Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a doufala, že ze sebe dokážu dostat kloudnou a rozumnou větu. Ani Noah nic neříkal. Jen stál v pozoru a čekal na mojí reakci. Pomalu jsem se zvedla a po paměti se dostala do kuchyně, kde na mě čekala otevřená flaška Jim Beama, ze které jsem se rovnou napila.

,,Chas, řekni něco, prosím," hlesl Noah, který si stoupl za mě. Cítila jsem jeho vůni, ze které mi vyrazilo mravenčení po celém těle. Zírala jsem z malého, kuchyňského okýnka s výhledem do ulice, kterou jsem nepoznávala.

,,Chci slyšet tvojí verzi příběhu," řekla jsem a otočila se čelem k němu. Moje prosba ho zřejmě překvapila. Nejspíš čekal trošičku jinou reakci.

,,Mojí verzi?" povytáhl jedno obočí.

,,Určitě existuje Scixova verze, Richova, Derekova.... dokonce i hodně stručná v tý vaší pitomý knížce. Mě ale zajímá ta tvoje. Chci... chci ale slyšet pravdu," vysvětlila jsem. Noah kývl směrem k volné židli a vzal sebou i flašku alkoholu.

,,Náš svět má spoustu pravidel. A zatímco všichni dobráci se jich zarytě drží, i když už dávno vyšly z módy, Derek je okázale přehlíží. Na tomhle světě už žiju několik století a jenom přihlížim tomu, jak to jde všechno do prdele. Měla bys to tu vidět na začátku. Bylo to vážně kouzelný místo, který se rozpínalo na míle daleko. Ale díky všem těm Válkám o moc se náš svět ztenčoval a ztenčoval a zatím z něj zbylo to, co vidíš teď. Vždycky se našel někdo, kdo chtěl vládnout celému světu. A nikdo s tím nic nedělal. A pak se najednou objevil Derek se svojí vizí, která mi v tý době zněla jako dobrej nápad. Házel pravidla za hlavu a užíval si života tak, jako nikdo jiný. Nebylo nijak těžký zapadnout do toho nezávaznýho chaosu a užívat si s nim. Postelí mi prošlo nespočet bytostí. Víly, valkýry... co tě jenom napadne," zarazil se Noah a napil se z flašky. Nepřerušovala jsem ho. Chtěla jsem, aby mi to odvyprávěl celé, i když se to neposlouchalo zrovna snadno.

,,Jenomže všechna sranda musí jednou skončit a jakmile k tomu došlo zjistil jsem, jak moc je Derek šílenej a co všechno je ochoten pro svojí vizi udělat. Viděl jsem umírat víc bytostí, než kolik jich tady teď žije a v mnoha případech v tom mám prsty i já. Chtěl jsem odejít, chtěl jsem to skončit, ale jako z každý správný sekty i od Dereka bylo těžký odejít. Není den, kdy bych nelitoval toho, co všechno jsem udělal. Ale to nikomu život nevrátí. Později jsem našel způsob, jak některý z bytostí před Derekem zachránit, ale i to stálo spoustu nevinných životů. Nakonec... ani nevim, proč to udělal. Do dneška to nedokážu pochopit. Nechal mě odejít. Ale s terčem na zádech a dárkem, který jsem od něj dostal na rozloučenou," dopověděl a v tu chvíli se mu pod kůží rozvlnily černé žíly, které mu křižovaly ruce i obličej.

,,Připomínka toho, že mi zlo kolovalo celým tělem. Teď už to dokážu kontrolovat, ale než jsem se od něj dostal, musel jsem s tím chodit po ulicích, aby každý věděl, co jsem napáchal. Nejenom Rich mě chtěl zabít a já si ani nepřál nic jinýho. Dokud ses neobjevila ty. Když jsem tě uviděl... po dlouhý době jsem chtěl zase žít. Kvůli tobě. I když jsem za život potkal spoustu holek, nikdy jsem k žádný necítil to, co k tobě. A týhle chvíle jsem se děsil víc, než čehokoliv jinýho." Naprázdno jsem polkla a vzala si od něj flašku.

,,Nikdo neví líp, než já, jak strašně ubíjející je žít s vinou, kterou si poneseš celý život. Taky ti povim svůj příběh. Třeba na mě potom změníš názor," řekla jsem a zhluboka se nadechla.

