Když ještě magickým světem neotřásaly války a dávno před tím, než vzniklo samotné město měl každý národ svůj vlastní svět a svého vlastního vůdce či krále. A každoročně se v jednom z těchto světů pořádaly velkolepé plesy na důkaz pospolitosti, loajality a soudržnosti jednotlivých světů. Ty nejkrásnější se konaly ve vílí říši. Nejbláznivější u trpaslíků. Nejtemnější u skřetů. Nejformálnější u upírů a nejkouzelnější u elfů. A na jednom z nich Scixe potkal Lilah. Zamiloval si jí pro její nespoutanost, touhu po životě i smysl pro humor. Od té doby si nenechal ujít žádnou příležitost k tomu se jí dvořit a trávit s ní veškerý volný čas. Trvalo neuvěřitelnou dobu, než mu Lilah vyznala lásku. Ačkoliv každý věděl , že vzplanula mnohem dřív. Při pohledu na ně jste měli pocit, že do sebe zapadly dva díly skládačky, které se nedají rozpojit. Osud s nimi měl ale jiné plány a i když jim dopřál moře času, který měli jen pro sebe, pořád to nebylo dost.Poslední válka si vyžádala život elfího krále. Podle tradice si měl národ zvolit jednoho z jeho dvou synů, aby usedl na trůn. Žádná rada ale nezasedla, protože pro jednoho z bratrů bylo snazší přidat se na Derekovu stranu a zbavit se tak veškeré zodpovědnosti a žít si svobodně. Nezávazně si užívat a nedodržovat žádná pravidla. Vláda tedy automaticky přešla na staršího z bratrů a s tím i řada povinností. Noahův přestup na druhou stranu přiměl Seru, vůdkyni valkýr, přemýšlet o tom, co by mohlo spojenectví s Derekem přinést jim. Sera byla ambiciózní, nelítostná a hamižná a toužila dostat svůj národ do výšin. A věděla, že Derek by jí to byl schopný dát. Přidala se k němu a pro svou nelítostnou povahu se stala jeho pravou rukou. A Lilah šla s ní i proti svému přesvědčení. Scixe zůstal věrný svému lidu i odkazu svého otce. Lilah se nikdy nedozvěděla o prstýnku, který u sebe Scixe nosil dlouhá léta a nikdy nesebral odvahu požádat jí o ruku.

Jejich příběh by tímhle mohl skončit. Dvě duše, které si byly souzeny, odděleny válkou, kterou si ani jeden nepřál. Dál by si ale hýčkali lásku jeden k druhému. Nic z toho ale nastat nemělo. Chvíli poté, co se valkýry i Noah přidali k Derekovi Lilah zjistila, že je těhotná. Byla vyděšená, ale zároveň šťastná, že alespoň část Scixe zůstane s ní. Rostoucí břicho se dalo ale jen těžko utajit a Seře nedalo moc velkou práci domyslet si, co se asi stalo. Měla na výběr. Nechat navždy spojit elfy a valkýry nesmazatelným poutem nebo celou situaci využít ve svůj prospěch. A ona zvolila druhou variantu. Dokázala nalhat Scixovi, že dítě je sice elfa, ale ne jeho. Nýbrž Noaha. A byla tak moc přesvědčivá, že jí nakonec Scixe uvěřil. Naposledy se s Lilah sešel na neutrálním místě, kde ji odsoudil a zavrhl. Tak, jak jí miloval jí dokázal i nenávidět. Ten den jí opustil a udělal tak první krok k tomu, co se z Lilah mělo stát.

Noah jí našel několik hodin po setkání se Scixem. Celá od krve se pohybovala na hranici bezvědomí. Rychle jí odnesl k prvnímu čaroději, aby jí pomohl. Nebylo ale komu. Lilah potratila a s jejím nenarozeným dítětem odešla i značná část jí samotné. Ten den Lilah, jak jí znal zemřela a zrodilo se její nové já. Takové, které se podobalo Seře. Ale i přes to všechno Lilah nikdy jedno nedokáže. Ublížit kterémukoli elfovi. Ne proto, co si myslí ostatní. Protože k Scixovi ještě něco cítí. Zavrhla ho stejně, jako on jí. Ale v jejím nejtěžším období tu přeci jeden elf byl. Pomohl jí pohřbít dítě, držet smutek a nechat všechna tajemství před ostatními i celým světem zavřená. Nedalo se to nazývat přátelstvím, ale nemělo to k tomu daleko.
,,Lilah je bezcitná mrcha, která tě bez mrknutí oka zabije a ještě si s radostí zatančí na tvým hrobě. Já jí ale znal předtím. Znal jsem jí i během toho, co se její svět rozpadl v prach. A znám jí teď. A nedokážu jí nenávidět," zakončil Noah své vyprávění. Utřela jsem si usoplený obličej do rukávu od mikiny a chvíli zpracovávala, co mi právě řekl. Doufala jsem, že Scixe budu schopna dál považovat za svého kamaráda. Dokázala jsem pochopit, proč to všechno dělá a jak moc si přeje vyhrát a dát tomuhle místu mír. Ale bála jsem se, že to, co jsem se právě dozvěděla, mojí víru v něj navždy pohřbí. I když se jako hlavní viník jevila Sera, Scixe na tom měl taky svůj podíl. Nevěřil jediné dívce, kterou kdy miloval a raději ji spolu s Noahem navždy odepsal. To je vážně tak bezcitný?

