Noah mě doprovodil domů a uložil do postele. Prosila jsem ho, aby se mnou zůstal. Aby nikam nechodil a byl u mě. Jenomže ten citlivý a něžný kluk zmizel a místo něj stál v mém pokoji opět tajemný elf s nečitelným výrazem a zatvrzelým srdcem. 

,,Noahu, omlouvám se. Měla jsem tě poslechnout a nikam nechodit. Promiň. Nevěděla jsem, že by se mohlo stát něco takovýho," seděla jsem na posteli a pořád dokola se omlouvala. 

,,Já nepotřebuju tvoje omluvy, Chas. Chápeš to?" zavrčel. 

,,Co mám teda udělat?" rozhodila jsem bezmocně rukama. Cítila jsem, že ho ztrácím. Netušila jsem, co to zapříčinilo, ani co se mu odehrávalo v hlavě, ale něco se změnilo. Díval se na mě se směsicí hrůzy a zmatku. Odehrával se v něm vnitřní boj, se kterým jsem mu nemohla pomoct. 

,,Ty nemusíš dělat vůbec nic," pronesl a zmizel, bez jakéhokoliv rozloučení. Svalila jsem se na postel a propukla v hysterický pláč. 

Victor za mnou párkrát zašel, aby mi donesl něco k jídlu a pití, ale já neměla na jídlo ani pomyšlení. Leželo netknuté na zemi vedle postele dokud mě máma nedonutila, po víkendu stráveném v pokoji, do školy. Přijala jsem to celkem s nadšením. Doufala jsem, že přijdu na jiné myšlenky. Celé dva dny se mi hlavou honily veškeré možné scénáře ohledně Noaha a žádný pro mě nedopadl úplně na jedničku. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného. Proto jsem se v pondělí ráno zvedla z postele, vykoupala se a nějak zkulturnila a v kuchyni si z lednice vytáhla energák.

,,Budeš mít problémy se srdcem," upozornila mě máma a prosvištěla do obýváku s tunou časopisů v náručí. Za ní se vlekl znaveně vyhlížející Steve. 

,,Máme svatební poradu. Nechceš se přidat?" zeptal se a hlasitě zívl. Měl na sobě kostkované pyžamo a já měla co dělat, abych se nezačala nahlas smát. 

,,Myslim, že radši pojedu do školy. Doufám, že sis na to vzal dovolenou," ušklíbla jsem se. 

,,Měl jsem?" zhrozil se Steve a nakoukal do obýváku, z kterého máma právě udělala svatební bojiště.

,,Je Rich doma?" zeptala jsem se a snažila se potlačit škodolibé hihňání. 

,,Jo. Viděl jsem ho vzadu na zahradě," ukázal na dveře vedoucí do zahrady. Steve si mezitím vzal ze stolu talíř s koblihami a celou konvici s kafem a zamířil za mámou do obýváku, ze kterého už se ozývaly máminy nadšené výkřiky. Opatrně jsem vyšla ven, kde seděl Rich na betonovém hřišti a bezmyšlenkovitě střílel na koš.

,,Ahoj. Nerušim?" zeptala jsem se a sedla si vedle něj. 

,,Jak ti je?" ,,To vážně? Chas, ty jsi ten nejdivnější člověk, kterýho jsem kdy potkal," zavrtěl hlavou. 

,,Nechápu," řekla jsem a byla ráda, že jsem na jeho tváři zahlédla nepatrný náznak úsměvu. 

,,Chtěl jsem tě proměnit v upíra a byl bych to i udělal, kdyby mě Brent nezastavil. Tak proč se mě ptáš, jak mi je? To bych se měl ptát já!" 

,,Podívej. Nedokážu si představit, co všechno musíš každý den zažívat a jak moc je to pro tebe těžký. Navíc sis do svého domu nastěhoval další dva lidi jenom proto, abys Stevovi udělal radost. Vlastně moc nechápu já tebe," usmála jsem se. Nebylo mi úplně jasné, proč se tak rozhodl. Možná, že v tom labyrintu, kterému říkal dům, nechtěl být sám. I tak ale musel každý den bojovat sám se sebou aby mně, mámě a Stevovi dopřál normální život, zatímco on ho ztratil.

,,Vážně nejsi úplně normální. Málem jsem tě proměnil v upíra. Chas, to už se nedá vrátit. Byla bys jako já. A já ti nedokážu zaručit, že se to nikdy nebude opakovat. Žijou ve mně dvě různý osobnosti. Ta lidská, kterou znáš ty a ta upírská, která dělá všechny ty špatný věci. Dokážu to kontrolovat, ale ne vždycky se mi to povede," svěsil hlavu. 

