Nirk se otráveně ohnal po hejnu komárů, které se mu vytrvale motalo kolem hlavy. Stali se jeho trvalými společníky ode dne, kdy vstoupili do močálu, a už se ho nepustili. První ráno ze sebe odrolil zbytky bahna z večerního neúspěšného pokusu najít vhodnější nocležiště, ale rychle pochopil, že to byla chyba. Hmyz útočil na každý kousek volné kůže a jemu brzy nezbylo než dát za vděk nové vrstvičce bláta, která tvořila účinnou ochranu a chladila poštípaná místa.

Vypadal teď sice spíš jako bahenní příšera než člověk, ale vzhledem k opuštěnosti krajiny mu to nijak zvlášť nevadilo.

Plácl po jednom obzvlášť dotěrném komárovi, kterého neodradila ani jeho bahenní skořápka, ale minul. Nasupeně zavrčel. Otravného pískání kolem uší, koutkem oka zahlédnutých pohybů a pokusů sát mu krev už začínal mít plné zuby.

„Svině jedny," zabručel víc sám po sobě než k ještěrovi, který se plahočil vedle něj. V následující chvíli ale málem vylétl z kůže, když mu těsně za hlavou naprázdno cvakly dračí zuby. Otočil se po svém společníkovi s výčitkou na jazyku, pak si ale všiml, že roztrpčeně švihá ocasem a sleduje cosi nad sebou, a na tvář se mu vkradl nevěřícný úšklebek. Pozvedl obočí.

„Netvrď mi, že si ty potvory troufnou i na tebe," poznamenal dílem soucitně, dílem pobaveně. Drak ho sjel pohledem a zafuněl.

„Lezou mi mezi šupiny," informoval ho znechuceně. Zřetelně na situaci neshledával zábavného vůbec nic.

„Mohl bys taky zkusit bahno," nadhodil Nirk. Ještěr zarputile obrátil pohled zpátky dopředu.

„Nebudu se ráchat v kdejaký břečce jako někdo."

„Tak se nech pro mě za mě třeba sežrat," zašklebil se na něj Nirk a pokrčil rameny. „Radši budu vypadat, jako bych prolezl hnojem, než aby mě uštípali k smrti."

Ještěr k němu přistrčil hlavu a Nirk zaznamenal, jak nakrčil čumák ve výrazu hraného odporu.

„Kdyby jen vypadat," pronesl nevině. Mladík obrátil oči v sloup, ve skutečnosti ho ale drakovo tiché veselí nijak zvlášť neuráželo.

Na Rilonanu draky vnímali jako vznešené, obdivuhodné a neporazitelné tvory, jen jakýsi symbol, ideál. Ri'Tanila nedostal možnost poznat natolik, aby se jeho pohled změnil.

S každým dnem ho proto překvapovalo, jak moc „lidsky" se jeho nový společník vlastně chová. Přistupoval na vzájemné špičkování a popichování s naprostou samozřejmostí, nevykazoval vůči Nirkovi žádný strach nebo nejistotu, jen bezmeznou důvěru a přátelství.

Když se draka pokoušel ptát na jeho minulost v chovu, uzavíral se a odmítal odpovídat, ale bylo celkem jasné, že tam k pozitivním zkušenostem s lidmi určitě nepřišel. Snad mu mladík bez vlastního vědomí předal víc než holé informace, když se mu pomocí spojení myslí pokoušel vysvětlit fungování světa venku, cíle Rilonanu a vše okolo.

Cesta přes bažinu ubíhala pomalu. Krajina působila stále stejně pochmurně, tichá, neměnná a zasmušilá. Nořili se sice s každým dnem dál do hloubi močálu, neexistovalo ale nic, co by je o jejich postupu mohlo přesvědčit. Žádné orientační body, žádná vyvýšená místa nebo zajímavosti v krajině, jen nekonečná šeď, sem tam narušená téměř suchým stromem, ověšeným závoji lišejníků.

Nad tím vším se neustále vznášel zápach hniloby a rybiny z malých jezírek, v nichž ale žádný život kromě hmyzích larev a rychle mizejících žabích hlaviček nikdy nezahlédli.

Nikoho dalšího už na silnici nepotkali a Nirk pomalu ztrácel jistotu, že cizince tu první noc vůbec viděl. Drakovi o něm neřekl, nepovažoval to za natolik podstatné, a sám nevěděl, co si o tom myslet. Skutečnost, že na žádné další významné nepříjemnosti nenarazili, se rozhodl považovat za důkaz, že opravdu nešlo o nic jiného než náhodu.

Znovu umlkli. Nirk nechal myšlenky volně ubíhat, zatímco překračoval vyvrácené dlažební kostky, tahal nohy z bláta a opatrně míjel tmavé kaluže, které ho už několikrát přesvědčily o své zrádnosti a nepředvídatelné hloubce.

