,,Noahu, běž si lehnout. Takhle jí nepomůžeš," postavil se Scixe vedle svého bratra, který už tři dny nespal a ani na vteřinu nespustil oči z kamenného stolu, na kterém leželo bezvládné tělo Chastity. Nikdy takhle Noaha neviděl. Mladší bratr byl z nich dvou vždycky ten, který krotil Scixe ve svých citových projevech, dokázal zachovat chladnou hlavu i v těch nejvypjatějších situacích a Scixe se na něj mohl vždycky spolehnout. A pak přišel zlom, kdy se přidal k Derekovi. Znal všechny Noahovy stránky. Ty světlé i ty temnější. Tahle ale pro něj byla úplně nová. Díval se na Noaha schouleného, unaveného a úplně bezbranného. Tohle nebylo v plánu. A vůbec se mu tahle situace nelíbila. Všechno měl dokonale rozplánované a načasované. Láska mezi Chas a Noahem by to ale všechno mohla ohrozit a to si nemohl dovolit.

,,Ona tam zůstane, Scixi. Nikdo se odtamtud nikdy nevrátil. Viděl jsem to tam. Tisíce ztracených duší, které nemají pojem o čase ani místě. Nechci jí ztratit," hlesl Noah.

,,Já vim, brácho. Já vim." Byli jedinými obyvateli domu, kteří zůstali vzhůru. Jiraia šel spát už před několika hodinami a vlkodlačí sourozence poslali domů, aby si trochu odpočinuli. Byla hluboká noc a i přes to se na rozvrzaných, dřevěných dveřích ozvalo hlasité klepání. Když je Scixi otevřel spatřil Deana, který působil ještě hůř, než Noah. Pokud to vůbec bylo možné.

,,Kde je? Byl jsem se zeptat v nemocnici a tam o ní nemají ani ponětí? Ježiši! Máte jí celou dobu tady?" řval hystericky a mával kolem sebe rukama.

,,Jak ses sem sakra dostal?" zeptal se Scixe nechápavě.

,,Sleduju vás už dva dny. Jste blázni? To si hrajete na doktory? A dost. Volám policii!"

,,Noahu, zbav se ho!" otočil se Scixe na bratra a na Deana zapomněl. Noah dokázal s lidskou myslí neuvěřitelné věci. Tuto schopnost, jako spoustu jiných, si přinesl od Dereka. Jestli byl Noah před tím silný, teď byl jednou z nejmocnějších bytostí, jaké Scixe znal. A dodnes nepochopil, proč ho Derek nechal tak snadno jít.

,,Nikdy jsi tady nebyl. Chastity převezli do jiné nemocnice. Nehledej jí ani se po ní neptej. A teď jdi!" procedil Noah skrz zuby. Dean se otočil na místě a během chvíle byl pryč.

,,Famózní výkon. Tenhle tvůj talent mi opravdu schází," ozval se Derekův skřípavý hlas.

,,Co tady chceš?" prsknul Noah a očima propátrával tmu.

,,Klid kovboji. Jakpak se daří naší hrdince?"

,,Pusť jí odtamtud. A já se k tobě vrátím," řekl Noah.

,,Takže už si přišel na to, kde je. No. Je to sice velice lákavá nabídka, ale ne. Moc si užívám ten tvůj bezradný výraz. Milovat, krasavče, to byla tvoje nejhorší chyba," zasmál se Derek a jeho hlas utichl.

V říši snů a nesplněných přání se schylovalo k večeru. Obloha pomalu tmavla a nafialovělý nádech, který všude vládl začal pomalu ustupovat černočerné tmě. Začínala mi být zima. Nathaniel vedle mě se zrovna nacházel ve svém vysněném ráji. Už delší dobu nehybně seděl a nepřítomně hleděl před sebe. Přitáhla jsem si nohy těsněji k tělu a objala si kolena pažemi. Neměla jsem nic čím bych se mohla zahřát. Tak trochu jsem doufala, že se taky ocitnu ve svém světě a téhle ponuré scéně tak uteču. Najednou vedle mě Nate zalapal po dechu a probral se ze svého deliria.

