Malý tábor halilo šero.

Spolu s tmou se dostavil i chlad, ale mužům, zabaleným do přikrývek, to zřejmě nevadilo. Tlumené světlo ohně ozařovalo nehybné lidské postavy a vysílalo slabé záblesky i mezi kmeny stromů. Ticho přerušovalo jen občasné zapraskání ohně, zafrkání koně či vzdálené soví houkání. A samozřejmě vítr, prohánějící se ve větvích a zvěstující blížící se změnu počasí.

Přes zdánlivý klid však nespalo zdaleka celé osazenstvo mýtiny. Na kraji ohniště nehybně seděl se zkříženýma nohama mladík s dekou volně přehozenou přes ramena. Jeho oči ostražitě pátraly po sebemenším náznaku čehokoliv, co mohlo stát za pozornost - ostatně na hlídce nebylo mnoho jiných způsobů, jak se zabavit.

Nirk na něj ze svého místa viděl dobře. Vypadal klidně a vyrovnaně - naprostý opak utahaného a rozbolavělého kluka z hostince. Musel si přiznat, že mu to docela závidí.

Původně si myslel, že usne dřív, než se na vlhkým listím pokryté zemi vůbec uloží. Nakonec se to však ukázalo jako mnohem větší oříšek, než očekával.

Nešlo ani tak o chlad a nepohodlí. Mokrá zem sice nebyla nic moc pohodlného a svaly mu dávaly vytrvale najevo, že s jízdou na koni souhlasí ještě méně než jeho vědomí, ale hlavní potíž byla jinde. Měl hlavu tak plnou dojmů, myšlenek, obav, pochybností a očekávání, že téměř čekal, kdy pod tím náporem exploduje.

Měl opustit hostinec? Proč? Co ho čeká na Rilonanu? Proč tolik vadí veliteli jejich malé skupiny? Udělal dobře, když se přidal k jezdcům? Když odjel s bojovníky? Na nic z toho nedokázal zatím najít jednoznačnou odpověď - věděl jen, že pokud by s rilonanskými muži neodjel, nenašel by odpovědi nikdy.

Nakonec pokusy o usnutí vzdal a zvedl se. Mladík u ohně obrátil zrak jeho směrem, když se i s přikrývkou usadil naproti němu na kraj ohniště a upřel pohled do plamenů.

„Měl bys spát," poznamenal.

„Zkoušel jsem to."

Dan prohrábl ohniště ohořelým kusem klacku.

„Svaly, nebo nervy?"

Nirk k němu překvapeně zvedl pohled, ale druhý mladík se jenom ušklíbl:

„Odešels z domova a celej den seděl na koni. Proč bys asi tak nemohl usnout?"

„Hmm. Tak nějak obojí," přiznal. „Prostě je toho trochu moc."

„To si zvykneš," mávl rukou Dan. Nirk nemohl říct, že by ho to zrovna uklidnilo.

„Jenom bych potřeboval vědět... Něco víc."

Jestli jsem měl odejít. Jestli to nebyla chyba. Jestli...

„Stojí to za to." Dan vrhl opatrný pohled ke zbytku spících mužů.

„Ale co?"

„Ty toho vážně nenecháš, co? Říkal jsem, že o tom nemůžu mluvit," zavrtěl odmítavě hlavou. „Měl bys jít spát."

Natáhl se k hromádce dřeva, kterou muži před spaním nanosili, aby bylo v noci čím topit, a přiložil. Nirk si přitáhl deku blíž k tělu a znovu se mlčky zahleděl do ohně. Chápal, že Dan jen dodržuje daný slib. Ale stejně doufal, že mu unikne něco, co by mu napovědělo.

„Jak ses k nim dostal ty?" zeptal se nakonec. Doufal, že s touhle otázkou by ho snad druhý mladík nemusel poslat do háje.

„Vlastně... Ani nevím," zašklebil se Dan. „Prostě se to nějak vyvrbilo."

„Jak to můžeš nevědět?"

„Jako malej jsem se kolem hradních stráží motal tak dlouho, až jsem najednou zjistil, že jsem jeden z nich," zasmál se. „A pak... No, zkrátka jsem tady."

„Aha," zamumlal Nirk nepřítomně. Myšlenkami už byl zase jinde. Dan zřejmě jeho přetrvávající nejistotu nějak vycítil, protože se neochotně vrátil k původnímu tématu:

„Nikdo od tebe na Rilonanu nebude čekat nic, co by bylo proti tvýmu přesvědčení. To je víc, než co se dá říct o většině míst, kde se člověk ocitne. A pokud se odmítneš přidat, prostě se vrátíš domů."

„Proč mi to nemůžete říct rovnou?" Nirk dost dobře nechápal, proč se musí trmácet až na jakýsi hrad kdesi na severu jen proto, aby si promluvil s pár lidmi a možná se nakonec rozhodl, že se k nim vůbec přidat nechce.

