"Určitě ho nemůžeme odvést rovnou z náměstí," zamumlal Rahir a pootočil ztlumenou lampou na stole. Bylo už několik hodin po půlnoci, čtvrtý den, který strávili ve městě. Byli se několikrát znovu podívat na náměstí. Aby rozptýlili případné podezření, procházeli se Lianortem i se zbytkem skupiny, navštěvovali trhy a objevovali zapadlé uličky. Zdálo se, že i v Danovi snad nakonec převážil dojem, že nic nechystají a svého nápadu nadobro se vzdali.

Nirk měl dojem, jako by všechny zrazovali, když se dnes večer sešli tady, v Esteřině pokoji. Jenže každý nový pohled na draka v něm utvrzoval jistotu, že to nemohou nechat být, a každý další den zvyšoval pravděpodobnost, že bude ještěr vypraven na cestu dřív, než stačí cokoliv udělat.

"Kdybychom mu přivázali vůz a tvářili se, že jsme kupci..." nadhodila Ester, Rahir však už vrtěl hlavou.

"To by nevyšlo. Někdo by si toho všiml, a s vozem by byl navíc podstatně pomalejší."

"Tak co chceš dělat? Omráčit stráže okolo a vzít ho bočníma uličkama? Stejně si nás někdo všimne, i kdybychom to náhodou dokázali," vrtěl hlavou Nirk. Aktuální plán zahrnoval jen snahu promluvit s drakem a zkusit zjistit, jak na tom je. Nikoho z nich zatím nenapadl použitelný plán skutečné záchrany.

"Ne. Museli bychom ho buď vykoupit, nebo..." Rahir vypadal, že nad něčím uvažuje, ale pak zavrtěl hlavou. "To je blbost," usoudil. "Nikdo nás nesmí spojovat s Rilonanem a nikomu se nesmí nic stát."

"Takže jediná možnost je Arlen," shrnul Nirk situaci. To byl problém. Velitel by možná přišel na to, jak draka vykoupit bez prozrazení, ale nikdo z nich netušil, jak ho přimět ke spolupráci. Dal už svůj názor jasně najevo a rozhodně nevypadal, že by ho hodlal měnit, ať už udělají cokoliv.

"Jedno po druhém," přerušila jejich úvahy Ester. V rukou si nervózně protočila hnědý šátek, památku z jejich poslední návštěvy tržiště. "Už bude skoro čas. Třeba dneska v noci zjistíme něco, co ho přesvědčí."

Rahir přikývl, ale nevypadal, že by si tím byl příliš jistý. Dívka však na jeho souhlas ani nečekala. Zvedla se, několika zručnými pohyby si šátek uvázala kolem hlavy a zatočila se uprostřed pokojíku, až se jí dlouhá sukně neurčité barvy rozvlnila kolem nohou.

"Jak to vypadá?" zeptala se. Nirk měl co dělat, aby neprotočil oči. Už dřív se shodli, že musí vymyslet, jak Ester zamaskovat. Z dálky se možná v oblečení hradní stráže mohla vydávat za chlapce, ale to byl převlek, který při bližším pohledu do jejího obličeje příliš neobstál. A zase tolik krátkovlasých dívek v chlapeckém oblečení se po Lianortu neprocházelo.

Cílem tedy bylo udělat z Ester nenápadnou mladou ženu, jejíž přítomnost v ulicích nevyvolá tolik pozornosti. Když ovšem Nirk viděl výsledek, nebyl si jistý, jestli to byl dobrý nápad.

"Jako vesničanka," odpověděl na její otázku Rahir. Nirk na něj rychle pohlédl. Bylo to dost prosté shrnutí, a taky ne úplně pravdivé. Ester byla oblečená jako vesničanka nebo obyčejná chudá obyvatelka města. Ani v Alomě, ani v Lianortu by její oblečení nijak nevyčnívalo. To, co celý dojem kazilo, byla dívka sama.

