Nirk nechtěl sejít dolů, měl strach z dalšího setkání s dračí smrtí, ale ještěr to po něm ani nežádal. Mlčky, trpělivě ho sledoval, snad s jistou dávkou zvědavosti, zatímco mladík sestupoval po svahu k němu.

Hlasy ostatních ještěrů utichly, poslední zbytky vlivu okolí ho opustily. Jako by neexistovalo nic než to pootevřené dračí oko.

Poslední úsek, který je dělil, téměř přeběhl, pak se ale zarazil. Zastavil pár kroků od velikého tvora a ostražitě si ho přeměřil.

Tady už nebyly žádné dřevěné a železné konstrukce, žádná lodní lana, nic, co by draka drželo na místě. Ležel tu volně, a přestože byl viditelně zesláblý, Nirk by pro něj nebyl žádným protivníkem. Stačil by mu jediný líný pohyb a zuby a drápy ostré jako břitva by mladíka rozsápaly na kusy.

Ještěr se ale nehýbal. Jediným důkazem, že ještě není mrtvý a nepřidal se tak ke svým druhům, rozesetým po údolí, bylo otevřené oko, živé a zvědavé. Nebylo v něm nepřátelství, jen zájem, a to Nirka zaráželo.

Zamyšleně si draka prohlédl. Zdál se mu mladší než Ri'Tanil, kterého na Rilonan přivedli na jaře. Byl vyhublý na kost, matné, tmavohnědé šupiny neodrážely ani jediný paprsek světla. Ztěžka oddechoval a Nirk si všiml, že má na několika místech na hřbetě, nohách i ocasu čerstvé, sotva zaschlé rány.

„Neznám tě. Kdo jsi? Co chceš?"

Téměř nadskočil, když se hlas náhle ozval. Ještěr mírně zvedl hlavu a natáhl čumák směrem k němu, až mladík raději o pár kroků ustoupil.

„Nechci ti ublížit," vyhrkl rychle. Tvor zafuněl - Nirk by přísahal, že to byl smích.

„Ani já tobě. Rozumíš mi."

„No... Ano," přitakal. Pak ho něco napadlo:

„Nepřekvapuje tě to."

Drak mírně naklonil hlavu a znovu upřel na Nirka zkoumavý pohled.

„Ne," přisvědčil. "Jsou takoví. Ale ty sem nepatříš. Odkud jsi? Co chceš?"

Zarazil se. Co vlastně chtěl? Proč sešel sem dolů? Jistě, čistě bezmyšlenkovitě bylo jeho přání jasné. Ale v tuhle chvíli se mu nezdálo uskutečnitelné. Toho ještěra sem poslali umřít, tím si byl jist.

„Zachránit tě," řekl přesto nakonec. „Pokud... Pokud to bude v mých silách."

Drak ani nemrkl, stále ho sledoval se stejnou ostražitou zvědavostí jako prve.

„To lidé nedělají," namítl. Neznělo to ale, jako by se chtěl hádat. Spíš jako otázka. Nirk mu nerozuměl. Měl se nacházet na prahu smrti, smrti způsobené lidmi a jejich krutostí. A přesto se na něj nedíval jako na nepřítele, čekal s otevřenou myslí na jeho další slova a byl připravený je přijmout.

„Já... My ano," opravil se. „Venku je mnohem víc lidí, než kolik znáš z... toho místa, kde jsi vyrostl. Většina z nich není zlá, jenom lhostejná. Ale my to chceme změnit. Pomoct vám."

„Spousta z nás má sílu vzdorovat," odvětil ještěr a lehkým pohybem hlavy obsáhl údolí. „Pro mě je čest být tu mezi nimi."

„Ty chceš umřít?"

„Nebudu nikomu sloužit." Při posledních slovech se z hloubi dračí hrudi ozvalo hluboké zavrčení a Nirk jen stěží potlačil nutkání ustoupit o další krok. Nemínil si ještěra znepřátelit, ale měl dojem, že k tomu má dobře nakročeno.

