Jakmile jsem se dala alespoň z části dohromady vysvětlila jsem Noahovi, co se stalo. Ten zburcoval ostatní a všechny zapojil do pátrání i do úklidu té spousty krve, kterou po sobě Dean zanechal na podlaze kuchyně. Já zatím vypálila zbytek krabičky a z automatu na kafe se pokusila vyždímat cokoliv pitného.

,,Byl to čaroděj. Nebo čarodějka. Stopy po použití kouzla jsou cítit všude," oznámil Jiraia, když spolu s Richem a Scixem dorazili za námi.

,,Čaroděj? Copak vy nestojíte na tý dobrý straně?" nechápala jsem. Byla jsem unavená a zrovna nejlíp mi to nemyslelo.

,,My nejsme jako vlkodlaci nebo upíři. Nežijeme v klanech a nejsme na sebe nijak zvlášť napojeni. Každý čaroděj se rozhoduje sám za sebe. Podle toho, co sám uzná za vhodné," vysvětlil mi Jiraia hierarchii jeho druhu.

,,Proč zrovna Dean? Nechápu to. Nikomu nic neudělal. Kdo bude další? Máma? Steve?" Pomalu jsem pouštěla uzdu svojí hysterii. Dean ležel na operačním sále přes dvě hodiny a ani jeden z mých nadpřirozených přátel se nedokázal dostat dovnitř a provést stejný zázrak, jako 

nesčetněkrát na mé osobě.

,,Chas, ohlídáme to. Tohle už se nestane," snažil se ke mně Noah dostat, ale nepustila jsem ho.

,,Jak? Jak? Nemáme proti němu nic. Nic. Derek je všechny pobije a my s tím nejsme schopni nic udělat!" řvala jsem a házela kolem sebe rukama. ,,Měla jsem tě poslechnout. Měla jsem odjet a tohle by se nestalo," zavrtěla jsem hlavou. Viděla jsem, jak ho ta slova ranila. Jak jeho postoj zkameněl a rysy ztvrdly. Byla to ale pravda a my oba jsme jí dobře znali. Noah akorát o pár dní déle. Cítila jsem se mizerně. Hlavou mi vířilo tisíce otázek. Co když to Dean nepřežije? A co pak řeknu jeho mámě? Bude jí muset Noah upravit paměť, jako té mojí? A kdyby se z toho Dean dostal, budou muset udělat něco s jeho pamětí? Zabořila jsem hlavu do dlaní. Vybavovala jsem si, jak si Alex s Deanem hráli u nás na zahradě. Jak na škole vyplavili školní záchody a během noci posprejovali budovu školy a vyfasovali za to dvojku z chování a nepředstavitelný nářez od našich. Nemohli si normálně sednout pět dní. Uvědomovala jsem si, že Dean je moje pojítko s minulostí, které se snažím udržet na životě. Až teď, když jsem Deana ztrácela mi docházelo, jak moc jsem ho zklamala. Tak moc jsem si zvykla na nadpřirozeno a kouzlem nasáklé přátele, že mi on a jeho normální problémy nepřišly dostatečně důležité.

,,Promiň," hlesla jsem a omlouvala jsem se tak Deanovi i Noahovi zároveň.Když konečně vylezl doktor a Jiraia ho přiměl k tomu, aby mi řekl, jak na tom Dean je, odvlekli mě kluci domů. Chtěla jsem ještě zůstat a ujistit se, že Dean je opravdu stabilizovaný a dostane se mu veškeré možné péče. Ale Mattie mi slíbila, že zůstane a spolu s Deanovým andělem strážným se o vše postará. Byla jsem jí neskutečně vděčná, protože jsem se potřebovala vyspat, vykoupat a srovnat si to všechno v hlavě. Nasedla jsem tedy s Noahem do mého camara a nechala se odvést domů. Krev a veškeré stopy po včerejším útoku byly pryč a dům opět vypadal, jako ze žurnálu.

,,Chas..."

,,To je dobrý. Jsem v pohodě. Jeď domů. Zavolám ti," řekla jsem přiškrceně a zavřela za sebou dveře. Nezlobila jsem se na něj, ale ani jsem s ním v tu chvíli nechtěla být.