Díky tomu úplně přehlédl okamžik, kdy se v rozehřívajícím se vzduchu pozdního dopoledne na obzoru poprvé zaleskla hladina jezera a v dálce se vynořilo několik sloupů kouře. Možná by si toho nevšiml vůbec, kdyby mu drak lehce nestrčil do ramene.

„Podívej," upozornil ho. Nirk s překvapením zvedl hlavu a unaveně zamrkal. Pak si protřel oči, což s bahnem po celém obličeji nepřineslo zdaleka takový účinek, v jaký doufal, a zamrkal znovu, tentokrát usilovněji.

„Lia," vydechl. „To musí být Lia. Do večera jsme za hranicí."

To vědomí jim do žil vlilo novou sílu. Pokračovali v cestě se zvýšeným úsilím, klopýtali po kamenech a mířili k široké a čisté vodní hladině s oživeným zájmem, jako můry ke světlu. Po mnoha dnech mezi hnilobou, bahnem a zádumčivým tichem jim připomínala oázu v poušti, záblesk života a naděje.

Chvíli po poledni se skutečně ocitli na břehu.

Dávní stavitelé tu silnici vedli těsně podél hladiny, na uměle vytvořené hrázi, navršené z bohatého množství kamenů. Nirka trochu děsila skutečnost, že v samotném močálu materiál jistě natěžit nemohli. Museli ho sem vláčet dlouhé míle po cestě, pohřbít bahnitý břeh a vytvořit souš, která tu byla dnes. Cena toho úseku se jistě vyšplhala do nepředstavitelných výšek. Jenže silnici pro své potřeby nechala vybudovat bohatá důlní města z okraje Severních hor, dnes dávno zaniklá, v době své největší prosperity, a tehdy skutečně nepotřebovala šetřit.

Dnešní legendy byly jistě jen odrazem jejich slávy, přesto dokazovaly dávnou velikost a moc, jíž vládla.

Před pár stovkami let se však rudné žíly vytěžily a nastalo období úpadku, které nakonec dostalo i starou silnici. Města z map zmizela a cesta, po níž kdysi proudilo bohatství z celého severu Zarataie, pomalu následovala jejich příklad.

Pokračovali ještě nějakou dobu podél břehu, než našli místo, kde se po rozvalených kamenech hráze dalo s trochou opatrnosti sestoupit k hladině. Nirk seskákal mezi kameny, nabral vodu do dlaní a hltavě napil. Ještěr nezůstával pozadu - vůči tůňkám v močálu byli ostražití a tak měli po většinu cesty přes všudypřítomnou vlhkost spíš žízeň.

Potom se na kamenech uložili ke krátkému odpočinku. Mladík si zul boty, posadil se na jeden z kamenů a unavené nohy ponořil do čisté, chladivé vody. Před ním se rozprostírala široká hladina, třpytící se v odpoledním slunci, a pro tu chvíli se mu zdála stejně nekonečná jako daleké moře. Lehkým větrem způsobené vlnky se odrážely od kamenů kolem něj a zpívaly svou poklidnou, pravidelnou melodii.

„Tohle je nádhera," zasněně vedle něj pronesl drak a s tichým zafuněním se uložil na břeh, na místo, kde proud vytvořil malou kamenitou pláž. Nirk bezmyšlenkovitě přikývl a znovu spustil dlaně pod hladinu, aby nabral další dávku vody. Pečlivě si umyl obličej a sledoval, jak špinavá bahnitá skvrna pomalu odtéká.

Za nimi stále zůstávala bažina, ale jezero jako by zahánělo veškeré obavy a nejistotu, které přinášela. Se svou jiskřivou čistotou tvořilo protiklad nekonečné temnoty, hniloby i strachu, s nimiž se potýkali v minulých dnech. Už jen skutečnost, že tu mrtvolnou pustinu něco ohraničuje, jí ubíralo na oné neuchopitelné znepokojivosti.

Mladík se v tichosti najedl a potom s botami v ruce bosky zamířil k dračímu příteli, jenž ho z povzdálí pozoroval. Vrávoravě přebalancoval po kamenech, nakonec však přeci jen musel seskočit do studené vody, takže skončil s nohavicemi po kolena promáčenými.

„Budeme se muset rozhodnout, kudy teď," oznámil drakovi a přisedl si do kamínků vedle něj. Nechtělo se mu přemýšlet, ale stará silnice končila o pár mil dál. Už brzy se dostanou do obydlené oblasti, kde postup po cestách nebude možný, a přestože se Cantariský les zdál podstatně přívětivější než močál, představa nekonečného bloudění pod zeleným příkrovem ho také nijak nelákala.

Tvor zafuněl a přisunul hlavu blíž k němu, jinak však neprojevoval o nic větší nadšení, než jaké cítil Nirk sám.