,,Vítám tě mezi živými," uchechtla jsem se.

,,Díky. Je to čím dál tím těžší. Někdy už ani nevim, kde jsem," zavrtěl hlavou, aby se probral.

,,Přemýšlela jsem."

,,Vážně? Tak to muselo bolet." Měla jsem celkem slušné množství času na to, abych se pokusila utřídit si myšlenky. Nic lepšího se na tomhle depresivním místě stejně dělat nedalo. ,,Nebral si tohle celé jako druhou šanci? Chci říct. Nikdy jsem neměla možnost se s bráchou a tátou rozloučit. A tady bych mohla. Mám jedinečnou možnost říct sbohem. Komu se takováhle příležitost naskytne?" zeptala jsem se a snažila se tok svých myšlenek nějak převést do souvislé věty.

,,Myslim, že nejsi normální," konstatoval.

,,Nedá se s tebou mluvit."

,,Nevim, o co se snažíš. Přemluvit mě a nebo sebe?" Nesnášela jsem jeho tvrdou pravdomluvnost. Nechtěla jsem být jako on a přesto jsem se v něm tak nějak viděla.

,,Já tady nemůžu zůstat. Nemůžu zklamat ty, co jsem opustila," zamumlala jsem.

,,Děvče. To, že o tom budeš pořád dokola mluvit neznamená, že svý pocity nějak změníš. Kolikrát ti to mám říkat? To, že jsi pořád tady znamená, že tyhlety silácký řeči jsou pořád jenom kecy," prsknul. Měla jsem neodolatelnou chuť ho něčím trefit. Pro něj už bylo možná pozdě, vrátit se do koloběhu normálního života. Já jsem tu možnost ale pořád měla. Nehodlala jsem dopadnout jako Nataniel. Neznat místo, kam patřím.

,,Doufám, že se odsud někdy dostaneš. Nikdo si nezaslouží dopadnout takhle," řekla jsem a čekala, až se kolem mě začne utvářet má vize vysněného světa.

,,Chas! Nenuť mě, abych si pro tebe došla. Jestli nevstaneš do deseti minut půjdeš do školy pěšky!" uslyšela jsem mámin nenapodobitelný ječák, jak se rozléhá domem. Přehodila jsem si přes hlavu polštář. Nechtělo se mi vstávat. Cítila jsem se zvláštně. Břicho mě bolelo nervozitou a srdce se mi bolestivě svíralo. Nakonec jsem se ale dokopala k tomu spustit nohy z postele a doplazit se do jídelny, kde na mě čekala horká káva a mísa čerstvých koblih. Táta s Alexem už se cpali jako protržení. Čím déle jsem na ně koukala tím hůř mi bylo. Smáli se, povídali si o naprostých kravinách a působili šťastně. Jenomže už neexistovali.

,,Ahoj," pozdravila jsem. Hlas mi kolísal a věděla jsem, že se každou chvíli rozbrečím.

,,Broučku, prosím. Mohla by jsi začít fungovat?" usmála se na mě máma a postavila doprostřed stolu čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu.

,,Mami, mám tě ráda. Ale tohle vaření a starání se o chod domácnosti k tobě moc nejde," uculila jsem se a došla přímo k tátovi a Alexovi.

,,Bylo to fajn. Zase se s vámi vidět a mít celou rodinu pohromadě. Ale musíme se rozloučit. Miluju vás a vždycky budu. Nikdy na vás nezapomenu a vždycky vás budu mít v srdci. Ale doma na mě čekají lidi, který nemůžu zklamat a rodina, kterou mám ráda. Nemůžu nechat mámu, aby v tom zůstala sama. Chybíte mi každý den," hlesla jsem a pořádně jsem je oba objala.

