Pěší cestování bylo úmorné.

Ze země působilo všechno jinak. Jako by se veškeré vzdálenosti prodloužily, nerovnosti cesty byly náhle zřetelnější a potoky, přetínající cestu, představovaly podstatně nepříjemnější problém. Nirk neměl ve zvyku chodit delší trasy, ani když ještě bydlel v hostinci. Aloma pro něj tehdy představovala celý svět a on si nedokázal představit, že by ji kdy opustil. Teď, o půl roku později, napůl litoval, že se kdy vůbec kamkoliv vydal, a napůl se proklínal, že nevěnoval víc času chození a orientaci.

Takhle neměl nejmenší tušení, v jakém úseku cesty se právě nachází. Většina orientačních bodů, které musel předtím už nejméně třikrát minout během cest s rilonanskými, se mu zdála zcela neznámá. Ať už to bylo jeho vlastní neschopností, nebo tím, že ze sedla zkrátka svět vypadal jinak, nedokázal by ani říct, jestli touhle cestou skutečně někdy jel.

Značně ho proto překvapilo, když se během čtvrtého dne jeho cesty kopce najednou začaly rozestupovat a on si uvědomil, že hladce přešel do Cantariského lesa. Lesní cesta, která pokračovala dál na jih, byla pohodlnější, s udusanou hlínou a vrstvou spadaného listí pod nohama a s jasně zelenými větvemi nad hlavou.

Nedalo se však říct, že by to pro něj znamenalo výraznou změnu k lepšímu. Jídlo mu ten den došlo, měl hlad, a celodenní chůze, spojená s neklidným, trhaným spánkem v noci, se na něm začínala podepisovat. Odmítal si to ale připouštět. Jeho cíl byl dole na jihu a i kdyby měl jít půl roku, byl odhodlaný se tam dostat.

Během prvních dvou dnů v lese se mu povedlo sesbírat jen několik téměř nepoživatelných loňských oříšků a v žaludku mu žalostně kručelo. Nebyl zvyklý na hlad. V hostinci bylo pokaždé jídla dost a na Rilonanu to nefungovalo o moc jinak. Od hladomoru uběhla dlouhá doba a on si teprve teď uvědomil, že za dobu, kterou si pamatuje, vlastně skutečný hlad nikdy nezažil. Teď byla náhle vidina teplého jídla v nedohlednu a jeho myšlenky podvědomě zalétly ke starým vyprávěním.

Viděl teď aspoň malý kousek toho, co tenkrát zažívali? Jak mohli přežít, den za dnem, týden za týdnem, bez sebemenší naděje na zlepšení, aspoň dokud nepřijde nová úroda? Podzim a odboj proti královským byl teprve začátek, první záškuby strachu a přicházející katastrofy, poslední pokusy zabránit tomu, co se mělo stát.

Tehdy sice zemřel jeho otec, ale hlavní část hrůzy a umírání měla teprve přijít, když na jaře došly poslední zbytky skrytých zásob. Nirk věděl, že Horn nějak udržel lidi z hostince při životě, pečlivě přerozděloval zásoby a vyrážel s dalšími muži na lov do okolních lesů, ale stejně dobře věděl, že ne všichni měli takové štěstí. O některých věcech se i po dobrých dvaceti letech mluvilo jen šeptem, nebo raději vůbec, a člověku z podobných vyprávění naskakovala husí kůže.

Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal nežádoucí obrazy loupežníků, houpajících se na šibenicích podél cest. Celá země tehdy upadla do chaosu. Někteří zkrátka využili příležitosti, jiné na cesty a tajné loupeživé výpravy vyhnal hlad, ale osud čekal všechny stejný.

Znovu mu zakručelo v žaludku, ale už to téměř nevnímal. Co bylo pár dní hubené stravy oproti měsícům a měsícům nedostatku?

***

Ten večer si našel zastrčený koutek mezi několika mladými smrky kousek od cesty. Pořád měl tendenci hledat úkryt, i když za celou dobu nepotkal nikoho kromě hmyzu, pár větších zvířat a ptáků ve větvích. Nejspíš ho nikdo nepronásledoval, ale nemohl mít jistotu, a navíc se o samotě cítil zranitelný. Bez hlídek zůstával ve spánku úplně nechráněný před čímkoliv, co se mohlo v lese schovávat.

Když ráno vstával, vyrušil srnu, která smrčinu zjevně vyhodnotila jako podobně bezpečné místo. Nebyl si jistý, kterého z nich celá situace vyděsila víc, každopádně zvuk jejích náhlých poplašených skoků rozdýchával ještě ve chvíli, kdy se vydával na další úsek cesty.

