Ležel na zemi a třásl se.

Téměř už si to ani neuvědomoval. Všechny svaly v těle měl napjaté, ale nevnímal to. Tiskl se do pichlavé trávy na hřebeni kopce, s vnitřnostmi staženými úzkostí, srdcem divoce bušícím a myslí zastřenou tak, že i nejjednodušší úkony vyžadovaly maximální soustředění.

Jeho pohled směřoval dolů do údolí, které se po dnech putování pustými horami zdálo až nepatřičně plné. Dělalo se mu zle při pohledu na několik kamenných budov, obehnaných hradbou, a nespočet udusaných ploch, bytelných ohrad a hrubě stlučených stodol, mezi nimiž se pohybovali zdejší obyvatelé.

Lidé a draci byli všude. Obrovští, zranění a na smrt vyčerpaní tvorové se táhli po volných prostranstvích, silnější a odhodlanější vzdorovali a bránili se. Každého doprovázela skupina lidí, dohlížející na bezpečnost a plynulost fungování celého chovu. Byl to neutěšený obrázek už sám o sobě, i bez táhlého zvuku, jenž se teď do Nirkova vědomí zařezával ostře jako nůž.

Nic z toho, co kdy slyšel nebo o čem kdy četl, ho na realitu nepřipravilo. Zíral dolů zcela bezmocný, neschopný uvěřit tomu, co vidí. Nedokázal to pochopit, obsáhnout celou hrůzu scény, na niž se díval, přestože ho děs plnil a ochromoval nejhorším možným způsobem.

Každá rána, která tam dole padla, jako by trhala jeho vlastní kůži, pronikala jeho vlastními svaly, lámala jeho vlastní kosti. V první chvíli téměř zapomněl dýchat, když pohlédl před hranu kopce.

Když si teď vzpomněl na Rilonan, pohltila ho beznaděj.

Doufal, že když uvidí to, proti čemu stojí, vrátí se mu odhodlání, vůle bojovat. Ale zatím měl chuť spíš utéct před vší tou hrůzou, schoulit se někde v koutě, brečet, dokud všechny slzy nedojdou. Schovat se... Jenže nebylo kam.

Nyní už ho dračí volání nelákalo blíž. Slyšel ho a vnímal jeho moc, ale přetlak všech dojmů, které se na něj valily, už mu nedával možnost pohybu. Byl napůl omráčený, omámený atmosférou bolesti a smrti, která se nad údolím vznášela.

Nechápal, jak tady může kdokoliv žít, jak se kdokoliv může na něčem takovém podílet. Ať to způsobovalo cokoliv, on sám tu nedokázal ani pořádně myslet. Představa, že by tu měl dobrovolně strávit celý život, snad tu dokonce vychovávat dítě, byla absurdní. Zešílel by po pár hodinách, možná dnech, tím si byl jistý.

A přesto se takoví lidé našli.

Vzpomněl si na Rahira a cítil, jak se mu hrdlo nepříjemně stahuje. Zamračený mladík právě tady strávil většinu života, přestože hlasy draků slyšel a rozuměl jim. Měl pravdu, když Nirka osočoval z nepochopení. Tohle nemohl pochopit nikdo. Pokud skutečně prožil tolik let mezi vší tou hrůzou, nijak nechráněný před bolestí, která se na něj valila ze všech stran, byl patrně zázrak, že ještě žil.

Kolikrát musel být přítomný smrti dopravního ještěra? Kolika utrpení byl svědkem? Od útlého dětství podléhal otrávenému vlivu zdejšího prostředí, muselo se hluboce vepsat do vývoje celé jeho osobnosti. Teprve teď a tady si uvědomil, jak nesmírná propast ho od Rahira dělí.

A ucítil k němu obdiv. Jako dítě takového místa měl mladík všechny předpoklady pro to podlehnout, následovat svého otce a sklouznout ke krutosti a bezcitnosti, která chovy provázela. Pochopitelný by snad byl i útěk, ztráta rozumu, cokoliv.

Ale on se místo toho rozhodl bojovat, přestože věděl, jak marný ten boj vypadá. Přidal se k Rilonanu jako jedinému místu, které mu mohlo dát aspoň minimální naději. Nirk nevěděl, jak přesně rilonanští Rahira našli, ale byl jim užitečný. Potřebovali ho. A on s nimi zůstal.