,,Sbohem," řekla jsem. Jídelna i její osazenstvo se pomalu začali měnit v zamlžené obrazy až se nakonec rozplynuly úplně. Alex i táta zůstali tam, kde měli zůstat po celou dobu. V nezapomenutelných vzpomínkách.

Zvedl se mi žaludek. Jako bych jela hodně rychlým výtahem, který zničeho nic zastaví a vy máte co dělat, aby jste udrželi obsah žaludku. Do nosu mě udeřil pach krve a potu. Do zad mě tlačilo něco tvrdého a studeného. Pomalu jsem otevřela oči.

,,Nate?" vydralo se mi z hrdla skřípavě. Pokusila jsem se posadit, ale okamžitě jsem to zhodnotila jako velice špatný nápad. Cítila jsem, jako bych se měla každou chvíli rozpadnout.

,,Chas?" uslyšela jsem vedle sebe známý hlas. Otočila jsem hlavu a spatřila Noahovu ustaranou, nechápající tvář. Vypadal příšerně. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, vlasy měl mastné a špinavé a ta tváři mu rašilo několikadenní strniště.

,,Ahoj, krasavče," usmála jsem se a natáhla k němu ruku.

,,Díky bohu," hlesl a přitáhl si mě k sobě. Trochu jsem zakňourala bolestí, ale Noah si toho zřejmě vůbec nevšiml.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se po chvíli. Měla jsem trochu guláš ve sledu událostí. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, že tohle všechno není jen výplod mojí fantazie a já pořád netrčím ve světě nesplnitelných přání.

,,Nejdřív ti donesu pití," řekl a zmizel. Teprve teď jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že ležím na velkém, kamenném stole v místnosti, která dost připomínala nějakou opuštěnou jeskyni. Pode mnou, ačkoliv se jí očividně snažili uklidit, jsem spatřila stopy krve. Udělalo se mi trochu nevolno. Před očima se mi mihl Derekův nesnesitelný úšklebek a auto řítící se plnou rychlostí proti zdi. Spustila jsem nohy na podlahu a zrychleně dýchala. Tohle všechno byla moje krev.

,,Chas..." přiběhl ke mě Noah a podepřel mě.

,,Prosím tě, vezmi mě odsud," vyhrkla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli se každou chvíli nepozvracím. Noah mé přání okamžitě splnil a odvezl mě k nim, kde na mě čekala měkká postel a čisté povlečení. Během chvíle jsem usnula. Z nějakého mě neznámého důvodu jsem byla strhaná jako kůň.

Netuším, jak dlouho jsem spala. Ale když jsem se konečně probrala, na nebi zářily hvězdy a měsíc v plné síle. Na nočním stolku vedle postele jsem našla čisté oblečení. Tepláky a tričko patřily Noahovy. Všechno mi bylo dlouhé a velké, ale nesmrdělo to. Potom, co jsem se nějak zkulturnila, jsem zavítala do kuchyně, kde jsem našla sedět ostatní. Nepůsobili tak příšerným dojmem jako Noah, ale pořád nevypadali nijak odpočatě. Seděli kolem stolu i na zemi a popíjeli kafe. Jediný Noah stál na nohou a koukal z okna. Občas působil jako někdo, z koho byste měli mít strach.

,,Ahoj," pozdravila jsem a svalila se na zem vedle Brenta, kterému jsem uzmula hrnek a napila se. Brent sice pil kafe s mlékem, ale vůbec nesladil, takže jsem mu hrnek zase rychle vrátila. Nikdo nic neřekl. Zírali na mě, jako by viděli ducha nebo ještě pořád nedokázali uvěřit tomu, že jsem v jedné místnosti s nimi. A Noah stále zíral kamsi. Zřejmě ani nezaregistroval, že jsem přišla. Po chvíli ticha ale promluvil právě Noah.

,,Jak si to dokázala? Slyšeli jsme tě. Viděla jsi tátu," řekl, ale neotočil se na mě.