Chvíli po poledni se do té doby čisté nebe náhle zatáhlo a spustil se déšť. Vzduch sice zůstával teplý a stromy cestu kryly pod největším náporem vody, přesto Nirkovi ona skutečnost na náladě nepřidala. Nezvedl pohled dokonce ani když skrz mraky na několika místech prokouklo slunce, pozlatilo padající kapky a proměnilo je v tisíce drobounkých, zářících drahokamů.

Snažil se myslet na Alomu, na domácké prostředí hostince, středeční trhy a pravidelné, klidné dny. Upřímně dělal, co mohl, aby pomocí vzpomínek překlenul obrovskou vzdálenost před sebou, ale dnes to nějak nešlo. Šel s hlavou skloněnou a nějak nedokázal najít sílu k tomu, aby se ze svého rozhodnutí radoval, nebo aby k budoucnosti vyhlížel s nadějí.

Byl sám, bez jakéhokoliv pevného místa. Chtěl se vrátit do Alomy, ale čím víc nad tím uvažoval, tím větší byla jeho nejistota. Existovala ta možnost ještě vůbec? Mohl být po všem, co zjistil na Rilonanu, ještě někdy obyčejným hostinským pomocníkem? A co víc, chtěl to vůbec?

Ponořený do podobných myšlenek zpočátku mezi zvukem deště úplně přeslechl proudící řeku. Cesta se náhle mírně stočila a on zjistil, že stojí na okraji skalnatého koryta. Dole pod ním se řítila temná voda Západní Áry, zatím nepříliš široká, ale zato prudká a plná peřejí.

Před ním se Cantariský les rozestupoval a podél řeky se postupně rozšiřovala volná travnatá pláň. Z dálky viděl přes clonu vytrvalého deště ovce a koně, pasoucí se pospolu po obou březích. Proud překlenoval prostý dřevěný most asi o míli dál, vedle kterého Nirk zahlédl i usedlost, s bíle omítnutou obytnou budovou a stodolami, zřejmě ohraničujícími dvorek uprostřed.

Žaludek mu naléhavě připomněl, jak dlouho nic pořádného nejedl, a tak o něco zrychlil. Připadalo mu hloupé namířit si to k jejich dveřím a žebrat o jídlo a nocleh jako skutečný tulák, ale momentálně neviděl jinou možnost. A koneckonců, pořád měl v batohu pár mincí, kterými mohl za pohostinnost zaplatit.

S takovými myšlenkami konečně došel k zavřeným vratům, vedoucím do dvora. V oknech patrové obytné budovy vesele poskakovalo světlo ohně z lamp uvnitř a ze stodoly se ozývalo odfrkávání a podupávání zvířat. Nerozhodně zvedl ruku a pak ji znovu stáhl. Jak ho asi přijmou? Nevyhodí ho jako žebráka? Neměl by radši pokračovat dál, dokud nepadne opravdová noc?

Nakonec nad ním zvítězil hlad a on zkusmo zaklepal. Nic se nedělo. Zkusil to znovu, tentokrát hlasitěji, ale odezvy se nedočkal. Jedinou odpovědí mu byly kapky, dopadající na rozbahněnou půdu kolem.

"Haló?" pronesl tázavě a strčil do malé branky ve vratech. K jeho překvapení se otevřela a vpustila ho do rozbláceného dvora, s nářadím, opřeným o stěny kolem, a několika slepicemi, schovávajícími se před deštěm ve dveřích stodoly. Ostražitě postoupil dopředu, ale zdálo se, že až na drůbež tu není ani noha.

Ohlédl se po otevřené brance. Nechtělo se mu odříznout si jedinou únikovou cestu pro případ, že by potřeboval rychle vypadnout.

Pak se sám nad sebou téměř rozesmál. Na Rilonanu stál tváří v tvář drakovi. V Lianortu si to zopakoval u tvora, o kterém nevěděl vůbec nic. Myslel si o sobě, že může být jedním ze zachránců celého dračího rodu, učil se bojovat a bránit, a teď měl najednou strach zaklepat na dveře obyčejného statku.

Sebral odvahu, zavřel branku a přešel k bytelným dveřím obytné budovy. Zabouchal těžkým železným klepadlem, i když ho intenzita toho zvuku děsila a jeho ozvěny cítil hluboko v kostech. Chvíli bylo ticho, jediné, co slyšel, byly kapky, vytrvale dopadající do bahna kolem.

