Shysina ochrana mu vydržela něco málo přes týden. Pak ho stará léčitelka předhodila lvům.

Tedy, ne tak docela. Arlen se tvářil krajně nedůvěřivě, když mu to ráno přišel sdělit, že se vrací do výcviku. Přelétl ho pohledem, cosi zabručel a nesouhlasně zavrtěl hlavou, než ho poslal spolu s ostatními oběhnout nádvoří. Chvíli sledoval, jak se pokouší popadnout na předepsané dráze dech, pak ho po prvním kole odvolal a nechal ho stranou odcvičit zlomeček toho, co měli obyčejně na programu. Když se Nirk po pátém kliku rozplácl na dlažbě jak široký, tak dlouhý, s výrazem, za nějž by se nemusel stydět ani bouřkový mrak, ho mávnutím přivolal k sobě.

„Asi se shodneme na tom, že tohle nemá smysl," podíval se na něj zkoumavě. Nirk bez dechu přikývl. Propocená košile se mu lepila na tělo a přestože jasná obloha slibovala další teplý den, rozklepal se v ranním vzduchu zimou, když přes nádvoří přelétl závan větru.

„Je mi to líto," vybreptl a otřel si pot, který mu stékal do očí. „Budu se snažit, ale..."

„Nech toho," přerušil ho Arlen mávnutím. „Tohle byla hloupost. Řeknu Shys, ať ti dá ještě čas. Týden nebo dva, možná dýl. Nehodlám se koukat, jak tady každý ráno vypouštíš duši."

Nirk byl v pokušení jeho slova prostě přijmout, odplížit se někam do koutku a tiše počkat, než o něm zase rozhodnou jiní. Další odpočinek mu nepřipadal jako tak špatný nápad. Jenže pak se jeho pohled stočil po nádvoří ke skupině rilonanských, kteří právě dokončovali rozcvičku, a něco v něm se obrátilo.

Vzpomněl si na povídačky, které si vyslechl venku, na lidský strach a zlobu, na chov, na těla draků na pláni, a rozhodně zavrtěl hlavou. Nemohl stát a čekat. Nemohl se dál bezcílně potloukat po hradu, listovat starými svazky a beze smyslu pročítat legendy, které už dávno znal, jen aby zahnal dlouhou chvíli.

Podíval se zpříma do tmavých, pronikavých očí velitele stráží, a uvědomil si, že ho Arlen jen znovu testuje. Zkoumal jeho reakci, čekal... A zdálo se, že dostal přesně to, v co doufal.

„Já nebudu stát stranou," prohlásil Nirk s jistotou a narovnal se. V boku ho píchalo, studený pot ho rozechvíval a byl si až příliš dobře vědom toho, jak uboze pořád ještě vypadá, ale prošel už horšími věcmi. Dokázal víc než párkrát oběhnout nádvoří. A to vědomí mu dávalo nový druh síly, nové sebevědomí, jaké do té chvíle nepoznal. „Zvládnu to."

V mužových očích se zablesklo uspokojení a po tváři mu přelétl náznak úsměvu, když přikývl. Naklonil hlavu.

„No, možná," pronesl zamyšleně. „Vrať se odpoledne, na něco přijdu. Ale teď běž radši popadnout dech a převlíct se, než tady chytneš zápal plic a Shys z tebe už definitivně klepne."

Nirk vděčně kývl a obrátil se k odchodu, když ho Arlenův hlas ještě naposledy zarazil.

„A mladej," houkl za ním a dvěma kroky ho dohnal, „líp si hlídej svoje zbraně. Tohle našli na nádvoří tu noc, co ses vrátil."

Mladík se otočil a uvědomil si, že mu Arlen podává ošoupané kožené pouzdro. Cesta na něm zanechala několik šrámů, ale čepel, která se slabě leskla v malé štěrbině mezi pochvou a rukojetí, byla stále nepoškozená a dokonale ostrá. Řemeslník, který ji vykoval, dobře rozuměl své práci, a muž, který si ji pořizoval, to věděl.

