Nirk seděl s nohama přitaženýma k tělu a hleděl do pokoje, utápějícího se ve tmě. Jediný zdroj světla představoval oheň, stále plápolající v krbu. Sem tam z toho směru přišlo hlasitější zapraskání a hořící dřevo vystřelilo do vzduchu proud jisker, ale jinak tu panoval nezvyklý klid.

Narušovalo ho jen oddechování ostatních a něčí tiché chrápání. Tirno na posteli nejblíž k němu se zavrtěl a cosi zamumlal, ale nezdálo se, že by se chystal probudit. Nirk téměř neslyšně vzdychl, poodhrnul závěs a pohlédl z okna, na jasnou oblohu plnou hvězd.

Stýskalo se mu. Od chvíle, kdy se objevila Hesnia, myslel na Alomu častěji. Na Miu a Horna, které tam nechal, na pravidelné trhy, na své povinnosti v hostinci... Cítil, že jeho místo je teď na Rilonanu a věděl, že poslání místních je mnohem větší než cokoliv, co by mohl dokázat doma. Ale přesto se ho poslední dobou občas zmocňoval smutek, když pomyslel na to, co opustil.

Obzvlášť v těch vzácných chvílích, kdy neměl co dělat. Jako třeba teď.

Zachvěl se a přitáhl si přikrývku blíž k tělu. Od poslední sněhové bouře už sice znovu nesněžilo a většina závějí dávno roztála, ale venku stále panoval chlad a od okna za ním studeně táhlo. Začínal se těšit na jaro, až zbytky sněhu konečně zmizí a teploty začnou dosahovat rozumnějších hodnot.

Na druhou stranu to vypadalo, že už to nebude trvat dlouho. I Arlen zřejmě usoudil, že zima už definitivně odešla, a spolu s malou jednotkou strážných vyrazil kdovíkam. Vedení výcviku převzal starší muž, který jim jakékoliv vysvětlení podat odmítl, Lirem zmizel spolu s velitelem a na to, aby kdokoliv vyzvídal u Jaliana či Tareka, se celá situace nezdála dostatečně důležitá. Zkrátka se s jeho nepřítomností smířili a s větší či menší neochotou přijali fakt, že se vše dozví v pravý čas, pokud to bude nutné.

Což taky mohlo znamenat nikdy, ale Nirk počítal, že na tom zas tolik nesejde.

Unaveně si promnul kořen nosu. Marně se pokoušel usnout několik hodin, než to konečně vzdal a na posteli se posadil. Nebylo to tím, že by nebyl unavený - Arlenův zástupce jim výcvik nijak neulehčoval, spíš naopak. Dnes v noci se proti němu ale kromě vyčerpaného těla spikly i vzpomínky a stesk. Připadal si trochu hloupě, ale spát prostě nemohl.

A tak bloudil pohledem po pokoji, pokoušel se dostat myšlenky pod kontrolu a zklidnit se natolik, aby dokázal usnout. Příliš to nešlo. Jak vůbec mohl...

Jeho myšlenky přetrhl jakýsi zvuk. Byl tichý, téměř na hranici slyšitelnosti, ale nepatřil sem. Zdálo se, že přichází zvenku - pokud tedy nějaký zvuk vůbec existoval a nebyl to jen výplod jeho fantazie. Zůstal tiše sedět, ale smysly měl napjaté k prasknutí. Čekal.  Poslouchal.

A když už si byl téměř jistý, že si to celé jen vymyslel, ozvalo se to znovu - lidské hlasy a pokřikování, sice odizolované zdmi hradu, ale nepochybně zřetelné. Nadzdvihl obočí. Tohle probudilo jeho zvědavost. Pomalu vyklouzl zpod deky a s nejvyšší opatrností vyrazil přes pokoj k průchodu na ochoz. Dával pozor, aby při tom prkenná podlaha vydávala co nejméně hluku.

Byl už za polovinou cesty, když se po jeho levé ruce náhle ozvalo tiché zasyčení. Obrátil se tím směrem a v chabém osvětlení zahlédl dívčí hlavu, vykukující zpoza okraje závěsu. Na rozdíl od Ester, které závěs využívala jen při převlékání, Hesnia možnost získat pro sebe při spánku trochu soukromí vítala. Teď však zcela očividně nespala - důrazně na něj mávala, aby přišel blíž.

Poslechl a tiše překonal vzdálenost mezi nimi. Ve tmě tak úplně přehlédl dřevěné berle, opřené o kraj postele. Všiml si jich až ve chvíli, kdy o ně zakopl a tak tak je stačil zachytit, aby se s rachotem nezřítily na zem. Když zvedl pohled, dívka se právě snažila skrýt pobavený úsměv.

"Co se děje?" zamumlal a pokusil se tak odvést její pozornost od vlastní nešikovnosti.