,,Jasně. Já bych se tim taky užírala. A lhala bych, kdybych ti tvrdila, že z tebe nemám občas strach. Ale mám tě ráda. Vážně moc. A nechci, aby si se kvůli mně cítil špatně nebo provinile. A hlavně už prosím nikdy neodcházej!" řekla jsem a opatrně ho objala. Prkenně stál a já cítila, jak se mu zrychluje dech, i když mi to u upíra přišlo zvláštní. Nakonec mi ale objetí oplatil.

,,Chyběla jsi mi," zabořil mi hlavu do ramena a tiše zamumlal. Já ho ale slyšela a přitulila jsem se k němu ještě o něco víc. Měla jsem mít strach. Panickou hrůzu z toho, že mi jedním jediným pohybem může otočit celý život na ruby. V tu chvíli jsem ale cítila jenom vděčnost, že je zase se mnou.

Škola byla, jako vždy, děs. Dnes to bylo o tolik horší, že si mě zavolalo několik profesorů, aby mi laskavě oznámili, že jsem na nejlepší cestě zopakovat si ročník, pokud s tím nezačnu něco dělat. Zvlášť profesor McCarthy to nesl špatně a toužil po tom, shledat se s mými rodiči a hodit s nimi řeč. Už jsem viděla mámu, jak mi spílá za to, že nezvládám učivo mytologie. Všem jsem samozřejmě slíbila, že všechno doženu a na konci roku budu mít minimálně trojky. Sama jsem tomu moc nevěřila. Ale tohle jsem nechtěla podstupovat o něco déle, než je třeba a zapřísahala se, že s tím musím něco udělat. Na parkovišti jsem hodila tašku s veškerými resty na zadní sedačku a rychle vyrazila k domovu. Řítila jsem se silnicí a už zdálky viděla řadu aut, které stály před naším barákem. Neměla jsem ani šanci zajet do garáže. Přes příjezdovou cestu pobíhali neznámý lidé a odnášeli naše věci do přistavených aut. Všude vládl zmatek a chaos. Vystoupila jsem z auta a hledala očima nějakou známou tvář. Jakmile jsem zahlédla Steva rozeběhla jsem se k němu.

,,Steve? Co se to tady děje?" chytila jsem ho za ruku a donutila ho zastavit. 

,,Stěhujete se," pronesl Steve, jako by to byla naprostá samozřejmost. 

,,Prosim? Co tim myslíš?" nechápala jsem. Zmocňovala se mě narůstající panika. Musela jsem se štípnout, abych věděla, že tohle není jenom špatný sen. 

,,Tvoje maminka už tady dál žít nechce." Steve měl ještě něco na srdci, ale já už ho neposlouchala. Utíkala jsem přes zahradu a vpadla do baráku. 

,,Mami?! Mami?!" řvala jsem a sháněla se po svém rodiči. 

,,Chas, zlato. Tvoje věci už jsou zabalené," prosvištěla kolem mě a zmizela v kuchyni. 

,,Mami, prosím. Můžeš se na chvíli zastavit? Co to tady, pro boha, vymýšlíš?" hnala jsem se za ní a cestou narážela do stěhováků. Ještě ráno plánovala svatbu a teď se stěhujeme?

,,Promiň broučku, že jsem tě tomu vystavila. Měla jsi pravdu. Je to divný město a žijou tady divný lidi," řekla máma a naházela do krabice talíře, z nichž nemohl přežít ani jeden. Byla jako smyslů zbavená. 

,,A kam chceš jít? Vždyť jsme tady šťastný." 

,,Není tady bezpečno. Však my to zvládneme. Nemáš se čeho bát." 

,,Mami, tohle nejsi ty. Mluvíš jako... " Najednou jsem pochopila, co se tady děje a musela se opřít o zeď, abych se neskácela k zemi. 

,,Tohle neudělal," vrtěla jsem hlavou a snažila přesvědčit sebe samu, že to, co se zdálo tak očividné není pravda.

,,Zlato, jestli to chceme stihnout ještě dnes, tak budeš muset pohnout tím svým hezkým zadkem," drcla do mě máma a vrazila mi do náruče těžkou krabici plnou střepů. Položila jsem jí na zem a mámu zastavila. 

,,Mami, prosím. Sedni si tady a počkej na mě. Já to vyřídím. Mám tě ráda," políbila jsem jí na tvář a zamířila zpět ke svému autu. Nohy mě neposlouchaly a o všechno jsem zakopávala. V hlavě se mi odehrával boj, který zatím neměl vítěze a všechny vnitřnosti se mi smrskly do nervózního uzlu. Když jsem nasedla do auta musela jsem ještě chvíli počkat, aby se mi přestaly klepat ruce. Na tenhle rozhovor jsem nebyla připravená. Zařadila jsem a vyrazila na náměstí, kde jsem pomalu vešla do autodílny. Noah stál na recepci a když na mě spočinul zrakem vypadal, jako když spatřil ducha. Srdce my bilo jako splašené a v krku jsem měla obrovský knedlík. Klepala jsem se strachy, ale i vzteky.