,,Jenom neudělej žádnou hloupost, Prosím tě o to!" zdůraznil Noah a odjel. Dívala jsem se, jak mizí v zatáčce a odpochodovala do koupelny. Důkladně jsem ze sebe smyla zaschlé stopy krve, ale špatného pocitu a viny jsem se zbavit nedokázala. Nechala jsem odtéct vodu a sledovala zvětšující se vír, který po sobě zanechávala. Ale vír se zvětšoval víc a víc a když jsem se pokusila vylézt ven, nemohla jsem. Vír mě začal stahovat k sobě. Zachytila jsem se madla a držela se vší silou, ale proud byl moc silný.

,,Ne, ne, ne! Co to zase je?" zaúpěla jsem. Během chvíle mi ruce podklouzly a já se točila kolem dokola. Plivala jsem vodu a snažila se zorientovat, ale jediné, co jsem v té rychlosti zahlédla, byly různé světlem zalité brány. Než jsem stačila zjistit, co jsou brány zač vyplivlo mě to na menší pláži. Přede mnou se rozprostíral oceán, do kterého vtékaly menší potůčky i majestátní potoky. Za mnou se do výše tyčil zámek zbudovaný pod ochranou různých vodopádů, obklopený vysokými stromy a zalitý zářivým sluncem. Nedostala jsem ze sebe nic kromě fascinovaného vydechnutí. Během chvíle jsem omdlela.

,,Ne. To ne duch. Vypadat, jako člověk."

,,A ty vidět někdy člověk?"

,,Jo. Vidět v knihách."

,,A kde se tady vzít, hm?"

,,Mami! Pro krista vypni tu televizi. Dávají nějakou debilní telenovelu," prskla jsem a chtěla se přikrýt až po uši, ale po bližším ohmatání prostoru kolem sebe jsem zjistila, že ležím na písku a zcela nahá. Vyskočila jsem na nohy a hledala nejpříhodnější věc, za kterou bych se mohla schovat. Cestu mi ale zastoupily dvě osoby připomínající chodící ryby. Hleděly na mě bílýma, odpudivě vyhlížejícíma očima a zřejmě vůbec nevnímaly, že na sobě nic nemám. Oni na sobě nosily zvláštní brnění stříbrné barvy, které z poloviny zakrývalo jejich zelenohnědé, šupinaté tělo. V rukou s blánami svíraly jakési kopí, kterým na mě mířily.

,,Kde to, do prdele, jsem?" zeptala jsem se spíš sama sebe, než rybích obličejů přede mnou.

,,Ste u možských lidí," řekl jeden šišlavě a přistoupil ke mně blíž.

,,U koho?" nechápala jsem.

,,Možský lidi," zopakoval druhý a prohlédl si mě od hlavy k patě. Ten pohled se mi ani trochu nelíbil, ale přišel mi zvláštně povědomý. Představila jsem si tvory přede mnou v nafialovělém světle s nepřebernou dávkou depresí a nelítostnou pravdou na jazyku.

,,Neznáte náhodou Nataniela?" zeptala jsem se.

,,Otkud ty snáš?" vyprskl tvor a píchl mě kopím do nohy.

,,Hej! Tak pozor. Já jsem s ním byla zavřená," odpověděla jsem. Nehodlala jsem jim to vysvětlovat do detailu. Stejně působili dojmem, že mi rozumí tak polovinu z toho, co se jim snažím sdělit.

,,Ty jít s námi," řekli sborově.

,,Bezva. Ale potřebuju něco na sebe." Nechápavě se na sebe podívali.

,,Proš?" zašišlal jeden.

,,Protože je neslušné chodit nahatý." Jeden, ačkoliv nerad, sklopil kopí dolů a zpod brnění vytáhl cosi, co zřejmě mělo být kusem hadru, ale během času to prošlo nepřeberným množstvím špíny a všelijakého hnusu. I z té dálky jsem cítila smrad, který se z toho linul. Raději jsem ani nechtěla vědět, co s tím ten tvor prováděl a jakými místy to prošlo. Spražila jsem ho tím nejvíc nenávistným pohledem, jakého jsem v tu chvíli byla schopná a omotala kolem sebe vlhký hadr, který zapáchal po rybině, dlouho nemytých nohách a potu. Měla jsem co dělat, abych se na místě nepozvracela.