O Narimarcích se vědělo, že jsou hrdý národ, a ona byla navíc z urozeného rodu. I teď, když tu před nimi stála v obyčejných nevýrazných šatech, pořád v ní něco z toho zůstávalo. V jejím postoji, v držení těla, ve výrazu... Přestože se snažila působit nenápadně, bylo na ní něco cizokrajného, co přitahovalo pozornost.

Zkoumavě se na něj zahleděla.

"Něco je špatně?" zajímala se. Rozpačitě pokrčil rameny.

"Možná trochu," přisvědčil opatrně. "Myslíš, že by ses mohla... Skrčit?"

"Cože?"

"Trošku se shrbit," pokusil se to upřesnit. "Když proti tobě někdo půjde, nedívej se mu do očí. Většina lidí si jde prostě po svým a ostatních si moc nevšímá, pokud je nezná."

Snažil se vybavit si Alomu a chování tamějších lidí. Vždycky mu připadalo normální, přirozené. Nedokázal to popsat, rozhodně ne těm dvěma, kteří mezi běžnými lidmi nikdy nežili.

"Takhle?" Ester se sice pokusila jeho pokyny splnit, ale nezdálo se mu, že by to mělo větší účinek. Působilo to tak nějak strojeně. V duchu nad tím mávl rukou. Nejspíš to byl beztak jen jeho vlastní dojem.

"Zapomeň na to," odvětil. "Všichni připravení?"

Rahir beze slova kývl, zatímco si dívka naposledy přerovnala šátek na hlavě. Byli dohodnutí, že každý vyjde jinudy, aby se vyhnuli případnému podezření, a znovu sejdou se až na náměstí. Tři jednotlivci, jdoucí různými cestami za vlastními povinnostmi, se jim přeci jen zdáli nenápadnější než trojice, toulající se nocí jako spiklenci.

"Všechno jasný?" zeptala se Ester. "Pokud se něco podělá, někdo nebude moct dorazit nebo tak, sraz zase tady."

"A pokud někdo nedorazí do rána, jde se za Arlenem," doplnil Rahir. Už to během večera probrali nejméně pětkrát, přesto nejspíš nebylo na škodu si to zopakovat.

Chvíli mlčeli. Nikomu z nich se nechtělo udělat první krok. Všem bylo jasné, že se staví proti Arlenovu zákazu a svým způsobem ohrožují celý Rilonan. Teď byla chvíle, kdy se ještě mohli zastavit. Další krok, totiž potají se vyplížit z hostince, už ale znamenal riziko.

Nakonec se Ester nervózně zasmála a přešla k oknu. Hostinec byl ve svahu a její pokoj se nacházel až na konci chodby, v místě, kde se z patra už téměř stávalo přízemí. Vylezla na parapet a otočila se k nim.

"Nashle za tři čtvrtě hodiny," zašeptala a tichounce se spustila dolů na zem. Zachytili jen tlumený dopad, téměř neslyšitelný pro všechny, kdo po podobném zvuku nepátrali. Když Nirk o chviličku později vyhlédl z okna, zahlédl už jen lem její sukně, mizící za rohem.

Uvědomil si Rahirův pohled a obrátil se. Do té doby příliš nepřemýšlel nad tím, s kým spolupracuje. Vždycky tu byla Ester, celou dobu stála mezi nimi a představovala jakousi bariéru, přes kterou ani jeden z nich nedohlédl k tomu druhému.

Nirk uvažoval. Vlastně si nepamatoval, že by spolu kdy mluvili od chvíle, kdy se na Rilonanu objevil drak. Rahirovy ironické a pochybovačné poznámky ustaly to ráno na nádvoří, žádná další hádka už nepřišla - z otevřeného nepřátelství přešli k vzájemné lhostejnosti. Jako by zarataiský mladík konečně začal Rilonanu věřit, jako by i poslední zbytky lhostejnosti byly jen zoufale udržovanou maskou, která se pomalu hroutila. Chtěl pomáhat drakům a myslel to upřímně, jak dokazovala i jeho současná činnost.