,,Noahu proč si to Scixovi nikdy neřekl?" zeptala jsem se, když jsem se dostatečně vzpamatovala a byla schopná dát dohromady větu.

,,A k čemu by to bylo? Akorát bych tím otevřel staré rány. I kdyby se tisíckrát omluvil a Lilah odprosil na kolenou ona už mu nikdy neodpustí," podíval se mi Noah do očí. Viděla jsem v nich bolest a křivdu. Nic z toho si nezasloužil. Udělal špatné rozhodnutí, ale vším, co dělal doposud to už několikrát odčinil. I tak si ale po celý život ponese věci, které na jeho hlavu padly neprávem. A on se ani nebránil.

,,A co ty?" hlesla jsem.

,,Já žádný omluvy nepotřebuju."

,,Přidal si se k Derekovi. To byla blbost. Ale všechny ty věci, špatný věci, který ti pořád připisujou na účet nejsou tvoje vina," rozhodila jsem rukama. Měla jsem vztek. Na něj, na Scixe, na celej tenhle svět.

,,Chas. Mně je úplně jedno, co si kdo z nich o mně myslí a co všechno mi dávají nebo nedávají za vinu. Ty mi věříš. Víš, kdo jsem. A to je pro mě nejdůležitější," položil ruku vedle mojí tak blízko, jak to jen šlo. Cítila jsem lehké pálení, ale ruku jsem neodtáhla. Tak strašně moc jsem se ho chtěla dotknout. Ovinout ruce kolem jeho krku a nechat se unášet jeho vůní a teplem, které mě vždycky pohladilo po těle. Takhle jsem se mohla jen tiše dívat na naše ruce těsně vedle sebe. Tak blízko a přece tak daleko.

Do školy jsem musela jezdit s Richem. Máma mi schovala klíčky od auta kdo ví kam a odmítala mě pustit k řízení. Paulova smrt jí zasáhla víc, než jsem čekala. Připadalo mi, že se tím otevřela její vlastní zacelená rána po ztrátě Alexe a táty a vše se jí před očima odvíjelo znova. Chtěla jsem si o tom s ní promluvit, ale nesebrala jsem k tomu dostatek odvahy. Nedokázala bych se jí dívat do očí s vědomím, že to já jsem Paula zabila.

Čekala mě další hodina mytologie. Ty patřily mezi děs už předtím. Teď to bylo utrpení. Paulovu nepřítomnost jsem tu pociťovala víc, než kdekoliv jinde. Vědomí, že už se nikdy nezeptá na žádnou maličkost a nebude mít zmatek v právě probírané látce a to všechno jen a pouze díky mně, mi na psychice nijak nepřidalo. A profesor tomu taky nijak zvlášť nepomáhal. Rozhodl se probírat valkýry. A věnoval jim zvláštní péči. Málem jsem začala řvát na celou třídu, ať už konečně sklapne a nechá nás na pokoji. Raději jsem ale zatínala nehty do lavice a zůstala u nenávistného propalování pohledem. Nicméně jednalo se o valkýry. A to jsem chtěla slyšet.

,,Valkýry patří mezi nejznámější z nižších mytologických postav. V dávných dobách vybíraly na bitevních polích duše padlých válečníků hodných Valhaly. Podle pověstí jde o velmi krásné, ale nebezpečné dívky. Válečnice, které jsou ozbrojeny štíty a oštěpy jezdící do bitvy na okřídlených koních. Pokud bylo bojovníkovi dovoleno spatřit valkýru věděl, že je zasažen smrtelnou ranou. Uprostřed Valhaly stojí posvátný strom života. Má tři kořeny a každý z nich leží v jiné zemi. Jeden v zemi obrů, druhý daleko na severu v zemi chladu a třetí u elfů. Máte vše poznamenané? Nějaké otázky?" dokončil výklad profesor a narovnal si křivě posazené brýle.

,,Kde je Valhala?" přihlásil se nějaký kluk z první lavice. Nedokázala jsem určit, jestli patří mezi obyčejné smrtelníky nebo ne. Většinu času jsme se hlásili já s Paulem a ostatní si jen tiše zapisovali.

,,Nečekáte, že vám na to odpovím?" usmál se profesor a pohledem zamířil ke mě.

,,Tvrdil jste, že patří do nižší třídy. Ale mají místo jménem Valhala, dokáží oživovat mrtvoly a mají strom života. To mi zní jako celkem slušný výhody. Navíc jsou to taky pěkně zákeřný potvory. Alespoň co vim," podotkla jsem. Ale profesor McCarthy měl jednu úchylku a to vidět i v těch největších bestiích něco hezkého.

,,Valkýry jsou velice rozpolcené osobnosti. Byla na jejich bedra uložena obrovská zodpovědnost a ony za to chtějí jediné. Moc a uznání."