„To je to, o čem mluvím," vypravil ze sebe. „Draci si zaslouží svobodu. Křídla. Hory. Volnost. Oblohu. Já... vím, že o tom všem víš. Už jsem to viděl."

Ještěr na něj pohlédl s obnoveným zájmem.

„Viděl jsi naše vzpomínky?"

Nirk zvolna přikývl.

„A udělám všechno, aby se znovu změnily ve skutečnost," pronesl tiše. „Ale na to potřebujeme vaši pomoc. Jenže nevím..."

„Slova mají malou moc," odfrkl drak náhle. „Nerozumím ti. Pokud umíš porozumět naší mysli, ukaž mi to."

Velká dračí hlava klesla na zem, ale oči Nirka nepřestaly sledovat. Zaváhal. Ano, komunikoval už s ještěry tímhle způsobem. Jak s Ri'Tanilem tak s tím druhým, v Lianortu. A právě ten zážitek ho odrazoval a děsil.

Jenže na druhé straně si sám dobře uvědomoval, jak nedokonalé sdělení pomocí slov předává. Bylo toho málo, zoufale málo ve srovnání s tím, co potřeboval říct. Překvapila ho už samotná skutečnost, že s ním drak mluví, ale měl pravdu. Potřebovali lepší komunikační prostředek, hlubší pochopení.

Pokročil směrem k němu a srdce se mu proti jeho vůli znovu rozbušilo rychleji. Přeci jen, tvor před ním měl všechny důvody lidi nenávidět.

Pak překonal strach, poklekl vedle ležícího ještěra a zlehka položil dlaň na jeho krk, kousek za ostny za hlavou. Cítil, jak se svaly pod jeho prsty napjaly, vnímal jeho tep, těžký dech, zvědavost i zájem.

Drak už neměl co ztratit. Mohl mu dát šanci.

Ale to bylo vše. Měl dojem, že někde za pečlivě sestavenou hradbou je toho víc, co by mohl poznávat, další pocity, další vjemy, ale ještěr si zbytek svého soukromí pečlivě hlídal, nepustil ho dál. Snad to bylo proto, že tentokrát oba propojili své mysli vědomě, Nirk ale vnímal, že se toto spojení od těch předchozích liší. Z drakovy strany bylo kontrolované, opatrné.

Odsunul podobné myšlenky do pozadí a soustředil se na sdělení toho podstatného. Podobně jako v případě lianortského ještěra se zaměřil na Rilonan, na jeho záměry, na svou vlastní upřímnost. Přiznával své pochyby, svou vlastní cestu, důvod, proč došel až sem, a drak to vše přijímal, nasával informace jako žíznivý poutník, který náhle došel k prameni.

Proti Lianortu se všechno zdálo jednoduché. Drak neměl desítky let zkušeností. Jistě, nesetkal se s ničím jiným než krutostí, ale bylo tu několik podstatných rozdílů. Neznal okolní svět a stále věřil, že v něm může být něco jiného, než s čím se setkal v chovu. Byl mladý, otevřený a hlavně nezlomený. Vzdoroval, nikdy nepodlehl.

A teď Nirk cítil, jak jeho vědomí radostně reaguje na vše, co se dozvěděl. Byl odhodlaný vzdorovat libovolným způsobem, klidně zemřít, jen aby se nestal bezmyšlenkovitým otrokem bez vlastní vůle. Ale pokud existovala jiná cesta, byl ochotný po ní jít.

Jeho nadšení bylo nakažlivé, Nirk si uvědomoval, jak se mu přes všechnu hrůzu okolí na tvář vkrádá úsměv. Jenže přes to všechno tu bylo něco, na co zapomínal. Ta myšlenka ho zasáhla jako vědro studené vody a vnímal, že i ještěr jeho nejistotu zaznamenal.

„Z nějakého důvodu tě nechali tady," zašeptal a cítil, jak se mu vnitřnostmi šíří chlad. „Nejsi v pořádku, že ne? Ta cesta... Je pro tebe příliš dlouhá."

