Cesta se teď zdála tak nějak snesitelnější. Další čtyři dny postupoval skrz les víceméně na západ, pokud mohl soudit podle slunce. V usedlosti nad řekou dostal nějaké zbytky jídla a půl bochníku čerstvého chleba a s pečlivým šetřením mu to vystačilo aspoň na zahnání nejhoršího hladu.

Byl rád za vysoké listnáče, které tady rostly a propouštěly pod své větve dostatek světla, i za mohutné duby, jež nestrpěly žádnou konkurenci a udržovaly les prostupný. Přesto bylo putování po zvířecích pěšinách náročnější než po ušlapaných cestách a byl vděčný, když se pátý den ráno ocitl na okraji hradby stromů.

Před ním se rozprostírala široká pole východně od jezera Lia, mísící se s občasnými pastvinami a protkaná venkovskými cestami, propojujícími četné usedlosti. Po dnech strávených o samotě pod tichým zeleným příkrovem se mu lidmi obdělávaná krajina jevila jako docela nový svět.

Propletl se mezi lány zeleného obilí na cestu a natáhl krok. Připadal si podivně nepatřičně, jak tak procházel mezi poli a sledoval probouzející se okolí. Lidé kolem něj mířili za svou prací, někteří pěšky s nářadím přes rameno, někteří na rozhrkaných vozících, tažených oslíky nebo koni.

Sem tam po něm někdo vrhl zvědavý pohled, ale většinou mu nevěnovali pozornost. Přeci jen, sice se nacházel mimo hlavní cesty, ale velká města do okolí přitahovala ledaskoho a cizí lidé tu nebyli zase takovou vzácností. Mladíci s obnošenými vaky, hledající štěstí, obchodníci s vozy naloženými zbožím a taženými koňmi i dopravními ještěry, poslové i královští vojáci, směska cizinců na silnicích byla skutečně bohatá, a jeden zbloudilý tovaryš tak nikoho nepřekvapoval.

Pokusil se teď zamířit k jihu, i když si nebyl zdaleka jistý, kde přesně z lesa vyšel. Matně si vybavoval mapy z knihovny i nedávnou nešťastnou výpravu do téhle oblasti, ale neviděl prakticky žádné orientační body. Krajina tu byla plochá a kromě hranice lesa na jedná straně a několika usedlostí v polích postrádala cokoliv, co by narušovalo jednotvárnost. Byl zatím příliš daleko od jezera i měst, která by mu snad mohla napovědět.

Jak slunce stoupalo, vzduch se citelně ohříval. Přestože poslední velký déšť odešel teprve před několika dny, udusané venkovské cesty byly vysušené a při každém kroku se z nich zvedala oblaka prachu. Pole ale naštěstí nevypadala, že by je trápil nedostatek vláhy. Nirk tomu byl rád. Sucho znamenalo neúrodu, neúroda hlad, hlad chaos a chaos smrt a několikaleté utrpení, jehož opakování Monitan rozhodně nepotřeboval.

Už tak měl dojem, že činy rilonanských vnesou na poloostrov zmatek a nepokoje. Věděl, že je to nutné. Ale nic, co by neklid ještě posílilo, nemohli potřebovat.

Kolem poledne se usadil na kraji cesty a snědl poslední kousek chleba, který mu ještě zbyl. Jako oběd a snídaně v jednom to sice za moc nestálo, ale byl rád aspoň za to. Bylo mu jasné, že tady už získání jídla nebude představovat takový problém jako v lesích, kterými doteď putoval. Váček s jeho celoživotními úsporami sice nebyl nijak těžký, ale na pár zbytků nebo skrojek chleba to pořád stačilo.

Oprášil si ruce od zbytků mouky do kalhot, napil se z poloprázdné čutory a zvedl se, aby pokračoval v cestě. Uvědomil si, že brzy bude muset najít nějaký zdroj vody. Potůčkům pod tichým příkrovem lesa věřil, ale tady byla jedinou viditelnou alternativou, kterou potkal, špinavá líná stružka vedle cesty plná bahna, která o skutečné vodě nejspíš nikdy neslyšela. Pokrčil rameny. Lidí tu bylo dost a z něčeho žít museli. Usedlosti mívaly studny a pochyboval, že by pocestnému těch pár kapek vody někdo odepřel.

Křivé cesty ho vedly dál a on jen doufal, že správným směrem. Věděl, že by dřív nebo později měl narazit na silnici, která ho bezpečně dovede k některému z velkých měst, ale zdejší oblast byla rozlehlá a mohlo trvat několik dalších dní, než najde správnou cestu. Přesto postupoval rychleji než v neznámém lese, kde každých pár kroků kontroloval směr a pokoušel se odhadnout, jestli už se ztratil, nebo na to teprve dojde, a cesta obdělávanou krajinou mu připadala mnohem příjemnější.