Šla jsem první, za ustavičného bodání do zad. Připadala jsem si jako prase vedené na porážku. Hlavou se mi honila jedna jediná otázka. Proč zase já? Začínala jsem být unavená ze všech těch událostí, které se za poslední půlrok udály. Přestávalo mě bavit být pořád za místního otloukánka. Přemýšlela jsem, jestli můj osamělý a nudný život, který předcházel tomuto, pro mě nebyl lepší.

Rybáci mě vedli řadou úzkých uliček, okolo kterých protékala řada potoků. Voda v nich zářila čistotou a plavala v nich neuvěřitelná sbírka ryb, které jsem v životě neviděla. Neměla jsem ale čas zaměřit se na ně, protože pokaždé, když jsem jenom trochu zpomalila mě čekal nepříjemný bodanec. Dokonce jsem ani nemohla obdivovat nádherné město zbudované z okolních skal, chráněno monumentálními vodopády. Zastavili jsme se až za branou paláce, kde mě zaujal zasklený výhled do hlubin oceánu. Na kratičkou chvíli jsem zahlédla žraloka a mimoděk o krok ucouvla. Naštěstí se na schodech, vedoucích kamsi nahoru, objevil Nataniel. Cítila jsem určitý druh hrdosti, že se dokázal dostat z toho příšerného světa. Taky ale radost, že jsem v tom vodou zalitém světě nezůstala úplně sama. Stál tam jako socha a vzbuzoval respekt, který jsem u něj před tím neviděla. Ti dva tvorové vedle mě okamžitě padli na kolena a sklonili hlavy. Nechápavě jsem se rozhlédla kolem sebe.

,,Kdo jste?" zeptal se mě Nate a ani trochu nepůsobil dojmem, že bych v něm vzbudila jakési poznání.

,,Děláš si srandu? Trčeli jsme spolu v tom idiotskym světě?" rozhodila jsem rukama.

,,Neznám ji," mávl rukou, jako by odháněl otravný hmyz a otáčel se k odchodu.

,,Tak počkat, počkat, počkat. Zachránil si mi zadek, před tim opeřenym... nevím čim. Neměli jsme se zrovna v lásce, ale byla jsem jediná, kdo tě byl ochotný poslouchat," prskla jsem, když se ke mě shlukly rybáci.

,,Chastity?" pronesl, jako by si nebyl jistý.

,,Kdo jinej!"

,,Hledal jsem tě," založil si ruce v bok.

,,Tak to ses moc nesnažil."

,,Hledal jsem tě 30 let."

,,Co? Tak dlouho to neni," vykoktala jsem. Nevěděla jsem, jestli se zbláznil on nebo já.

,,U nás čas utíká trochu rychleji," vysvětlil.

,,To je jedno. Co tady dělám?" zeptala jsem se, protože to mě zajímalo ze všeho nejvíc.

,,To nevim. Já tě nevolal," pokrčil rameny a působil dojmem, že ho to ani trochu netrápilo.

,,Skvělý. Řekneš mi alespoň, jak se odsud dostanu?"

,,To nebude tak jednoduchý. Dostat se na naše území je zakázané. Jsou na to přísné zákony. Budeš muset projít soudem."

,,Tohle snad nemyslíš vážně," procedila jsem skrz zuby.

,,Výsosti, večeře je připravena," objevil se po Natově pravici další rybí obličej a uklonil se stejně, jako ti dva vedle mě. Všimla jsem si, že někteří ze sloužících mluví celkem obstojně stejnou řečí, jako já. Někteří ale šišlali podobně jako ti, kteří mě našli a odvedli sem. A zbytek používal svůj vlastní jazyk skládající se z jakéhosi kvákání a kuňkání. Doufala jsem, že je to jen další sen z mnoha.

Převlékla jsem se do otrhané košile, která už dávno ztratila bílou barvu a děravých kalhot, jaké jsem viděla na místních strážných. Působila jsem jako nějaký odrbanec, ale nebyla jsem nahá a to mi celkem stačilo.

,,Tak fajn. Kdy bude ten soud?" zeptala jsem se Nataniela, když jsem vyšla z pokoje, který neměl zřejmě žádně využití. Možná tak sklad pro odpad a zbytky.

,,Až to otec bude chtít řešit. Rada v čele s ním rozhodne, jestli se budeš moct vrátit domů nebo ne," pokrčil rameny Nate, jako by to pro něj byla jen pouhá banalita, která ho absolutně nezatěžovala. Naopak mě to děsilo čím dál tím víc. Musela jsem se vrátit domů. Jak bych sakra mohla zůstat v tomhle sice krásném, ale dost podivném království?

