,,Někdo si tady přál prášky na bolest?" ozval se od dveří veselý, známý hlas, který jsem znala z restaurace, kam jsme zavítali s Richem.

,,Ty děláš i sestru?" zeptala jsem se překvapeně. Nechápala jsem, kde bere čas na to studovat ještě na sestru.

,,Mám hodně brigád," pokrčila rameny a podala mi kalíšek s prášky a sklenici vody.

,,Moc volnýho času asi nemáš."

,,Pracuju ráda. Potkám při tom spoustu zajímavých lidí," usmála se. Vedle její energie jsem si připadala totálně vyždímaná. Slečna mi podala kalíšek s nějakým super mixem různě barevných pilulek a sklenici vody.

,,Za to tě budu milovat do konce života," oddechla jsem si úlevně a pokusila se o vřelý úsměv.

,,To si zapamatuju," mrkla na mě blondýnka a s přáním dobré noci odešla. Netrvalo ani půl hodiny a já upadla do tvrdého, ničím nerušeného spánku.

Hned druhý den mě pustili domů, kam jsem se až přehnaně těšila. Na svojí postel, máminy puberťácký projevy i Victorovu strnulost. Nikoho jsem neprosila, aby pro mě přijel a vyzvedl mě. Sbalila jsem si těch pár věcí, které jsem měla u sebe a vylezla před nemocnici, kde na mě čekala Mattie. Sestřička a servírka v jedné osobě, která měla talent na to objevovat se v těch nejnutnějších situacích. Sama se nabídla, že mě doprovodí domů a já jsem vlastně ani neprotestovala. Byla to celkem příjemná změna od všech těch paranormálních věcí, které se za poslední dobu staly. Šly jsme pěšky a Mattie nepřestávala mluvit. Vyprávěla mi různé historky z jejího dětství, o její první lásce a o tom, jaký je Rich fešák. Nepřestala, ani když jsem jí pozvala k nám domů, kde si notovala s mámou ohledně šatníku. Nakonec ji odvolaly pracovní povinnosti, jinak si myslím, že by u nás strávila klidně i celý týden. Asi hodinu na to nás máma svolala ke stolu. Pomáhala totiž Victorovi s přípravou jídla a byla na to děsně pyšná. U nás vždycky vařil táta. Máma nepatřila mezi ten typ lidí, co prostál celý den u plotny, uklízel každičký kout domu a přeskládával oblečení ve skříni do úhledných kupiček. Tvrdila, že pokud na takové věci má člověk čas, vede neuvěřitelně nudný život. Posadila jsem se ke stolu naproti Richovi, který opět působil, jako by procházel nějakou smrtelnou nemocí a natáhla se po pórkové polévce, ale ruka mi sama zabloudila k talíři plnému steaků. Lákala mě ta omamná vůně i jejich vzhled. Představovala jsem si, jak nůž projíždí masem, ze kterého vytéká zbytek krve a v puse se mi nahromadily sliny. Vrhla jsem se po tom, jako hladový pes a narvala si plnou pusu, jako bych nejedla celý týden.

,,Chas... zlato, jsi v pořádku? Odkdy jíš maso?" zírala na mě máma nevěřícně s rukou zaraženou v půli cesty k míse s bramborami.

,,Já... nevim... teda... já nejim," koktala jsem a upustila maso na talíř. Cítila jsem, jak mě sžírá neovladatelná touha, která mi probublávala tělem a našeptávala, ať si ještě kousnu. Jenom malý kousek.

,,Není ti nic?" zeptala se mě máma. Viděla jsem, jak se jí po obličeji rozlévá důvěrně známá stopa strachu. Setkala jsem se s Richovým pohledem. Tam jsem viděla čirou, nefalšovanou hrůzu, kterou jsem u něj ještě neznala.