,,To myslíš vážně? Takhle to chceš skončit?" prskla jsem a bylo mi jedno, kolik lidí stojí kolem mě. 

,,Chas," začal, ale utla jsem ho dřív, než stačil doříct větu. Musela jsem to ze sebe všechno dostat teď, protože potom bych už toho nebyla schopná. 

,,Uvědomuješ si vůbec, že nemáme kam jít? Nemáme žádné prarodiče, tetičky, sestřenice ani vzdálený příbuzný. A máma není schopná postarat se sama o sebe. Můžeš mi říct, proč si to udělal?" ječela jsem hystericky a snažila se zastavit příval slz, které se mi draly do očí. Noah se svým nečitelným výrazem opustil místo za počítačem, bez řečí mě chytil za ruku a se spoustou zvědavých pohledů v zádech odvedl ven. Vytrhla jsem svojí ruku z jeho sevření a nervózně přecházela sem a tam.

,,Měla jsi odjet," pronesl chraplavě. 

,,Kdybys chtěl, abych zmizela, změnil bys paměť mně a nehrabal se v mysli mojí mámě," zavrčela jsem. Nevěděla jsem, co mě štvalo víc. Jestli fakt, že si dovolil pozměnit máminu mysl nebo to, že mě obešel. 

,,Noahu, co se děje? Proč tohle děláš? Nerozumim ti. Chováš se divně, vyhýbáš se mi, nemluvíš se mnou," chrlila jsem ze sebe bez dechu. 

,,Doufal jsem, že prostě nasedneš do auta a odjedeš. Chas, tohle nemá cenu. Musíš to vidět sama. Nemělo to smysl už od začátku, ale chtěl jsem to ignorovat." 

,,Můžeš to přestat okecávat? Není mi pět. Prostě řekni, že se chceš rozejít," vyhrkla jsem a síla těch slov mi rozdrtila srdce na milion malých kousků. Nedokázala jsem si představit, že se budu muset naučit žít bez něj. Že se budu muset obejít bez jeho objetí, bez jeho úsměvu, který měl schovaný jenom pro mě i bez jeho nádherných, křišťálově modrých očí.

,,Fajn. Nechci s tebou být. Bylo to asi nějaký chvilkový poblouznění. Nemám zájem se na týhle komedii jakkoli dál podílet," řekl chladně a nehnul při tom ani brvou. 

,,Nevěřim ti. Tohle - tohle si nehrál. Já tě znám, Noahu. Znám tě líp, než se ti možná líbí. Děláš to zase. Stavíš se do role mučedníka, jenom nevim proč." Spíš než jeho jsem ale přesvědčovala samu sebe. Že to, co jsem vídávala v jeho očích nebyla jenom faleš. Že veškeré vroucí a spalující polibky jenom nehrál. Že mě doopravdy miloval.

,,Ale no tak. Chtěl jsem si jenom trochu povyrazit a trochu se mi to vymklo kontrole. Měla to být jenom legrace," zazubil se. Bolelo to. Tak strašně to bolelo. Chytila jsem se za břicho a pokoušela se udržet obsah žaludku uvnitř. Neměla jsem nic, o co bych se mohla opřít a nohy mi začínaly vypovídat službu. Celé moje tělo stagnovalo a odmítalo poslouchat mozek, který pořád dokola poplašeně řval, ať se nesložím hned na místě. 

,,Kdyby jsi odjela, mohla sis tohle ušetřit," pokrčil s nezájmem rameny. 

,,Ne. Ne. Ne," opakovala jsem pořád dokola. 

,,Měli jsme to ukončit dřív. Nic z toho by se ti nestalo." Tentokrát ho jeho kamenný hlas zradil a odhalil malou, nepatrnou slabinu. Podívala jsem se na něj a za jeho maskou necitelného machra jsem uviděla důvod, proč tohle všechno dělá. 

,,Aha. Tohle všechno je kvůli Richovi a tomu, co se stalo. Že je to tak?" rozhodila jsem rukama. A najednou přede mnou stál zase Noah, kterého jsem znala a milovala. Upřel pohled do země a strčil ruce do kapes. 

,,Víš. Rich mi dal najevo, že bych se měla rozhodnout mezi tebou a jím. Nechtěla jsem si vybírat a ani bych to nikdy neudělala. Ty jsi se ale očividně rozhodl beze mě. Já tě miluju i přes to všechno, co si udělal i neudělal. Nikdy jsem si o tobě nemyslela nic zlýho. Ale rozhodně jsem si o tobě nemyslela, že jsi srab," prskla jsem, otočila se na patě a odešla. Nevěděla jsem, jestli byl tenhle rozchod nevyhnutelný a zda - li se mu dalo jakkoli předejít. A i když jsem pochopila, že všechny ty hnusný věci, který mi tam řekl nemyslel vážně nedokázala jsem se jich zbavit. Rezonovaly mi v hlavě v pravidelných intervalech a způsobovaly mi v srdci stále větší a větší díru.