Po dobu... nemám ponětí, jak dlouho jsem tam tvrdla. Bála jsem se usnout, abych se nepřevalila a nestala se ze mě potrava pro jejich mazlíčka. Celé dny jsem jenom seděla a tupě zírala před sebe. Dostávala jsem pravidelně pití i jídlo a kdyby mi ještě dali nějaký slunečník, abych se neseškvařila, cítila bych se, jako ten nejrozmazlovanější vězeň. Občas jsem měla záchvaty čisté nenávisti, která směřovala ke všem rybám. I těm, které nemluvili. Jindy jsem zase myslela, že skočím dobrovolně do vody a tohle nekonečné utrpení ukončím. Jediné, co mě od tohoto činu ještě drželo dál byl můj svět a hlavně lidi v něm. Potřebovala jsem vědět, jak to Dean zvládl. Chtěla jsem se omluvit Noahovi za svoje chování. Musela jsem vidět mámu ve svatebních šatech u oltáře. Nemohla jsem prostě umřít tady a takhle. Se smrtí jsem se skoro smířila. Byla všude kolem mě a nemínila odejít. Jenom jsem netušila, že zemřu takhle. Skončím sama, opuštěná, ohlodaná na kost na dně nekonečné vodní propasti.

Padla noc. Jediná dobrá věc na večerech tady bylo, že jste nepociťovali chlad. Teplota se zdála stejná ve dne i v noci. Ne, že by to nějak utěšilo mojí zraněnou duši a dost polámané tělo. Nacházela jsem se na několika málo metrech čtverečních a člověk zde neměl zrovna moc možností, jak si udělat pohodlí.

,,Ahoj," ozval se monotónní hlas. Pomalu jsem se postavila. Chytala jsem křeče snad do všech částí těla a chvíli mi trvalo, než jsem donutila končetiny k poslušnosti.

,,Co chceš?" prskla jsem, ale neznělo to ani zdaleka tak naštvaně, jak jsem zamýšlela. ,,Přišel jsem se omluvit. Jak už sis jistě všimla, můj národ je jeden velkej zbabělec. Bojí se i vlastního stínu. Nejsme ve spojení s městem, protože nás ani nechce. Jako by nás vymazalo ze svýho seznamu bytostí, které stojí za záchranu. Proč ty se chceš vrátit? Jsi si jistá, že můžeš vyhrát?" zeptal se mě Nataniel a poprvé za celou tu dobu jsem v jeho tváři uviděla opravdový zájem.

,,Ne. Myslim si, že prohrajeme. Ale musim se o to alespoň pokusit. Chci bojovat za lidi, které mám ráda a kteří si tenhle život nezaslouží. Chci, aby byla moje máma v bezpečí. Mám strach, ale nehodlám se schovávat," vysvětlila jsem.

,,Tatík vypadá, jako někdo, kdo ti dokáže rukou utrhnout hlavu, ale přitom je to neškodnej kapřík. Chci ti pomoct. Otcovy názory ani trochu nesdílim. Chápu, že chce za každou cenu ochránit svůj lid, ale já se nechci schovávat." Kostka pode mnou se rozjela a já konečně mohla stanout na pevné zemi a pořádně si protáhnout nohy, aniž bych se musela bát, že mi je každou chvíli sežere žralok.

,,Děkuju," usmála jsem se vděčně.

,,Za málo. Dlužim ti to."

,,Vážně?" podívala jsem se po něm nechápavě.

,,Byl jsem přesvědčenej o tom, že v tom světě zůstanu a sežere mě jeden z těch gryfů, když budu v transu. Nikdy jsem nepoznal někoho, kdo byl ochotnej opustit všechny svoje sny pro partu nějakejch cizích lidí. Chtěl jsem poznat to, co ty. Přátelství. Proto jsem tě taky hledal. Ne, že bych v tom byl dobrej."

,,Ty tady..." máchla jsem rukou k zámku, který se topil v záplavě světel.

,,Ne. Od doby, co umřela máma jsem si nejvíc pokecal s tebou."