,,Tím si nejsem jistá. Já... asi si půjdu lehnout," oznámila jsem a roztřeseným krokem se vydala k sobě do pokoje, kde jsem se zavřela a sesula na zem. Začínala jsem se nesnesitelně potit. Otevřela jsem veškerá okna dokořán, ale bylo to čím dál tím horší. Rozostřoval se mi zrak. Měla jsem hlad a bylo mi špatně zároveň. Klopýtavě jsem došla do koupelny, kde jsem si napustila vanu plnou studené vody a oblečená se do ní svalila. Cítila jsem, jak mi ze dvou ranek na krku vytéká nějaká horká tekutina. Nedokázala jsem se zbavit myšlenky na maso... ne na maso ne. Na krev.

,,Richi... Richi... RICHI!" zařvala jsem z posledních sil a nechala se pohltit temnotou. Poslední, co jsem vnímala byly silné paže, které mě sevřely v náručí a odnesly pryč. Po několik hodinách jsem se probudila, jako by se nic nestalo. Jako by to celé byl jenom další sen. Velice živě jsme o tom diskutovaly s mámou a shledaly jsme celkem logickým, že se o mě pokusila nějaká viróza. Faktem ale zůstávalo, že kromě větší spotřeby masných výrobků jsem už nikdy neležela s teplotou, nechytla jsem žádnou chřipku, ani banální kašel a dvě ranky na krku, které se zcela nezahojily, předpovídaly sebemenší změnu tlaku. S jistotou jsem dopředu věděla, jestli nás čeká sluneční den nebo přívalové deště. Od té doby se něco ve mě změnilo.Ve škole jsem měla těžký den. Profesor mytologie se zrovna vášnivě zaobíral nemrtvými, jako by to byla ta nejfantastičtější věc na světě. Deptal mě svými nekonečnými otázkami, na které jsem neznala odpovědi i svým výkladem. V ostatních předmětech jsem si nevedla o moc lépe. Nedokázala jsem se soustředit, jenom zírat do tabule. Jakmile zazvonilo na konec poslední hodiny, vyšla jsem toulat se městem. Auto jsem ještě stále neměla a nějak jsem netoužila po Richově společnosti. Poslední dobou mě až s přehnanou pečlivostí kontroloval na každém kroku a všudypřítomnýma očima sledoval každý můj pohyb. Měla jsem ho ráda a dala bych za něj ruku do ohně, kdyby na to přišlo, ale někdy jsem potřebovala trochu prostoru. Bezcílně jsem bloudila městem, některými místy prošla už po několikáté, a i když by ven ani psa nevyhnal užívala si svojí samotu.

,,Jsi docela pěkná. Na člověka," vyrušil mě hrubý hlas ostrý jako břitva, po kterém mi přejel mráz po zádech. Zvedla jsem hlavu od silnice a zadívala se na kluka jehož věk jsem dokázala jen stěží odhadnout. Vzhledově bych ho tipla maximálně na dvacet. Ale oči. Jeho šedozelené oči vypadaly, že prožily celá století. Měl ostře řezané rysy a na krátko střižené špinavé blond vlasy. Po levé tváři se mu táhla dlouhá jizva, kterou ale uměl nosit. Dodávala mu ještě hrozivější vzhled. Netoužila jsem zdržovat se s ním na jednom místě déle, než bylo nutné.

,,Prosím?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Pěkný. Vážně. Tohle jsem nečekal," sjížděl po mě pohledem a já si přitáhla bundu víc k tělu.

,,Promiň. Já nevím, o čem mluvíš, ale mám... naspěch. Tak kdybys dovolil," popošla jsem k němu, ale nehnul se ani o píď. Jenom se mu rozšířil ten mrazivý úsměv. Naprázdno jsem polkla.

,,Ale copak. Bráška ukázal svojí pravou tvář?" natáhl ruku a letmo se dotkl dvou ranek na mém krku. Odstrčila jsem ho stranou.

,,A co Noah. Taky se vybarvil?"

,,Já vůbec nevim o čem mluvíš."