Měl chuť brečet, do něčeho praštit. Jak mohl zapomenout? Jak mohl být tak hloupý? Sem ještěři chodili umírat. Kdyby měli sílu utéct, nikdy by je sem nemohli jen tak pohodit. Proklínal sám sebe, že si dovolil to pominout, strhnout se nadšením mladého tvora, vedle kterého klečel.

Bylo to zbytečné.

„Poslali mě sem zemřít," promluvil drak pomalu, jako by pečlivě volil slova, „a já měl vůli to udělat. Teď mám vůli žít, ale v něčem máš pravdu. Potřebuju tvoji pomoc."

„Jak?" hlesl Nirk. Zatím neviděl zranění, které ještěra poslalo sem, ale nepochyboval o něm. Přes veškeré nadšení jeho mysli tu tvor ležel vyčerpaný, hýbal se jen zvolna a opatrně a jeho dech byl příliš přerývaný na to, aby byl v pořádku.

„Obrň se," vyzval ho drak.

Hradba padla. Nirk rukou málem ucukl, když na něj dopadla skutečnost. Ještěrova vůle byla obdivuhodná. Míra bolesti, kterou tiše snášel během jejich rozhovoru, mladíka téměř porazila. Zprvu ani nedokázal určit, odkud vychází, ovládla ho slabost a vyčerpání, které neustále útočilo na dračí vědomí.

To zranění přišlo nedávno, ten den ráno. Ale paradoxně cítil z jeho vědomí radost, hrdost a pýchu, když ho naložili na vůz a odváželi sem. Mezi pootevřenými víčky sledoval ostatní vítěze nad lidskou krutostí.

Oni nebyli oběti. To ti, kdo chov opouštěli na vlastních nohách, ti, kdo se nechávali zapřáhnout do těžkých povozů a vyhnat na cesty, to ti prohráli. Smrt byla důkazem vzdoru.

Nirk ustoupil a pevně si přitiskl prsty na oči, jako by se tím mohl zbavit pozůstatků oněch myšlenek. Drak ho dál sledoval tiše, s naprostým klidem.

Tak to je, jako by říkal svým mlčením. Tak to vždycky bylo.

„Změníme to," slíbil Nirk. „Změníme. Můžu..."

Ještěr jeho žádost zjevně pochopil, protože se beze slova převalil na pravý bok. Mladík oběhl ležící tělo a drak opatrně posunul levou přední nohu.

Byla celá potřísněná krví, představovala ale zřejmě to jediné, co krvácení aspoň trochu mírnilo. Nirkovi znovu pokleslo srdce, když si uvědomil množství krve na trávě pod nimi i v okolí rány, z níž se teď volně hrnula další. Nedokázal určit její rozsah ani hloubku, ale z hodin dračí anatomie věděl dost, aby pochopil, že stojí před obrovským problémem. Škrábance na ostatních částech těla byly spíš nepříjemné než nebezpečné. Tohle však bylo něco jiného.

Pevně sevřel rty. Ještěr věřil, že to může překonat. A pokud tomu věřil on, Nirk to musel aspoň zkusit.

„Zkus to znovu stlačit," požádal ho, i když hlas mu skrz náhle vyschlé hrdlo procházel podivně zkreslený. „Udělám, co půjde."

***

Lehkou přikrývku i rilonanský plášť obětoval bez váhání.

Než svou práci dokončil, byl celý potřísněný horkou dračí krví, vyčerpaný a otupělý, ale zdálo se, že svůj úkol splnil. Velkou ránu ovázal, jak nejlépe dokázal, a několik vrstev látky se zdálo bezpečně držet na místě.

Drak mu pomáhal, jako mohl. Teď Nirk sledoval, jak se opatrně staví na nohy, a ustaraně se mračil. Nebylo to dobré. Tvor kulhal, když se pokusil přenést váhu na levou přední, a měl viditelně problémy. Ale dovedl se pohybovat.

„Neboj se. My nejsme slabí," ozvalo se jako reakce na myšlenky. „Dokážu to."

