,,Tak co jsi jí udělal? Vypadala, že neví, která bije, na to, že zažila zřejmě nejhorší noc v životě. A ty nejsi tak dobrej společník, aby z pohledu na tebe zapomněla," přirazil Scixe Noaha ke zdi a chytil ho pod krkem. Ten mu jen oplácel zarputilý výraz. 

,,Všechno jí to vymazal z paměti. Jako by se to nikdy nestalo," pronesl s ledovým klidem Lionel, který seděl zády k nim v malé kuchyni, do které se sotva všichni vešli. 

,,Přestaň mi lízt do hlavy," zavrčel Noah a srazil bratrovi ruku stranou. 

,,Ty ses zbláznil? Víš vůbec, jak je to nebezpečný? Tohle není žádná sranda. Kdyby se ti to nepovedlo, mohl jsi jí vymazat celej její život," rozhodila rukama April. Všechny oči se upíraly na Noaha lapajícího po dechu. Zračily se v nich výčitky a křivdy, ale na ty už byl zvyklý. Vídal je na jejich obličejích od doby, co se rozhodl vrátit. Kdy přiznal chybu. Nečekal otevřené náruče ani rychlá odpuštění. Mnohé z nich připravil o jejich blízké. Byly každodenní připomínkou toho, čeho se dopustil. Smířil se se svým postem v téhle nečekané skupině lidí a vzdal svůj život. Až do teď. Dívka s dlouhými, vlnitými vlasy a ostýchavým úsměvem, který se mu zabodával do srdce jako nůž ho nutila pohlížet na svět z trochu jiné perspektivy, než doposud. Sžírala ho neutichající touha chránit ji. Před nimi i sebou samotným. 

,,Chtěl jsem to nahradit nějakou neškodnou rutinou. Nudnym dnem. Jenomže. Ona to nedovolila. Nedokázal jsem se dostat dál. Prostě mě nepustila." 

,,Takže má teď díru v hlavě? Co tě to napadlo? I když je to jeden pitomej den. V její hlavě to představuje temnotu," zařval Scixe a mrštil židlí proti zdi. 

,,Nepotřebuju tvoje svolení. Co bys dělal ty? Je na to ještě brzo. Měla by se to dozvědět nějakou lepší cestou, než takhle. A dřív, než jí najde Derek," prsknul Noah. 

,,Fajn. Od teď se jí v hlavě nikdo hrabat nebude jasný?" rozhodl Scixe a trochu se uklidnil. 

,,Ty si radši dávej pozor na toho labilního magora. Nevydržel to jednou nemusí se ovládnout ani podruhý," upozornil Noah a odkráčel pryč z místnosti s tím, že pokud by se něco takového mělo opakovat Riche zabije.

Poté, co jsem dorazila domů a prošla vyčerpávajícím výslechem, kdy jsem musela sdělit veškeré podrobnosti ohledně grilovačky a následného nocování a máma div neskákala do stropu radostí, že jsem kolem sebe měla nějaké lidi, jsem se zavřela v koupelně, která se mi pro tentokrát neschovala, a naložila se do horké vany plné pěny. Zavřela jsem oči a užívala si teplo prostupující celým mým tělem. Nejspíš jsem i na chvíli usnula, protože mi v hlavě rezonoval tichý povědomý hlas volající mé jméno. 

,,Noahu?" posadila jsem se a rozhlížela se po koupelně. Zavrtěla jsem hlavou. Co by tady asi tak dělal? Natáhla jsem se po lahvičce šamponu. V hrdle mi uvízl výkřik. Voda, ve které jsem byla ponořená byla černá jak noc. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, ucítila jsem zesilující tlak kolem mého chodidla a ve vteřině jsem se ocitla pod vodou. Všude kolem mě se nacházela hustá, černá tekutina, která se mi dostávala do nosu, uší i očí. Kopala jsem kolem sebe a snažila se to nevdechnout, ale pomalu mi docházel dech. Něco mě stahovalo hlouběji a hlouběji a mě se zmocnila panika. Kopala jsem rychleji a zběsileji. Najednou sevření povolilo a já se ocitla na dlaždičkách vedle vany lapající po dechu. Plíce mi hořely a tělo se klepalo šokem. Jakmile jsem se uklidnila a dokázala se postavit na nohy opřela jsem se o zeď a s děsem nahlédla nad vanu. Voda v ní ale byla úplně normální. 