„Myslel jsem, že máš cestu rozmyšlenou," poznamenal.

„V podstatě," kývl Nirk. „Moc možností nemáme."

Načrtl prstem do kamínků vedle sebe několik nerovných čar, sbíhajících se a zase rozbíhajících, jak si to pamatoval z map na Rilonanu. Potom vedle nich otiskl pěst, představující jezero, a označil několik dalších míst.

„Tady jsme," ukázal a položil na jednu z čar u jezera černý oblázek, o něco větší než ostatní. Nebyl si zdaleka jistý svým odhadem vzdáleností, ale doufal, že jako ilustrační obrázek jeho náčrt postačí. „Tady je jezero Lia a tady," poklepal na místo kousek od nich, „Olia, nejzápadnější město Monitanu. Tam končí stará silnice."

Ještěr se k jeho nákresu naklonil blíž a zafuněl, až několik kamínků odlétlo stranou. Nirk jeho čumák nespokojeně odstrčil a pokusil se obnovit čáru, představující spojnici Oliy a Lianoru.

„Opatrně," zabručel nedůtklivě. Drak ale jen znovu zafuněl:

„My mapy nepotřebujeme. Pamatujeme si všechny místa, který navštívíme."

„To je nám platný jak mrtvýmu zimník," odtušil Nirk a zcela ignoroval ještěrovo překvapení, které po nezvyklém slovním obratu nutně následovalo. „Tady v životě nebyl ani jeden z nás. Takže kdybys mohl přestat ničit mojí snahu..."

Pokusil se dračí čumák znovu odstrčit, přestože bylo jasné, že dílo zkázy na jeho náčrtku už je prakticky dokonáno. Tvor, do té doby poklidně stočený, však švihl ocasem jako podrážděná kočka.

Jako dítě Nirk podobná varovná znamení nikdy nebral na lehkou váhu, dokonce ani když se jednalo o malá toulavá koťata, která k nim občas zavítala pro zbytky z hostince. Ušetřil si tak pořádných pár škrábanců.

Když podobný pohyb učinil tvor mnohonásobně větší, na jehož hřbetě se navíc ježily ostré trny, pokračující až ke špičce ocasu, bez váhání uskočil z cesty. Pozapomněl však na ještěrovy rozměry - při pokusu o ústup pozpátku zakopl o jeho přední končetiny a ve snaze znovu nabrat rovnováhu se opřel o šupinatý krk.

V tom okamžiku zapomněl, jak se dýchá.

Byla to jen vteřina, kratičký okamžik, než se drak znovu obrnil proti jeho mysli. Tělem mu prolétla vlna ochromující bolesti, vystřelující z místa pod klíční kostí, ostré a úporné jako rána nožem. Zavrávoral a sevřel víčka, překvapeně však za svými zády ucítil něco pevného.

Vzhlédl a uvědomil si, že hledí do dračího oka, velkého, zlatavého, plného očekávání, jako by si ještěr sám nebyl jistý, co vlastně jeho lidský společník stačil zaznamenat. Pomaličku spustil přední pracku, kterou právě zachránil Nirka před pádem, ale sledovat ho nepřestal.

Mladík ho na pochybách dlouho nenechal. Sotva počáteční ochromení pominulo, pohnul se tak rychle, jak toho jen byl schopen, přiklekl vedle ještěra a pustil se do práce.

Improvizovaný obvaz byl po cestě špinavý a umolousaný, držel ale pevně a Nirkovi chvíli trvalo, než ho dokázal roztřesenýma rukama uvolnit. Pokoušel se pruhy látky oddělovat citlivě a zpočátku to i šlo, vnitřnosti mu ale pohltil chlad, když ucítil závan podivného zápachu.

Poslední vrstva obvazu byla k ráně pevně přilepená a přestože použil čistou vodu z jezera, ještěr sebou několikrát zřetelně cuknul, zatímco ji odstraňoval. Mezi pevně sevřanými čelistmi se mu dokonce vydralo něco jako náznak zakňučení, zvuk bolesti potlačený hned v zárodku, který Nirka zasáhl až do srdce.

Nejhorší na tom všem ale byla samotná rána. Po naději, kterou cítil před Liaským močálem, nebylo ani stopy. Zčernalá krev a hnis se mísily do podivné, neoddělitelé hmoty, šupiny kolem se zdály změklé a narušené a celá oblast byla na dotek nepřirozeně horká a citlivá. A nad tím vším se vznášel nasládlý hnilobný zápach, který Nirka děsil snad ze všeho nejvíc.

Považoval ránu za poraženého nepřítele, vyřešený problém, ale viditelně se spletl. Pod upřeným pohledem draka nebyl schopný ničeho, jen klečet na místě a zírat. Nakonec se přeci jen roztřeseně nadechl:

„Proč's mi nic neřekl?"