Nirk prudce zaklepal a rychle převzal tác zpátky do obou rukou, aby ho neupustil. Otevřít mu přišel ramenatý mladík asi v jeho věku, což ho mírně zarazilo. Nedal to však najevo - od opuštění jídelny pečlivě udržoval neutrální výraz, přestože uvnitř napjatě čekal, jak se celá situace vyvine.

„Přinesl jsem oběd," oznámil prostě. Mladík si ho zvědavě změřil, ale než mohl odpovědět, ozval se zevnitř mužský hlas:

„Pozvi ho dál."

Mladý bojovník ve dveřích mu s pokrčením ramen ustoupil a gestem ho vyzval, aby pokračoval do pokoje. Na jeho jednoduchém zařízení Nirka nic překvapit nemohlo - postel, skříň, krb, stůl a židle patřily k vybavení pokojů hostince po celou dobu, co si pamatoval.

Co ho však překvapit dokázalo byl muž, který nenuceně seděl u stolku a pohrával si s dýkou. Poznal ho okamžitě - tu přísnou tvář s pronikavýma tmavýma očima, s níž se poprvé setkal dnes ráno na tržišti. Jeho předpoklad doplnil i zakrvácený plášť, odsunutý na zemi v rohu. Ten kus látky patrně neměl o moc větší šance na dívčinu záchranu než Nirkovy ruce.

„Už jsme se setkali," přikývl muž a zkoumavě na něj upřel zrak. Nirk tušil, že bojovník může být někým urozeným. V takovém případě by se měl možná uklonit. Ale nedokázal se přimět cítit k tomu člověku úctu. A tak zůstal stát a pevně opětoval jeho pohled v jakémsi prapodivném zápase vůlí.

Druhý mladík se mezitím přesunul ode dveří a teď nervózně těkal očima z jednoho k druhému. Nakonec to byl on, kdo nepříjemnou situaci ukončil:

„Chtěli jsme s ním mluvit, pane."

„Jistě," souhlasil muž a potřásl hlavou. Nirk teprve teď zaznamenal, jak unaveně vypadá. Jako by měl za sebou dlouhou cestu - a uvědomoval si, že ho ještě nečeká odpočinek.

„O čem?" odvážil se zeptat. Když se na něj znovu obrátily tmavé oči, na krátko si přál, aby raději mlčel. Donutil se však pohled opětovat až do chvíle, kdy se muž tlumeně zasmál a obrátil se zpátky na svého mladšího druha.

„Asi jsi měl pravdu," poznamenal. „Něco na něm bude."

Pak přenesl pozornost zpátky na Nirka a zamyšleně si promnul bradu, jako by něco zvažoval. Mladíka začínala nejednoznačnost celé situace dohánět k šílenství. Nedokázal ani v nejmenším odhadnout, o co tu jde, a ke všemu se mu nepodařilo najít na oblečení či zbraních bojovníků nic, co by mu napomohlo při určení jejich původu. Pokud nějaké symboly měli, nacházely se nejspíš na zkrvaveném plášti v rohu.

„Co potřebujete?" nevydržel to nakonec a ozval se znovu. Muž se na něj nesouhlasně podíval, jako by přerušil tok jeho myšlenek:

„Ty nemáš moc trpělivosti, že? Ani úcty k autoritám, když už jsme u toho."

Nirk se chystal odvětit cosi ne zrovna lichotivého, ale zarazil se. Soupeřil v něm vztek a strach, emoce se v něm přelévaly podle toho, co právě vyhrávalo. Ale ani jedno mu právě teď nemohlo posloužit.

„Omlouvám se, pane," pronesl klidně, zrak ale nesklopil. Všechno mělo své hranice. Před jezdci se ponižovat nehodlal.

„Možná bude nejjednodušší, když se do toho pustíme," vzdychl bojovník a zvedl z tácu korbel, aby se napil. Teprve když polkl, pokračoval:

„Mám pro tebe nabídku. Přidej se k nám."