,,Tak to je dost smutný," zazubila jsem se a drcla do něj.

,,Jo, to jo. Jsi ten nejhorší společník." ,,Zato umim bejt dost dobrej kámoš."

Nate mě vedl lesní cestou do hor, ze kterých proudily vodopády. Kolem nás rostly vysoké jehličnany a všude to vonělo mechem, šiškami a zurčící vodou.

,,Kam to jdeme?" zeptala jsem se.

,,Za čarodějem. Je to vyděděnec. Umí procházet mezi světy a odmítá se tohohle privilegia vzdát. Tatík ho za to samozřejmě nemusí. Proto ho poslal do exilu. Pryč od spokojeně si žijícího národa," odpověděl Nate.

,,Dala bych si cigáro," řekla jsem a na chvíli se zastavila. Moje plíce kuřáka tenhle výstup razantně odmítaly.

,,Nevim, co to je."

,,Něco, čím si my lidi rádi ničíme zdraví," uculila jsem se a zase pokračovala za ním. On byl, na rozdíl ode mě, ve skvělé formě. Ani se nezadýchal. Když jsme se dostali nad vodopády naskytl se mi pohled na rozlehlý oceán zalitý měsíčním světlem. Přímo pode mnou se nacházel zámek i s jeho spícími obyvateli. Všechno působilo nádherně a mírumilovně a přesto to pro Nataniela znamenalo vězení. A zatímco pod námi se nacházelo město a veškeré centrum dění, nahoře byla jenom jedna stará, rozvrzaná chatrč, která držela na dobré slovo. Při jakémkoli náznaku větru se stará dřeva pohnula a tiše zakvílela.

,,Tady žije?" ukázala jsem na obydlí.

,,Jo." ,,Hezký," pronesla jsem a modlila se, aby na mě při vstupu dovnitř nebohá stavba nespadla. Nate ale odvážně zaklepal na dveře a čekal, dokud se neozvalo skřípavé dále. Hlas uvnitř zněl, jako by ho hodně dlouho nikdo nepoužíval. Vešli jsme dovnitř. K mému překvapení to tam nesmrdělo tak strašně, jako to tam vypadalo. Uvnitř vládl chaos, naprostý zmatek. Všechno bylo všude. Jídlo, oblečení, nádobí i skromné sociální zařízení se nacházelo na jedné kupě v rohu, zatímco v té druhé jsem viděla řadu flakónků, lahví i sklenic, ve kterých jsem mohla při bližším pozorování spatřit řadu mrtvých živočichů. A tomu všemu vládl malý mužík s tváří sumce, který na nás nehleděl nijak příjemně.

,,Tak jo. Jsi si jistý, že je tohle dobrej nápad?" zašeptala jsem, ale zdálo se, že mě Nate nevnímá.

,,Ale. Naše malé princátko k nám opět zavítalo. Copak to bude tentokrát?" zaskřehotal sumec.

,,Zdravím. Potřebuju jí dostat do města," řekl Nate a ledabyle na mě ukázal.

,,Dlouho. Moc dlouho, co jsem naposledy někoho teleportoval," zamával na nás ploutví a přesunul se ke svým baňkám. Začínala jsem mít pocit, že tohle není úplně dobrý nápad. Nate ale působil dojmem, jako by tady trávil veškerý svůj volný čas a podivný stařík nebyl tak podivný, za jakého jsem ho považovala já.

,,Kde jsem to jenom... ááá. Tady to je. Vypij to," vrazil mi stařík do ruky sklenici, ve které se zračilo cosi zeleného a smradlavého.

,,Nekoukej na mě takhle. Musí to smrdět. Jinak by to nefungovalo. Lidský mládě a bude mi radit, jak mám čarovat," prskal stařík a pochodoval sem a tam.

,,Já mu ale neradila," otočila jsem se na Nataniela. Ten ale jenom mávl rukou, ať si toho nevšímám. Donutila jsem se vypít tu odpornost a snažila se potlačit dávící reflex.

