Celý zbytek odpoledne strávil Nirk na cestě. Trmácel se skrz rozkvetlé, místy podmáčené louky, překonával potůčky a pokoušel se ignorovat nastalé horko, věštící pomalý přechod jara do léta. Zdálo se, jako by se kopce na druhé straně planiny kolem Rilonanu vůbec nepřibližovaly, spíš naopak. Svaly ho ještě bolely od jízdy na koni a měl hlad - nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy něco jedl.

Nic z toho se ovšem nemohlo měřit s naléhavou touhou po domově. Hrad, který nechal za sebou, mu náhle připadal cizí a odtažitý, vzpomínky na přátelství, na společný výcvik, dokonce i na plán záchrany draků, se mu zdály vzdálené a vybledlé. Nezabýval se jimi. Neviděl je.

Slunce kdesi na západě se pomalu ztratilo v kopcích, stíny se prodloužily, až tma pohltila celou krajinu, ale on pokračoval dál. Nad hlavou mu svítily jasné hvězdy a objevil se i srpek měsíce, příliš tenký na to, aby poskytoval dostatečné osvětlení pro pohodlnou chůzi.

Přestože tu většinou nerostlo nic většího než nízké keříky, občasné stromy se Nirkovi začínaly před očima měnit v tmavé postavy a každý temnější kout se mu náhle zdál strašidelný. Napadlo ho, o kolik bezpečněji vše působí, když má člověk kolem sebe skupinu dalších, nebo alespoň oheň. Teď, zcela osamělý uprostřed ztemnělé krajiny, si připadal podivně zranitelný. Každý šelest, každé zakřupání větvičky nebo pohyb malého nočního tvora zněl v jeho mysli jako vzdálený dusot kopyt a hlasy pronásledovatelů.

Už dávno museli zjistit, že se vytratil. Pokud by vyrazili na koních, neměl by pěšky mnoho šancí jim uniknout.

Ale proč by ho vlastně měli zastavovat? Byla to přeci jeho svobodná volba, že odejde. Nikdo z nich neměl právo po něm chtít, aby se vrátil.

Ale čím víc se o tom snažil sám sebe přesvědčit, tím víc pochyboval, že by rilonanští viděli celou věc stejne.

Ulehčeně si vydechl teprve ve chvíli, kdy doklopýtal do prvního údolí. Kopce se náhle zvedly po obou stranách cesty a on si s překvapením uvědomil, že vlastně neví, kdy se to stalo. Poslední hodinu či dvě se zkrátka vyčerpaně ploužil dál, sledoval jen stezku pod nohama a nechal věci běžet. Už neměl sílu ani uvažovat nad svým rozhodnutím či nad čímkoliv jiným.

Na chvilku zavřel oči a napadlo ho, že by se mohl prostě uložit tam, kde je. Lehnout si doprostřed cesty, hodit přes sebe plášť a spát, dokud ho ranní paprsky a nepohodlí nedonutí pokračovat dál.

Bylo by to tak jednoduché, tak příjemně lákavé... Jenže, připomněl si, pokud by ho pronásledovali, takhle by ho našli až příliš snadno.

A co víc, rilonanští by rozhodně nebyli tak hloupí, aby se na cestu vydávali pěšky.

Otřásl se při představě těžkých kopyt dusajících kolem a přepadl ho pocit pocit, jako by se mu žaludek, už tak stažený nedostatkem jídla, pokoušel zauzlovat. Ucítil v krku žaludeční šťávy a rychle zavrtěl hlavou, aby ten obraz zahnal. Náhle si připadal výrazně probuzenější než před pár minutami.

Otočil se k levé straně údolí, přešel kamenitou stezku a začal šplhat vzhůru, zachytávaje se přitom tenkých keříků a houževnatých travin. Tiše zaklel, když mu stéblo sjelo po prstech a zanechalo za sebou tenoučkou krvácející ranku, ale ve svém úsilí nepřestal. Teprve když se vydrápal do malého hájku jehličnanů asi dvě stě metrů od cesty, konečně uznal bezpečnost svého úkrytu.

Schoulil se na měkkém jehličí, které se tady dole nashromáždilo za dlouhá léta, přetáhl si přes sebe teplý rilonanský plášť a dýku si položil vedle ruky. Netušil, co by dělal, kdyby došlo na skutečné problémy, ale dodávala mu odvahu.