,,To zatim ani neni potřeba. Snažili se hezky, ale marně. Přede mnou tě neschovají. A než si pro tebe přijdu hezky tě potrápim," zasmál se. A neznělo to vůbec hezky. Otočila jsem se a chtěla se od něj dostat co nejdál, ale chytil mě za ruku a stáhl zpátky. Jeho stisk byl pevný a bolestivý.

,,Tohle bolí," sykla jsem. Naklonil se ke mě, jako by mě chtěl políbit. Plivla jsem mu do obličeje. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Jeho úsměv opadl a vystřídal ho nefalšovaný vztek. Natáhl volnou ruku se zaťatou pěstí a spustil jí, aby mi mohl dát facku. Dřív ale ticho prořízl hluboký hlas, který mi rozehříval srdce a dával naději, že vše dopadne dobře.

,,Dereku! Pusť jí!" řekl rozkazovačně.

,,Noahu. Tys nám tady chyběl. Jak se ti daří?" pronesl Derek skrz zaťaté zuby.

,,Nech jí jít. Není pro tebe důležitá."

,,Mně ale naprosto stačí, že je velice důležitá pro tebe." Noah se zamračil a přísahala bych bohu, že se mu po obličeji a rukách rozlily černé, pulsující žíly. Nestačila jsem ale nijak zareagovat, protože mě Derek odhodil stranou, až jsem si roztrhla džíny a rozedřela koleno. Najednou se všechno seběhlo hrozně rychle. V jednu chvíli jsem ležela na zemi a kolem mě zuřila bouře, při níž létaly hromy a blesky vzduchem, a v té druhé seděla v té Noahově rachotině a hnala se městem.

,,Jsi v pohodě?" zeptal se udýchaně Noah a křečovitě svíral volant.

,,Jo, já jo. Ty?" podívala jsem se na něj. Kromě pár oděrek se zdál v pořádku.

,,Žádný bolení hlavy? Nevolnost, závrať? Skutečně ti je dobře?"

,,Ne. Co to vlastně mělo znamenat?" vyjekla jsem a znělo to mnohem hysteričtěji, než jsem zamýšlela.

,,Od něj se drž dál, jasný? Věř mi, pracoval jsem pro něj a... je zlej. Víc, než to. Jestli někdy někdo zosobňoval zlo, pak on," řekl a chytil se za hlavu. Mezi prsty mu začala protékat tmavě rudá krev.

,,Ty krvácíš," vyhrkla jsem.

,,To je jedno. Rozumělas?" ,,Jo. Jo. S ním se nemusím vidět už nikdy, pokud jde o mě. A teď zastav!" Zaparkoval v nějaké postranní uličce a vypotácel se z auta. Rychle jsem vyběhla z auta a v kufru našla lékárničku, která rozhodně nebyla vybavená podle stanovené vyhlášky. Něco mi říkalo, že ani jedna z těch věcí, co jsem našla, mu nepomůže. Noah se zatím svezl na kapotu. Přispěchala jsem k němu a snažila se najít původ krvácení, ale Noah na hlavě neměl ani škrábnutí.

,,Pro krista, odkud to teče," nechápala jsem.

,,To bude dobrý," zastavil moje ruce projíždějící jeho vlasy slepené krví a přitáhl si je k sobě.

,,Noahu..," došla mi slova. Viděla jsem, jak mu z tváře mizí barva a zavírají se mu oči.

,,Prosím, prosím. Zůstaň se mnou. Prosím," vymanila jsem ruce z jeho ochablého sevření a chytila jeho tvář do dlaní.

,,Je to dobrý," vykouzlil chabý úsměv a políbil mě na zakrvácené prsty. Projelo mnou příjemné mravenčení, které okamžitě vystřídala panika, protože Noah se skácel k zemi. Pracně jsem ho narvala do auta, což se ze začátku zdálo skoro nemožné a sama usedla za volant. Řítila jsem se ulicemi a hledala nějakou, která by mi byla povědomá, ale v hlavě jsem měla jenom sípajícího Noaha na zadním sedadle. Najednou se do mého zorného pole dostal bílý dům s verandou plnou barevných květin a na ní známá záplava blond vlasů. Prudce jsem zastavila a vyběhla ven.