Nirk měl dojem, jako by se ten muž zkrátka zvedl a praštil ho do tváře. Nebyl si jistý, jestli vítězí strach nebo vztek - v první chvíli jeho mysl ta slova jednoduše odmítla jako nesmyslná. Musel se přeslechnout. Jenže vyčkávavé pohledy jeho společníků ho ujišťovaly o tom, že ta věta skutečně zazněla.

Mnoho mladých mužů jeho věku by nezaváhalo. Připojit se k bojovníkům, ať už pocházeli odkudkoliv, byl často jejich sen. Jenže Nirk se mezi tuto skupinu nikdy nepočítal. Nemohl. Jeho otce královští vojáci zabili. Od dětství k nim choval odpor, a i když tito podle Horna ke královským nepatřili, byly tu i další věci. Vybavil si scénu z rána, skupinu jezdců na koních. Jezdci.

„Ne," odmítl a obrátil se k odchodu. S námahou v sobě dusil vztek.

„Počkej! Nevíš, o co jde," naléhavě se ozval mladší z mužů. „Musíš si to poslechnout."

„Já nikdy nebudu bojovník," procedil skrz zuby a pokusil se kolem něj protáhnout.

„Stůj. Nechápeš situaci."

Hlas staršího muže zněl stále stejně klidně a tiše. Přesto byl natolik autoritativní, že Nirk zastavil a otočil se.

Vy taky ne, prolétlo mu hlavou, ale zůstal zticha a vyčkával. Byla pravda, že netušil, o co jde. Nesmyslnost té nabídky v něm po odeznění prvotního vzteku vzbuzovala i určitou zvědavost. Jistě, přijmout ji nepřipadalo v úvahu, ale něco v něm si ji chtělo aspoň vyslechnout do konce. V hnědých očích se mu vyzývavě zalesklo.

„Tak mi ji vysvětlete," vyzval bojovníka.

„Nemůžu. Nepřísluší mi o tom mluvit, i kdyby náhodou bylo vhodné o něčem takovém vykládat zrovna tady. Budeš se muset spokojit s mým návrhem - přidej se k nám. Zítra dopoledne odjíždíme zpátky na hrad Rilonan. Jeď s námi a tam se rozhodneš, jestli jsi ochotný se přidat k plánu."

Nirk by přísahal, že mu z toho množství otázek, které bojovníkův proslov vyvolával, praskne hlava. Hrad Rilonan? Neměl nejmenší tušení, kde se nachází. Přidat se k nim? Jenže kdo byli oni? A plán? Stále nevěděl, o co jde. Doufal, že se dočká vyjasnění situace, a zatím se vše jen zhoršilo.

„Co je Rilonan? Kdo jste?" zmohl se nakonec na první dvě otázky.

„Hrad na severu, ve stínu hor," ujal se znovu slova starší muž. „Patří mu jen malé panství s jedinou vesnicí, není divu, že jsi o něm neslyšel. A co se nás týče, za běžných okolností jsem velitel hradní stráže. Ale dnes... Hledáme někoho, jako jsi ty."

„Já?" Z Nirkova hlasu zazníval hluboký, upřímný zmatek. „Hledáte pomocníka z hostince? Nebo člověka, co se nechá sežrat dopravním ještěrem?"

„Něco takového," potvrdil velitel bez mrknutí oka. „Potřebujeme, aby ses k nám přidal."

„Proč?"

„Jak jsem řekl, nepřísluší mi..." spustil znovu muž, ale jeho mladší druh ho přerušil:

„Protože my možná máme šanci ovlivnit to, co se stane. A pokud my nic neuděláme, bude to stát další a další životy. Můžu ti odpřísáhnout, že to, co děláme, je v zájmu těch, kdo žijí v království. Možná to není úplně podle..."

„To stačí!" rázně utnul jeho řeč velitel a přísně se na něj zahleděl. „Nemáš právo ohrozit Rilonan jen kvůli němu. Rozumíš?"

„Pane," kývl druhý bojovník odevzdaně, ale Nirk nepřehlédl rychlý, prosebný pohled, jenž k němu ve zlomku sekundy vyslal. Zhluboka se nadechl. Celá ta věc se zdála čím dál komplikovanější. Vrátil se s otázkou zpátky ke staršímu muži.

