Další den se probudil brzy.

Přesněji řečeno téměř vylétl z kůže, když mu kdosi náhle zatřásl ramenem a přerušil tak jeho klidný spánek. Znovu se ukázalo, že veškerá Arlenova snaha vyšla na prázdno. Místo aby vyskočil na nohy připravený se bránit, zamotal se do pláště v marné snaze utéct a skončil rozplácnutý na tvrdých prknech.

Marně mžoural po tmavé postavě nad sebou. Bylo šero, dveřmi ve štítu budovy nepronikal jediný paprsek slunečního světla, a neznámý nad ním se s nošením lampy zřejmě neobtěžoval.

„Jestli máš vážně namířeno do Liasuru, můžu tě svízt," ozval se povědomý hlas šeptem a Nirk v chabém světle zaznamenal, jak se jeho směrem natahuje ruka. Muž ho vytáhl na nohy a mladík ze sebe rozpačitě setřásl zbytky sena.

„Do Liasuru?" zopakoval pro jistotu. Tmavá postava vedle něj přikývla:

„Zítra je velkej trh. Pantáta mě posílá na nákupy, tak mě napadlo, že cestou tam stejně pojedu s prázdnou. O jedno vyžle víc nebo míň, to se snese. Buď za pět minut dole, dojdu dokončit přípravy."

Nirk němě kývl. Pokoušel se rozespalou mysl donutit zpracovat nové zprávy, ale moc to nešlo. Příliš velká část jeho vědomí se stále vzpamatovávala z leknutí.

Přitáhl si pevněji k tělu plášť, který používal místo přikrývky, a vydal se hledat svůj vak a boty. Šero před svítáním mělo i jiné nevýhody kromě mizerné viditelnosti. Nejen že si zakopával o vlastní nohy, ale po opuštění vyhřátého hnízda v seně ho teď roztřásal všudypřítomný chlad.

Zasykl a tlumeně zaklel, když si ukopl palec o vyčnívající prkno, a na okamžik zastavil. Se zaťatými zuby čekal, až vlna bolesti přejde, a v duchu znovu a znovu proklínal vlastní nešikovnost. Na druhé straně, napadlo ho s bolestným šklebem, pokud byla trocha chladu a jeden ukopnutý palec jedinou daní za rychlejší cestu do Liasuru, dalo se to vydržet.

O poznání opatrněji došel k místu, kde hromádku svých věcí zanechal, a vděčně si natáhl boty. Vak s veškerým svým majetkem si hodil přes rameno, než vyrazil k žebříku.

V ranním šeru rozeznal na dvoře malý vozík se zapřaženým oslem a muže, který na něj mával z kozlíku. Přeběhl prostor, jenž je odděloval, a na další pokyn se vysoukal dozadu. Muž popohnal zvíře a vozík se s hlasitým zaskřípěním rozjel ven.

Nějakou dobu jeli mlčky, dokud se krok osla neustálil a jeho pán nepřestal úzkostlivě kontrolovat škarpu vedle prašné cesty a protestující popruhy postroje. Nirk si nestěžoval. Odložil vak vedle sebe, opřel se o bočnici, zabalil se do pláště a po pár minutách se přistihl, že přes neustálé skřípění a natřásání vozu začíná klimbat.

Když se konečně naplno probral, na východě už horizont zlatily první paprsky. Zamrkal a překvapeně se ohlédl po muži, který mu přes rameno podával mrkev.

„Dobrý ráno," pozdravil ho chlapík a sám se zakousl do druhé mrkve. Nirka otupěle napadlo, kde tu zeleninu pořád bere.

„Dobrý," zamumlal dezorienrovaně a přijal nabízenou snídani.

„Vyspal ses?"

„Hmm," odtušil neurčitě. Pak si uvědomil, že by jeho odpověď mohla být považována za nezdvořilost, a pokusil se nasadit o něco přívětivější výraz:

„Děkuju."

„Ale, to nic není. Starej by byl proti, takže jsem ti prostě musel pomoct," zazubil se na něj muž. „Je to mrzout bez špetky smyslu pro humor i pro dobrodružství."

„Aha," hlesl Nirk a urychleně si nacpal do pusy půlku mrkve, aby po něm snad někdo nechtěl rozvinutější odpověď. Byl nervózní. Nezávazná konverzace sice působila neškodně, ale on cítil, že se musí mít na pozoru. Ten člověk se k němu možná choval laskavě, ale byl zřetelně zvědavý. A jako takovému mu zvěsti o Rilonanu a Lianortu rozhodně nemohly uniknout.

