,,Ahoj. Jsem doma. Ano, jsem strašná dcera a omlouvám se. Jak to vůbec dopadlo?" vtrhla jsem do domu a ihned začala s omluvami, než mě máma stihla peskovat za to, že jsem tak rychle zmizela ze zkušebního oběda.

,,Dítě moje drahý. Nemám sílu na to, abych na tebe řvala. Ale píšu ti malý mínus. Tak si ho zapamatuj," mávla na mě máma, když kolem mě prosvištěla cestou do kuchyně. ,,Tak jo. Tohle bylo snadný," uculila jsem se a chtěla atakovat kávovar, ale v obýváku jsem zaregistrovala Victora a jeho prachovku a rozhodla se zajít nejdřív za ním. Od doby, co jsem zjistila pravdu o tomhle městě a jeho obyvatelích jsem měla pocit, že se mi Victor vyhýbá. Celou dobu jsem si říkala, co je vlastně zač on.

,,Hej Vicku? Ahoj... já. Můžu se zeptat?" vyhrkla jsem a stoupla si před něj.

,,Jistě, slečno. S čímpak vám mohu pomoci?" zeptal se mě a věnoval mi úsměv.

,,Já... chci... teda. No... ehm. Tohle je tak těžký," zavrtěla jsem hlavou. ,,Myslím, že vám mohu trochu odlehčit ve vašem trápení. Jsem nemrtvý," řekl Victor s ledovým klidem.

,,Co? Jsi zombik?"

,,Ale fuj. Jsem nemrtvý. Ne nějaká červy prožraná kreatura z hloupého hollywoodského filmu."

,,Promiň. Proč... proč ale nejsi s Derekem?" nechápala jsem.

,,Jsem starý člověk, který viděl spoustu věcí a chápe, že to, co dělá pan Derek je ohavnost. Navíc jsem s panem Richem už celou věčnost. S ním jsem začal a s ním také skončím. Bude-li to třeba."

,,Od začátku?" zbystřila jsem. Nehodlala jsem promarnit příležitost dozvědět se o Richovi víc.

,,Ten den bylo naprosto příšerné počasí. Shodou okolností jsem se dostal před obchod se šperky, který zrovna přepadli. Stál jsem lupičům v cestě a tak mě postřelili. Než jsem upadl na zem a nechal se unést v náručí smrti, zachytil mě pan Rich. Tenkrát jsem mu ještě dokázal říct, ať mě nenechá odejít. Že musím ještě něco zařídit. Ani nevím, co jsem tím myslel. Každopádně mě pan Rich odnesl a pohřbil a znova vykopal. I když věděl, co se potom ze mě stane. A od té doby jsem s ním," vysvětlil Victor.

,,Nikdy si se k Derekovi nechtěl přidat?"

,,Ne. Jsem jedno z nejhodnějších stvoření ve městě. Na rozdíl od ostatních nemrtvých mám totiž duši," mrknul na mě a dál se věnoval své práci. S díky jsem si došla udělat kafe, které jsem si odnesla do pokoje, kde na mě čekal pes roztažený přes celou mojí postel.

,,Nazdar hafane," pozdravila jsem a natáhla se vedle něj. Pes se připlazil ke mě a hlavou mi začal strkat do ruky, abych ho začala drbat. Uculila jsem se a podrbala ho za ušima. Upřel na mě ta svá povědomá kukadla a vypadal, jako by se spokojeně usmíval. Čím víc jsem na něj koukala tím víc jsem měla pocit, že ho znám. Vlastně jsem se toho dojmu nemohla zbavit od první chvíle, co se u nás objevil. A když člověk vezme v potaz v jakém městě žije

,,Tak jo. Ehm... Brente?" zeptala jsem se psa a připadala si při tom, jako totální cvok. Ten ale rychle seskočil z postele a schoval se ve skříni, ze které za zvláštních zvuků po chvíli vylezl můj vlkodlačí kamarád.

,,Jak dlouho to víš?" zeptal se a posadil se vedle mě s úsměvem od ucha k uchu.

,,Vlastně ani nevim. Steve se tenkrát skoro prokecl... ten Brandon se vážně nepovedl. A to, jak si se na mě vždycky díval. Takový pochopení pro mě máš jenom ty," pokrčila jsem rameny.