Zato kluk, k němuž se dýka dostala prakticky náhodou, to dlouho neuměl pořádně docenit.

Pohlédl do nečitelných, vyčkávavých tmavých očí a pokoušel se odhadnout, na co asi muž myslí. Proč mu tu zbraň stále vracel? Přesvědčil ho Nirk konečně, že není jen zbytečným přívažkem? Mělo tohle gesto vůbec nějaký význam?

Odpověď najít nedokázal. Nakonec jen natáhl ruku a nabízený předmět přijal.

„Děkuju, pane," hlesl.

***

Seděl na kraji ochozu na hradbě, kýval nohama a zíral na nádvoří pod sebou. Široká masivní zeď chránila případné obránce zvenčí, ale na druhé straně představovala ochoz jen ve výšce postavená dřevěná lávka s několika přístupovými schodišti, na straně k nádvoří lemovaná jednoduchým zábradlím zhruba ve výšce hrudi. Když se Nirk posadil, měl ho vysoko nad hlavou.

Mezi prsty bezmyšlenkovitě protáčel dýku. 

Nepamatoval si, že by ji ztratil. Jenže z toho večera si nepamatoval téměř nic. Vzpomínky se mu vynořovaly jako vzdálená, napůl ztracená noční můra, líně a neochotně.

Možná bylo lepší si nepamatovat.

Dole pod ním právě ostatní dokončovali další kolečko okolo nádvoří. Arlen s jedním pomocníkem z řad stráží přinášel cvičné meče a ti, kdo doběhali, popadali dech a zvolna tvořili dvojice.

„Můžu si přisednout?" Málem dýku upustil dolů na nádvoří, když se za ním ozval dívčí hlas. Tazatelka nečekala na vyzvání, popadla oběma rukama zábradlí a zhoupla se tak, že seděla vedle něj.

Hesnia. Uvědomil si, že ani s ní od svého návratu pořádně nemluvil. Svým způsobem byl opravdu vyčleněný. Zatímco se všichni zabývali výcvikem nebo draky, on se jen bezcílně potloukal kolem a snažil se najít cokoliv, čím by se zabavil. Skutečně byl nejvyšší čas to změnit.

„Jak se vede?" optala se rozpačitě a sledovala jeho pohled dolů na nádvoří. Pokrčil rameny.

„Ujde to," hlesl. Všiml si, jak Dan dole pod nimi zamířil k Ester, a ta rychle kývla na Rahira, který stál nejblíž, aby se k ní připojil. Zavrtěl hlavou. „Pořád ještě ho to nepustilo?"

„Co? Ne, pořád ne," odvětila dívka a v hlase jí zaznělo pobavení. „Ester s ním nechce cvičit, protože ho podezřívá, že ji nechává vyhrávat."

„Ví o tom, viď?"

„Ester? Není slepá, na rozdíl od Dana. Nechce mu ublížit, ale nakonec jí možná nezbyde nic jinýho."

Nirk znovu zavrtěl hlavou. Rilonanské klepy mu po těch dvou měsících připadaly podivně vzdálené. Téměř by zapomněl, že zatímco se pokoušejí ovlivnit daleko větší události, dalece přesahující malé panství i jejich krátký čas, podobné malichernosti stále přetrvávají.

Ale přesto...

„Změnilo se to tu," zamumlal. Byla to pravda. Ze všech pomalých příprav, tichého očekávání a nejasných plánů byla náhle skutečnost. Po Rilonanu volně chodili tři draci. A oni už nebyli jen malá rozhádaná skupina, učili se skutečně fungovat jako tým, kterým měli být. Tedy, skoro všichni. On se tomu zatím jaksi vyhýbal.

Hesnia zakývala nohama nad volným prostorem pod sebou. Dnes měla znovu sukni a vypadala skoro tak, jak ji poznal na jaře. S úsměvem v kulaté tváři lemované mikádem, několika copánky v hnědých vlasech a jiskřivýma očima, prozrazujícíma skrytou sílu a odhodlání. Jenže i tady bylo něco jinak.