„Nechceš mi povědět o těch vílách, co jsi viděl v lese?" změnil jeho společník nenadále téma. Nirk se zatvářil zkroušeně, ale v duchu se ušklíbl. O tomhle alespoň lhát nemusel.

„Za čtyři dny jsem neviděl ani jednu," přiznal. „Asi to vážně byly jen povídačky."

„A věřil jsi tomu?"

„Ne všechny legendy jsou nesmysly," zopakoval Nirk automaticky základní poučku z Rilonanu dřív, než se stačil zarazit. Odměnou mu byl mužův udivený pohled.

„Totiž," pokračoval rychle, „tohle aspoň říkal ten chlap, co mě sem poslal. Ale zřejmě neměl tak úplně pravdu."

„Zřejmě," kývl muž, tiše se zasmál a popohnal osla k rychlejšímu kroku. Mladík zadoufal, že tím je jejich debata u konce, ale očividně si dělal předčasné naděje.

„Takže Liasur? Co hodláš zkoumat teď? Liaskej močál? Hory strachu?"

Nirkovi téměř zaskočil poslední kousek mrkve, když jeho slova zaslechl. Rozkašlal se možná až příliš nápadně. Muž ho ale sledoval zcela bezelstně, jako by vůbec netušil, jak blízko skutečnosti se dostal.

„Spíš jsem uvažoval, že s tím seknu," vyhrkl, sotva dokázal popadnout dech. „Najdu si práci ve městě nebo tak."

„Hmm. Skutečnejch dobrodruhů v tomhle světě ubývá," zamručel muž a potřásl hlavou. Nirk pokrčil rameny:

„Ani se nedivím. Zkoušel jste to někdy?"

„Chraňte bohové, to ne. Nebejt toho, že čas od času donesu nějakou zvěřinu, zatrhl by mi pantáta i lovecký výpravy, natož pak takovýhle blázniviny. Ba ne, kolem statku je pořád dost práce," potřásl jeho společník hlavou a znovu obrátil svou pozornost k cestě před sebou. „Velkej trh a dvě tři výpravy do měsíce, to je všechno, co si chlap jako já může dovolit."

K Nirkově úlevě se zřejmě ponořil do vlastních myšlenek a nemínil v řeči pokračovat. Mladík byl ten poslední, kdo by si stěžoval. Znovu se opřel o bočnici vozíku a vyhlédl ven, do probouzejících se polí.

Na cestách dnes viděl podstatně víc vozů než včera, velký trh zřetelně nepřinutil k brzkému vstávání jen je.

Po pár hodinách zkřížili silnici, už takhle časně plnou jezdců, pěších poutníků i obchodníků s velkými povozy. Nirk nepokrytě zíral na uzavřený zdobený kočár, tažený čtyřspřežím a opatřený erbem cizího rodu. Koně měli na hlavách chocholy a vůz doprovázeli po zuby ozbrojení strážní, kteří sledovali okolí s takovou ostražitostí, jako by z každé strouhy u cesty nebo nízkého zeleného obilí mohlo vyskočit smrtelné nebezpečí. Dokonce i shrbené babce s nůší sena se dostalo tak podezřívavého pohledu, až se Nirk téměř rozesmál.

Přes Alomu svého času projíždělo mnoho cizinců, ale obyčejně to bývali jen obchodníci. Šlechtice jako takového v životě neviděl.

Nebo viděl, uvědomil si, pána Tareka a noei Ester, ale ani jednoho z nich by si v životě nespojil s něčím... takovým.

„To je snobárna, co?" poznamenal muž před ním a on jen mlčky přikývl. Počkali, než celý průvod projede, a teprve potom muž popohnal osla do kroku. Nespojili se s davem, vozík jen překodrcal dlážděnou silnici, vedoucí do Lianortu, a na druhé straně se znovu vrátil na udusanou venkovskou cestu.

Po poledni zastavili na jednom ze statků, aby napojili osla, nechali ho odpočinout a snědli něco málo ze zásob, které muž přibalil na cestu. Místní ho zřejmě dobře znali a při veškerém vyměňování novinek se na nenápadného cizince, sedícího vzadu na vozíku, takřka zapomnělo. Po necelé půlhodině pokračovali dál, aby se k cíli dostali před setměním.