,,Jenom mi tolik nelichoť. Jak se vlastně vede?" zeptal se spíš ze zdvořilosti, protože veškeré dění jsem s ním konzultovala večer co večer, když se mi rozvaloval v posteli ještě v těle psa a v tichosti poslouchal mé stížnosti.

,,Vždyť to sám víš. Mám podezření, že se mě máma, přes všechny moje protesty, snaží dát dohromady s Deanem a mám pocit, že Dean se tomu ani trochu nebrání. Je hrozný vědět, že mi ho předhazuje moje máma i ta vaše pitomá legenda. Jsem hrozná. Moje největší starost jsou chlapi a vy tady zatim hlídkujete kvůli Derekovi," zavrtěla jsem hlavou nad svým dětinským smýšlením.

,,Taky bych byl v pytli z toho, jestli si vybrat nejlepšího kámoše svýho zesnulýho bratra nebo téměř dokonale vyhlížejícího elfa," zasmál se Brent a v záchvatu smíchu se svalil na postel.

,,Já jsem ale neřekla, že si chci vybírat. V tomhle mám celkem jasno," praštila jsem do něj, ale smála jsem se s ním. Když to řekl takhle znělo to ještě hůř.Když si ze mě Brent konečně přestal dělat srandu, rozhodl se, že se dojde najíst. Vysvětlil mi, že vlkodlak na sebe dokáže vzít podobu kteréhokoli psa. Někdy možná i těch, kteří neexistují. Do vlkodlaků se nepřevtělují tak často, protože je to prý celkem bolestivý proces. Navíc jako obyčejní psi můžou neslyšně procházet městem a hlídat dění v něm.

,,Jo. Nechci se vám do toho plést, ale měla by si zajít za Richem. Chová se nějak divně. Obyčejně vypadá jako mrtvola, ale tohle už je trochu moc. Tak zatím," řekl mi ještě Brent než zmizel ve dveřích. Jediné, co jsem z něj viděla byl jeho chlupatý ocas. Zabořila jsem hlavu do dlaní. Tohle všechno začínalo přesahovat hranice šílenosti. Moc dlouho jsem o tom ale nepřemýšlela, protože jsem se vydala za Richem do jeho pokoje, který mě trochu děsil. Ten pokoj jsem vyloženě nenáviděla. Byl známkou toho, jak osamělý a smutný život Rich vede. Dokázala jsem projít domem, aniž bych se ztratila a zaklepala na dveře Richova pokoje. Ozvalo se cosi mezi zabručením a vstupte. Pootevřela jsem dveře a našla Riche uprostřed tmavého pokoje bez postele, zato s impozantní knihovnou. Zíral před sebe a Brentův popis mrtvoly ještě zdaleka nebyl tak výstižný. Rich působil vyhuble a pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy pod očima, které jeho vzhledu dodávaly unavený a téměř zoufalý vzhled.

,,Richi? Děje se něco?" zeptala jsem se opatrně.

,,Ne... ne," hlesl a svěsil hlavu.

,,Víš, teď mě trochu děsíš. Richi, co je?!"

,,Chas... moc mě to mrzí. Vím, co jsem ti slíbil, ale nemůžu to dodržet," řekl, ale mluvil spíš do země, než ke mě.

,,Co? Co jsi mi slíbil? Moc ti nerozumim," přiznala jsem.

,,Promiň. Ale tohle prostě nedokážu. Nedovedu se dívat na to jak on září štěstím, že tě našel, zatímco všichni moji příbuzní hnijou v zemi, bez jakéhokoliv označení. Nemohl jsem je ani pohřbít a dát jim náhrobky, protože jich bylo tolik, že bych to nikdy nestihl. Jsou roztroušení po celém městě a den co den po nich ostatní šlapou," zavrčel a zaťal ruce v pěst.

,,To... To mě moc mrzí. Já..."

,,Řekla jsi, že si vybírat nebudeš. A já tohle tvoje rozhodnutí respektuju. To ale neznamená, že se budu den co den dívat, jak je spokojenej a šťastnej."

,,Co, co tím chceš říct? To, to ne. Richi, prosím. Tohle nedělej," vrtěla jsem hlavou a do očí se mi začínaly drát slzy.

,,Promiň."

,,Ale... ty si mi to slíbil. Řekl si, že mě neopustíš. Že tu budeš se mnou. Slíbil si to." Poslední slova už jsem křičela a bylo mi jedno, jestli to někdo uslyší. V hlavě jsem měla jen jedno. Rich odchází. Rezonovalo mi to hlavou jako zvon odbíjející poledne.