,,Jenom jsem usnula, jenom jsem usnula, jenom jsem usnula," opakovala jsem si pořád dokola a nahlas. Pak jsem se přesunula k umyvadlu a opláchla se studenou vodou, abych se probrala. Žádné probrání mě ale nemohlo připravit na to, co jsem uviděla v zrcadle. Moje krásné, dlouhé, vlnité vlasy, které mi sahaly až do půli zad jsem nyní měla sotva nad ramena. Zapotácela jsem se a strhla tak věšák s ručníky. Nevěřícně jsem na sebe zírala do zrcadla a div nepropukla v hysterický pláč. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a zoufalství nahradila zlostí. Rychle jsem se oblékla a vyběhla na chodbu, kde jsem málem srazila Victora s tácem čehosi. 

,,Kde je Rich?" vyštěkla jsem. 

,,Řekl bych, že u sebe v pokoji, slečno. Krásný sestřih. Moc vám sluší," usmál se. 

,,To sotva," prskla jsem a rázovala si to směrem k Richovu pokoji. Stanula jsem před jeho dveřmi a zarazila se. Najednou se mě zmocnil pocit, že tohle už jsem jednou zažila. Zírala jsem do dveří a snažila se z hlavy něco vytáhnout, ale čím víc jsem se pokoušela vzpomenout, tím víc se mi to vzdalovalo. Odsunula jsem tu myšlenku stranou a mlátila do dveří tak dlouho, dokud jsem za nimi neuslyšela pohyb. Jakmile přede mnou stanul Rich se svým unaveným vzhledem vzpomněla jsem si. Ta vzpomínka se mi vyloupla z mysli jako obrázek vytažený z foto alba. 

,,Ahoj Chas," pozdravil sklesle. 

,,Ahoj. Já... vlastně nic. Spletla jsem si dveře," vyhrkla jsem a klopýtavě odešla k sobě, kde jsem se zamkla a sesula na podlahu. Viděla jsem to tak jasně. Jeho, jak se ke mně blíží a hlavně ty černé, děsivé oči, které mě budily ze spaní. Postavila jsem se a došla k zrcadlu. Pomalu jsem si odhrnula tričko a na krku spatřila dvě drobné, malé ranky, jako po... kousnutí. Oni ale neexistujou! Zabořila jsem hlavu do dlaní a propukla v nezadržitelný pláč. Ničemu jsem nerozuměla a nic mi nedávalo smysl. Byla jsem zoufalá a připadala jsem si naprosto ztracená. A svíral mě neovladatelný strach, který lomcoval mým tělem a zarýval se hluboko do morku kostí.

Ráno jsem byla úplně nepoužitelná. V noci jsem vůbec nespala. Jak kvůli nočním můrám, tak kvůli strachu z... čeho vlastně? Sama jsem na to neznala odpověď a ať jsem si to v hlavě přehrávala jakkoli, žádné racionální řešení jsem nenašla. Bylo to matoucí. Nevěřila jsem na nadpřirozeno. Nemohla jsem. Když hodiny oznámily šestou hodinu ranní, oddychla jsem si, že můžu vstát a zaměstnat se něčím jiným. Udělala jsem si pořádně velký hrnek kafe, z ledničky vylovila poslední energy drink a posadila se ke snídani, kde jsem pracně vylhala máminy otázky ohledně mého nového sestřihu, na který jsem nebyla zrovna pyšná a následně zamířila ke svému autu. Veškeré úsilí jsem vynaložila na to zůstat při vědomí. Kafe jsem zapíjela energákem a naopak a musím říct, že zrovna lahodná kombinace to nebyla. A ani moc nepomáhala. Snažila jsem se soustředit na cestu. Zapnula jsem si rádio naplno a pustila si cd od Nickleback. Vložila jsem cd do přehrávače a chvíli si hrála s hlasitostí. Když jsem upřela zrak zpátky na silnici uviděla jsem před sebou osobu. Zděšením jsem strhla volant na stranu. Auto se hybnou silou převrátilo a několikrát přetočilo kolem své osy a přistálo na střeše. I když jsem byla připoutána hlava mi narážela do volantu a zase zpátky a pás mě málem uškrtil. Když jsem se konečně zastavila, visela jsem hlavou dolů. Do očí se mi hrnula krev a v hlavě mi bušilo. Rozostřeným zrakem jsem spočinula na silnici, kde nehybně ležela schoulená postava. Zkusila jsem si roztřesenou rukou odepnout pás, ale nedařilo se mi. Tiše jsem zaúpěla. Zoufalstvím i bolestí. Najednou jsem zaznamenala pohyb. Osoba, kterou jsem srazila se začala pomalými, trhanými pohyby zvedat. Přísahala bych, že slyším, jak se mu při tom lámou kosti. Ucítila jsem ostré bodnutí v boku, když jsem udělala prudší pohyb, jak jsem ze všech sil bojovala s bezpečnostním pásem. Postava se napřímila a zamířila ke mě. Neviděla jsem jí do tváře, protože měla staženou kapuci hluboko do čela, ale jako by se vítězoslavně smála. Nevěděla jsem, co chce, ale něco uvnitř mi říkalo, že to rozhodně nebude pěkné. 