Potom se dveře pomalu otevřely. Ven vyhlédla útlá dívka s lucernou v ruce, možná o rok či dva mladší než Nirk. Na sobě měla prosté, na několika místech spravované šaty, a vlasy měla stažené v prostém uzlu. Když uviděla přede dveřmi cizince, v očích se jí usadil výraz strachu. Podvědomě ustoupila o pár kroků dozadu a ruka s lucernou se jí roztřásla.

"Kdo... Kdo jste?" vypravila ze sebe vyděšeně. "Co tu chcete?"

Nirka na chvíli ovládl zmatek. Pak si uvědomil, že má stále na hlavě kápi, a v duchu si vynadal. Tichá postava se zakrytou tváří, stojící v dešti přede dveřmi, by patrně vyděsila každého. Shodil si kapuci z hlavy a odhrnul si z očí mokré vlasy.

"Jmenuju se Nirk," představil se a pokusil se o úsměv. Bylo znát, jak se děvče před ním uvolnilo, když uvidělo jeho mladý obličej. Tiše, nervózně se zasmála a zavrtěla hlavou:

"Vyděsil jsi mě."

"To jsem nechtěl," zamumlal a najednou nevěděl, kam s pohledem. Namířil ho k zemi a přešlápl. "Přišel jsem poprosit... Totiž, můžu zaplatit, ale... Jenom jsem chtěl..."

Jeho zmatené pokusy o vysvětlování přerušilo hlasité zakručení jeho žaludku a od se omluvně podíval na dívku. Znovu se usmála, tentokrát upřímněji, a vyhlédla do šera a deště za ním.

"Pojď dál, místo se pro tebe určitě najde," vyzvala ho a ustoupila do chodby, aby mohl pokračovat do sucha domu. Otevřela další dveře po straně a nahlédla do nich a tiše zavolala:

"Tati? Martin ještě nedorazil. Mohl bys sem na chvilku?"

Nirka napadlo, že je možná ta pravá chvíle utéct. Přeci jen, hostit vandráka by se chtělo málokomu. Než se ale stačil rozhodnout, vynořil se z bočních dveří čiperný chlapík s ustupujícími vlasy a podmračeným výrazem. Nebyl vysoký, ale celoživotní dřinou u zvířat a na poli za statkem si vypěstoval svaly a Nirk soudil, že schytat od něj ránu by nejspíš nebylo dobré. Naneštěstí to vypadalo, že se přesně k něčemu podobnému schyluje.

"Co jsi zač?" vyhrkl na něj muž, vzal od dcery lucernu a zvedl ji tak, aby cizinci viděl do obličeje. Nirk k němu zvedl pohled.

"Jmenuju se Nirk," zopakoval to, co už řekl dívce. "Já... Cestuju."

"Takže tulák," odfrkl muž, ale jeho hlas zněl náhle nějak vstřícněji. "Hádám, že dneska v noci bys uvítal suchý místo k přespání, hochu. Moc hostů tu nemíváme, jen co je pravda. Ale trocha jídla a suchá přikrývka by se snad našly, když na to přijde. Michal, jméno mé, a tohle je moje panství," rozpřáhl ruce a trochu se pousmál. "Celoživotní dřina."

"Děkuju, pane," sklonil Nirk hlavu. "Mám i peníze, když si řeknete cenu tak..."

Michal však už vrtěl hlavou a strkal ho před sebou dál:

"Nech to být, kluku. Vypadáš jako někdo, kdo ty peníze potřebuje. Tak, tady. Jako doma, pokud to tak můžu říct."

Mladík se nechal vstrčit do místnosti a překvapeně zamrkal. Byla to velká světnice s kamny, masivním stolem a lavicemi, osvětlená několika lampami a plná lidí. Zdálo se, že se tu sešlo několik generací, od poměrně velké skupiny dětí po napůl spící stařenku, usazenou v křesle s dekou přes kolena. Mluvili jeden přes druhého, hlasitě se smáli a vůbec plnili pokoj domáckou atmosférou, zcela odlišnou od ticha a tmy venku.

Pro Nirka to byl po dnech samoty trochu šok. Než se stačil pořádně rozkoukat, už seděl na narychlo přisunuté trojnožce, před sebou měl talíř plný horké polévky a jeho mokrý plášť visel nahoře nad kamny.

Jak se zdálo, nikoho jeho přítomnost nezarážela - vlastně to vypadalo, že jeho příchod málokdo z nich třeba jen zaregistroval. Připadalo mu to zvláštní, ale nestěžoval si. V přetopené místnosti se mu rychle začínala klížit víčka, navíc jeho pozornost zaměstnávala polévka a poctivý krajíc chleba, které právě dostal, a tak ruch kolem sebe přestal vnímat poměrně rychle. Unavenou myslí se mu míhaly útržky nesouvislých úvah, žádnou z nich však neudržel příliš dlouho.