,,Bude to tak lepší," otočil se ke mě a ve tváři se mu zračilo tolik smutku, že mi srdce pukalo za něj.

,,Město tě nepustí!" vyhrkla jsem jako svojí poslední naději udržet ho tady.

,,Nepotřebuju opustit město, abych zmizel."

,,Richi co mám udělat. Řekni mi, co mám udělat, prosím. Udělám cokoliv jenom tady zůstaň se mnou."

,,Oba víme, že tu jedinou věc neuděláš. Přál bych si, aby si mu zlomila srdce a on se dostal na samý dno. Chci, aby o tebe přišel a ta myšlenka ho provázela po zbytek jeho dlouhýho života a pomalu ho ničila," procedil skrz zuby a já pochopila, jak moc velkou nenávist v sobě vůči Noahovi nosí.

,,Richi..."

,,Měj se hezky, Chas. Máma si myslí, že jedu na ten výměnný pobyt, o kterým jsem mluvil. Všechno je zařízený," políbil mě na čelo a zmizel. Nechal mě stát v jeho prázdném pokoji samotnou. Svezla jsem se na podlahu, která byla studená jako led. Brečela jsem celé hodiny, než mě našel Noah a odnesl do mé postele. I tam jsem ale nepřestávala ronit slzy dokud mi nedošly a nezůstal jenom pocit, který jsem moc dobře znala. Pocit ztráty, beznaděje a toho, že jsem zůstala sama.

Malá jiskřička naděje doufala, že si to Rich rozmyslí a vrátí se. Byla ale velice rychle uhašena. Měsíc se přehoupl v další a Rich stále nikde. Každý den ráno jsem na něj čekala před barákem, když jsem odjížděla do školy. Vyhlížela jeho auto na školním parkovišti. Vyhlížela ho na tělocviku i z okna mého pokoje. Rich ale zmizel a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl vrátit. Ostatní se snažili dělat, jako by nic. Jediný Scixe se trápil přibližně stejně jako já. Mě to Rich alespoň oznámil zatímco s ním se ani nerozloučil. Možná proto jsme spolu trávili tolik času. Navzájem jsme si Riche nahrazovali. A já se skrz Scixe snažila odstavit na druhou kolej Deana, který vycítil svojí příležitost, kdy by mi mohl vynahradit všechny ty roky, kdy byl pryč a vmísil se do mojí péče s neutichající vervou, která mě doháněla k šílenství.

Na nekonečné dvouhodinovce mytologie jsem sotva poslouchala. Zírala jsem z okna a sem tam zaslechla cosi o obrech. Ani trochu mě to nezajímalo. Dokud o mojí lavici neudeřil profesor McCarthy učebnicí a nevytrhl mě tak z mého naprostého nicnedělání.

,,Slečno Woodsová? Vy dnes nemáte žádné dotazy? Neobohatíte nás o své poznatky?" zeptal se s tím svým falešným úsměvem.

,,No... ne. Ani ne," zavrtěla jsem hlavou.

,,Takže je vám vše jasné?"

,,Jo. Tlustý, hnusný, smradlavý, zlý. Myslim, že je to dost jasný," prskla jsem. Neměla jsem náladu na to, aby ze mě dělal idiota.

,,Myslím, že jestli mi tohle napíšete do písemné práce nebudu s tím úplně spokojen."

,,Hm... možná bych jeden dotaz měla. Proč tady všude máte jako výzdobu kentaura, jednorožce a draka?" zeptala jsem se, když tolik toužil po nějaké známce zájmu. Navíc to byla nejspíš jediná věc, která mě doopravdy zajímala.

,,Zajděte za mnou po hodině do kabinetu," řekl profesor a dál se věnoval obrům, trolům a kdoví čemu všemu ještě.

,,Ježíš, Chas... co blbneš. Tohle ani v učebnici není," láteřil Paul sedící vedle mě. Horlivě listoval učebnicí a začínal pomalu rudnout.

,,Klid. Tohle tam nenajdeš. Jenom mě to zajímalo," poplácala jsem ho po rameni a dál se věnovala svému absolutnímu nic nedělání.