,,Opovaž se to vyblít! Víš, jak pracný to je?" plácl mě stařík přes břicho a pečlivě sledoval, jestli se ten humus nechystám vyplivnout. Spražila jsem ho nenávistným pohledem a na protest přehnaně polkla.

,,No prosim. Bylo to tak těžký? Vypít se to musí, jinak se ti v portálu rozloží tělo i vnitřnosti. Jednou mi takhle jeden prevít za zády vydávil lektvar a na druhou stranu dorazily jenom střeva. Jo, jo. Zlatý časy." Zděšeně jsem pohlédla na Nataniela.

,,Je to cvok. Neexistuje něco bezpečnějšího?" zeptala jsem se. Raději bych se vrátila na tu kostičku a plula na ní další rok, než abych se domů vrátila po částech.

,,Neboj. Jenom se tě snaží vyděsit. Dělá to pokaždý," pokrčil rameny Nate, jako by byl tohohle divadla běžným svědkem.

,,Celý rok se tím portálem vracely různý části jeho těla. Hlava se ale nikdy nenašla," poškrábal se stařík na holé hlavě zamyšleně.

,,Tak tohle stačí. Odcházím!" vykřikla jsem a chystala se k odchodu, protože toho na mě už bylo trochu moc. Ten rybák věděl, jak člověka vyděsit.

,,Neboj se. Dopadne to dobře," poplácal mě Nate po zádech a chytil tak pevně, že jsem nemohla nikam jít. Jeho neochvějnou víru v toho sumce jsem nechápala. Právě se mě chystal zabít, dokonce mu to působilo neskutečnou radost, a Nate se choval mnohem uvolněněji, než kdy předtím.

Než jsem stačila opětovně protestovat, rybí čaroděj mě čapl za ruku a přivázal k židli, která se zde objevila z ničeho nic.

,,Občas to dost bolí a lidi pak kolem sebe kopou. A já mám pak modřiny," vysvětlil rybák svoje počínání.

,,Natanieli. Jestli se vrátím jenom s jednou nohou tak si tě najdu a zabiju tě," zavrčela jsem a snažila se potlačit narůstající strach. Tomu jeho čaroději jsem ani trochu nevěřila a myšlenka, že se ze mě domů vrátí jenom moje část mě doháněla k šílenství.

,,Rád tě zase uvidim," uculil se Nate. Byl to jeho první úsměv za celou dobu a působil strašidelně i směšně dohromady.

,,Mohl by si jít se mnou," navrhla jsem ještě v rychlosti, zatímco rybák ladil poslední detaily mého přenosu.

,,Ve městě ti nebudu nic platnej. Pokusim se promluvit s otcem a vysvětlit mu, že schovávat se není žádný řešení. Mohli bychom ti pomoct, kdyby se nechal přesvědčit," pokrčil rameny.

,,Uvidíme se ještě někdy?" zeptala jsem se. Nevěděla jsem, jestli jsem si k němu jako ke kamarádovi našla nějakou cestu, ale bylo mi líto ho opouštět a nechávat ho tady samotného. Začínala jsem chápat, proč se tolik nechtěl vrátit domů ze snového světa. Na rozdíl od něj jsem se já mohla vrátit k lidem, kteří mě měli rádi a opečovávali. I když to byl dědic trůnu a mohl si žít v luxusu to zásadní v životě mu chybělo.

,,Možná. Zase někdy zaskoč na pokec. Ale vezmi si něco na sebe," mrkl na mě. ,,Kdyby se otcovo stanovisko změnilo, dám ti vědět," dodal ještě.

,,Jak?"

,,Připravená?" drcnul do mě čaroděj, bez jakékoli špetky ohleduplnosti. Málem jsem se i se židlí skácela k zemi.

,,Ne!" procedila jsem skrz zuby.

,,Přes vodu," vysvětlil Nate. Pak rybí čaroděj něco vykřikl a celá místnost se proměnila v řadu bran, které vedly do dalších, pro mě neznámých světů, které se otevíraly a zase zavíraly, jako by mě každá z nich chtěla vlákat do svých dveří. Točila jsem se dokola, až jsem skončila natažená na zemi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vyplivlo mě to v jakémsi pralese, který ale nehrál pouze zelenou a hnědou barvou. Nacházely se tu obrovské rostliny všech možných barev a odstínů a na nebi zářila dvě slunce, která celému místu propůjčovala neuvěřitelný jas.