„Tarek z Rilonanu chce mít přehled o všech, kdo se o plánu dozví, i kdyby třeba odmítli. Nemůžeme ho jen tak vykládat na potkání," pokrčil Dan rameny. Pak se pobaveně ušklíbl:

„Navíc stejně neodmítneš."

„A na tos přišel jak?" zamračil se Nirk.

„No, budeš celej život mejt nádobí v hostinci?"

„Záleží na tom, co je na výběr."

„No právě," zatvářil se Dan vítězoslavně, načež znovu opatrně mrknul po spícím veliteli a ztišil hlas:

„Jenže pokud ti řeknu víc, nejspíš mě někdo brzo zaškrtí."

„Proč?"

„Protože pro syna už hlídání nepotřebuje a k ničemu jinýmu mu dobrej nejsem," zašklebil se znovu. „A teď už vážně zkus spát. Pokud usneš na hlídce, zaškrtí pro změnu tebe."

Nirk musel souhlasit, že naštvat velitele nevypadá jako nejlepší nápad. Už tak ho muž považoval za zbytečný přívažek - nemělo smysl mu dokazovat, že to tak skutečně je. S o nic menším zmatkem v hlavě se znovu přesunul na své místo a schoulil se pod deku. Danova slova ale přes svou nejednoznačnost určitým způsobem zabrala. Poslouchal praskání ohně a hučení větru ve větvích, a ukolébaný jednotvárnými zvuky tentokrát skutečně usnul.

***

O to nepříjemnější bylo probuzení.

Nejprve si uvědomil cizí ruku, která mu vytrvale třásla ramenem. Napadlo ho, že se mu podařilo zaspat - Mia nejspíš nebude nadšená. Pak si uvědomil tmu, chlad i nerovný terén pod sebou a zmateně se vymrštil do sedu.

Bohužel přitom zapomněl, že je stále pevně zabalený do přikrývky. Než se stačil pořádně vzpamatovat, ucítil, jak mu čísi dlaň rázně přikryla celou spodní polovinu obličeje - přesně včas, aby zarazila zaklení, které se mu už už dralo na rty.

„Bez toho divadla by to nešlo?" ozval se tlumený mužský hlas. Chvíli trvalo, než se zorientoval natolik, aby k němu dokázal přiřadit člověka. Velitel zřejmě usoudil, že nebezpečí probuzení všeho živého v okolí je zažehnáno, a pustil ho.

„Pardon," zamumlal Nirk a rozespale si protřel oči. Když se konečně vymotal z deky, zjistil, že je ještě chladněji, než se mu prve zdálo. Měl co dělat, aby se nerozklepal zimou.

„Sedni si k ohni, jinak tu zmrzneš," přešel muž zcela jeho omluvu a kývl k ohništi. Oproti Nirkovu očekávání vypadal najednou smířlivěji - jako by na chvíli zapomněl, že mluví s tím neschopným klukem z hostince, který mu celý den lezl na nervy. Nebo to možná bylo jen tím, že ho měl vystřídat na hlídce a bojovník už se těšil na pár zbývajících hodin spánku.

Podal mu přesýpací hodiny, chráněné hrubě vyřezávaným dřevěným pouzdrem:

„Až se třikrát přesypou, probuď Lirema. Spí támhle na kraji."

Nirk kývl a pokusil se zakrýt zívnutí. Začínal litovat, že se mu nepodařilo usnout dřív. Velitel se ušklíbl:

„Tak dobrou - a užij si hlídku. Kdyby něco, vzbuď ostatní.

„Co by se tu mohlo stát?"

„Nejspíš nic," uklidnil ho muž a obrátil se k odchodu. „Tady v okolí bylo naposledy nebezpečno po hladomoru."

Nirk zůstal stát na místě a hleděl za ním - uklidňující efekt vzal velmi rychle za své.

Z let po hladomoru pocházely jeho první vzpomínky. Samotný hlad byl katastrofou, ale to, co následovalo, destabilizovalo celé království. Povstání proti králi byla na denním pořádku, stejně jako nejistota a strach o život. Královští vojáci nedokázali nebezpečí potlačit a sám vládce byl slabý a neschopný. Zemi zachránila až jeho smrt a nástup jeho syna - ten byl symbolem naděje.

Pamatoval si, jak si děti začaly znovu hrát na ulicích a z tváří dospělých zmizelo neustálé napětí. Život se vrátil do starých kolejí. Zbyly jen matné vzpomínky, jež každý rozumný člověk raději zatlačil do pozadí.

I když ne vždy tam ochotně zůstávaly.

Potřásl hlavou a s přikrývkou přehozenou přes ramena a půjčenou dýkou v ruce se přesunul k ohni. Posadil se, přetočil hodiny a položil je vedle sebe. Cítil, jak se do něj okamžitě pouští chlad - ale tak aspoň nehrozilo, že by na hlídce usnul. Natáhl ruce blíž k plamenům a zahleděl se do tmy za nimi. Zdála se cizí a neznámá, příliš tichá a plná věcí, o kterých neměl ani tušení. Zachvěl se, a nebylo to jen zimou.