„Kdo jsme my?" chtěl vědět. „Co bychom měli dělat?"

„To není nic, o čem by se mělo mluvit tady," zněla odměřená odpověď. „Ani nikde jinde mimo Rilonan. A pokud jde o to, kdo jste... jste samozřejmě lidé. Otázka je, co dokážete - a jestli to dokážete."

Než se Nirk stačil nadechnout k další otázce, velitel ho gestem zarazil.

„Dost. Co dokážeš bys mohl vědět sám - nebo se to dozvědět, obzvlášť, pokud žiješ tady ve městě. Vím, že informací je málo. Ale to, co děláme, musí zůstat v tajnosti, pokud chceme zachránit životy. Už tak jsme ti řekli příliš. Zítra ráno odjíždíme. Přidej se, nebo zůstaň, volba je na tobě."

„Ale..." pokusil se ještě něco namítnout, jenže muž jen zavrtěl hlavou:

„To je všechno, co ti řeknu. Pokud chceš vědět víc, musíš s námi na Rilonan. Pokud tam vyslechneš náš plán a přesto se rozhodneš, že s ním nechceš mít nic společného, pod přísahou mlčenlivosti tě dopravíme zpátky sem. I kdyby nic, je to příležitost zažít trochu dobrodružství a cestování po království - neřekl bych, že takovou možnost dostávají hostinští pomocníci každý den. Teď už jdi."

Nirk se nechal vystrčit na chodbu - připadal si jako v nějakém šíleném snu. Zachytil ještě poslední naléhavý pohled mladého bojovníka, než se za ním dveře zabouchly a nechaly ho samotného se zmatkem v hlavě, tisícem myšlenek a milionem otázek, na které toužil znát odpověď. Plouživě vyrazil směrem ke kuchyni. Potřeboval si s někým promluvit, nějak ze sebe dostat všechny ty otázky - a najít odpověď aspoň na tu jedinou. Odpověď, která se zprvu zdála tak jednoduchá, ale čím více o ní přemýšlel, tím více váhal.

Přidej se, nebo zůstaň, volba je na tobě.

Napadlo ho, že ranní nepříjemný pocit z přítomnosti jezdců na ulici měl očividně své odůvodnění. A to ho původně zahnal jako hloupou pověrčivost...

***

„No, a to je tak nějak všechno," ukončil své vyprávění a zvedl pohled ke dvojici lidí před sebou. Nedokázal potlačit nepříjemné mrazení, jak tak stál před svým mnohaletým ochráncem a čekal na jeho zhodnocení situace. Co Horn řekne? Poradí mu zůstat a nechat bojovníky jejich osudu, nebo mu doporučí se k nim přidat? A kuchařka Mia? Její odpověď tušil - pokud by bylo rozhodnutí na ní, neváhala by ani vteřinu, zavřela ho do pokoje a pustila teprve ve chvíli, kdy všichni podezřelí jezdci z širého okolí zmizí.

„Nemůžeš se k nim přidat," nepřekvapila ho svým stanoviskem. Nespokojeně žmoulala dlaně v klíně a vrtěla hlavou. „Horne, řekni mu, že to nemůže. Je to nebezpečné."

Hostinský vypadal zadumaně, tak hluboce ponořený do vlastních myšlenek, že kuchařku snad ani nevnímal. Nakonec zabručel a potřásl hlavou. Nirka napadlo, že tak připomíná mohutného a rozvážného medvěda, kterého kdosi vyrušil ze spánku.

„Bohužel, tohle rozhodnutí není na nás," lehce kývl k Mie. Žena mu věnovala krajně rozhořčený pohled, ale Hornova zarostlá tvář se už mezitím obrátila k mladíkovi.

„Už nejsi dítě, abychom za tebe mohli rozhodovat my. Pokud budeš chtít jít, tak tě podpoříme, ale co chceš udělat, to musíš vědět ty. Nejsou královský a nevypadaj ani na rozjívenou mládež, pokud chceš znát můj názor. Říkals, že zkoušeli pomoct tý holce na trhu. Zkus se rozhodnout i s ohledem na tohle - nemůžeš všechny házet do jednoho pytle."