Napadlo ho, jestli stihne aspoň dojíst, než usne. Zrovna teď mu to ale nepřipadalo důležité. Nohy měl ztěžklé únavou a bylo nadmíru příjemné jenom tak sedět a nic nemuset.

"Kam žes to říkal, že jdeš?"

S trhnutím zvedl hlavu a uvědomil si, že Michal se ho ptá už po druhé. Neurčitě pokrčil rameny.

"Nejspíš na jih do Triaru," odtušil. Vzato kolem a kolem, momentálně to skutečně byl jeho nejbližší cíl. Něco ve výrazu jeho hostitele mu však napovědělo, že nešlo o nejlépe zvolenou odpověď. Muž se zamyšleně mračil, náhle působil ostražitě. I zbytek hovoru okolo stolu jako by se najednou trochu ztlumil.

"A odkud?" zeptal se Michal podezřívavě. Nirk slabě zaváhal. Něco na tom, co řekl, se místnímu hospodáři očividně ani trochu nelíbilo. A přestože byl unavený, došlo mu, že vstupuje na tenký led. Nebo přesněji, že na něj právě vkročil a teď musí rychle přijít na to, jak se suchou nohou dostat zpátky do bezpečí.

"Z Lianortu," zalhal, když si vybavil mapu. "Nechtělo se mi jít po hlavní silnici, když nikam nespěchám. Bývá tam moc rušno a jeden snadno přijde k úrazu."

Znělo to sice jako hloupost, ale pořád mu to přišlo lepší, než zmiňovat Rilonan. Michalova další slova jeho podezření potvrdila:

"Neznáš tyhle končiny moc dobře, jestli ti to tu přijde bezpečnější. Poslední dobou se tu dějou divný věci." Mluvil tiše, jako by se bál, že ho uslyší někdo nepovolaný. "Hlavně kolem Rilonanu."

Nirk cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz, ale na venek se pokoušel tvářit normálně, trochu zvědavě a trochu nedůvěřivě, jak se na podobnou zprávu slušelo.

"Co je to Rilonan?"

"Hrad za kopcema na severu," ochotně se pustil do vyprávění Michal. "Býval úplně normální, aspoň co většina z nás pamatuje. Nikdo si toho kousku země nikdy nevšímal. Pak se začaly šířit divný zvěsti o divnejch lidech, ale nikdo jim nevěřil, aspoň ne doopravdy. Uznej, co by tady dělaly Narimarci, že jo. A potom... No, bylo to tohle jaro, zůstávali jsme tuhle s Martinem na pastvině. Studenej večer, ale měsíc svítil a bylo jasno skoro jak za dne. A to, co jsme viděli..."

Michal se odmlčel a Nirk si uvědomil, že se k němu podvědomě naklání v obavě, aby mu něco neuniklo. Muž se rozhlédl po místnosti.

"Ať si kdo chce říká cokoliv, vím, co jsem viděl. Byli to rilonanský chlapi a vlekli s sebou tu obludu tam nahoru, za kopce. Dopravního ještěra, tak se jim říká. Šla z něj hrůza, to jo, v životě jsme v těhle končinách nic takovýho neviděli. Jak přešli, běželi jsme domů, jak by nám za patama hořelo, zavřeli okenice a do rána nikdo nevystrčil ani nos."

"Dopravního ještěra?" ujišťoval se Nirk ve snaze udržet dojem překvapenosti. Únava z něj spadla, tohle vyprávění přitáhlo jeho pozornost. Utajení rilonanského plánu očividně nebylo zdaleka takové, jak si ho Tarek a ostatní malovali.

"No jo, tak to bylo," ujistil ho Michal. "Ale proč, tomu nikdo nerozumí. S ničím neobchodujou, nikam ho neposílaj, nikdo už ho znova neviděl. A je to divněj pocit, mít jednu tu bestii hned za humnama a nevědět proč. Podle mýho nejsou vůbec tak pitomý, jak se říká. Kdyby se tyhle ještěři uvolnili a dostali příležitost, všechny by nás roztrhali a čert ví, co by bylo potom. Držet je zkrátka, to je nutný, a ne vymejšlet ptákoviny."

Nad stolem teď vládlo naprosté ticho. Nirk téměř ani nedýchal. Toužil zjistit víc, ale zároveň měl strach se moc vyptávat. Přestože Rilonan opustil, Michalova slova v něm vyvolávala starost. Uvědomoval si tam vůbec někdo, jak rychle se šíří zvěsti?