Mohl nakonec skutečně uvěřit, že mají naději? Tváří v tvář skutečnosti se to zdálo nesmyslné. Rahir mu už teď nepřipadal jako pesimista, spíš realista, když naděje Rilonanu shazoval a chladil jejich nadšené plány.

Přesto si Nirk dobře vybavoval jejich rozhovor v den, kdy hrad opouštěl.

Rahir chtěl, aby přišel sem. Chtěl, aby viděl, proti čemu stojí. A zřejmě si nemyslel, že by ta skutečnost měla druhého mladíka odradit, spíš naopak. Viděl v tom poslední naději, jak ho přimět dát Rilonanu šanci.

Musel se zbláznit, ne snad? Při pohledu tam dolů neviděl nic, co by ho neutvrzovalo v marnosti rilonanského snažení. Jeden malý, napůl zapomenutý šlechtic zpod hor, podporovaný nesourodou skupinou lidí... Na kom celý jeho plán stál? Na dítěti, vyděděné narimarské šlechtičně, napůl chromé dívce, nejmladším členovi hradní stráže, klukovi z tohohle místa hrůzy a taky na něm, pomocníkovi z hostince ze zapadlého města na jihu.

Pamatoval si, že nějak podobně Rahir jejich skupinu zhodnotil, když se setkali poprvé. Tehdy ho pohrdání v jeho hlase rozčilovalo, ale teď se mu náhle nezdálo tak nemístné.

Proti síle, kterou viděl tam dole, proti té krutosti a bezcitnosti nebyli nic. Co mohli asi tak dělat?

Všechno, co je v našich silách, prolétlo mu hlavou. Téměř by se při té myšlence rozesmál. Na dosah nepříteli nebylo v jeho silách vůbec nic, jen ležet a paralyzovaně sledovat dění pod sebou.

Ale rozhodl se už dávno předtím. Možná měl Rahir pravdu a Rilonan byl bez šance, měl ovšem pravdu ještě v něčem. Nirk nemohl odejít.

I kdyby ten boj byl beznadějný, i kdyby nakonec měli všichni zemřít, nemohli nečinně sedět. Po všechna ta staletí lidé utrpení ještěrů přehlíželi, lhostejně využívali jejich služeb, aniž by je třeba jen napadlo, co vše za jejich bezmyšlenkovitými činy stojí. Nepřemýšleli nad tím, nebo jim to bylo jen jedno, že někde v horách prochází mláďata těch majestátních tvorů tvrdým výcvikem, že trpí a umírají v krutých bolestech, jen aby oni získali své.

Rilonan možná nemohl zvítězit. Ale pokud by jejich činy donutily aspoň pár lidí přemýšlet, postavit se proti chovům, pokusit se něco změnit, i to by stálo za to. Po staletích nicnedělání by byla každá sebemenší změna obrovským krokem kupředu.

Zatnul zuby a pevně sevřel mezi prsty houževnatá stébla trávy, když se nad údolí zvedl bolestný křik. Tentokrát se jednalo o slyšitelný zvuk, odrážející se od nezalesněných kopců a plašící z bezpečných úkrytů nespočet divokých ptáků. Nirkovi se až zatmělo před očima. Jeden z ještěrů dole pod ním se zazmítal a nehybně dopadl na zem. Když křik utichl, zdálo se, jako by celý svět ohluchnul. Volání mužů dole působilo vzdáleně, jako by procházelo přes několik vrstev látky.

„Přísahám," zašeptal Nirk do ohlušujícího ticha, sám napůl zděšený skutečností, že mu slova přešla přes rty. Jako by ho jen to, že je vypustil, mohlo prozradit lidem v chovu pod ním. Přesto pokračoval:

„Přísahám, že se vrátím."

Nemohl už tu déle vydržet. Rahir měl pravdu. Viděl. Snad i něco pochopil. Ale kdyby tu zůstal ještě o vteřinu déle, cítil, že by to nezvládl.

Odplazil se kousek za hřeben, který částečně odstínil dojmy, útočící na jeho mysl. Ztěžka oddechoval a několik minut jen ležel v trávě. Plné vědomí, zrak a sluch, to všechno se mu navracelo jen pomalu. V končetinách mu mravenčilo.