,,Tuhle část mého příběhu zná jenom máma a Steve. A ten ještě jenom to, co mu byla máma ochotná povědět. Když Alex s tátou umřeli... věděla jsem, že to byla moje vina. Nebýt mě, byli by ještě naživu. I když mi každý tvrdil a ještě pořád tvrdí, že tomu tak neni. A když bylo po pohřbu a já viděla spouštět jejich rakve do země, neustála jsem to. Nejdřív jsem spadla do anorexie. A na to jsem začala s chlastem a sebepoškozováním. Už jenom to mě mělo zabít, protože jsem vážila asi 30 kg i s postelí. Dělala jsem prostě všechno proto, abych mohla jít za nima, ale byla jsem moc velkej srab na to, abych si sáhla na život úplně. Ráda bych ti řekla, že jsi byl můj první a ze srdce bych si to přála, ale... taky jsem jich nevystřídala úplně málo. Na to, kolik mi bylo let. Po pravdě si jména ani tváře nepamatuju, protože jsem byla většinou opilá. A vlastně mi za to ani nestáli. Dělala jsem jednu kravinu za druhou, ale mě to bylo jedno. Na ničem mi nezáleželo. Máma... všichni jí radili, ať mě dá někam do ústavu, ale ona to razantně odmítala. Stála při mě a bránila, dokud se od ní všichni neodvrátili. Kvůli mně ztratila všechny kamarády a blízké. Mě vyhodili ze tří škol. Nedokážu říct, kdy a proč přišel ten zlom. Ale když jsem zrovna byla schopná vnímat svět kolem sebe viděla jsem, že zatímco já se vzdala, máma bojuje za nás za obě a nehodlala prohrát. A pak se v jejím životě objevil Steve a ona... kvůli němu byla ochotná mě začít brát k doktorovi, i když mě v nemocnici nikdy nenechala. A já pochopila, že ho vážně miluje. Ne tak, jako tátu, ale miluje a já jí to štěstí nechtěla zkazit. Alexe ani tátu už jsem stejně nemohla vrátit zpátky a máma si po tom všem zasloužila být šťastná. Trvalo dva roky, než jsem se z toho úplně vyhrabala a nejsem si jistá, že někdy budu úplně v pořádku. A Steve nám po celou tu dobu pomáhal. Za to mu budu navždy vděčná, i když si ode mě v záchvatech vzteku vyslechl spoustu hnusnejch věcí. Věř mi, že já vim jaký to je, když tě ostatní pozorují s nenávistí v očích a ty to nemáš jak odčinit. Každej z nás má svojí temnou verzi příběhu. Ne všichni jí ale vyprávějí ostatním," utřela jsem si slzy z očí a znova se napila. Tuhle část svého života jsem nenáviděla.

,,Noahu, sice jsem nikoho nezabila, ale svojí mámě jsem ublížila, tak, jak už jí nikdo jiný v životě neublíží," postavila jsem se a došla k Noahovi, který mě pozoroval svýma modrýma očima, ve kterých se teď mihotaly černé žilky.

,,Teď řekni něco ty, prosím." Místo toho mě popadl za ruku a stáhl k sobě na klín. Chytil můj obličej do dlaní a palcem mi přejel přes ústa až ke klíční kosti.

,,Neviděl jsem žádný jizvy," řekl přidušeně.

,,Co?" vyhrkla jsem a trochu se od něj odtáhla. Neočekávala jsem, že se zeptá zrovna na tohle.

,,Mluvila si o sebepoškozování. Neviděl jsem jizvy."

,,Aha. No... potom, co na to máma přišla jsem se je snažila zamaskovat na místech, kde je nemohla vidět," odpověděla jsem a vyhrnula si tričko.

,,Ty jsou od cigaret. A tady," vyhrnula jsem si nohavici u džínů ,,jsou od nože," ukázala jsem na bílé jizvičky, které jsem měla nad kotníkem.

,,Byl to blbej způsob, jak se alespoň na chvíli zbavit tý bolesti, kterou po sobě brácha a táta zanechali." Noah opatrně přejížděl po jizvách od cigaret, které jsem měla pod žebry.

,,Mrzí mě to," zašeptal.

,,Hlavně mě nelituj. Byla jsem moc blbá a slabá a nenašla způsob, jak se s tím normálně vypořádat. Na rozdíl od mámy." Jeho ruce se přemístily ke kotníku a já zalapala po dechu.

,,Jestli je to vůbec možný, miluju tě ještě víc," řekl a kousl mě do ramene.

,,Au... za co? Že jsem slaboch?"

,,Že si mě nechala domluvit a neodsoudila mě. Chas... celou mojí historku ještě nikdy nikdo neslyšel," vysvětlil a přitáhl si mě k sobě. Naše rty se setkaly a já slastně zavrněla, když se naše jazyky propletly a já mohla ochutnat jeho chuť. Noah mě čapl za zadek, zvedl do výšky a posadil na kuchyňskou linku, kde si mě přivlastnil s hladovou zuřivostí a donutil křičet jeho jméno.