,,Zdravim. Jsem tady," upozornila jsem na sebe, když jsem konečně našla kabinet profesora McCartyho. Bloudila jsem minimálně půlhodinu, než jsem narazila na křídlo s kabinety profesorů, které se nacházely nad jídelnou. Na rozdíl od zbytku školy tahle její část působila obyčejně a normálně. Holé, bílé zdi bez jakéhokoliv zdobení, staře působící dveře, i když několikrát přelakované, seřazené v pravidelných rozestupech vedle sebe. Hned naproti nim se nacházela okna s výhledem do zahrady, kde jsem mohla vidět Trich a její podivnou bandu, jak opět obědvá pod stromem. Venku vládlo chmurné počasí. Nezáviděla jsem jim, že musí sedět venku.

,,Co to mělo znamenat?" vyhrkl McCarthy aniž by zvedl pohled od stolu. Jeho kabinet odrážel jeho neuvěřitelnou úchylku pro pořádek. Všechno mělo své jasně dané místo. Na ničem jste nemohli najít smítko prachu a celá místnost voněla... vlasně nevoněla. Necítila jsem vůbec nic. Vzduch, staré ponožky, nové knížky... prostě nic.

,,Chtěl jste, abych se na něco zeptala. Tak jsem se zeptala. Určitě tady všude kolem nevisí jenom proto, že se vám líbí. Navíc mám pocit, že se mi o nich párkrát zdálo," pokrčila jsem lhostejně rameny.

,,Viděla jste je?" zajímal se profesor.

,,To už jste druhý, co se mě na to takhle ptá," podotkla jsem, když jsem si vzpomněla na Noaha a jeho zvláštní otázky ohledně těhle tří tvorů.

,,Ti tři jsou dávní zakladatelé města. Mytologická stvoření byla kdysi rozeseta po všech koutech světa. A hrozilo jejich prozrazení. Proto založili tuto komunitu a vše, co zde vidíte. Město, jako takové, je střed. Dům, ve kterém bydlíte je střed toho středu. Můžete se odtamtud dostat kamkoli a vždy ho najdete, ať vás město zavede kamkoli. Není to jenom město. Je to celá země. Jejich země, kterou obyčejní smrtelníci nevidí, pokud jim to sami nedovolí. A to vše je zásluha kentaura, draka a jednorožce. Poslední svého druhu. Vynaložili veškerou svou energii, sílu i svoji podstatu, aby udělali místo pro život ostatním mytologickým stvořením. Pro tohle zemřeli. Každý by dal nevím co za to, aby je mohl vidět alespoň ve snu. Tak jako vy," ukázal na mě.

,,Věřte mi, že já se o to neprosila... a co jste vlastně vy? Jste člověk?"

,,Jsem průvodce. Předávám informace a dějiny dalším generacím."

,,A co ta legenda? Víte, že po mě chtějí, abych tady tomu šéfovala?" zeptala jsem se.

,,Jsem o tom spraven. Je to ale jenom legenda. Dávám přednost jasně daným faktům," mávl rukou, jako by mu to ani nestálo za zmínku.

,,Takže tomu nevěříte?"

,,Chastity. Místní obyvatelé po všech strastech a utrpeních potřebovali něco, v co by mohli věřit. A někdo jim dal podnět v podobě této legendy. Abych byl zcela upřímný, tak nevěřím. "

,,Bezva. To by se mohlo hodit," uculila jsem se. Nemyslela jsem si, že by mi slova profesora mytologie byla dostatečným argumentem v boji s legendou, v níž jsem nechtěla figurovat, ale mohla jsem to vhodně použít při další konfrontaci s ostatními.

,,Máte ještě nějaké dotazy? Mám další hodinu."

,,Jak to vlastně všechno stíháte?" nechápala jsem jeho rozvrh. Musel by se naklonovat, aby byl všude včas.

,,Výrobní tajemství," uchechtl se a vyprovodil mě ven.

,,Hej, Chas, počkej na mě. Běžim za tebou už od jídelny," ozvalo se za mnou, když jsem chtěla co nejrychleji opustit školní pozemky. Neochotně jsem se otočila, ale spatřila jsem jenom Paula. Spadl mi kámen ze srdce.

,,Ahoj," usmála jsem se na něj. Působil o něco lépe, ale pořád nervózně těkal očima kolem sebe.

,,Ahoj," pozdravil mě a zarazil si ruce do kapes od džínů.

,,Potřebuješ něco?" zeptala jsem se, když delší dobu jenom stál a pohledem propaloval zemi.

