Pršelo.

Kapky deště vytrvale dopadaly na už tak rozbahněnou půdu, měnily obvykle udusané cesty v blátivou břečku a prakticky znemožňovaly chůzi. Nakonec, v tak chladný podzimní večer se ven vydal málokdo, mohl-li se tomu vyhnout. Slunce nejspíš ještě zcela nezapadlo, ale s jistotou se to určit nedalo kvůli husté vrstvě mraků.

A přesto se našel někdo, kdo se bahnem vytrvale brodil, znovu a znovu vytahoval zablácená bosá chodidla z mazlavé hmoty a pokračoval dál, jako by si nepřízně počasí ani nevšiml. Jediné, co napovídalo opaku, byl chatrný kus látky, přehozený přes hlavu i ramena, který osobě sloužil místo pláště. Nedalo se však říct, že by měl nějaký větší efekt.

Nový závan větru ho dotyčnému strhl z tváře a odhalil pohublý obličej mladé ženy. Nenamáhala se ani zvednout ruce a improvizovanou kápi si znovu nasadit - obě paže si tiskla na hrudi v jakémsi ochranitelském gestu. Její tlumené vzlyky se ztrácely ve zvuku dopadajících kapek a slzy se mísily s deštěm.

Čekala tak dlouho, jak si jen mohla dovolit. Vlastně ještě déle - pochybovala, že se jí podaří dostat se do městečka před setměním. Jenže si zkrátka nedokázala připustit možnost, že se něco mohlo stát. Až ve chvíli, kdy už před rozhodnutím nemohla couvnout, se donutila vyrazit.

Žaludek se jí kroutil hlady, ale ona sama si to ani neuvědomovala. Zvykla si. Věděla ale, že je tu někdo, kdo si na neustálé strádání zvyknout nemůže.

A onen někdo se právě začal dožadovat pozornosti. Uzlíček, jež si tiskla na hruď, se nepokojně zavrtěl a vydralo se z něj tiché zakňourání. Postavila se tak, aby mu poskytla ochranu před větrem, a sklonila se nad dětským obličejíkem, vyhlížejícím z dalšího umolousaného kusu látky.

Pohled jí oplácel pár velkých, světle hnědých očí téměř ročního dítěte. Byl ospalý, ale zatím ne natolik, aby jí v náručí usnul. I jemu musela být zima. Bodlo ji u srdce, když si připomněla, že miminko v jeho věku by mělo mít krásné, zakulacené tvářičky. On byl nezdravě vyhublý.

„Už tam budeme," zamumlala. „Každou chvilku, uvidíš."

A trochu ti závidím, že nevíš, co to znamená, dodala v duchu. Přetáhla si látku zpátky přes hlavu, mimoděk setřela z tváře trochu vlhkosti a vyrazila blátivou cestou dál. Pohled upírala k zemi, na bahno, které se jí s každým dalším krokem lepilo na nohy a bránilo jí v chůzi. Jako by se proti ní dnes spiklo všechno, ne jen lidský svět, ale i příroda.

Jenže podzim zkrátka vypadal pokaždé stejně. To, že se celý tento rok kvůli neúrodě proměnil pro chudáky jako ona v boj o přežití, nemělo s dnešním deštěm co dělat.

Už se téměř setmělo, když konečně zvedla hlavu a zahlédla přes provazce vody první světla městečka. Schoulila se o něco víc, ne jen kvůli chladu, ale hlavně kvůli vědomí, že ať se stalo cokoliv, tady najde odpovědi. A že se jí nejspíš nebudou líbit. Chlapeček v jejím náručí cosi nespokojeně zažvatlal.

„Vždyť jdu," odvětila téměř neslyšně a ještě zrychlila tempo své namáhavé chůze. Brzy minula první domy, jednoduchá stavení s dvorky, kouřícími komíny a zavřenými okenicemi. Městečko bylo malé, vlastně jen větší vesnice. Dláždění se na jeho hlavní ulici nedočkala, a tak jí nezbylo než se dál brodit po kotníky v bahně.

Místo, které hledala, znala jen z vyprávění, přesto ho okamžitě poznala. Vývěsní štít jediného hostince se nedal přehlédnout, stejně jako neobvykle široká vrata, teď bezpečně zavřená.

Ona ale ani vrata nepotřebovala. Proklouzla malou brankou a pečlivě za sebou zavřela, než se přes rozmáčený dvůr vydala k otevřeným dveřím po levé ruce, ze kterých se jako jediných linulo světlo. Na druhé straně zaznamenala jen tmavý obrys prázdné stáje a stodolu, takže usoudila, že její cesta musí vést nepochybně tam.