,,Cože? Jak to myslíš oni rozhodnou. Jako že mě možná nepustí zpátky?" vyhrkla jsem. ,,Nate, já se musim vrátit. Věř mi, že mít mě tady není zrovna výhra."

,,Pláčeš nad špatnym hrobem. Já ti nemůžu pomoct."

,,Byl jsi k ničemu v tamtom světě a tady to neni o nic lepší," prskla jsem.

,,Tvůj vlídný a upřímný přístup mi opravdu chyběl," uchechtl se a vyrazil chodbou pryč. Běžela jsem za ním, abych nezůstala sama v paláci, i když jsem po jeho společnosti nijak netoužila. Natanielovi jsem nerozumněla. Byl tak strašně zapšklý a nešťastný, odhodlaný jen přežívat. Nechápala jsem, jak mu tohle může stačit. Ale řešení Natanielových problémů mi moc nepomohlo od začínající deprese, která mě pohlcovala. Zatímco já trčela v tomhle prapodivném království, Dean ležel v nemocnici a bojoval o život. Neměla jsem nejmenší ponětí, co se doma děje a to mě ubíjelo. Nate nás mezitím vedl spletitými uličkami na jejichž zdech se odrážely odlesky vody z mnoha akvárií. Snažila jsem se sledovat kudy jdeme, ale všechno vypadalo stejně a jednotvárně. I tak to ale bylo velice kouzelné místo a přistihla jsem se, že někdy pozoruji okolí s otevřenou pusou. Nakonec jsme se ocitli ve veliké místnosti, z jejichž zdí crčely menší vodopády. Jejich voda mizela kdesi pod zemí. Uprostřed stály rozestavěné stoly, u kterých seděli rybí lidi a očividně se ládoval obědem. Neviděla jsem, co mají na svém jídelníčku, ale smrdělo to strašně.

,,Máš hlad?" zeptal se Nate.

,,Ne. Ani ne," zalhala jsem. Kručelo mi v břiše a marně jsem se snažila vzpomenout si, kdy jsem naposledy jedla, ale nehodlala jsem se přiotrávit jejich potravou.

,,Najdu ti nějakej chleba," protočil oči Nate a zmizel. Neodvažovala jsem se pohnout, abych se náhodou neztratila. To poslední, co jsem si tady přála bylo, abych zabloudila a cestu domů už vůbec nenašla. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Doposud jsem si jasně uvědomovala vzniklé riziko, že tady můžu, ale i nemusím zůstat. Když jsem se dívala po té místnosti a pozorovala rybí lidi začínala se mě zmocňovat narůstající panika. Co bych tady měla, do prdele, dělat? Tohle nebyl můj svět a rozhodně tady pro mě nebylo místo. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy a otřela je do rukávu. Naštěstí dorazil Nataniel a já si na něm mohla vybít svojí frustraci. A nepřestala jsem s tím po celou dobu, kterou jsem zde trávila do konání soudu. Nataniel se totiž ukázal jako výborný hromosvod pro mé špatné nálady.

,,Jsi připravená?" zeptal se mě Nate, když jsme kráčeli k jejich místní soudní síni. Procházeli jsme po uměle vytvořených cestičkách, které brázdily vodní hladinu. Neměla jsem čas pátrat, jak je možné, že se cesty nepohnou a pevně drží. Nevěděla jsem, kam s rukama, protože se mi neuvěřitelně klepaly a i když jsem se je pokoušela zaměstnat sebevíc nijak valně se mi to nedařilo.

,,Ne. Ani ne," prskla jsem.

,,Pokud budeš takhle nemožná i před soudem, jsi v hajzlu," řekl Nate svým monotóním hlasem bez špetky emoce. Měla jsem chuť ho něčím praštit a probudit v něm alespoň hněv nebo cokoliv, co se vzdáleně přibližovalo vyjádření pocitu.