,,Jo. Tátu a Alexe. Tebe i Scixe. Dokonce i Riche a jeho bratra. Jenomže to bylo celý špatně. Nevim, jak to mám vysvětlit. Prostě jsem cítila, že tam nepatřím. Navíc jsi tam byl za optimistickýho kluka, co mi říkal brouku, miláčku a všelijak jinak a pořád si se culil," rozhodila jsem rukama a málem praštila chudáka Brenta. Scixe, který seděl u stolu vyprskl smíchy a během chvíle se začali smát všichni. Dokonce i Noah.

,,Jo. Bylo to hrozný," uculila jsem se.

,,Udělám ti kafe," pronesl Noah a přinesl mi kafe s mlékem a cukrem.

,,Boží," zavrněla jsem a stáhla ho k sobě dolů a přitulila se k němu.

,,Nemáš ráda, když se culim?" zazubil se na mě a políbil mě na čelo.

,,Mám ráda tvůj vzácný úsměv," řekla jsem a schoulila se mu na rameni.

,,Víš, není zrovna moc lidí, kteří se z toho světa vrátili," informoval mě Scixe.

,,Co chceš slyšet? Že jste boží a bez vás to není ono? Asi jsem si na vás zvykla," uchechtla jsem se.

,,Jo. Tohle mýmu egu dost pomohlo."

,,Co máma?" zeptala jsem se. Trochu jsem se děsila toho, že jí museli poupravit paměť.

,,Myslí si, že u Mattie děláte na nějakém projektu do školy. A Steve jí zabavil veškerým nakupováním a zařizováním svatby. Jenom jsme museli... Dean nás sledoval a našel tě. Tomu jsem trochu pomohl," řekl Noah. Oči mu potemněly a na rukách se mu zavlnily černé žíly. Neznala jsem příčinu. Jestli to zavinila vzpomínka na tu odpornou místnost nebo Dean. Opatrně jsem ho pohladila po pažích a vsunula svou ruku do jeho dlaně. Dokázala jsem pochopit, jak se cítil. Stejně jsem se cítila já, když ležel u Mattie na jejím roztomilém gauči a nikdo nevěděl, co mu je. Pohled na krev mi nikdy nedělal moc dobře. Ale koukat na jeho krev, která nešla zastavit, bylo příšerný. Dlouhou dobu jsme ještě seděli a povídali si, až venku začalo svítat. Scixe a Brent mi skládali poklony, jak strašně dobrá jsem, že jsem se dostala zpátky, Noah pokaždé zaťal čelist i ruce v pěst a Mattie s Jiraiou sami sebe shledali, jako výbornou dvojici na zachraňování lidských těl, když mě dokázali dát dohromady společnými silami. Po jejich výkladu, co všechno jsem měla zlomené a kolik krve jsem ztratila, jsem se rozhodla, že bude lepší jet domů. Se všemi jsem se rozloučila, slíbila, že budu maximálně opatrná a s Noahem nasedla do mého camara a zamířila domů. Doufala jsem, že se tvářím alespoň trochu spokojeně a normálně, aby máma nechytla podezření, že se něco stalo.

Do naprostého ticha, které nás v autě provázelo celou cestu Noah najednou vykřikl: ,,Schovej se," a prudce mě strhl k zemi. Nechápala jsem, co se děje, ale auto začalo pomalu zastavovat.

,,Kde jí máš?!" zahřměl zlověstný hlas. Jindy lhostejný, mrazivý a ironický Derek nyní zuřil jako tornádo. Viděla jsem jak Noah opatrně vystupuje z auta, ale neodvážila jsem se zvednout hlavu a podívat se, co se děje.

,,Nevím, o čem mluvíš," řekl Noah klidně, ale dovedla jsem si představit, jaké přemáhání ho to stojí.

,,Přestaň mě srát, ty elfí potrate!" ječel Derek až téměř hystericky.

,,Jestli jsi ztratil nějakýho svýho přiblblýho poskoka tvůj problém!"

,,Chastity. Kde je? Měl jsem jí tam dobře schovanou! Neměla se odtamtud dostat!"

,,A co s tím mám já dělat?"