„Hej, kdo tam!"

Srdce jí vynechalo několik úderů, když zaslechla mužský hlas a lucerna ozářila půlkruh kolem dveří.

„Jenom já," zavolala v odpověď a vyšla na světlo. Na důkaz dobrých úmyslů si znovu stáhla kápi, aby si s mužem mohla promluvit z očí do očí.

„Nirk řekl, abych přišla sem, kdyby se někdy... Nevrátil."

Poslední slovo jen zašeptala a s obavou pohlédla do neznámé tváře.

„Nirk," zopakoval a zavrtěl hlavou. „Pojď dál," vybídl ji. Ustoupil a ona zjistila, že dveře vedou rovnou do velké jídelny. Teď však připomínala spíš improvizovanou ošetřovnu. Pátrala po tolik známé osobě, ale nikde v dohledu ji neviděla.

„Horne!" houkl muž s lucernou. Oslovený k nim zamířil téměř okamžitě.

Horn. To jméno už slyšela, zatím však nikdy nedostala příležitost vidět člověka, jemuž náleželo. K přicházejícímu muži se hodilo. Byl mohutné postavy, s hřívou tmavých vlasů a širokou dobráckou tváří, nyní soustředěnou a napjatou. Sjel pohledem jak jejího průvodce ode dveří, tak mladou ženu, a pak teprve promluvil:

„O co jde?"

„Hledá Nirka," odvětil druhý chlapík. Hornova tvář se zachmuřila a jeho zrak padl na dívku s novou váhou.

„Lisa?"

Přikývla, tušila, že hlas by ji zradil. Vážné výrazy obou mužů ji děsily.

„Pojď se mnou, rychle. Možná už je pozdě," promluvil Horn ztěžka a vyrazil mezi lidmi k jednomu vzdálenějšímu stolu.

„Co se stalo?" podařilo se jí konečně promluvit. Její průvodce najednou vypadal i přes svůj medvědí vzhled nesmírně unavený a ztracený.

„Vůz odjížděl dřív, než se myslelo. Lidé byli zoufalí. Zaútočili na vojáky, doufali, že získají zpátky aspoň něco z toho, co vypěstovali. Nedopadlo to dobře."

„A Nirk?"

To už však stáli u lůžka, složeného ze dvou lavic. Lisa ztěžka vydechla, když spatřila ležícího mladíka. Věděla, že to bude špatné, nic ji však nedokázalo připravit na pohled na mrtvolně bledou tvář, ostře kontrastující s rudou krví, která barvila obvazy. Zpocené vlasy mu padaly do čela stejně jako vždy, to však byla jediná podobnost, již dokázala najít. A pak samozřejmě oči, světle hnědé, stejné, jako měl jejich syn.

Klesla na kolena, okolo stojící muži nerozhodně ustoupili. Věděla, že by měla být silná. Silnější než skutečně byla. Nesměla ho trápit ještě pohledem na její smutek. Ale nedokázala to. Po tvářích jí volně stékaly slzy, vzlyky ovládly její tělo. Nemohla dělat nic, jen klečet a plakat.

„Liso?"

Bylo to jen slabé zašeptání, sotva slyšitelné, ale přesto dost hlasité, aby ji vytrhlo z toho podivného transu. Zvolna zvedla hlavu, cítila, jak jí myšlenky pomalu rozmrzají. Hleděla do těch známých očí. Najednou nevěděla, co říct - ale mluvit už mohla.

„Nirku..." začala neobratně, ale předběhl ji:

„Postarej se o něj... i o sebe. Horn... Horn na vás dá pozor. Slíbil to."

„Ne," odmítla. „Ty se přece nevzdáš."

Po jeho tváři přelétlo něco jako krátký úsměv:

„Já se nevzdal. Musel... jsem na tebe počkat. Už to bylo dost."

Chtěla něco namítnout, chtěla protestovat, ale když viděla výrazy lidí kolem, uvědomila si, že má pravdu. Pokud s těmi zraněními nemohl přežít, byl zázrak, že vydržel až do jejího příchodu.

Pustila jednou rukou synka a pevně sevřela jeho dlaň. Hrubou od tvrdé práce, práce, která mu přes veškerou snahu nevynesla dost, aby mohli přežít.

„Děkuju. Za to, že jsi tu s námi," zašeptala. „Že jsi počkal."