,,Když to berete takhle!? A co ten strom? Proč má jen tři kořeny a zasahují tam, kam zasahují?"

,,Protože kdysi bývali obři neutrální. Navíc obrům se jen tak někdo nepostaví. Do země věčného chladu se nikdo neodváží a proč je jeden u elfů vám, slečno Woodsová, zrovna říkat nemusím," ušklíbl se profesor a začal se věnovat nějakým dávno vymřelým druhům. A já přestala vnímat. Zírala jsme z okna a snažila se nevnímat prázdnotu, která se mi začínala rozlévat v hrudi.

,,Hej, Chas. Počkej," uslyšela jsem za sebou, když jsem odcházela z učebny a mířila na parkoviště.

,,Deane? Nevěděla jsem, že už jsi ve škole," řekla jsem překvapeně. Deana jsem od toho útoku neviděla. Událo se mezi tím tolik věcí, že jsem si nenašla čas se na něj zajít na chvíli podívat. Ihned jsem se kvůli tomu cítila ještě hůř, než doposud.

,,Jak ti je? Slyšel jsem to o Paulovi. Moc mě to mrzí. Byl to dobrej kluk," čapl mě za ruce a přitáhl do pevného obětí, které jsem tolik potřebovala. Vděčně jsem se schoulila do jeho náruče.

,,Omlouvám se, že jsem nepřišla. Ani jsem nevěděla, že jsi doma. Deane, odpusť mi to," zamumlala jsem mu do hrudi.

,,Myslim, že to přežiju. Co takhle zajet k nám a podívat se na nějakej film," navrhl a trochu mě od sebe odtáhl.

,,Proč ne," pokrčila jsem rameny a napsala Richovi zprávu, že pojedu s Deanem k nim. Na parkovišti na nás čekal Deanův táta.

,,Ahoj, Tome. Jak se vede?" zeptala jsem se a posadila se na zadní sedačky.

,,Daří se nám. Co ty?" usmál se Tom a rozjel se. Tom Wilkerson měl na svůj věk neuvěřitelné charizma, které po něm Dean nejspíš podědil. Moc dobře si pamatuju, jak byly moje spolužačky z Deanova táty hotové a div mu neházely kalhotky na hlavu. Tom tohle ale nikdy neviděl nebo možná nechtěl vidět. Skromnějšího člověka jsem nepotkala. Miloval svojí ženu a Deana víc, než cokoliv na světě a to ostatní pro něj nehrálo důležitou roli. Pro mého tátu to byl vždy oddaný kamarád a pro mě druhý otec. Zatímco táta mě naučil vše o autech, o dobrém rocku a hlavně kvalitním pivě, Tom mě brával na hřiště, kde mi trpělivě vysvětloval, jak se jezdí na kole nebo pravidla volejbalu. Ty časy mi chyběly.

,,Žiju," řekla jsem a zabořila se do sedačky. Když jsem tak pozorovala ty dva, jak se spolu smějí a ladí rádio na něco poslouchatelného hrnuly se mi slzy do očí. Na Paulově místě mohl být klidně Dean. Každý den se mu může něco stát a tahle rodinná idylka skončí stejně, jako ta moje. Musela jsem říct Deanovi pravdu. Aby si dával větší pozor. Aby chránil to, co měl.

,,Deana? Věříš na... no... nenapadlo tě někdy, že to, co vyučuje McCarthy může být pravda?" vykoktala jsem, když jsme se nacházeli v Deanově pokoji, kde vládl jeden velký chaos a on se teď snažil najít ovladač na televizi.

,,Myslíš ty kokotiny? Tak to mě fakt nenapadlo," uchechtl se a vítězoslavně zvedl nad hlavu nalezený ovladač.

,,Co kdybych ti řekla, že je to všechno pravda? Že všechno to, co ti tam říká opravdu existuje a žije tady ve městě?" nevzdávala jsem se.

,,Chceš si vyprávět strašidelný příběhy? Fajn, taky jich pár znám. Byl jednou..."

,,Myslim to vážně. Kdybych ti tohle řekla, věřil bys mi?"

,,Ne, Chas. Nevěřil. Vzal bych tě k prvnímu psychologovi. Proč se na to vůbec ptáš?" ,,Jen tak. Chtěla jsem si jen něco ujasnit. Jenom buď opatrný." Nejspíš to bude chtít trochu víc, než jen řeči. Budu muset někoho poprosit, aby mu dal důkaz. Ideálně Jiraia. Mohl by mu před očima vyčarovat auto. Nebo něco podobného.

,,Fajn. Jestli si se mě snažila vyděsit, tak se ti to právě povedlo," zakřenil se Dean a zapnul televizi. Vlezla jsem si do jeho postele, kde jsem nejdřív musela odházet polovinu jeho šatníku a uvelebila se. Dean si lehl vedle mě. Chvíli tam cosi hledal a potom se přese mě natáhl, aby ovladač odložil na už tak přeplněný noční stolek. Když se vracel zpátky zastavil se nade mnou a zůstal na mě zírat.

,,Co..." nestačila jsem doříct větu. Dean mě chytil za zátylek, přitáhl k sobě a začal líbat, až se mi zatočila hlava.