,,Mattie," zavolala jsem zoufale. Přiběhla ke mě a potom, co jsem jí v rychlosti a zmatku vysvětlila situaci, mi pomohla s Noahem dovnitř. Nestačila jsem obdivovat krásu jejího skromně zařízeného domu, který jako by vypadl z fotek našich babiček. Dali jsme ho na gauč, spíš jsme ho tam hodili a Mattie se okamžitě pustila do léčení. Jenomže prostě nebylo čeho. Noah dál krvácel a ani já ani Mattie jsme si s tím nevěděly rady. Nakonec jsem to vzdala a zavolala Scixovi.

,,Ahoj. Promiň, že rušim... já," snažila jsem se ze sebe vydolovat srozumitelnou větu, ale místo toho se mi do očí nahrnuly slzy a já začala brečet.

,,Co se děje? Chas, je ti něco?" ozvalo se z telefonu.

,,Ne, mě ne. Noah... on. Poprali se a on teď krvácí, ale nevím z čeho. Nedokážeme to zastavit."

,,Kde jsi?" Předala jsem telefon Mattie, aby mu vysvětlila cestu, protože já jí neznala a sesula se na zem vedle Noaha. Netrvalo ani deset minut a do domu se nahrnulo několik lidí, jejichž obličeje odrážely můj strach. Vyhnali mě z obýváku, kde se zavřeli a nás s Mattie nechali v kuchyni, kde mi udělala kafe a podala krabičku cigaret.

,,Neměla bys kouřit," usmála se na mě a zapálila mně i sobě. Roztřeseně jsem popotáhla z cigarety a napila se. Z obýváku se ozval křik plný bolesti a utrpení, který se opakoval v pravidelných intervalech.

,,Proboha. To mu tam snad lámou kosti!?" zabořila jsem hlavu do dlaní. Nikdy v životě jsem se nemodlila, protože jsem na nic z toho nevěřila. Teď jsem ale začala. Za Noaha, aby byl v pořádku. Aby se probral. Aby se ke mně vrátil.

,,Chas... hej Chas," zacloumala se mnou něčí ruka a vrátila mě do reality. Uviděla jsem před sebou Riche. Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala.

,,Ahoj," zahuhlala jsem mu do ramene.

,,Jak je?" zeptal se.

,,Strašně," přiznala jsem.

,,Co se stalo?" Odtáhla jsem se od něj a odvyprávěla celý příběh od začátku.

,,A pak ten... ten Derek. Byla to moje vina. Naštvala jsem ho, plivla mu do obličeje a kvůli tomu začala ta bitka," zavrtěla jsem hlavou, jako bych tím mohla ty vzpomínky zahnat. Ale každý Noahův výkřik mi je zase připomněl.

,,Řekla jsi Derek?" ozval se ode dveří do obýváku Scixe celý od krve.

,,Jo, jo. Tak ho jmenoval," přikývla jsem. Podíval se nejdřív na Riche a potom se vrátil zase zpátky.

,,Zřejmě se nedozvím, kdo je ten Derek," konstatovala jsem.

,,Měla by ses vyspat. Vypadáš hrozně," usmál se a pohladil mě po tváři. Nechtěla jsem se hádat. Na to jsem jednoduše neměla dost síly. Raději jsem poslechla. Mattie odněkud vyndala rozkládací lehátko, protože jsem zamítla, že bych spala sama, a ustlala mi v jídelně, kde se scházeli i ostatní. Měla jsem ho vzít do nemocnice. Ale něco mi říkalo, že by mu tam nedokázali pomoct. Nikdo mi neřekl nic víc, než že se snaží a musím být trpělivá. Trpělivost ale nepatřila mezi mé ctěné stránky.