„Miluju tě," přerušil ji znovu. Teď bylo na ní, aby se přes slzy usmála:

„Myslíš, že to nevím? I bez toho, abys to teď říkal?"

„Pokud to má být ta poslední věc, co řeknu..." Zkroutil se v bolesti a pevně sevřel její dlaň, do očí jí však hledět nepřestal.

„Já tebe taky," promluvila. Modlila se, aby ji ještě slyšel, ale podle slabého úsměvu poznala, že ano.

„Opatruj se," vydechl. Ucítila, jak stisk jeho ruky povolil a oči se jí samy od sebe znovu zaplnily slzami.

Nevěděla, jak dlouho tam klečela a plakala, proklínala krutost osudu a zároveň mu děkovala za těch posledních pár chvil, která tu mohla strávit. Nevnímala ruch kolem sebe, nevnímala nic než ztrátu, která ji zasáhla.

Nakonec jí na rameno dopadla těžká dlaň. Neměla sílu ani zvednout hlavu, v první chvíli chtěla danou osobu prostě ignorovat v naději, že svůj pokus upoutat její pozornost vzdá. Jak se ale zdálo, muž nad ní nepatřil k těm, kdo by se dali tak snadno odbýt.

„Musíš si odpočinout. Nemůžeš tu prosedět celou noc."

„Co ty o tom víš?" obrátila se k Hornovi. Pouze pokrčil rameny.

„Obávám se, že nic moc," přiznal. „Nemám nic, co bych řekl nebo udělal, abych ti pomohl. Slíbil jsem Nirkovi, že na tebe dám pozor... Že na vás dám pozor."

Teprve teď si uvědomila, že jí v náručí stále podřimuje vyčerpané a patrně prochladlé dítě. Víc než cokoliv jiného ji právě tato skutečnost dokázala probrat. I když se nezajímala o sebe, o syna se postarat musela. Byl tím posledním, kdo jí zbyl.

Pomalu se zvedla a naposledy přejela rukou po tváři nehybného mladíka. Každý jeho rys jí byl tak známý - a přesto se teď tolik lišil.

„Pojď," ucítila na paži Hornovu dlaň. Nebála se ho. Nirk mu důvěřoval, nebyl důvod, aby to ona nedělala. Nechala se klidně odvést do jednoho z pokojů hostince, aniž by si uvědomovala, kam vlastně jdou.

Bylo tam teplo, v krbu plápolal oheň. Nic z toho nedokázala vnímat. Položila syna na postel a mechanicky začala ze spícího děťátka sundavat mokrou vrstvu látky.

„Pošlu někoho z ženskejch, aby ti pomohly," zabručel Horn ode dveří. Už už se chystal odejít, když se zarazil.

„Jak se jmenuje?"

Nechápavě se otočila. Pak jí došlo, že muž mluví o dítěti a do očí se jí znovu nahrnuly slzy.

„Nirk," odvětila bolestně. „Po otci."

Ahoj!

Ať už jste sem zabloudili jakkoliv, jsem ráda, že jste se tu objevili - vítejte u prologu nového příběhu!

Chtěla bych předem upozornit, že zatím jde hlavně o ochutnávku. Jak jste asi zjistili, půjde o fantasy, ovšem nechtěla bych se s tímhle příběhem příliš stresovat. Proto budou kapitoly zatím vycházet nepravidelně, tak nějak ve chvíli, kdy budu mít zrovna chuť na tenhle žánr, protože mimo to mi zbývá napsat ještě dvě sci-fi povídky ze série a nerada bych je odsunula na vedlejší kolej.

Nicméně pokud vás toto neodradilo, budu moc ráda, pokud zůstanete! Samozřejmě budu vděčná za každý názor nebo připomínku, příběh se sice bude pravděpodobně rodit trochu déle, ale ráda bych si na něm dala záležet. A případná hvězdička se pochopitelně neodmítá, i když budu ráda za každého, třeba tichého čtenáře 😁

Doufám, že vás prolog zaujal a že nepůsobil jako moc velké klišé, je tu asi první smrt aspoň trochu výraznější postavy "v přímém přenosu", které jsem se kdy dopustila... Vlastně to původně měla být poprava, ale kvůli čtenářáku mám momentálně tak akorát dost Máje a s ním i poprav, takže to nakonec vypadá jinak.

No, a to je za mě na úvod asi tak všechno, ještě jednou díky, že jste sem aspoň nakoukli a doufám, že se někdy příležitostně sejdeme u další kapitoly 😊

UPDATE červen 2023 - po osmiměsíční pauze pokračujeme v krasojízdě!