,,Do prdele," cloumala jsem pásem, ale bylo to beznadějné. Natáhla jsem se pod sedačku spolujezdce, kde jsem vozila lékárničku a nahmatala nůžky a vytáhla je. Začala jsem přestříhávat pás, ale šlo to blbě a pomalu. Postava se nacházela jen kousek ode mě a ke mě zavanul mrtvolný zápach, ze kterého se mi zvedl žaludek. Zírala jsem na něj a srdce mi tlouklo jako o závod, až mi málem vyskočilo z hrudi. Čas, jako by se zastavil. Slyšela jsem jen jeho kroky a svůj zrychlený dech. Najednou se otočil a byl pryč rychleji, než jsem stačila zaregistrovat. 

,,Nazdar," objevila se přede mnou Lionelova holá hlava. Vyjekla jsem zděšením, ale strach ihned vystřídala úleva. Lionel mi pomohl z auta a postavil na nohy, na kterých jsem se sotva udržela. 

,,Jak je?" zeptal se a zkoumavým pohledem si mě měřil. 

,,Jo, jo, jo," koktala jsem. 

,,Omdlíš," pronesl s ledovým klidem. Znělo to spíš jako konstatování, než otázka. 

,,Ne, ne. Jsem v pohodě." Hned na to jsem omdlela. 

,,Nedovol, aby ti zase poručili zapomenout. Ty musíš znát pravdu." 

,,Alexi?" Opět jsem se nacházela v nekonečně bílém prostoru a přede mnou stál můj zesnulý bratr. Věděla jsem, že je to jenom sen. Že nic z toho není pravda. Ale přála jsem si pravý opak. 

,,Začínáš mi připomínat mého profesora mytologie," ušklíbla jsem se a udělala krok směrem k němu. On se ale o krok vzdálil aniž by pohnul nohou. Bodlo mě u srdce. Tak moc jsem ho chtěla obejmout a najít útěchu v jeho náruči, která mi byla oporou po mnoho špatných okamžiků. 

,,Až přijdeš k sobě, budou se ti snažit namluvit, že si sjela ze silnice kvůli únavě. Neskoč jim na to," upozornil mě. 

,,A čemu mám věřit? Že jsem srazila cosi, co se potom zvedlo ze země, jako by nic a kráčelo to ke mě proto, že mě to chtělo... ani nevim, co to chtělo. Ta druhá verze je daleko lepší," rozhodila jsem rukama. Vážně se ve svém snu hádám s bratrem? 

,,Tak z nich dostaň pravdu." 

,,Co když ji znát nechci?" 

,,Chas..." 

,,Co? Začínám si připadat jako blázen. Alexi, začínám mít strach. Tohle není nic pro mě. Znáš mě. Tohle nezvládnu. Já ne. Ty možná jo, ale ne já." 

,,Ale zvládneš. Uvidíš, že věci nakonec nejsou tak hrozný, jak se zdají teď." 

,,Tak to mě vážně uklidnilo," prskla jsem. 

,,Měj se, Chas. A nezapomeň." Už jsem si chystala nějakou peprnou odpověď, ale nestačila jsem to. Začala jsem se propadat podlahou a poslední, co jsem viděla byl Alexův vřelý úsměv.