Ticho se protahovalo a začínalo se zdát nesnesitelné, ale Nirk vlastně netušil, co si o současném Rahirovi myslet. Pořád byl tichý, pořád nejevil známky toho, že by se s někým chtěl bavit, pořád byl vůči všem odtažitý. Mluvil o dracích, ale nikdy ne o vlastní zkušenosti s nimi, aspoň ne otevřeně. Nirk se jen domýšlel, čím vším si před Rilonanem prošel.

"Měli bychom jít," přerušil druhý mladík jeho přemítání. "Uvidíme se později."

"Jasně. Hodně štěstí," vytrhl se Nirk z myšlenek, vděčný, že se jeho dilema vyřešilo. Sledoval, jak Rahir proklouzl dveřmi a zmizel na chodbě. I to byla součást plánu. Shodli se, že i kdyby ho někdo čirou náhodou viděl odejít hlavními dveřmi, nikomu to nebude připadat divné - nebo přinejmenším podezřelé.

"Většina z nich si tak jako tak myslí, že jsem vyšinutej," zašklebil se Rahir, když na to přišla řeč. "Můžu jim tvrdit, že jdu lovit netopýry nebo tak něco, a nikdo se neodváží říct ani popel."

Nirkovi se zdálo, že v jeho hlase zaznamenal náznak hořkosti, když se na něj ale pozorně zadíval, nedokázal nic podobného vystopovat. Každopádně jim to umožnilo využít další trasu, a tak nic nenamítali a nechali ho jít tudy.

Teď Nirk v pokojíku osaměl. Ujistil se, že jsou dveře zavřené, a zajistil je na zástrčkou. Zhasil lampu na stole, pak přešel k oknu a shlédl dolů. Potily se mu dlaně. Nebylo to vysoko, ale on si nemohl dovolit doskočit špatně. Pomalu vylezl na parapet a odhadoval vzdálenost, ve tmě venku to ale nebylo úplně snadné. Přes den prostor pod oknem zkontrolovali a věděl, že ho nečeká nic horšího než relativně rovná dlažba, přesto se mu do seskoku příliš nechtělo.

Otočil se čelem do pokoje, přivřel okno, nakolik to šlo, a potom spustil nohy do prázdna. Zůstal viset jen na napjatých pažích. Pak se zhluboka nadechl a začal se pomalu spouštět dolů - paže se mu ale třásly a během chviličky vypověděly službu. Lehce dopadl na zem na všechny čtyři a nevěřícně zamrkal. Bylo to o něco výš, než čekal, ale dopadl dobře. Nechal si pár vteřin na vydýchání, potom se zvedl a tiše vyrazil do tmy, opačným směrem, než jakým zmizela Ester.

Rychle procházel mezi domy a pokoušel se působit co možná nejpřirozeněji. Přestože si cestu přes den prošel, připadala mu teď cizí a neznámá a na odbočkách několikrát zaváhal. Při každém hlasitějším zvuku se mu srdce divoce rozbušilo, ale až na několik koček a jednoho znuděného strážného, hlídajícího pořádek v ulicích, nepotkal vůbec nikoho.

Konečně se propletl až do temné uličky vedle náměstí. Byl z nich tří nejblíž k místu, kde ležel drak. Opatrně se přiblížil k okraji ulice a vyhlédl do chabě osvětleného prostoru. Neodvažoval se téměř ani dýchat, zatímco pohledem propátrával prostranství před sebou.

Temná masa dračího těla kousek od něj se lehounce zvedala a klesala, jak tvor dýchal, jinak však vypadal stejně nehybně jako v posledních dnech. Po osvětlené části náměstí procházel jediný strážný s loučí v ruce, vypadal ale osaměle a unaveně. V Lianortu bylo bezpečno a stráže řešily maximálně několik opilců či drobných krádeží, a i to jedině během dne a brzkého večera. Teď, uprostřed noci, panovalo náměstím ticho a klid.

Nirk zalétl pohledem na opačnou stranu, k další uličce kus vpravo od něj, a pokoušel se proniknout temnotu. Tam se měla objevit Ester. Nezahlédl však ani náznak pohybu. Chvíli stál a uvažoval. Snad tam ještě nebyla? Ale měla před ním výrazný náskok, a i když byla její cesta o maličko delší, nemohla dorazit později než on.

