Velká část obchodu mezi Monitanem a Zarataiou se uskutečňovala po řece, což byl jeden z důvodů, proč hlavní silnice nebyla na tomto úseku zdaleka tak vytížená jako obyčejně. Pěší poutníci se tu takřka nevyskytovali a povozy a jezdci tudy projížděli se stejnou pochmurnou zarputilostí, kterou Nirk předešlého dne viděl u posádky Kachny.

Věděl, že sám o sobě přitahuje pozornost. Ti, kdo ho rychle míjeli, si museli uvědomovat, že se ze stínu pahorků nemůže dostat před setměním. Bude muset přenocovat tady, na dosah Timeiských hor, a to se podle obecně panujícího přesvědčení prakticky rovnalo rozsudku smrti.

V duchu se ušklíbl, i když i jemu z té myšlenky naskakovala husí kůže. Kdyby tušili, co má skutečně v plánu, nejspíš by ho rovnou prohlásili za pomatence.

Jak dopoledne postupovalo, lidí na cestě ubývalo. Úsek pod horami bylo potřeba překonat během jediného dne a ti, kdo to ráno vyráželi od Zaratuisy, už byli daleko před ním, zatímco z protějšího směru zatím projelo jen několik rychlých jezdců.

Tohle byl ideální čas pro to nenápadně zmizet, a on si to jasně uvědomoval. Jenže dost dobře nebylo kam. Na této straně řeky tvořila krajinu rovinatá step, neobydlená a jednotvárná, do které líný vodní tok vyryl hlubokou brázdu. Okolí bylo přehledné a břehy na většině míst příliš strmé, než aby se dalo sejít k vodě.

Přesto se zdálo, že právě tady Nirkovi bude přát štěstí. V jednom místě přetínala silnici zvířecí stezka, jako další důkaz řídkého provozu, a křivolace sestupovala k malé zátočině, kterou zvířata zřejmě používala jako napajedlo.

Rychle se rozhlédl, ale v dosahu nebyl nikdo, koho by jeho podezřelé chování mohlo překvapit. Kus za silnicí zahlédl zajíce s nastraženýma ušima a kdesi nad sebou uslyšel křik dravce, ale zdálo se, že ti dva jsou jedinými živými tvory na míle daleko.

Opatrně tedy sešel ze silnice a seběhl po stezce k řece. Úzkostlivě se podíval po proudu, ale žádné lodě nebyly v dohledu. Oddechl si.

Věděl, že nejméně nápadné by nejspíš bylo pokračovat v cestě až do pozdního odpoledne, ale to by znamenalo značnou zacházku a on si už trasu netoužil prodlužovat ani o míli. Raději se rozhodl počkat tady, ukrytý před nevítanými zraky jen pár hodin chůze od místa, kde opustil Kachnu.

Na okraji zátočiny rostlo několik keříků a podsaditá stará vrba, která se s trochou snahy dala využít jako útočiště i pozorovatelna. Když vyšplhal po šikmém kmeni mezi větve, získal mezi zelenými proutky bezpečný úkryt, odkud mohl sledovat dění na řece i na silnici.

Usadil se tam a začal ukusovat proužek sušeného masa, který si přidělil jako oběd. Trochu posmutněle si vzpomněl na teplé a syté jídlo na lodi. Plný žaludek byl kouskem luxusu, na který by si rád znovu zvykl, ale dobře věděl, že svými zásobami musí šetřit.

Rozmrzele potřásl hlavou. Tam, kam mířil, nebude nabrání nových možné, a neměl nejmenší tušení, kolik času mu cesta zabere.

***

S pochybami hleděl na temnou hladinu a váhal.

Za posledních několik hodin se nestalo nic významného. Jeho úkryt minuly tři obchodní bárky a nahoře na cestě projel ještě nespočet poutníků směrem k Zaratuise, ale jejich proud s večerem rychle slábl, až zmizel docela. Teď už bylo okolo jen ticho.

Snad se příliš soustředil na momentální úkol, snad za to mohl směr větru nebo něco docela jiného, každopádně se však mlčení zdálo úplné, nenarušené pověstnými hlasy ztracených duší, před nimiž ho Jack tak úzkostlivě varoval.