,,Ty cvoku. Tady nebydlim!" zařvala jsem. Pak jsem se opět propadla do časoprostoru. Ten idiot se spletl ještě čtyřikrát, než jsem se konečně ocitla v naší vaně. Rychle jsem zkontrolovala všechny části svého těla a jakmile jsem zjistila, že jsem se vrátila celá a relativně v pořádku vyběhla jsem z koupelny. Motala se mi hlava a nohy šly jinam, než jsem zamýšlela já, ale dokázala jsem se dostat po schodech dolů do předsíně, kde jsem narazila na Victora. 

,,Slečno?" zeptal se a starostlivě po mně přejel pohledem. 

,,Jak dlouho jsem byla pryč?" vyhrkla jsem. ,,Pár hodin," odpověděl trochu zmateně. S úlevou jsem vydechla. Nerozuměla jsem tomu, jak rychle plynul čas v Natanielově světě. Byla jsem ráda, že se o mě nikdo nemusel strachovat. 

,,Velice zajímavý úbor, slečno," usmál se Victor a shlédl mé oblečení, které jsem si přivezla od mořských lidí.

,,Jsem zpátky," vykřikla jsem nadšeně a zavěsila jsem se mu kolem krku.

,,Jsem trochu v rozpacích, slečno."

,,Promiň. Bylo to náročný. Kde jsou ostatní?"

,,Řekl bych, že jsou na zahradě." Vlepila jsem mu pusu na tvář a přes kuchyň vyběhla ven na zahradu. Našla jsem Mattie, Brenta, Riche a Noaha, jak sedí na zemi pod mohutným stromem. Neubránila jsem se myšlence, že vypadají jako párek teenagerů, kteří se spolu poflakují. Brent měl opět něco v puse a slastně cosi přežvykoval. Mattie horečně mávala rukama a cosi vysvětlovala. A Rich s Noahem se snažili, aby byli co nejdál od sebe a okázale se ignorovali. Musela jsem se usmát.

,,Ahoj!" vykřikla jsem a vpadla mezi ně.

,,No potěž. Co to máš, pro boha, na sobě? Nechci bejt hnusná, ale tohle vážně není módní výkřik téhle doby," zhodnotila Mattie okamžitě můj outfit.

,,Dlouhá historie," uculila jsem se.

,,Máme čas," zazubil se Brent s plnou pusou.

,,Co Dean?" nemohla jsem se nezeptat. Při vyslovení jeho jména jsem viděla, jak sebou Noah škubl. Sedla jsem si vedle něj a pevně ho chytla za ruku. Nechápala jsem, proč je Dean jeho hlavním trnem v oku. Věděla jsem ale, že by se o tom se mnou stejně nebavil a proto jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla.

,,Je v pořádku. Myslím, že už je za vodou, protože je to zase ten samý sympaťák, jako obvykle," zakřenila se Mattie. Myslela to ironicky. Dean se k ostatním ani nesnažil chovat nijak zdvořile natož pak působit sympaticky.

,,Ale kde jsi byla ty? Hledali jsem tě po celym městě. Ani já jsem tě nedokázal vystopovat," sdělil mi Brent.

,,Šla jsem se koupat..." ,,Vynech detaily," zasmál se Brent a z kapsy vytáhl další kus nějakého masa.

,,Fajn. Najednou se objevil vír, který mě do sebe vcucnul. A já se pak ocitla u mořských lidí," vysvětlila jsem. Pokusila jsem se to moc nekomplikovat.

,,Chas. Něco se ti zdálo. Tyhlety rybáky nikdo neviděl už pěkných pár let," pohladil mě Noah po ruce.