"Myslíte, že to hrozí? Že jim uteče nebo tak něco? Nebo..." krátce zaváhal, ve snaze odhadnout, kam až může zajít, "nebo že by ho mohli pustit?"

Michal potřásl hlavou a narovnal se.

"Bohové chraňte, nejspíš ne. Ale nelíbí se mi to. Někdo by měl něco udělat, ale hádám, že to je mimo naše možnosti. Měli bychom jít spát," ukončil svou řeč a zvedl se. "Zítra nás čeká práce a tebe nejspíš další cesta, pokud se nebudeš chtít zdržet," významně pohlédl na Nirka. Mladík mírně zavrtěl hlavou. Potřeboval jít dál.

Všude kolem se začaly odsouvat židle, lidé se protahovali a mířili do svých postelí. Nirk se taky zvedl a postavil se trochu stranou, aby počkal na někoho, kdo mu určí místo ke spaní. Příliš ho nepřekvapilo, když se k němu protlačil sám Michal.

"Víš, měl by sis najít nějaký místo, kam patřit," nadhodil, sotva se chaos kolem nich trochu ustálil. "Není to tak špatný, jak to vypadá. Mohl bych tě zaměstnat i tady, aspoň na zkoušku."

Nirk však znovu zavrtěl hlavou:

"Nemůžu. Potřebuju do Triaru."

Michal si ho zkoumavě prohlédl, ale pak si jen tiše povzdechl.

"Pošlu někoho, aby ti přinesl peřiny," odtušil. "Dobrou noc."

"Dobrou noc," odpověděl Nirk. Pak si na něco vzpomněl:

"A děkuju. Za jídlo, za místo na spaní... I za to, co jste řekl."

Michal krátce pokrčil rameny:

"Třeba ti jednou dojde, že mám pravdu. Není špatný mít svoje místo a pár lidí, na který se můžeš spolehnout."

Pak se otočil, prošel dveřmi a byl pryč. Nirk ve světnici osaměl. Posadil se na okraj široké lavice a pohlédl směrem ke svému batohu, opřenému o stěnu vedle kamen. Hlavou mu vířilo všechno, co se ten večer probíralo. Připomnělo mu to rušné večery v hostinci v Alome, to rozhodně. Stýskalo se mu tím víc. Ale to nebylo všechno.

Přestože byl v teple a v suchu, usínalo se mu tentokrát o poznání hůř. Váhal.

Měl bys někam patřit.

Někdo by měl něco udělat.

Je potřeba je držet zkrátka.

Neudělal nakonec svým uspěchaným rozhodnutím chybu? Jako by tady, v bezpečném domáckém prostředí usedlosti, náhle uviděl všechno, proti čemu Rilonan stojí. Nebyly to jen chovy a skvěle zaběhlý systém. Obrovskou roli tu hrál i lidský strach, legendy a předsudky, s nimiž se dalo bojovat snad ještě hůř.

Lidé měli ke strachu dobrý důvod. Nakonec, i on se přeci ještěrů nejprve bál.

Ale znal i jejich druhou stránku.

Měl vůbec právo ještě couvnout?

***

Další den ráno vyrazil podél Západní Áry směrem k jihu, přesně tak, jak se od něj očekávalo.

Pokračoval tak asi dvě hodiny, dokud si nebyl jistý, že se dostal dostatečně daleko, aby ho nikdo z usedlosti nemohl vidět. Pak prudce odbočil k západu, zašel zpátky do Cantariského lesa a obrátil se na sever, kde po několika dalších hodinách narazil na nezpevněnou cestu, přetínající zdejší výběžek lesa.

Déšť ustal, skrz zelené listy znovu prosvítaly sluneční paprsky a propůjčovaly lesu zvláštní zlatavý přísvit.

Myšlenky mu naposled zalétly k Alomě. Slabě se zachvěl a přešlápl.

Pak se ušklíbl a vykročil k západu.

Nerad dával za pravdu zrovna Rahirovi.

Ahojky

Jak se vede? Původně jsem myslela, že budu mít tuhle kapitolu dopsanou už minulý pátek, ale pak jsem se k tomu nějak nedostala, tak je dneska zase o něco delší. Ale jsem tady a pořád žiju, i po dvou týdnech ve škole, což by se dalo považovat za úspěch :)

A k příběhu... Vyvinulo se to teď docela rychle (heh, na můj vkus), ale snad to nevadí, mám dojem, že kdybych Nirkovo další rozhodnutí oddalovala, napsala bych zas milion slov o ničem. Nějaké teorie, kam teď budeme mít namířeno? A jakým směrem se budou věci ubírat?

Mějte se krásně, děkuju za trpělivost a zatím!