Zatímco se stmívalo, sesbíral na břehu několik větších vyplavených větví a svázal je pomocí košile do podoby jakéhosi improvizovaného voru. Na převoz člověka byl příliš malý, ale o to nešlo. Naskládal na něj své věci, vak, většinu oblečení i boty, a pečlivě je zajistil lanem, které na Rilonanu sebral ze svých sedlových brašen. Volný konec si pevně omotal kolem pasu. Tak měl jistotu, že o vybavení nepřijde, zároveň však získal v rámci možností volnost pohybu.

Přesto se mu vstoupit do proudu nechtělo.

Nirk uměl plavat. Doma v Alomě chodíval jako malý s místními dětmi k rybníku, sledoval starší a učil se, stejně jako to dělali ostatní. Jenže tam byla voda mělká a známá, a v dosahu bylo vždy několik zkušenějších kamarádů, připravených s pobaveným smíchem vytáhnout topícího se nešťastníka.

Hladina řeky před ním byla neznámá, zakalená a neprůhledná. Byl tu docela sám, jen s temnými obrysy Timeiských hor na opačném břehu.

Zachvěl se. Přicházející noc nebyla chladná, přestože stál na břehu jen v krátkých spodních kalhotách, ale vidina neznámé vody ho děsila.

Znovu si v hlavě prošel veškeré argumenty. Nemohl do Zaratuisy. Ve městě se neorientoval, neznal ho. Byl cizinec a přestože řeč poloostrova byla jednotná, odlišná výslovnost by ho prozradila. Riskoval by další sítě lží. A navíc, jednalo se o hlavní město, sídlo krále, a jen z té myšlenky na něj padala úzkost. Jediný Zarataiec, kterého znal, byl Rahir, a pokud měl soudit z jeho pohledu na věc, nebyl tento národ ani jeho vládce z nejlaskavějších.

A jelikož mimo město žádný dosažitelný most ani přívoz nebyl, neexistovala možnost, jak se přes řeku dostat suchou nohou.

Ibaia tu byla klidná, proud pomalý a líný a jemu vlastně nezáleželo na tom, jestli ho zanese o pár kroků dál. Podstatné bylo ocitnout se na druhé straně. Jenže vzdálenost mezi oběma břehy nebyla úplně malá, řeka rozhodně byla širší než rybník za městečkem, kde se učil plavat.

Zhluboka se nadechl. Nemohl tu strávit celou noc.

Přinutil se udělat první opatrný krok do neznámé vody, potom další. Opatrně sunul bosé nohy po nerovném kamenitém dně. Jedno chodidlo se mu zapletlo do něčeho slizkého, ale zakázal si na to myslet. Nevěděl, co to je, a ani to vědět nechtěl.

Voda mu sahala po kolena, pak po pás. Tady v zátočině u břehu byla ještě vyhřátá slunečními paprsky, jak ale postupoval dál, začínal se mu okolo kotníků ovíjet nepříjemný chlad, který pomalu stoupal výš a výš. Nejprve ho cítil ostře a nepříjemně, pak si tělo na zimu zvyklo a otupělo.

Otočil se a zatáhl za lano přivázané k malému voru, dosud napůl vytaženému na břeh. Jeho věci poslušně sklouzly na hladinu, opsaly oblouk, umožněný délkou provazu, a zůstaly plavat o několik kroků dál po proudu. Cítil jen lehký tah, jak se lano napjalo.

Se zadostiučiněním se usmál, přestože většinu jeho mysli pořád plnila nervozita a strach. Tenhle nápad zřetelně fungoval.

Znovu pokročil dopředu. Dno bylo podezřele rovné. Skoro už ho napadlo, že snad za celou cestu nebude muset své chabé plavecké schopnosti využít, ale až moc dobře si uvědomoval hloubku ponoru těžkých obchodních bárek. Nějaká voda tu být musela, jinak by tudy v životě nepropluly.

Přes veškerou ostražitost však osudový okamžik téměř přehlédl. Noha, na kterou právě se vší opatrností přenášel váhu, se mu smekla po čemsi nepříjemně kluzkém a ve snaze znovu nabrat rovnováhu prudce došlápl na velký kámen vedle. Nestačil ale zkontrolovat jeho stabilitu, jeho opora se zhoupla, chodidlo se znovu smeklo a on matně ucítil, jak se jeho chladem otupělá holeň odírá o ostrou hranu.