,,Co? Ne, ne. Já vim, že jsem se chovala hrozně a omlouvám se. Omlouvám se tobě, že jsem byla nesnesitelná. Ale tohle jsem si nevymyslela. Byl tam Nate... Nataniel. Poznala jsem ho v tom snovém světě," chrlila jsem ze sebe. Další Noahovo trhnutí. Zatímco já jsem při zmínce o snovém světě měla před očima fialovou záři a obřího zmutovaného ptáka, Noah musel vidět jenom spoustu krve, která patřila mně.

,,Existují a nejsou to zrovna hrdinský typy. Musela jsem projít soudem, protože do toho jejich světa se nikdo nedostane a vlastně ani nikdo nesmí. Nevim, jak jsem se tam propašovala já, ale skončila jsem tam. Když jsem jim řekla svoje jméno nechtěli mě pustit zpátky. Tvrdili, že u nich budu ve větším bezpečí, než tady. Zavřeli mě na plavající čtverec, který nechali plout na vodě. Nemohla jsem se z něj dostat, protože kolem mě plaval hladovej žralok. Strávila jsem tam...bože nevim, jak dlouho jsem tam byla, než mě odtamtud dostal Nate. Zavedl mě k jejich čaroději a ten mě zase poslal zpátky. No tak! Takhle bujnou fantazii já přece nemám," odvyprávěla jsem ve zkratce celý svůj příběh.

,,Kde tě zavřeli?" ozval se jako první Noah a jeho hluboký hlas ještě zdrsněl.

,,Jo. Velice důmyslně vymyšlené vězení," pokrčila jsem rameny. Nebyl to zrovna zážitek, který bych řadila mezi ty nejlepší. Ale nechtěla jsem se k němu vracet. Při vzpomínce na tu plavající kostičku se mi dělalo špatně.

,,Ty jsi tam vážně byla?!" ozval se Rich a zněl napůl překvapeně a napůl nechápavě.

,,Jo, to teda byla. Král není zrovna typ, co by se hrnul na pomoc do války, ale jeho syn, Nate, nám chce pomoct. Pokusí se přesvědčit tátu, aby se přestal schovávat a pomohl nám proti Derekovi, pokud by na to došlo."

,,Víš, někdy zapomínám, jak působíš na lidi," zakřenil se Brent a objal mě. Moc jsem nechápala, co to mělo znamenat a co tím vlastně myslel, ale objetí jsem mu oplatila. Další hodinu jsem byla zahrnována otázkami ohledně mořských lidí. Zřejmě jsem byla jediný žijící člověk, který je kdy spatřil a viděl jejich svět. Mattie se zdála uchvácená jejich světem plným vody, krásných vodopádů i zámkem. Snažila jsem se jí popsat město do posledního detailu, ale všechna slova na popis toho místa byla krátká. Brent se nezapomněl zmínit, že bych se měla jít osprchovat, protože smrdím, jako file. Naprosto jsem s ním souhlasila. Mohla jsem ze sebe shodit ty příšerný šaty a udělat se zebe zase člověka. Hned, jak jsem vylezla z koupelny, jsem atakovala svůj pokoj. Posadila jsem se na postel a chystala se najít něco nositelného, ale ozvala se únava a několika denní spánkový deficit. Svalila jsem se do peřin a během několika málo minut usnula.Probudila jsem se do tmy. Ne, že by se mi zdál nějaký strašný sen. Cítila jsem, jak na mě někdo upřeně zírá. A také mě v nose šimrala známá vůně čokolády a pomerančů.

,,Noahu?" zašeptala jsem a mžourala do tmy.

,,Hm," ozvalo se ze tmy.

,,Proč si nejdeš lehnout ke mně?" zeptala jsem se a udělala mu místo vedle mě. ,,Protože se hrozně roztahuješ," zazubil se a políbil mě. Noahovy polibky spadaly do třech kategorií. Ty vítací, které působily klasicky a normálně. Ty loučící, které byly plné naděje, že se zase druhý den setkáme. A ty třetí, které mi rvaly vnitřnosti, a odsouvaly dozadu veškeré normální myšlení. Ty, které byly plné bolesti, ale i nezkrotné vášně a touhy. Ty jsem milovala nejvíc.