„I ty ses změnil," špitla a on si konečně uvědomil, že se na něj zatím ani nepodívala. Viděl její tvář z boku, jak se upřeně dívá na jejich druhy dole na nádvoří. Téměř jako by se k němu bála otočit. „Měla jsem strach, když ses vrátil, že... Že budeš jako Rahir."

Zmateně zamrkal. Čekal leccos, ale tohle ho nenapadlo. Nebyl si jistý, co tím dívka vůbec myslí. Pamatoval si Rahira z loňského podzimu, na kost vyhublého, s prázdným, lhostejným výrazem. Otřásl se.

„Jako Rahir?" zeptal se.

„Ten večer pod kopci... Měl jsi v očích jeho výraz." Už téměř šeptala. „Když ses pak probral, něco z toho zůstalo. Myslela jsem si..." Zmlkla, jako by tu myšlenku ani nedokázala dokončit. Nechápavě se na ni díval a pokoušel se její slova rozklíčovat.

„Já jsem já," namítl pro případ, že by to snad chtěla zpochybnit. „Nejsem Rahir."

Konečně se na něj podívala zpříma, klidně a zkoumavě, docela jinak, než by před chvílí hádal podle jejího třesoucího se hlasu. Pak pomaličku zavrtěla hlavou.

„Ne, to nejsi," potvrdila. „Ale něco tě tam venku změnilo. Jsi mu teď blíž než kdokoliv z nás."

Znovu ho z té představy zamrazilo.

Ano, to, co viděl v Zarataie, ho změnilo. Změnila ho dlouhá cesta. Naučila ho samostatnosti, improvizaci, přežívání na naprostém minimu. Naučila ho jít, pokračovat přes veškerou bolest, přes únavu i hlad, za vlastní hranice dál, než si kdy dokázal představit.

A změnilo ho to odpoledne na hřebeni nad chovem a večer na pláni za ním. Po cestě si to neuvědomoval, byl příliš vyčerpaný a měl příliš mnoho jiných starostí, ale sotva si na Rilonanu trochu odpočinul, začal se mu ten den připomínat nočními můrami, z nichž se budil ztuhlý strachem. Ten záblesk hrůzy v něm zůstal.

Jenže to ho Rahirovi nepřibližovalo, spíš vzdalovalo. Nikdy dřív si neuvědomoval, kolik bolesti v sobě ten zamračený cizinec nosí, dokud zlomek z ní sám nepoznal.

Rahir si nesl svoje utrpení a vzpomínky a Nirk zase ty své, nesrovnatelné, v mnoha věcech odlišné. Ale i Hesnia nesla svoji bolest, připomněl si, Ester stesk po vzdáleném domově, kam se z nějakého důvodu nemohla vrátit, všichni tři rilonanští draci jizvy, způsobené krutostí chovů. Tušil, že by mohl pokračovat, a snad poprvé za svůj život se přinutil dívat na věci se skutečným nadhledem.

Neznamenalo to zlehčovat vlastní ztráty. Jen přijmout skutečnost, že není nijak výjimečný pro to, co zažil. Každý na Rilonanu, možná v celém království nebo na celičkém poloostrově měl svoje démony. Život byl o tom přemoci je, zkrotit a nenechat se jimi ovládnout.

V něčem chápal všechny. A v něčem nemohl pochopit nikoho, na jehož místě nikdy nestál.

„Teď už se o tebe nebojím," dodala Hesnia a on si uvědomil, že ho celou dobu se zaujetím sleduje. Cítil, že se mu do tváří hrne krev.

„Proč ne?"

„Nevím," pokrčila rameny a znovu odvrátila pohled. „Je to jenom pocit. Jakože to prázdno zmizelo, nebo tě aspoň neovládá. Stejně jako už neovládá Rahira."

„Aha," vypravil ze sebe. Na tom, jak pozorně Hes sledovala lidi ve svém okolí, bylo něco znepokojivého.

Chvíli čekal, že ještě něco řekne, ale byla podivně zticha. Povzdechl si, vrátil dýku do pouzdra a odložil ji stranou. Ani si neuvědomil, že ji stále bezmyšlenkovitě obrací v rukou. Ta věc byla pekelně ostrá. Nejspíš nebyl nejlepší nápad s ní mávat kolem sebe.