Nirk sklonil hlavu. Rozhodnutí bylo na něm, to věděl celou dobu. Ale přesto... potřeboval znát Hornův názor na věc.

„Takže podle tebe se k nim mám přidat, ale necháš to na mě?" váhavě se ujistil, jestli mužova slova správně pochopil. Hostinský si prohrábl rozježené vousy a zavrtěl hlavou:

„Ne. Já jenom říkám, aby ses rozhod bez ohledu na to, co se tenkrát stalo. Nebo," dodal pomalu, „abys to aspoň zkusil."

„Potřebuju si to ještě promyslet," kývl Nirk roztřeseně. Nebyl zvyklý rozhodovat o tak důležitých věcech, jeho život nepřinášel mnoho podobných křižovatek. Vlastně nikdy nepočítal s tím, že by mohl opustit své město. Nic víc než pár okolních vesnic nikdy neviděl.

„Můžeš si vzít odpoledne volno a nechat si to projít hlavou," nadhodil Horn mírně, mladík však rázně zavrtěl hlavou. Momentálně by se svými myšlenkami sám nevydržel - a potřeboval zaměstnat ruce. Muž ho naštěstí zřejmě pochopil.

„Nebo mi prostě u večeře povíš, jak to bude."

„Určitě," souhlasil, i když se mu ta lhůta příliš nezamlouvala. Jak se měl během pár hodin rozhodnout o něčem, co mohlo ovlivnit celý jeho život? Horn však věc pro tuto chvíli zřejmě považoval za vyřízenou - se zamyšleným výrazem a tichým bručením vyrazil zpátky do velké jídelny. Mia věnovala mladíkovi utrápený pohled, načež beze slova vyrazila zpět mezi stoly pro přípravu jídel a začala prohánět své pomocníky s novou silou, bezpečný důkaz toho, jak rozhozená uvnitř byla.

Nirk se po ní provinile ohlédl, než jídelnu opustil, aby se vydal za svými odpoledními povinnostmi.

Po zbytek dne pracoval napůl automaticky, většinu jeho vědomí zabíraly myšlenky na rozhodnutí, které měl učinit. Myslel na to, co řekl Horn. Jak by se mohl rozhodnout bez ohledu na minulost? A i pokud by minulost dokázal nechat stranou, mohl by opustit Horna a hostinec a přidat se k lidem, o kterých nic neví? Co by na to asi řekli jeho rodiče?

Otec byl obyčejný rolník, ale na druhou stranu se postavil vojákům království, když chtěli během hladomoru odvézt poslední zbytky jídla pryč coby daň - příliš vysokou na to, aby ji lidé mohli zaplatit bez ztrát na životech. V boji zemřel, ale udělal to, co si myslel, že je správné. To bylo prakticky to jediné, co o něm kdy slyšel.

Co by si myslel o Nirkově současném problému? Přidal by se k bojovníkům pod slibem, že tím zachrání životy obyvatel království? Možná...

A matka? Nebyl si jistý. Stejně jako Horn by mu pravděpodobně řekla, že rozhodnutí je na něm.

Stále nevěděl, nakolik může bojovníkům věřit. Nedůvěra v něm přirozeně přetrvávala, ovšem na druhou stranu, dívku na tržišti se snažili zachránit. Ale netušil, na co velitel narážel, když zmiňoval schopnosti, které by měl mít. A o kterých by měl vědět - nebo je objevit - pokud žije ve městě. Muž se do oné zmiňované skupiny lidí zřejmě nepočítal, ale mladší bojovník ano. A Nirk nedokázal přijít na jedinou věc, jež by mohla chabým indiciím odpovídat.

Ať problém zkoumal z jakékoliv strany, dostal se vždy jen k dalším otázkám. Večer se blížil a s ním i nutnost rozhodnutí, ale Nirk stále netušil, jak bude znít. Stále palčivěji mu docházelo, že pokud chce získat odpovědi, nezbývá mu, než doprovodit bojovníky na jejich hrad. A čím víc uvažoval o možnosti, že se odpovědi prostě nedozví, tím více se mu příčila. On nemohl nechat všechny ty otázky prostě být.