Nirk kývl. Ani v nejmenším nehodlal zpochybňovat drakovu vůli. Přesto se neubránil dalším pochybnostem, když se ještěr se zafuněním znovu uložil na zem vedle něj. Lehce se dotkl pařátu, který se ocitl jen kousek od něj.

Napadlo ho, jak rychle se přestal v drakově přítomnosti ostýchat. Už se ho nebál. Strachoval se o něj a obdivoval jeho sílu, ale obava z ještěrových zubů a drápů byla ta tam.

Nad hlavami jim teď svítily hvězdy, na několika místech překryté potrhanými mraky, a osvětlovaly neutěšený obrázek dračího hřbitova kolem nich. Nirk se zachvěl.

„Měli bychom odsud pryč," vyjádřil svůj názor opatrně. Věděl, že je drak oslabený, ale nemohli tu čekat na ráno. Nejen kvůli mrazivé atmosféře toho místa, ale zejména kvůli lidem z chovu, kteří se tu určitě dřív či později objeví. Nemohli riskovat, že přijdou a dokončí práci, kterou se původně rozhodli nechat na přírodě.

„Vím," odtušil ještěr. „Dej mi chvilku."

Nirk kývl, zvedl se ze země, na níž seděl, a zamířil ke svým věcem, které předtím nechal stranou. Trochu lítostivě posbíral odřezky látek a uklidil je do vaku. Pochopitelně nelitoval, že drakovi pomohl, ale tušil, že mu přikrývka i plášť budou přes poměrně teplé počasí chybět.

Dýku, kterou předtím používal, si znovu připnul k opasku, potom vytáhl čutoru a napil se. Zbývalo mu už jen posledních pár kapek. Nutně potřebovali nějaký horský pramen nebo bystřinu, a to ne jen kvůli pití. Tušil, že vypadá, jako by právě někoho dost krutým způsobem zavraždil, a drak na tom nebyl o nic lépe.

Zamyšleně se pokusil odrolit zasychající krev aspoň z dlaní a s křivým úšklebkem si všiml, že se skvrny zachytily i na zbytcích vlhkosti na čutoře, kterou vzal do ruky.

Každopádně museli vyrazit a on si nebyl docela jistý, kterým směrem. Vrátit se k řece nepřipadalo v úvahu, táhnout se se zraněným ještěrem po hlavní silnici byla hloupost. Mohli ustoupit do hor, zkusit najít nějaký úkryt... Ale instinkt mu říkal, že zůstávat v blízkosti chovu je přílišné riziko. A i kdyby se úspěšně ukryli, co potom? Modlit se a doufat, že se rána zhojí sama?

Ale k Rilonanu to bylo příliš daleko, ne snad? Měli na výběr?

Zabraný do myšlenek téměř přeslechl první zavrčení, které se za ním ozvalo. Tepve když se za ním pohnulo cosi velkého a ticho prořízlo ostré zakňučení, přerušené křupnutím kosti, bleskově se otočil. Tentokrát tasil dýku, zahlédl už ale jen draka, sklánějícího se nad nehybným chlupatým tělem.

Roztřásly se mu nohy, když si uvědomil, že to zvíře mu právě málem skočilo za krk, ale přistoupil blíž, aby si ho prohlédl.

Byla to psovitá šelma, o něco menší než vlk, s tmavou srstí, dlouhým čumákem a řadou nepříjemně ostrých zubů. Nirk nevěděl, jak se taková zvířata nazývají. Koneckonců, ještě nedávno se jeho znalosti přežití v divočině omezovaly na Hornovo „nelez do lesa po setmění, hemží se to tam medvědama, co žerou malý kluky". Nedokázal tedy s jistotou říct ani to, že se o vlka nejedná.

„Díky," hlesl směrem k ještěrovi. „Co..?"

„Jsou zvyklí sem chodit pro snadnou kořist," odpověděl drak pochmurně na jeho nevyslovenou otázku a zvedl hlavu od nehybného těla. „Máš pravdu. Měli bychom odejít."