Aspoň částečně, dodal v duchu, když kousek od něj zakýval vítr větvemi a on sebou poděšeně škubl. Sevřel rukojeť dýky v dlani, druhou ruku si položil pod hlavu a zavřel oči. Chvíli trvalo, než přivykl pravidelnému šumu stromů, ale nakonec ho únava přeci jen přemohla a on konečně usnul.

***

První sluneční paprsky se zaleskly na vzdálených zasněžených vrcholcích Severních hor, zvolna klouzaly přes zaoblené kopce Monitanské vysočiny, až nakonec nahlédly za okraje zelených údolíček, vinoucích se mezi nimi.

Nirka zastihly čerstvě probuzeného. Seděl opřený o jeden ze stromů malého hájku, který včera objevil, a hleděl na cestu pod sebou. Zamyšleně přitom žvýkal kousek sušeného masa, který mu zbyl z výpravy do Lianortu. Na zasycení prázdného žaludku to ani zdaleka nestačilo, ale nějak si nedovedl představit, že by se měl vydat dál bez aspoň minimálního náznaku snídaně.

I když tušil, že brzo mu už nic jiného nezbude. Voda problém nepředstavovala, údolí byla plná potůčků, ale s jídlem to bylo horší. V batohu zbývalo několik proužků masa a jeden rozdrobený suchar a bylo jasné, že cestou přes kopce toho moc nenasbírá. Léto ještě ani nezačalo a na lesní plody i houby bylo ještě brzy.

Jenže ať to znamenalo jakékoliv nepohodlí, když si vybavil domáckou atmosféru alomského hostince, po tváři se mu rozlil úsměv. Možná cestu sem na sever potřeboval prostě proto, aby si uvědomil, jak důležitý je pro něj domov.

A přes to všechno... Trochu ho bodlo u srdce, když si teď, s čistou hlavou, vybavil včerejší události. Jalian zemřel a on se s nikým z ostatních ani nerozloučil. Věděl, že starý učenec by nechtěl, aby to takhle skončilo. Zklamal by ho. A to pomyšlení ho z nějakého důvodu podivně zabolelo.

"Omlouvám se," zašeptal směrem k severu a zachvěl se v chladném ránu. Přitáhl si plášť blíž k tělu, aby zimu zahnal, a pohled mu přitom padl na znak Rilonanu, našitý na levé straně.

Zamračil se. Běhat po světě s tímhle znamením se mu teď nezdálo správné. Tulák, protloukající se krajinou, mohl být pro většinu pozorovatelů poměrně nezajímavým zjevem. Osamělý člověk se znakem rilonanského pána oproti tomu mohl vyvolat otázky, které mohly uškodit nejen Nirkovi, ale i Rilonanu.

A přestože už tak docela nevěřil v úspěch rilonanského plánu, rozhodně nemínil jeho postavení jakkoliv komplikovat.

Zavrtěl se, natáhl ruku po dýce a odložil pouzdro. Studená ocel se ve slunečních paprscích zaleskla a jeho poprvé napadlo, jakou cenu asi podobná věc může mít. Uvědomil si, že si ji nikdy důkladněji neprohlédl. Přestože celkové provedení působilo prostě, šlo o neskutečně precizní práci a on pochyboval, že by podobnou zbraň vytvořil obyčejný vesnický kovář.

Znovu pocítil provinilost vůči Arlenovi. Velitel sice vrácení dýky několikrát odmítl, ale nikdy vlastně neřekl, že by si ji Nirk měl vzít natrvalo. Trval na tom, že si ji má nechat, dokud ji bude potřebovat.

Což na druhou stranu nejspíš mohlo v širším slova smyslu zahrnout i současnou situaci.

Přerušil úvahy, shodil z ramen plášť a přitáhl si ho tak, aby na rilonanský znak jasně viděl. Pak vzal dýku a s jazykem v koutku úst se pustil do přeřezávání nitek, upevňujících nášivku ke zbytku látky. Byla to titěrná práce a vyžadovala pečlivost, ale on rozhodně nehodlal plášť poškodit.

Když konečně povolila poslední nitka, tiše vydechl - ani si neuvědomil, že dech zadržel. Shrábl uvolněné nitě na zem a chystal se to samé udělat i s nášivkou, ale něco ho zarazilo. Znak peříčka v kruhu ležel přímo před ním, malý a obyčejný. Nemělo smysl si ho schovávat. Už pro něj nic neznamenal. Klidně ho mohl zahodit.