Nad velkým rozbahněným dvorem hostince se pomalu stmívalo. Nirk odložil vědro, ve kterém poslední půlhodinu tahal vodu do velkého sudu v kuchyni, a opřel se o bok studny. Pohlédl na oblohu, stále nevlídně zakrytou šedou masou mraků, a po sté se pokusil zhodnotit svoje možnosti. Za pár minut řekne Hornovi svou odpověď. Jak bude znít?

Za otevřenými vraty se pomalu prodrkotal vozík, tažený unaveným oslem, který se jen stěží brodil množstvím bahna. Trh skončil, všichni zamířili k teplým krbům ve svých domovech. Nebylo divu - venku se začínalo ochlazovat.

Mladík se otřásl a odvrátil zrak. Volba je na tobě. Najednou, ve večerním tichu, ucítil zvláštní pocit jistoty. Měl se rozhodnout. Musel. A tak to udělal. Najednou zkrátka věděl, co Hornovi řekne - a jakkoliv se svého rozhodnutí prve bál, teď mu přineslo úlevu. Rázně vykročil ke dveřím, vedoucím do velké jídelny, ve které se pomalu shromažďovali hosté.

Možná bylo vážně na čase vydobýt si trochu samostatnosti.

***

Později toho večera zamyšleně seděl ve své maličké ložnici. Upíral pohled z okna vedoucího na ulici a nacházejícího se jen kousek nad terénem. Na nočním stolku plápolala svíčka a v krbu dohasínal oheň, to však bylo to jediné, co na pokojíku ještě působilo domácky. Nikdy neměl moc osobních věcí, ale teď se navíc všechny ukrývaly spolu s dalším rozličným vybavením a oblečením ve dvou vacích na podlaze. Byl připravený k odjezdu.

Z velké jídelny k němu až sem doléhal zvuk zpěvu, smíchu a hlasitého hovoru. Večer už značně postoupil, ale den trhu byl malým svátkem, který si zasloužil svou oslavu. Nirkovi však do smíchu nebylo.

Kuchařka Mia špatně skrývala pláč, když se jeho rozhodnutí dozvěděla. Přesto mu ochotně pomohla sbalit vše potřebné na cestu. Horn byl od té chvíle zamlklý a mladík netušil, jestli ho svou volbou nezklamal. Doufal, že ne, ale trápilo ho to. Zítra měl hostinec opustit. Najednou se mu zdálo, jako by od toho rána na tržišti uplynuly roky, ne jen necelý den. Za jediný den se všechno stačilo obrátit naruby.

S povzdechem sfoukl svíčku a padl na postel. Nečekal, že po tom všem usne, ale hodlal se o to aspoň pokusit. Cesta na sever mohla být dlouhá, a přestože s podobným putováním neměl žádné zkušenosti, tušil, že místo pro odpočinek nebude vždy tak pohodlné jako vytápěný pokoj hostince.

Myšlenky se mu znovu stočily k tržišti a k dívce, kterou zabil ještěr. Nedokázal se zbavit vzpomínky na její křik, ale z nějakého důvodu se mu zdála nejdůležitější ta první slova. Rezonovala mu v hlavě ještě ve chvíli, kdy se konečně propadl do neklidného spánku.

Já chci pryč.

Proč?

Ahoj!

Tak jak vidíte, koukejte si sbalit svých pět švestek, protože příště vyrážíme na sever! Doporučujeme přibalit teplé přikrývky, spaní pod střechou nezaručujeme. A možná i vlastní zásoby, na pravidelné jídlo pětkrát denně to taky nevypadá... No, na druhou stranu, poznávací cestu po království máte zdarma, tak si nestěžujte :)

Ale pokud narazíte na chyby, tak si samozřejmě stěžujte! A když si nebudete chtít stěžovat, klidně zanechte i nějaký jiný komentář... Snad ta kapitola dává smysl, tentokrát mi to s ní trvalo poměrně dlouho, nějak jsem se k vydávání nemohla dokopat. Děkuju za přečtení, doufám, že jste si dnešní část užili a jste patřičně zvědaví, kam bude příběh směřovat :)