Pak odvrátil pohled, přelétl zrakem nádvoří a zastavil se až na strážném kousek od nich, znuděně se opírajícím o hradbu a zírajícím do krajiny. Právě díky tomu nepřehlédl moment, kdy se mužův lhostejný postoj náhle změnil. Viděl, jak se náhle narovnal, zvedl hlavu a natáhl se přes kamennou zeď tak, aby dohlédl co nejdál.

Nirk nejprve netušil, co se děje, a bylo mu to vcelku lhostejné. Najednou si ale uvědomil, že zvuky běžného dopoledne doplňuje něco jiného. Z dálky zazníval rychlý dusot kopyt, který se v momentě, kdy ho zaznamenal, změnil na klapot na dlážděném mostě. Vlevo pod ním se nacházela hlavní brána, přes den otevřená, a on tak měl dobrý výhled na jezdce, který jako šíp vlétl na nádvoří.

Pomalu přitáhl koni otěže, ten zvolna zastavil, a všichni tak mohli vidět, že se nejedná o jediného člověka. Ze sedla nejprve sklouzla prostovlasá mladá žena ve venkovských šatech, bosýma nohama doskočila na kamenné dláždění a o okolní hradby se odrazil její smích. Musela být z vesnice pod Rilonanem nebo z některé z usedlostí, nezdálo se, že takhle cestovala dlouho.

Následoval ji muž oblečený v jezdeckém, s vysokými botami a mečem u pasu. Nespíš za sebou měl delší putování, seskakoval však na zem sebejistě a pružně. Sotva se jeho nohy dotkly země, vzal smějící se ženu do náruče a zatočil se s ní tak, až se jí rozpuštěné zlaté vlasy rozevlály kolem hlavy. Pak jí vtiskl polibek a skryl ji v objetí, zatímco sledoval přibližujícího se Arlena. Kývl mu přes její rameno na pozdrav.

„Arlene," zavolal a jeho měkký, intenzivní hlas naplnil nádvoří jako voda džbán. Velitel stráží zastavil vedle dvojice a počkal, dokud žena cizince nepustila a neustoupila. Pak mu podal ruku a pevně stiskl jeho dlaň.

„Vítej zpátky doma," prohlásil hlasitě a přátelským gestem ho poplácal po rameni. Potom ztlumil hlas, oba se odvrátili a spolu s venkovsky oblečenou ženou zamířili pryč, takže další slova už nahoru na ochoz nedolehla. Arlen jen s mávnutím přes rameno vydal pokyn k ukončení cvičení, to bylo vše, čemu ještě rozumněli.

Nirkovi to ale bylo jedno. Zíral dolů na nádvoří jako opařený a pokoušel se pochopit, co se to před ním děje.

Příjezd cizího člověka na Rilonan by ho nepřekvapil. Ale tvář, která se k němu na chvíli obrátila, když se muž zatočil s onou zlatovlasou dívkou, plný hlas vypravěče, který prodchnul celý prostor, to vše mu bylo povědomé. Byl si tím jistý.

„Nirku?" ozvala se vedle něj Hesnia. Zněla znepokojeně. „Děje se něco?"

„Já toho chlapa znám," prohlásil s jistotou. „Viděl jsem ho."

Ahoj

Dočasně asi poslední kapitola, páč projekt, o kterým jsem mluvila posledně, ještě není hotový. Trochu mi do toho hodily vidle tři dny výletů s bratrancem, třídenní seznamovák s lidma z vysoký a pokus o menší přehodnocení životní filosofie. Zkusím to tady nepohřbít natrvalo, nicméně momentálně moji mozkovou kapacitu zcela zaplňuje výše zmíněný projekt a snaha pochopit, co a jak musím před začátkem školy stihnout, takže na Rilonan teď nemám úplně myšlenky. Mějte prosím trpělivost, až se věci trochu ustálí, vrátím se - a se mnou přijde zákon XD

Díky za přečtení a mějte se, snad v brzké době na viděnou!