Chvíli zápasil sám se sebou, potom tiše zaklel a sebral nášivku do ruky. Rychle ji zastrčil do kapsy, vrátil dýku do pouzdra, sebral plášť a zvedl se. Tlumeně při tom pohybu zaúpěl, když se mu znovu připomněly rozbolavělé svaly. Od opuštění Lianortu byl na cestě a v posteli od té doby taky nespal. Vybavil si voňavé, čerstvě vyprané povlečení a měkkou matraci, která na něj čekala v Alomě, desítky mil odsud. Život v hostinci byl oproti tomuhle vážně příjemný a pohodlný.

Jakmile měl sbaleno, vyrazil zpátky na cestu. Zpětně nechápal, jak se mu včera večer povedlo vydrápat se nahoru po tmě. Teď i za světla klopýtal a klouzal, a když se konečně odhodlal seběhnout posledních pár metrů, strhl za sebou malou lavinu kamenů.

Přešel na druhou stranu cesty, přidřepl k potůčku, stékajícímu z protějšího svahu, nabral trochu křišťálově čisté vody do dlaní a opláchl si obličej. Překvapeně přitom zalapal po dechu - byla ledově studená. Dopřál si několik osvěžujících doušků a doplnil i čutoru, přivěšenou na batohu. Pak pohlédl na bezmračné nebe nad sebou a zvedl se.

Všude kolem panovalo zdánlivý klid, známé ticho přírody, které ve skutečnosti tichem nebylo. Když se do svého okolí zaposlouchal, slyšel veselé zurčení potoka, zpěv ptáků a vítr, tiše hvízdající skrz stromy a skalní pukliny a přinášející slabou vůni květů. Nějaké drobné zvíře zašramotilo v keři pár kroků od něj. Přešlápl, a kamínky pod jeho nohama zaskřípěly. Vysoko na obloze, dál, než mohl dohlédnout, se ozval hlasitý výkřik dravého ptáka.

Ohlédl se a překvapilo ho, jak krátká vzdálenost ho dělí od ústí údolí. Za ním se rozkládala plochá krajina, zalitá sluncem, ve které se tu a tam leskly potoky jako stříbrné nitky.

Včera šel celé odpoledne a teprve dlouho po setmění se dostal až sem. Vzpomněl si, jak krátký se ten úsek zdál ze Seminina sedla. Pak si vybavil jejich podzimní putování na Rilonan a zavrtěl hlavou. Už tehdy se mu ta cesta zdála nesmírně dlouhá, a bylo jasné, že pěšky nebude o nic rychlejší.

Jenže tehdy před ním leželo neznámo, jeho svět se skládal z nezodpovězených otázek, nepatrných náznaků a hlodající zvědavosti. Teď bylo všechno jinak. Nejistotu nechával za sebou, mířil zpátky k poklidnému a pravidelnému životu v Alomě.

Odhodlaně si srovnal popruhy batohu, zahnal myšlenky na hlad a vyrazil mezi kopci dál. Čekalo ho ještě mnoho dní pochodu.

Ahojky!

Stal se zázrak, dočetla jsem po sobě předchozí kapitoly, znovu se v příběhu v rámci možností orientuji a nic už nebrání tomu, abych se sem vrátila a dopsala to! Tedy, skoro nic, protože pochopitelně začala škola a já mám po prvních dvou dnech všeho plné zuby.

Jakože, my víme, že maturujeme, vážně nám to musíte v jednom kuse připomínat? Já jsem z toho v hajzlu, i když to slyším jen jednou, natož celý den... Navíc je mi blbě, jsem unavená a nedovedu si představit, jak tenhle rok přežiju. Vzhledem k povinnosti maturovat aspoň z jednoho cizího jazyka a mojí neschopnosti říct smysluplnou větu i v jazyce mateřském mám dojem, že asi neprolezu.

Ale dost o tom. Co si myslíte o Nirkově rozhodnutí a cestě? Máte nějaké teorie, co se stane? Během večera se pokusím přidat kousek mapy Zarataiy, který se mi povedlo splácat, zatím jenom černobílý, ale snad někdy najdu čas na jeho dodělání.

Tak díky za přečtení, snad vám dnešní kapitola třeba aspoň trochu zlepší den a mějte se!