Zvedl ruku, aby si protřel oči, a překvapilo ho, když na tvářích ucítil vlhkost. Ani si slzy neuvědomil.

Pomaličku se zvedl na roztřesené nohy. Při pohledu na oblohu si uvědomil, jak den pokročil. Vyšplhal se nahoru na hřeben před polednem, ale teď už slunce dávno klesalo k západu. Stíny se prodlužovaly a dopadaly do hlubokých údolí.

Nevěděl, kam jde, když vykročil kupředu. Potácel se po svahu a bránil se volání draků pod sebou, ale jasný cíl neměl. Jeho vědomí se teď upínalo k Rilonanu, nedokázal však určit směr ani vymyslet trasu, nevybavoval si mapy ani vzdálenosti.

Zjistil, že se louka před ním náhle zdvihá a potom prudce klesá do dalšího pustého údolí, ale bylo mu to jedno. Vystoupal na nový hřeben a bez zájmu shlédl dolů, na zelenou pláň, kterou se chystal překročit.

V tu chvíli ale něco přeci jen přitáhlo jeho roztěkanou pozornost. Krajina nebyla zdaleka tak prázdná, jak se tvářila. V odpoledních paprscích zahlédl malé pahrbky, těžko identifikovatelné objekty, rozeseté po louce, které vrhaly podivné pokroucené stíny.

Zprvu nechápal, na co se dívá. Byly jich desítky, tmavých a nezřetelných, naprosto nepochopitelně roztroušených v opuštěné krajině. Napínal zrak ve snaze odhalit jejich tajemství, ale nebylo to snadné.

A pak náhle, zcela nečekaně, se mu nejasné obrysy před očima změnily ve zřetelný obraz a on ucítil na jazyku pachuť žluči. Kdysi viděl na alomském tržišti kejklíře, kteří v jednom ze svých vozů ukazovali něco podobného. Optický klam, na nějž se dalo hledět dvěma způsoby, a jak člověk jednou objevil ten druhý, bylo těžké uniknout zpět k prvnímu.

Marně přemáhal nevolnost. Pevně zavřel oči, ale ani to nepomáhalo. Obraz jako kdyby se mu během té jediné vteřiny pochopení nesmazatelně vypálil na vnitřní stranu očních víček.

To, na co se díval, nebyly pahorky. Byla to těla.

Desítky těl ještěrů, zhroucené kostry i teprve nedávno zemřelí, některá skrytá pod hrubými mohylami z hlíny a kamení, ale mnohá jen tak pohozená, jako věci, které už zkrátka nebyly k potřebě.

Pozvracel se. Celý den se tomu bránil, ale teď už nedokázal míře hrůzy a znechucení odolávat. Třes, příliš blízké volání o pomoc, pohled na pláň před ním... Bylo toho moc.

Náhle ale jako by cosi proniklo skrz závoj děsu, který ho pomalu obaloval.

Zprvu tomu pocitu nevěřil. Zvolna otevřel oči, ale pohled před ním se nijak nezměnil. Napadlo ho, že možná už sám překročil hranici šílenství. Stále vnímal všechno, co se kolem něj dělo, vše co viděl i slyšel. Cítil kyselý zápach zvratků, nad nimiž se ještě před chvílí bezmocně nakláněl.

Ale nezajímalo ho to. Jeho pohled neomylně směřoval do širokého údolí, k jednomu jedinému zhroucenému tělu.

Zdálo se mu to, nebo zahlédl pohyb? Vycítil ho? Nebo to byl jen příznak ztráty rozumu?

V rozpacích přešlápl. Musel se dostat pryč. Nevěděl, proč tady ještě stojí a plýtvá časem, proč se neotočí a nezmizí. Ale nějaký instinkt, přestože o spolehlivosti svého úsudku už začínal pochybovat, ho od toho zrazoval.

Potlačil ten dojem a obrátil se k odchodu, cosi ho však přimělo naposledy se otočit. Shlédl dolů, aby věnoval poslední rozloučení tichému, neutěšenému pohřebišti - a jeho zrak se neomylně setkal s jasným, jiskrným okem draka.