Možná už přeběhla k drakovi. Nakonec, teprve tam bylo místo jejich skutečného srazu.

Počkal, dokud se strážný neotočil zády, nechal ho poodejít do poloviny obchůzky a pak vyrazil podél tmavé zdi. Minul vrata, vedoucí do dvora velkého skladiště po jeho levé ruce - byla zajištěná závorou a těžkým řetězem s ještě těžším zámkem. Slyšel jen svůj dech, podivně zesílený tichem okolo. Opatrně našlapoval na dlažbě, blížil se k ležícímu tvorovi a doufal, že na něj drak nějak neupozorní. Bylo mu jasné, že pokud se ještěr probudí a ztropí poplach, přijde veškerá jeho opatrnost vniveč.

Konečně se přiblížil k vysoké prázdné konstrukci z tvrdého dřeva, železa a lan, stojící jen pár kroků od mohutného těla. Skryl se za ní a zadržel dech, když se strážný obrátil. Srdce cítil až v krku. Světlo louče zvolna vyrazilo jeho směrem, pomalým, houpavým pohybem, odpovídajícím kroku jeho nositele. Skrčil se hlouběji do stínu a znovu přelétl pohledem náměstí. Po jeho dvou společnících stále nebyla ani stopa.

Když strážný prošel kolem jeho místa, odvážil se vyhlédnout o něco dál - a přesně v tu chvíli uslyšel na druhé straně dračího těla hlasitý šramot. Kus kovu či dřeva na obrovské hromadě šrotu u opačného konce zdi skladiště dopadl na zem a podle zvuků s sebou nejspíš přibral i něco dalšího.

Nirk ztuhl, strážný se zprudka otočil. Jeho oči se zaleskly ve světle ohně, když odhodil louč a vzal do obou rukou nabitou kuši, kterou měl do té doby přehozenou přes rameno. Zřejmě mu došlo, že oslepený jasem plamenů nemá nejmenší šanci cokoliv ve tmě zahlédnout, a dal přednost zbrani před falešným pocitem bezpečí, pocházejícím od světla.

"Kdo je tam?" vyjekl a zamířil kuší k temným obrysům harampádí u zdi. Nirk si všiml, že jeho hlas je překvapivě mladý, a ucítil s ním náhlý soucit. Vybavil si sám sebe na první noční hlídce, tam v noci v lese cestou na Rilonan.

Pak potřásl hlavou. Mladý nebo ne, představoval pro ně problém. Z toho směru měl přijít Rahir a Nirk nepochyboval, že ty zvuky pocházely právě od něho. Horečně uvažoval. Mohl by pozornost strážného nějak odlákat? Pomohlo by to něčemu, nebo by ho to spíš přimělo zavolat posily a skoncovat s jejich pokusem promluvit s drakem jednou pro vždy?

"Ukaž se, nebo budu střílet," zkusil to strážný znovu a popošel blíž. Zřejmě se snažil znít sebejistě a autoritativně, ale hlas se mu zoufale třásl. "Tohle je poslední varování, nebo..."

Ať už se chystal říct cokoliv, nedomluvil. Nirk, přikrčený za dřevěnou konstrukcí, konečně sebral odvahu. Pevně sevřel malý kámen, vylomený z dlažby kousek od něj, a mrštil s ním před sebe doprostřed náměstí. Mladý strážný sebou vyděšeně trhl a otočil se, aby čelil novému nebezpečí.

V tu samou chvíli se od hromady harampádí oddělil tmavý stín a rozběhl se k dračímu tělu - jenže nedoběhl. Ať už poděšený strážný zaslechl nějaký zvuk, nebo šlo jen o instinkt, něco ho přimělo se otočit. Stín zastavil a Nirk měl dojem, že jeho srdce zastavuje s ním.

Zadrnčení tětivy kuše.

Výkřik a pád.