Nepotřeboval s lidmi mluvit. Ale celý život prožil v rušném hostinci a nebyl zvyklý na ticho a osamělost. Jejich přítomnost ho něčím uklidňovala.

O několik hodin později zastavil u shluku bíle omítnutých budov s doškovými střechami. Děvečka, která zrovna přinášela na stoličku ve stínu vychladnout čerstvý chleba, mu ochotně doplnila čutoru a s úsměvem se vyptávala na cíl jeho cesty, ale valné odpovědi se nedočkala. Nirk neurčitě utrousil něco o štěstí ve městě, vyslechl její stížnosti na neochotu matky kamkoliv ji pustit a společně se zasmáli nad podivnými, neurčitými zkazkami, přicházejícími od Lianortu.

Přes hraný smích ho ale zamrazilo, když si všiml, s jakým zápalem dívka vypráví o smrti ještěra a cizincích ze severu, kteří podezřele rychle zmizeli těsně po ještě podezřelejším incidentu.

Byla to i jeho chyba. Přísahali, že tajemství Rilonanu ochrání, přesto však nedokázali zabránit drbům a domněnkám. A jak se jednou takové řeči začaly šířit, zastavit je bylo jako snažit se holýma nohama udupat lesní požár. Celý plán se ještě ani pořádně nerozběhl, a už se proti němu začínaly ozývat první ustrašené hlasy.

Pán Tarek s něčím takovým nepochybně počítal. Otázkou bylo, jestli tak brzy, a jestli proti tomu vůbec mohl něco udělat.

Urychleně se omluvil a vyrazil dál po prašné cestě. Slunce už rychle klesalo k západnímu obzoru. Jezero ještě vidět nebylo, ale přísahal by, že někde daleko tím směrem zahlédl vzdálené odlesky, jako by se pozdní paprsky odrazily od rozlehlé hladiny.

Lidé se stahovali z polí, zaháněli hospodářská zvířata do řídce roztroušených ohrad a vraceli se do usedlostí, v jejichž oknech zvolna začínalo tančit světlo rozžíhaných lamp. Brzo se sesednou ke krbům, budou si vyprávět, přetřásat, co kde kdo zaslechl, a v sladké nevědomosti vzpomínat na staré příběhy, zážitky a legendy. Najednou se mu nechtělo ten klid narušovat. Cítil se tu ještě nepatřičněji než ráno.

Chvilku si pohrával s myšlenkou, že se prostě uloží na okraji některého z polí a přečká noc tam, nakonec ale zvítězil hlad. Za pět dnů snědl zhruba tolik, co by za běžných okolností spořádal během jediného, a začínal si to citelně uvědomovat.

Za svůj cíl si vytyčil nejbližší usedlost, menší udržovaný domek se dvěma stodolami a ohradou pro zvířata, ve které se líně popásalo několik koz a jeden osel. Největší zvíře ho podezřívavě sledovalo, zatímco se přibližoval, a jedno z kůzlat, motajících se pod nohama svým matkám, odvážně přihopkalo až k okraji ohrady a vysokým hláskem zamečelo, jako by se ho pokoušelo zahnat. Když však zjistilo, že cizinec neohroženě pokračuje do středu udusaného dvorku, urychleně vyklidilo pole a vrátilo se do skrýše v chumlu ostatních.

Věděl, že by mohl pokračovat dál až do tmy, ale nechtělo se mu. Lidé byli důvěřivější k návštěvníkům, kteří přicházeli za světla, a větší důvěra znamenala i větší naději na vstřícnost. V noci chodí jen královští, zloději a vrazi, říkala stará moudrost, a ani s jednou skupinou nechtěla mít většina obyčejných rolníků co do činění.

Ušklíbl se. A on sám taky ne, když už byl u toho.

Odvážil se pokročit do středu písmene U, tvořeného obytnou budovou a oběma přilehlými stodolami, a zastavil. Dvůr byl prázdný, až na několik hus a slepic, které se potloukaly v okolí pravé stodoly. Rozpačitě pokročil k nim, protože se zdálo pravděpodobné, že se v jejich blízkosti dřív či později objeví někdo z obyvatelstva statku, když se za ním ozvalo tiché odkašlání.

Bleskově se otočil a setkal se s pohledem vysokého ramenatého muže, který ho upřeně sledoval ze stínu druhé stodoly. Když zahlédl jeho poplašený pohyb, tiše se zasmál.

„Černý svědomí?" zeptal se pobaveně a opřel se o otevřená vrata. Nirk rychle zavrtěl hlavou.

„Jen hledám nocleh," vyhrkl spěšně, když si vzpomněl na nedávné pokusy o vysvětlení své situace v usedlosti nad Západní Árou. „Mám namířeno do Liasuru."

Usoudil, že nemá smysl lhát, dokud to nebude nezbytně nutné. Sítě lží dokázaly být nebezpečné, pokud si člověk nedal pozor, co komu vykládá, a on si uvědomoval, že ho vysvětlování nejspíš čeká ještě na více místech. Navíc historku, která by obstála v libovolné situaci, měl zatím spletenou sotva z poloviny.

