochu jiným způsobem, ale ve finále mezi námi dvěma až zas takový rozdíl nebyl. Jenom jsem kývla hlavou a zapálila si další cigaretu. Chvíli bylo ticho. Doufala jsem, že se sebere a odejde, ale Tate zůstávala sedět a hypnotizovala hrnek s tou břečkou, kterou jsem hrdě nazývala kávou.

,,Můžu se tě na něco zeptat?" podívala se na mě.

,,Sice ještě úplně nerozumím všemu, co se tady děje, ale jak víš, že je Scixe ten dobrej? Podle toho, co jsem zatím viděla není o nic lepší, než ten Derek." Bezva úvaha. Tuhle otázku jsem si pokládala nesčetněkrát. V čem byl Scixe lepší než Derek? Ve své podstatě oba toužili po moci a bylo jim jedno, kolik lidí budou muset obětovat. Tak jaký v nich byl rozdíl?

,,Nevím. Nevím. Ale Brent, April, Jiraia... ti všichni jsou skvělý. Oni si zaslouží šťastný konec. U Dereka jsem nikoho takovýho nepotkala," řekla jsem nakonec a nabídla jí cigaretu, kterou přijala jen s krátkým zaváháním.

,,Mrzí mě to."

,,Nechápu," přiznala jsem.

,,Jak to dopadlo s Noahem. Nejsem bezcitná ani slepá. To, že jste ze sebe celý pryč jsem poznala už v tý garáži." Při vyslovení jeho jména jsem celá ztuhla. Rychle jsem popadla otevřenou flašku vodky a spláchla ten pocit prázdnoty.

,,No. Radši půjdu. Jo. Zítra chceme jet s Brentem do kina. Trochu se odreagovat. Můžeš taky, jestli chceš," navrhla, když se chystala k odchodu.

,,Město mě nepustí," pokrčila jsem lhostejně rameny a vyprovodila jí ven. To poslední, na co jsem měla náladu byl usměvavý Brent a jeho zamilované pohledy házící po Tatum. Hned, jak opustila dům vrátila jsem se ke své nečinnosti a sebelítosti.

,,Jestli ještě někdo zaklepe na ty dveře, tak ho zabiju," procedila jsem skrz zuby, když jsem se plahočila vrávoravým krokem ke dveřím, na které opět někdo bušil.

,,Achoj," uvítaly mě dvě přiopilé tváře patřící Jiraiovy a Liamovy. Opírali se jeden o druhého a upíjeli z flašky rumu.

,,Ahoj zlato," škytl Liam a vlepil mi neohrabanou pusu na tvář.

,,Co tady chcete?" zeptala jsem se a nechala je vejít dovnitř.

,,Pili jsme. Na nešťastnou lásku. Na dámy našeho srdce," zvolal Jiraia a zvedl nedopitou flašku v něčem, co připomínalo přípitek.

,,Co já s tím?" založila jsem si ruce na prsou.

,,Na tebe jsme pili taky. A na Tatum. Viděla jsi někdy, jak je hezká?" rozplýval se Jiraia.

,,Copak čarodějové se můžou zamilovat?" nechápala jsem a snažila se je oba udržet na nohou.

,,Je to zhola nemožné," přiznal Jiraia a znovu se napil.

,,Nemůžu dostat z hlavy ten sen. Tvoje rty," přistoupil ke mně Liam a zastrčil mi zbloudilý pramen vlasů za ucho.

,,To je fakt smůla," prskla jsem a odstoupila od něj.

,,Uděláš nám kafe?" zavrněl Liam, jako by si nevšiml nevraživých pohledů, které jsem po nich házela.

,,Ne. Vypadněte. Jestli vás tady najde Rich jsme všichni mrtvý," řekla jsem, i když mě ani jeden z nich nevnímal.

,,Má o mě strach," rozzářil se Liam a padl mi kolem krku. Protočila jsem oči a pokusila se ho ze sebe setřást, ačkoliv u ne tak horlivě, jako před několika vteřinami.

,,Fajn. Dej sem tu flašku. Udělám vám kafe, vy vystřízlivíte a půjdete pryč. Jasný?" ukázala jsem na Jiraiu, který přede mnou začal couvat.

,,Jiraio," sykla jsem a snažila se ho chytit, ale Jiraia se na mě jenom uculil.

,,Strašný. Naprosto strašný. A pak se všichni diví, že Derek ovládá svět," objevil se na schodech Rich s nesouhlasným pohledem ve tváři. Viděla jsem na něm, že dnešek nepatří mezi jeho nejlepší dny a mimoděk se otřásla.

,,Nazdar, Richi. Tak rád tě vidím," zahuhlal Jiraia a vrhl se k upírovi s roztaženýma rukama připravenýma obejmout čím dál tím víc nasraného upíra.

,,Nejspíš budu zvracet," procedil skrz zuby. Jeho oči se pomalu plnily temnotou. Ani jsem si raději nechtěla představovat, co by nastalo, kdybych ty dva odsud nedostala. Najednou se Liam probral a chytil můj obličej do dlaní.

,,Tolik bych ti toho chtěl říct, ale nemůžu. Nemůžu mluvit, Chas. Ne o tom, o čem bych chtěl. To, že mě začneš nenávidět bude můj největší trest za to všechno," hlesl a něžně mi přejel prsty přes rty.

,,A dost! Dostaneš je odsud ty nebo já?" sykl Rich sestupující ze schodů.

,,Jen si posluž. Mně se to zatím nepovedlo," pronesla jsem rozhozeně a nevěřícně zírala do Liamových smutných očí. Než jsem stačila domyslet důsledek svých vlastních slov Rich se vrhl zezadu k Liamovi a jedním jediným pohybem mu zlomil vaz. Polil mě mráz. Viděla jsem, jako ve zpomaleném filmu, jak Liamovo bezvládné tělo padá k zemi.

,,Dobrou noc," zazubil se Rich a odešel. Nedokázala jsem se pohnout. Tohle přece nemohla být pravda. Liam ležel zkroucený na zemi v nepřirozeném úhlu. Očima, které pomalu začínaly blednout, se nepřítomně díval kamsi do dáli. Udělala jsem krok. A ještě jeden. Jako bych se znovu učila chodit. Konečně jsem se dostala k Liamovi a svezla se na zem vedle něho.

,,Jiraio?" vypískla jsem, aniž bych spouštěla oči z Liama.

,,Asi budu zvracet," uslyšela jsem přiškrcený hlas a následné kroky směřující pryč. Natáhla jsem ruku k Liamovi a odhrnula mu vlasy z čela. Byl tak strašně studený.

,,Promiň. Promiň," opakovala jsem pořád dokola. Opatrně jsem ho otočila na záda a jeho hlavu si položila do klína. Neohrabaně jsem mu zavřela oči a kolébala ho ze strany na stranu, nepřestávajíc se omlouvat. Slzy, které mi v nezadržitelných proudech lily z očí mu skrápěly obličej. Liamovi to ale nevadilo. Byl mrtvý.