"To mě právě zajímá," zašeptala a ukázala k průchodu ven. "Slyšels to, že jo?"

Potvrdil její slova krátkým kývnutím. Zdálo se, že hlasy se přiblížily. Musely přicházet přímo z nádvoří.

"Pomůžeš mi?" natáhla k němu ruku. "Chci to vidět."

Krátce zhodnotil její stav. Byla rozespalá, nerozhýbaná, a přestože se v posledních dvou týdnech začínala s berlemi pohybovat poměrně obstojně, pořád by to znamenalo náročné cvičení pro ně pro oba.

"Kouknu se a pak ti dám vědět," slíbil. Než stačila zaprotestovat, obrátil se, odhrnul závěs, kryjící dveře na ochoz a vzal za těžkou železnou kliku. Zatnul zuby, když se tichým pokojem rozlehlo zaskřípání špatně promazaných pantů, ale pak se dveře pohnuly a propustily ho do mrazivé noci venku.

Znovu se zachvěl, ale vlastně chlad ani nezaregistroval. Rychle přešel k ochozu a shlédl dolů. Hlasy teď zněly jasněji, i když slova odrážející se od hradeb a zdí budov zachytit nedokázal. Ze svého místa však neviděl nic. Postoupil dál podél ochozu a naklonil se tak, až se mu z hloubky pod ním divoce rozbušilo srdce, ale i tak zachytil pouze odrazy plamenů loučí a neurčité stíny. Pohybovaly se stejným směrem jako hlasy, ale víc zjistit nedokázal.

"Zatraceně," ucedil a přešel ještě o kousek dál. Zdálo se, že dění se přesunulo do zadní části nádvoří, do míst, kde se nacházely stáje. Možná se jen vrátila Arlenova skupina, ale stejně... Měl z toho divný pocit. Jako by se o slovo hlásilo cosi těsně za okrajem jeho vědomí, téměř na dosah a přesto příliš daleko, aby to dokázal identifikovat.

Několik minut se pokoušel zjistit něco víc, ale zahlédl jen několik dalších světelných odlesků a jednu postavu, spěchající po nádvoří dole dovnitř do hradu. O chvíli později znovu vyběhla, tentokrát v doprovodu dalšího člověka, který si v běhu teprve natahoval košili.

Ještě nějakou dobu počkal, ale nic dalšího se nedělo a do něj se nepříjemně pouštěl chlad. Nespokojeně zamířil zpátky dovnitř.

"Takže?" Hesnia už ani nečekala, až se přiblíží, hlasitě šeptala přes celý pokoj a v očích jí svítila zvědavost. Pokrčil rameny.

"Něco se děje vzadu u stájí, ale není tam vidět," odvětil tišeji. Zvědavě naklonila hlavu.

"Cos slyšel?" zajímala se.

"Nic jasnýho, jenom hlasy. Možná se vrátil Arlen," podělil se o svůj předpoklad. Všiml si drobné změny v jejím výrazu, krátkého, unaveného úsměvu, který však zmizel stejně rychle, jako se objevil.

"Nejspíš," souhlasila překvapivě rychle. "Zítra se to dozvíme. Dobrou noc."

"Dobrou," odvětil k závěsu, za kterým zmizela, a zamířil zpátky ke své posteli. Přes zvláštní pocit, že by měl vědět, co se děje, se mu myšlenky na spánek najednou nezdály tak vzdálené. Zaplul do vychladlých přikrývek a okamžitě tvrdě usnul.

Nevnímal už hluboké, výhružné zahřmění, které rozechvělo okna, ani další pokřikování, jež následovalo.

Na rozdíl od Hesnii. Dívka na svém lůžku otevřela oči a s pohledem upřeným na strop se znovu usmála. Její domněnka se potvrdila.

Ahoj!

Asi je to docela zřetelně vidět, ale tak schválně - co myslíte, že se asi stalo? Touhle krátkou kapitolou bych ráda uzavřela zimní období a zároveň se přiblížila k dalšímu zlomu v ději, protože poflakování a teorie už bylo na můj vkus dost (otázka je, jestli by se mnou souhlasil i Nirk, ale tak... Ptát se ho radši nebudu)

Podobně jako u desáté kapitoly - a klidně i kdekoliv jinde - budu moc ráda, když mi dáte vědět, jak na vás dosavadní děj a průběh příběhu působí, jestli by to chtělo něco přidat či ubrat, vysvětlit, zrychlit nebo cokoliv... No, zkrátka jakákoliv rada či poznámka se počítá.

A každopádně děkuji všem, kdo měli trpělivost dočíst až sem a doufám, že ještě chvilku vydržíte - protože to zajímavé se teprve blíží! Zatím se mějte 😁