Stačil ještě vykřiknout překvapením, než se mu hlava dostala pod vodu. Marně se pokoušel znovu najít oporu a jen pomalu mu docházelo, že už tu žádná není. Prudce vykopl a hlavou mu prolétla celá série kleteb, za které by ho Horn patrně na celé odpoledne poslal čistit latríny, když znovu narazil holení na ten zlořečený kámen, svůj účel však pohyb splnil. Konečně se dostal nad hladinu a divoce zalapal po dechu.

Pokusil se dostat pod kontrolu chaotické pohyby končetin, ale vjemů bylo pro danou chvíli příliš mnoho. Tiše zaskučel. Chlad možná otupoval vnímání, ale naražená kost přesto bolela. Matně si uvědomoval, že jen kousek za ním by měla být více či méně pevná zem, ale představa narážení do dalších kamenů ho nelákala a instinkt ho hnal spíš na volnou vodu než zpátky k nečekaným překážkám.

Zdálo se mu jako celá věčnost, než se mu podařilo zkoordinovat pohyby a změnit předsmrtné cuky tonoucího v jakýs takýs pravidelný rytmus. Pořád připomínal spíš topící se štěně, ale momentálně mu to bylo ukradené.

Ohlédl se a zjistil, že se od vrby na břehu vzdálil o značný kus. Byla teď zhruba o padesát kroků dál, černý obrys proti tmavomodrému nebi, na němž se začínaly objevovat první hvězdy. Na druhé straně, kus po proudu, se nevzrušeně kolébal malý vor s jeho věcmi.

Opatrně vypletl paži, která se mu během zběsilého boje zamotala do dlouhého lana, a obrys na hladině se posunul o něco dál.

Během dne zvažoval i možnost, že vor sváže dohromady provazem a jako vodící lano použije jen kratší kus. Teď byl rád, že to nakonec neudělal. Lovit při tom všem ještě uplavané vybavení nebo si nechat svázané kusy dřeva narážet do hlavy během pokusů popadnout dech, to nepůsobilo jako valné vylepšení.

Zvolna zamířil k opačnému břehu. Chlad ho pořád nepříjemně otupoval a podivně se mísil se slabou vrstvou teplé vody těsně pod hladinou, která se během dne stačila vyhřát slunečními paprsky, ale zvykal si. Soustředil se na pravidelný rytmus, snažil se ignorovat únavu a protesty svalů proti nezvyklému pohybu i občasné chvilky paniky, když se místo vzduchu neopatrně nadechl kalné vody. Vůči proudu, který ho zanášel směrem k Zaratuise, zůstával lhostejný. Nezáleželo mu na tom.

V otupělé pravidelnosti skoro nezaznamenal, kdy se dno pod ním znovu zvedlo. Teprve když kolenem zavadil o něco neobvykle tvrdého, došlo mu, že se může postavit na nohy, a když zvedl pohled, uvědomil si, jak kratičká vzdálenost ho dělí od cíle. Vyčerpaně doklopýtal těch několik kroků k suché zemi, nehledě při tom na kameny, o které zakopával.

Slabé cuknutí mu připomnělo vor, stále se pohupující kus za ním v proudu. Přitáhl ho k sobě a konečně vystoupil na pevnou, suchou zem.

Nad ním se tyčily Timeiské hory, nejhoršími pověstmi opředené hory strachu, ale on necítil nic než únavu a úlevu. Dokázal to. Překonal řeku.

Stál na druhém břehu a jeho další cestě už nic nebránilo.

¡Hola!

Z týhle kapitoly mám trochu flashbacky na Firu a její "sice se v tom lese fakt děsně vyznám, ale nenapadne mě nic lepšího než vlízt do rozvodněnýho potoka a zjistit, co to udělá" XD Na druhou stranu je tu vidět ten tříletej posun od Prvočísla, sice maj moje postavy furt tendenci lízt do neznámý vody a topit se v ní, ale Nirk se nad tím aspoň zamyslel a snažil se tomu zabránit (pokud nemáte šajna, o čem tu mluvím, tak se omlouvám :D)

Šla jsem do sebe, čtvrtá kapitola po míň jak týdnu, to je celkem pokrok - i když po osmiměsícový pauze je velkej pokrok skoro cokoliv :)