Když se na obzoru konečně objevilo město, bylo už slunce daleko za polovinou své dráhy. Nirk nedočkavě sledoval, jak se přibližuje, a v duchu ho dychtivě porovnával s tím, co doposud viděl. Zdálo se, že Liasur nemá nic z paláců a velkoleposti Triaru, ani z křivolaké starobylosti svého severnějšího souseda.

Jak se blížili, viděl jednoduché, většinou přízemní nebo patrové domy rozličných velikostí, rozsypané po okolí do délky i do šířky. Na rozdíl od Lianortu tu budovy dosahovaly až na samotný břeh jezera, kde se nacházel přístav. Nirk zaznamenal les stěžňů obchodních lodí, které tu kotvily, zdvíhající se proti hořícímu nebi.

„Vždycky je to zvláštní pohled," poznamenal muž, když se dostali na dosah prvních domů. „Tolik života na jednom místě..."

„Neotravujou místním život komáři?" zeptal se Nirk, který se zrovna zaobíral docela jinými myšlenkami. Jeho společník po něm střelil pohledem.

„Snad trochu," odtušil. „Ale ty se drží močálu a lidi zase polí, ne jako na severu u Lianortu. Proč se ptáš?"

„Nedávno jsem tam byl," odtušil Nirk po pravdě a mávl rukou směrem k severu. „Pamatuju si je."

„Hmm... Nezaslechl jsi náhodou něco o tom ještěrovi, že ne?"

Mladíka popadla náhlá nevysvětlitelná touha praštit do něčeho hlavou. Pravdomluvnost byla skvělá věc. Vynikající předsevzetí. To by ale nesměl zapomínat, proč chtěl v první řadě vůbec lhát a zamlčovat skutečnost.

„Nešlo neslyšet, co se potloukám tady. Ale já z města odešel ještě předtím," odpověděl. Měl dojem, že musí být téměř vidět, jak se mu už zase práší od pusy.

Kdyby dokázal držet pysk a neříkat všechno, co ho napadne, ušetřil by si spoustu improvizovaných historek, napadlo ho. Jenže zbrklost byla jedna z vlastností, kterých se nebylo tak snadné zbavit.

Koneckonců, nebýt jeho sklonů ke zbrklým rozhodnutím, mohl pořád ještě sedět v bezpečí na Rilonanu a spřádat plán, přestože takřka neuskutečnitelný, místo aby se řítil kupředu bez jediné konkrétní představy, co se vlastně chystá udělat.

„Tady se rozloučíme," oznámil mu nakonec muž a zastavil vozík u jednoho z nízkých stavení. „Bydlí tu moje sestra, ale obávám se, že i já budu rád, pokud se ve světnici vyspím aspoň na zemi. Navíc setkání se svými neteřemi bych nepřál ani svýmu nejhoršímu nepříteli," dodal s poťouchlou jiskrou v oku. „Rád bych ti pomohl víc, ale těžko můžu nabízet z cizího."

Nirka napadlo, že to vlastně už udělal, ale usoudil, že není vhodná chvíle to připomínat. S poděkováním seskočil z vozíku, pokusil se naposledy nabídnout několik mincí ze svého váčku, a když nepochodil, obrátil se k odchodu, zatímco muž bušil na těžká vrata.

Srovnal si vak na zádech a s pocitem zvláštní nepatřičnosti vyrazil do neznámých ulic. Brzy pochopil, co muž myslel poznámkou o množství života, koncentrovaného na tomhle místě.

Jak se zdálo, kromě prostých obytných budov se tu nacházel nespočet hospod, hostinců a skladišť, mezi kterými neustále proudili lidé i vozy. Triar možná byl obchodní uzel, ale měl i jinou stránku, paláce nad vodopádem a výstavní čtvrti. Pro Liasur byl oproti tomu obchod vším, plnil ho a prodchával životem. Pokud byl proud zboží jako krev, byl Liasur srdcem, podstatou toho všeho. Silnice a zejména Ibaia, široká řeka, vystupující v onom místě z jezera, byly cévami, které tuto krev přenášely dál.

Město nepotřebovalo být křižovatkou. Ibaia byla hlavní dopravní tepnou mezi Zarataiou a Monitanem. Pochopitelně bylo možné vést dopravu po silnicích, ale řeka byla mimořádně výhodná, obzvlášť při vývozu obilí z úrodných oblastí na východ od jezera. Naložení zboží na lodě umožňovalo jednoduchou přepravu po celé šíři vedlejší země, kterou řeka přetínala jako křivá jizva.