,,Řekni mi, kde je, nebo to z tebe vymlátim!"

,,Už se bojím."

Následovala povědomá modrá záře, která na chvíli zaplnila prostor kolem. Nevěděla jsem, co to znamená, ale moc dobře jsem si pamatovala co následovalo, když jsem tuhle záři viděla naposledy. Otevřela jsem dveře od camara a doslova vypadla z auta na studenou zem.

,,Dost! Dost! Přestaňte!" ječela jsem a mávala při tom rukama jako smyslů zbavená.

,,Jednou mě přivedeš do hrobu. Víš vůbec, jaký mám teď kvůli tobě problém?" zavrčel na mě Derek a jizva na tváři se mu stáhla v děsivou grimasu. Měla jsem mít strach, ale spíš jsem cítila jakési zadostiučinění. I tak jsem se ale instinktivně natiskla k Noahovi. Derek teď, víc než kdykoliv předtím, působil jako totální šílenec.

,,Byla jsi moje, Chastity. Jenom moje!" zavrněl a mně se zježily vlasy na zátylku.

,,To jí radši sám zabiju," procedil Noah skrz zuby a stáhl mě za sebe. Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale nevěnoval mi pozornost. Vůbec se mi nelíbilo, kam tenhle rozhovor směřoval a trochu jsem se obávala toho, co bych se ještě mohla dozvědět.

,,Tohle není konec, Chastity. Spíš začátek nádherné spolupráce. Vím, jak na tebe," zazubil se Derek a zmizel. Noahovi vedle mě se po rukách začaly rozlévat černé, pulsující čáry mapující jeho žíly, které se mu přelévaly i přes obličej. Stál prkenně na místě a upřeně sledoval místo, kde ještě před chvíli Derek stál. Působil impozantně, ale i děsivě.

,,Noahu?" špitla jsem a natáhla k němu ruku, ale neodvážila jsem se ho dotknout.

,,Drž se dál!" zavrčel. Obličej měl zvrásněný vztekem a já, aniž bych si to uvědomovala, jsem začala couvat. Nikdy jsem nevěděla v čem spočívá Noahova moc, kromě toho, že si dokázal pohrávat s lidskou myslí jako s hadrovou panenkou. O elfech jsem věděla jedno. Že souzní s přírodou a s ní také dokáží pracovat. Noah mi ale nepřipadal jako někdo, kdo by rád měnil růže v tulipány.

,,Měli bysme jet," řekla jsem, když jsem se dostala k autu, zatímco on se očividně pral sám se sebou. Zavrtěla jsem hlavou, abych ze sebe setřásla ten pocit zbabělosti a vrátila se k němu. On mi přece neublíží.

,,Noahu, nech to plavat. Zapomeň na něj a pojeď se mnou domů. Prosím!" postavila jsem se před něj a vzala jeho obličej do dlaní.

,,Chas," zachrčel. Jeho krásné modré oči, které jsem tolik milovala, byly černé jako uhel a neviděly mě. Zdály se být někde hodně daleko.

,,Noahu? Pojeď se mnou domů!" prosila jsem ho. ,,Proč nikdy neuděláš to, co ti člověk řekne?" procedil skrz zuby a přitáhl mě k sobě do medvědího objetí. Schoulila jsem s k němu a čekala, až ho tenhle stav přejde. Stáli jsme uprostřed opuštěné silnice vedoucí k prvním budovám města. Po nějaké chvíli se Noahovo srdce, bijící jako o závod, pomalu zklidnilo a on byl schopný se trochu uvolnit a odjet se mnou k nám domů, i když jsem zbytek cesty musela odřídit já. ,,Půjdeš se mnou?" zeptala jsem se, když jsem vystoupila z auta a připravila se na máminu smršť záludných otázek ohledně mého společenského života. 

,,Odpočiň si," řekl prostě, přesedl si na místo řidiče a odjel. Nechal mě stát na příjezdové cestě s nechápavým výrazem a zmatenými pocity.