Probrala jsem se v obyčejném pokoji s jednou postelí, bez jakékoli výzdoby. V ruce jsem měla zavedenou kanylu s kapačkou. Došlo mi, že jsem v nemocnici. Venku za oknem vládla tma, takže jsem zřejmě prospala celý den. Rozhlédla jsem se po pokoji a našla spícího Riche na křesle vedle mé postele. Působil skoro až nevinně. Přistihla jsem se, jak si ho prohlížím a pozoruji skoro až se sesterskou láskou. Zakručelo mi v břiše a mě došlo, že jsem nejedla a nepila celý den. Chtěla jsem se zvednout a najít alespoň něco k pití, ale v boku mě nepříjemně píchlo a já se s tichým zasyknutím svezla zpět do postele. 

,,Ahoj. Jsi vzhůru?" usmál se unaveně Rich. I v té tmě jsem dokázala zaregistrovat, jak unaveně a strhaně působí. 

,,Vypadáš děsně," konstatovala jsem s úsměvem. 

,,Tobě... je líp?" zeptal se. 

,,Celkem jo. Sakra... co to je?" sáhla jsem si na bok, kde jsem si nahmatala několik stehů. Nechápavě jsem se podívala po Richovi. 

,,Zabodla sis tam větev. Naštěstí se vyhla všem důležitým orgánům, ale i tak si ztratila dost krve," upřesnil mi přidušeně. Svíral a povoloval čelist a v jeho očích jsem zaznamenala touhu i strach zároveň. 

,,Do něčeho jsem narazila... do člověka. Je v pohodě?" vyhrkla jsem. Chtěla jsem myšlenku na tu nehodu udržet, co nejdéle čistou a jasnou. 

,,Nevím, o čem mluvíš!" zavrtěl hlavou a posadil se na kraj postele. 

,,Někoho jsem srazila... někoho nebo něco. Bylo to zvláštní," hlesla jsem. Nevěděla jsem, jak to mám popsat, aniž bych ze sebe neudělala totálního blázna a oni ještě nevolali psychiatra. 

,,Chas. Zřejmě se ti něco zdálo. Byla jsi hodně unavená. Usnula jsi za volantem a nabourala." 

,,Ne. Vím, co jsem viděla. Tys tam nebyl. Jak dlouho jsem vlastně tady?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem se hádat. 

,,Dva dny." 

,,Cože? Máma mě už nikdy nenechá řídit. Co auto?" 

,,Scixe ti ho už spravuje." 

,,Ani nemusí. Máma se zblázní." 

,,Ona o tom zatím neví," podrbal se nervózně za krkem. 

,,Cože? Dva dny a ona se po mě neshání? Co jste jí provedli?" vyhrkla jsem. Před očima se mi míhaly různé scénáře, co by se jí mohlo stát. 

,,Nic. Ze školy si jela k April a zatím u ní přespáváš, aby tam nebyla sama," zarazil mě Rich. 

,,Dokážu si představit, že září štěstím." 

,,Jo. Je ráda." Lehla jsem si na polštář a zkřivila tvář bolestí. 

,,Bolí to?" podíval se na mě Rich. 

,,Strašně," přiznala jsem. Necítila jsem se na to, abych si hrála na hrdinku. 

,,Dojdu pro doktorku. Ať ti dá nějaké léky." Rich odběhl a já se snažila nevnímat fakt, že ležím v nemocnici. Nesnášela jsem nemocnice. Ten jejich charakteristický pach, dlouhé chodby plné různých nemocí a řadu trpících pacientů. Během posledních čtyř let jsem polovinu z toho strávila po nemocnicích díky nespočtu diagnóz, které mi stanovil celý zástup psychiatrů a psychologů. Chtěla jsem pryč. Trávit celou noc zavřená sama na nemocničním lůžku pro mě bylo daleko horší, než všechny noční můry, které mě za poslední dobu navštívily. Posadila jsem se do trochu příjemnější polohy, i když mě rána v boku nepříjemně pálila a hlava mi třeštila jako o závod. Zírala jsem do protější zdi a hledala nějaké normální řešení toho všeho. Nejenom podivuhodné nehody, ale i Riche, měnícího se města, chodeb našeho domu. Ale hlava mě díky tomu rozbolela ještě víc a já ten pokus raději vzdala.