,,Jo... no. Víš... tenhle měsíc tu... budou... budou oslavy města. Tak jsem se chtěl zeptat... teda... no... nechtěla by si tam jít... no... se mnou?" vykoktal ze sebe. Pořád působil tak strašně zranitelně, že jsem měla potřebu chránit ho.

,,O tom jsem neslyšela. Ale jo, proč ne?" usmála jsem se a přetáhla si přes hlavu kapuci. Z menšího mrholení se začínal rodit nepříjemný liják.

,,Fakt? Tak... tak jo. Tak jo," zazubil se Paul a bez rozloučení a s připitomělým úsměvem na tváři se vytratil. Jenom jsem se tomu zasmála a vydala se hledat své auto.

Klíčky od camara teď měl Dean. Kvůli něčemu nesmírně důležitému nutně potřeboval auto a svoje neměl. A Scixe ani ostatní nevypadali, že by projevili stejnou solidaritu jako mně. Dean ale nepatřil mezi nejspolehlivější lidi, co znám. Od dob, kdy jsme byli puberťáci se hodně změnil, nicméně tahle pitomá vlastnost mu zůstala. Proto se už po několikáté stalo, že jsem stála na školním parkovišti, navíc v dešti, a sledovala, jak ostatní odjíždějí, zatímco moje auto se prohánělo kdoví kde. Zalezla jsem si pod stromy lemující cestu vedoucí ze školních pozemků a zapálila si cigaretu. Pak druhou a třetí. Nechtělo se mi jít v tomhle počasí domů. A abych byla zcela upřímná nechtělo se mi domů vůbec. Nechala jsem na sebe téct vodu z nebes a zírala do blba.

,,Ale, ale. Kohopak to tu máme? A bez dozoru," vytrhl mě z mého transu nepříjemný, řezavý hlas, který mi vždycky zajel až do morku kostí.

,,Nech mě bejt, prosím," řekla jsem a rychle se postavila na nohy. Kolem dokola nebylo ani živáčka a to poslední, po čem jsem ten den toužila byla konverzace s Derekem. Stál přede mnou jenom v tričku a ve tváři mu hrál vítězoslavný úsměv, který se mi ani trochu nelíbil.

,,Čekal jsem trochu vstřícnější přivítání," procedil skrz zuby. Mimoděk jsem začala couvat, až jsem zády narazila do kmenu stromu.

,,Zvu tě na projížďku," řekl zvesela. Měnil nálady vteřinu od vteřiny.

,,S díky odmítám," pípla jsem. Nějak jsem tušila, že ať řeknu cokoli vůbec na tom nezáleží.

,,To ale nebyla prosba," vymrštil ruku a chytl mě za vlasy, za které mě odtáhl k obouchanému hummeru. Křičela jsem, rvala se, ale nebylo to nic platné. Násilím mě narval na sedadlo spolujezdce a než jsem se stačila zorientovat seděl vedle mě a auto zamkl.

,,Bude se ti to líbit," zazubil se, což mě vyděsilo víc, než cokoliv jiného do té doby a rozjel se neznámo kam. Kličkoval ulicemi města, jako by ani sám nevěděl kam má namířeno a pořád dokola si zpíval nějakou písničku, která zněla jako hodně špatná rocková balada. Zkoušela jsem lomcovat s dveřmi vší silou. Snažila jsem se i rozbít okýnko, což se mi samozřejmě nepodařilo. Všechny moje snahy ale byly naprosto marné a beznadějné a já začínala cítit rostoucí strach, který mi svíral žaludek a bránil pořádně se nadechnout.

,,Snad se nebojíš?" otočil se na mě a nespouštěl ze mě svoje znepokojující šedé oči.

,,Jedeš jako šílenec. Můžeš laskavě sledovat silnici?" ukázala jsem před sebe. Přes houstnoucí déšť nebylo vidět na metr před sebe.

,,Ještě jsi neviděla finále," přimhouřil oči a pustil volant.

,,Oba nás zabiješ!" zařvala jsem.

,,Já už mrtvej jsem," šlápl na plyn. Než jsem se stačila natáhnout pro volant, uviděla jsem před námi rychle se přibližující stěnu nějakého domu. O pár úderů srdce později jsem ucítila náraz, který mě vymrštil ze sedačky spolujezdce. Potom nastala tma.