Leknutím sebou trhl a povytáhl dýku z pouzdra, když se odkudsi z blízka ozvalo zapraskání větvičky. Všechny smysly měl v okamžiku napjaté. Pětice mužů klidně oddechovala, od nich zvuk přijít nemohl. Koně stáli přivázaní na opačné straně mýtiny. Hádal, že zvuku přikládá větší význam, než ve skutečnosti zaslouží, ale přesto v něm vyvolával nejistotu.

Někde tlumeně zahoukala sova a jeho pohled se automaticky přesunul tím směrem, přestože oslepený světlem ohně neviděl nic. Nezdálo se, že by se tam cokoliv hýbalo. Snad to byly vše jen běžné zvuky nočního lesa...

Odfrknutí jednoho z koní mu na klidu také nepřidalo. Jen mu připomnělo, jak blízko těch zvířat se nachází. Nenápadně se přesunul na druhou stranu ohniště, než kde stála - ne, že by se vyloženě bál, ale cítil se přeci jen lépe, když ho od nich oddělovala aspoň nějaká překážka.

Zaklonil hlavu a podíval se nad sebe, do korun teď již téměř holých listnáčů, mísících se se stálezelenými jehličnany. Mezi větrem rozkývanými větvemi viděl hradby mraků, hnané po obloze. Sem tam skrz ně prosvitla nějaká hvězda nebo srpek měsíce, ale většinou tvořily neprostupnou bariéru, skrz kterou žádné světlo neproniklo. Zadoufal, že nezačne pršet.

Nový neidentifikovatelný zvuk z okolního lesa ho vyrušil ze zamyšlení. Honem přenesl pozornost zpátky na zem, ale okolí už zase halilo ticho. Chlad jako by ještě zesílil - raději přiložil do ohně. Chvíli zamyšleně zíral do plamenů a poslouchal.

Pak shlédl na přesýpací hodiny a s tichým zaklením zaznamenal, že písek už se přesypal. Seděl tu už půl hodiny? Déle? Jak dlouho zíral před sebe a nevnímal? Rychle hodiny převrátil a při tom pohybu shodil pouzdro s dýkou do vlhkého listí. Znovu ji zvedl a začal ji nepřítomně protáčet v rukou.

Nepřítomnost mu vydržela přesně do chvíle, než z lesa zazněl nový zvuk. Ztuhl. Napadlo ho, jestli takové zvuky nemohou vydávat divoká prasata. Co by dělal, kdyby se na mýtinu zničehonic vyřítil divočák? Dýka by mu v tu chvíli byla platná asi stejně jako párátko proti zuřivému psovi.

Ale nic se nedělo. Jak noc postupovala, tma se nepozorovaně měnila v šero. Vítr téměř utichl a mezi stromy se začínala vkrádat známá podzimní mlha, opticky dokonale doplňující pocit lezavého chladu. Znovu přiložil a přetočil hodiny. Byl za příchod svítání vděčný - i když toho v mlze příliš vidět nebylo, stále byla lepší než neproniknutelná tma.

Přesto dostaly jeho nervy ještě řádně zabrat, než se poslední zrnka písku potřetí přesypala. S úlevou vydechl a zvedl se, aby probudil Lirema.

Ukázalo se, že jde o překvapivě přátelského - tedy na někoho, kdo se právě probudil - muže, snad o pár let mladšího než velitel. Prohodil s Nirkem pár slov, otázku na průběh hlídky však mladík přešel jen mávnutím ruky a slovy, že se nic zajímavého nestalo.

„Tvoje první hlídka?" odhadl muž. „Na to je to docela slušnej výsledek."

Nirk se zatvářil nechápavě.

„No, vypadáš ospale jako zkušenej chlap, ne vyjukaně jako nováček," ušklíbl se Lirem. Mladík cosi zabručel. Nějak nepotřeboval nikomu vykládat o tom, kolik drobností ho za hodinu a půl stačilo vyděsit.

„Však jo, padej spát," kývl muž. „Já už si to tu přeberu."

Nirk vděčně padl zpátky na své místo. Měl dojem, že mu zima pronikla až do morku kostí - ještě teď se nemohl zbavit drkotání zubů.

Musel uznat, že rvačka o časy hlídek měla zřejmě svůj dobrý důvod.

Ahoj!

Tahle kapitola byla vcelku o ničem, ale... Měli jste někdy fakt nepříjemnou hlídku na táboře? Mně nejvíc utkvěla jedna neplánovaná čtyřhodinová od dvou do šesti, na který jsem navíc skončila sama - tak to dopadá, když si vaše parta blbě rozhodí hlídky. Ještě ráno jsem je všechny proklínala do sedmýho kolene :)

Tak díky za přečtení a zatím, uvidíme se příště!