Muž pozvedl obočí:

„To sis trochu zašel, ne?"

„Chtěl jsem vidět proslulý Cantariský hvozd," odpověděl a v duchu zatnul zuby. Jeho předsevzetí padala málem rychleji, než si je stačil tvořit. „Víly a zpívající stromy."

Nezbývalo než doufat, že si Dan ohledně legend příliš nevymýšlel.

„Vílu jsem tam v životě neviděl, ale člověk tam může přijít k čerstvý zvěřině, když má štěstí a dobrou mušku," pokýval muž shovívavě hlavou a konečně vyšel ze stínu. „Ale kdyby se snílci jako ty zabývali praktickýma věcma, bylo by na světě o poznání temněji."

Nirk na něj nechápavě pohlédl, ale ten člověk nevypadal, že by se chystal cokoliv vysvětlovat. Ukázal na žebřík, vedoucí pod střechu stodoly nad ním:

„Tam nahoře je seník, jestli chceš někde složit hlavu. Pantáta nebude proti, když se zvládneš chovat slušně."

„Děkuju," vypravil ze sebe. Tohle šlo rychle. Tak rychle, že by málem zapomněl na to nejdůležitější: „Nemáte nějaký zbytky jídla? Mám peníze."

Muž ho sjel pohledem od hlavy k patě a kývl:

„Něco málo by se našlo. Hlavně zalez nahoru a nedělej hluk, něco ti přinesu."

Přikývl, ale jeho hostitel už mezitím odběhl k obytné budově. U dveří se ještě otočil a ve výmluvném gestu si položil prst na rty a ukázal na žebřík.

Něco na tom bylo zvláštní. Nirk se nemohl zbavit dojmu, že by možná ne všichni obyvatelé usedlosti s jeho pobytem tady souhlasili. Mohl nad tím ale jen pokrčit rameny. Věděl, že dál už se za světla stejně nedostane, a vnitřní záležitosti statku nebyly jeho starostí. Jemu šlo jen o to trochu se najíst a někde přespat, než bude pokračovat dál.

Vyšplhal se do tmavého prostoru seníku a zamrkal ve snaze přizpůsobit se šeru. Ve štítu budovy byla pootevřená dvířka, jimiž se seno házelo dovnitř a která představovala jediný zdroj světla. Vzhledem k ročnímu období byla už většina loňské zásoby spotřebována a nová ještě nebyla nasušená, našel ale pár hromádek, které při rychlém shrábnutí vytvořily jekés takés hnízdo.

Když na místo odnášel poslední, vyběhla z pod ní skupinka myší. Slabě se otřásl, ale pak se sám sobě zasmál. Život v hostinci ho rozmazlil, navykl ho na pravidelnou hygienu, bezpečí, prakticky neomezený přísun jídla a vůbec všeho, co mohl potřebovat. Rilonan ho sice učil disciplíně, ale  z jeho standardů příliš neubral, možná i naopak.

Ale realita, běžná a každodenní, vypadala jinak. A navíc, připomněl si, tady nahoře byly myši pravděpodobně to nejnebezpečnější, co ho mohlo potkat. Proti předchozím nocím, kdy si při sebemenším šramotu představoval obrovské nejasné stíny s ostrými zuby, brouzdající kolem jeho nocležiště, to byl nepochybný pokrok.

Od otvoru na kraji podlahy, kterým sem prve vlezl, se ozvalo hvízdnutí, a na tvrdá prkna dopadlo pár kousků chleba a dvě mrkve. Nirk se přesunul tím směrem, ale když dorazil, byl už muž dávno na druhé straně dvora.

Prohlédl si svoji večeři. Chleba už měl nejlepší dny za sebou a i mrkev, potlučená a na pár místech nahnilá, zřejmě zažila lepší časy. Ale nestěžoval si. Počítal, že tyhle zbytky alespoň nebudou nikomu chybět, a s placením si tedy nemusí dělat starosti.

Zamyšleně se odsunul ze stísněného prostoru pod střechou, usadil se na ošlapaná prkna a zakousl se do mrkve. Nebyl si jistý, jak daleko se zatím dostal, přesto nebylo od věci trochu promyslet další postup.

Tak jsem ten maturitní ročník přežila, kupodivu. Jak to tady bude dál nevím, ale zkusím něco připsat - jestli si ještě vzpomenu, o co běží, jelikož osnova v tomhle není moc nápomocná. Ty body mi něco říkají plus mínus pět až deset kapitol dopředu a dál je to poněkud chaos. Nicméně jsem zpět a vůle by byla, tak uvidíme. Upřímně jsem zvědavá, jestli tu po tý době ještě někdo zůstal, ale jestli ano, tak zdravím a fakt cením trpělivost :)