Stanuli jsme před kupolovitou, přízemní stavbou, která stála daleko od hlavního zámku. Šli jsme dobrou hodinu, než jsem konečně dorazili na místo, což mi na mojí náladě zrovna moc nepřidalo. Mohlo se mi totiž hlavou honit tisíce myšlenek, jedna horší než druhá. Na jednu stranu jsem byla ráda, když jsme se dostali na dané místo. Na druhou jsem chtěla vzít nohy na ramena a zmizet kamkoli jinam. Hlavně hodně daleko odsud. Prošli jsme krásně zdobenou, těžkou branou, kterou nám otevřeli dva rybí strážci a Nate mě poté nechal stát samotnou uprostřed kruhové místnosti, kde se nade mnou tyčily řady sedadel. Člověk měl pocit, jako by se ocitl v řeckém koloseu a musí o svůj život bojovat, jako dávní gladiátoři. Připadala jsem si neuvěřitelně malá a bezvýznamná. Přímo naproti mně se rozvaloval mohutný rybák s křišťálovou korunou na hlavě na nádherném, stříbrem vykládaném trůnu a působil mnohem tvrdším a neprostupnějším dojmem, než Nate. Nemusela jsem být Einstein abych věděla, že se jedná o jeho otce. Vladaře této země. Ten nepatrný ždibíček naděje, který ve mně ještě pořád zůstával se při pohledu na něj vypařil a zanechal po sobě jen pachuť výsměchu. Zezadu do mě někdo dloubl a přinutil mě tak udělat několik vrávoravých kroků dopředu.

,,Jak si se sem dostal, člověče," zaburácel vladař hlasem, který se nesl celou místností a způsoboval nepříjemné mrazení v zátylku.

,,Nemám nejmenší ponětí," pípla jsem.

,,Jméno?" zahřměl znovu. ,,Chastity. Jmenuju se Chastity Woodsová," vysoukala jsem. Místností se začal rozléhat vzrušený šepot a rybáci po sobě házely významné pohledy.

,,Ta Chastity Woodsová?"

,,Nerozumim. Hele. Já jsem vám nechtěla narušit soukromí. Pošlete mě domů a já se o vás nikomu nezmínim. Stejně nevim, jak se sem dostat," zkusila jsem štěstí, ale i já sama věděla, jak moc uboze to zní.

,,S městem nemáme žádné velké vazby. Ale o tobě už jsme slyšeli. Jsi ten člověk z legendy," pronesl vladař a jeho pohled se mi ani trochu nezamlouval.

,,No. Oni si to myslí. Teda, ve městě si to myslí," řekla jsem nejistě. Vůbec se mi nelíbilo, kam tenhle rozhovor směřoval.

,,Zavřít!" zahřmělo místností, až jsem málem upadla.

,,Cože? Ne, ne, ne! Vy to nechápete. Já tady nemůžu zůstat. Prosím. Prosím. Dej ze mě ty pracky pryč. Nate!" řvala jsem a kopala kolem sebe, jako smyslů zbavená.

,,Pokud jsi ta z legendy ochráníme tě mnohem lépe, než město. Tady budeš v bezpečí," vysvětlil vladař, ale mně to nestačilo.

,,Podívejte. Ten blázen Derek mě najde všude. Jasný? Všude. A pokud vás odhalí srovná vám to tady se zemí a vám nezbude žádný domov a dost možná ani žádní příbuzní. Já nejsem žádná výhra, to mi musíte věřit. No tak, Natanieli. Proč si asi myslíš, že jsem byla zavřená v tom debilním světě? Dostal mě tam on. A rozhodně neměl v úmyslu mě odtamtud dostat! Zamysli se nad tím!" vyhledala jsem v přihlížejícím davu Nataniela a pohledem jsem ho úpěnlivě prosila, aby něco udělal. Ale to jsem klidně mohla úpěnlivě prosit i jeho tatíka a dopadla bych úplně stejně. Sevřely mě vlhké ruce s blánami a bez dalších řečí, a ne zrovna jemně, mě odváděly pryč od hučícího davu. Postavily mě na konec jedné cesty, který pomocí sledu několika ťukanců odpojily od jejího zbytku a nechali mě odplout o kus dál, doprostřed ničeho. Kolem mě byla jenom voda, voda a zase jenom voda.

,,Nesnažit plavat," řekl jeden z rybáků a kývl směrem do hlubiny. Jako na povel se z vody vynořila ploutev žraloka, která provokativně proplula kolem mého malého vězení a zase zmizela pod hladinou. Zbledla jsem a kdybych měla v žaludku alespoň nějakou stopu potravy vyzvracela bych jí ven. Místo toho jsem se sesula na podlahu, zabořila hlavu do dlaní a propukla v pláč, do kterého jsem vložila veškeré své zoufalství i strach.