Nirk prošel kolem přístavu a snažil se příliš okatě nezírat na lodě, kývající se na pozlacené hladině. Jejich siluety mu proti západu slunce připadaly obrovské a majestátní, přesto tušil, že to jsou pouhé skořápky ve srovnání s plavidly, která se na pobřeží odvažovala vyplout na širé moře. Hned vedle se nacházela malá zátočina s kamenitou plážičkou, kde po sobě přes pozdní hodinu cákala rozjívená skupina dětí.

Nakonec si vyhlédl jeden z klidněji vyhlížejících hostinců, s houpajícím se vývěsním štítem, na kterém se skvěla neuměle načmáraná ryba. Popisek pod ní psal zřejmě někdo, kdo se této činnosti příliš často nevěnoval, jelikož tahy sice vzdáleně připomínaly písmena, ale celek jako takový byl naprosto nečitelný.

Šenk uvnitř ovšem vypadal v rámci možností čistě i klidně. Kolem několika sestrkaných stolů se tu tlačila skupina mužů, hrajících nějakou neznámou karetní hru - Nirk stačil jen zaznamenat, že se nejedná o kulhavého krále. Pokřikovali na sebe a sem tam zacinkalo několik mincí, které měnily svého majitele, ale v podstatě se chovali spořádaně. Kromě nich zahlédl prostě oblečený pár, naklánějící se k sobě u stolku ve stínu na protější straně místnosti, a několik dalších, většinou osamělých hostů, tiše se věnujících vlastní večeři.

Zrovna si objednal jídlo a pivo a dohodl se na ceně za nocleh v jedné ze společných světnic vzadu vedle kuchyně, když zaslechl od velkého stolu zvýšené hlasy. Našpicoval uši a nenápadně zamířil k jednomu z bližších stolků. Tady už zřetelně nešlo o hru.

„...a jestli toho zlodějskýho parchanta ještě jednou uvidím, přísahám, že z něj zaživa stáhnu kůži a pověsím jí na stožár pro výstrahu místo vlajky!"

„No tak utek, no. Já ti to kapitáne říkal vod začátku, že je ten chlap podrazák. Měl křiváckej ksicht, to já poznám," mudroval stařík, sedící jen pár kroků od Nirka. „Buď rád, že ho máš z krku. Zjistit to až zpátky v Zaratuise, stačil by sebrat i náklad vodsud ze severu a skončili bysme na mizině."

Muž, který prve křičel, se nechal zřetelně trochu uklidnit. Posadil se, zhluboka si přihnul z korbele s pivem a nakrčil čelo.

„Stejně máš teď největší problém ty, Jacku," kývl k staršímu muži. „Kdo ti bude škrabat brambory, než se dostanem domů, to fakt nevím."

„Však to jednou zvládnu sám," zasmál se stařík. Osazenstvo stolu zaúpělo.

„My tvoje kuchařský umění nezpochybňujeme," namítl někdo, „ale tvoje prsty ve svý večeři klidně oželím, jestli tě to neurazí. Viděl jsem, jak se ti klepaly ruce, jens tuhle sám odnášel talíře."

„No dovol? Možná jsem dědek, ale svojí práci ještě zastanu líp než nějakej zlodějskej klacek!"

Nirk opatrně upil svoje pivo. Měl dojem, že mu začíná svítat. A pokud to tak bylo, možná měl víc štěstí, než v kolik původně doufal. Ušklíbl se, sebral odvahu a zvedl se ze svého místa.

„Promiňte," poklepal na rameno staříkovi, sedícímu jen kousek od něj, „něco málo jsem zaslechl. Nehledáte čistě náhodou pomocníka do kuchyně?"

Dva tisíce slov v podstatě o ničem, kromě dalšího zírání do polí - a to mělo být jádrem týhle kapitoly dohadování s námořníkama (nářečníkama?!) Kdyby to byla moc velká nuda, řekněte a já to zkusím nějak zkrouhnout, jestli teda někdo dočte až sem :D

Mimochodem, vzpomněl si někdo na tenhle úryvek z maxipsa Fíka, nebo jsem divná jenom já? Úplně vidím toho Nirka, jak se k nim přitočil XD