Zdálo se mu, jako by ho těžké bahno nedlážděné ulice chytalo za nohy a snažilo se ho zastavit. Ale nedal se. Toužil být co nejdál od umírající dívky, zuřícího ještěra a ze všeho nejvíc od neznámých jezdců. Jejich přítomnost se mu zdála ze všeho nejhorší, vyvolávala vzpomínky, pečlivě zastrčené do nejzazšího koutku vědomí.

Domy kolem něj byly stále stejné jako tehdy. Dokonce probíhal oním místem, kde se to tenkrát stalo. Krev a křik, udusaná zem, koně, jezdci... Silou vůle potlačil nechtěné obrazy a udýchaně proběhl vraty na známý prostorný dvůr. Jen koutkem oka zaznamenal stopy koňských kopyt, hluboce vryté do bláta. Cítil se podivně omámený, jako by zůstal kdesi na okraji reality a vzpomínek.

„Nirku!"

Rázný hlas ho vytrhl z myšlenek. Obrátil se ke známé dobrácké tváři hostinského a uvažoval, kde se tu tak rychle vzal. Hornův výraz vyjadřoval starost - proč?

„Hej, kluku, koukni na mě," popadl ho muž naléhavě za ramena a lehce s ním zatřásl. „Co se stalo? Seš zraněnej? Co to, krucinál..?"

Nirk zmateně shlédl a teprve teď si uvědomil, že je celý od krve. Jenže ta přeci nepatřila jemu - patřila zraněné dívce z trhu. Zvedl zrak k Hornovi a zavrtěl hlavou:

„Není moje... Ještěr někoho napadl na náměstí. Já..."

„Ještěr někoho napadl na náměstí? Krucinál," ulevil si muž a nevěřícně ho poplácal po rameni. „Víš, jak to vypadá? Sakra, copak tohle je normální?"

Popadl mladíka kolem ramen a za stálého klení ho odváděl pryč. Nirk nepřítomně zíral na kamennou podlahu chodby, kterou procházeli hlouběji do prostorů hostince, a nebyl schopný slova. Stále se cítil odpoutaný od reality, příliš šokovaný na to, aby cokoliv udělal. Jako by mu v hlavě stále dozníval bolestný křik neznámé dívky, jako by pořád viděl slzy a krev, kterou nedokázal zastavit.

Hornova přítomnost ho však postupně uklidňovala. Byl to Horn, kdo se postaral o něj a jeho matku po otcově smrti. Byl to Horn, kdo mu po celé roky poskytoval domov. A byl to Horn, kdo ho tenkrát přinutil vstát z udusané hlíny a se smutkem v očích ho přitáhl do otcovského objetí. Za ty roky mu Horn otce svědomitě nahrazoval - byl jeho vzorem, jistotou a bezpečím. Stejně jako dnes tvořil vždy pevnou skálu, ke které se mohl obrátit.

„Tak běž," postrčil ho muž jemně ke dveřím, vedoucím do lázně s několika káděmi. „Sára nachystala teplou vodu pro ty nově ubytovaný, ale určitě stihne jednu káď naplnit znova, když jí pak pomůžeš."

Nirk už o něco jistějším krokem popošel ke dveřím, ale pak se znovu zarazil. Přetáhl si přes hlavu popruh brašny, která jako zázrakem zůstala nepoškozená. Soustředit se na drobnější úkoly pomáhalo.

„Mohl bys to prosím vzít do kuchyně? Budou to potřebovat."

„Řekl bych, že až Mia zjistí, co se stalo, bude jí nějaký koření tak akorát... ukradený," zabručel Horn, ale brašnu vzal. „A teď se padej dát trochu do kupy."

Splnit tento pokyn se ukázalo jako obtížnější úkol, než se zdálo. Využil vodu z jedné kádě a vedle stojící vědro a pečlivě ze sebe smyl veškeré bahno a krev, přesto se necítil o moc lépe. Uvažoval nad dívčinými podivnými slovy.

‚Já chci pryč.'

‚Jsem přesně tam, kde jsem být chtěla.'

Copak měla v plánu nechat se zabít dopravním ještěrem? Vzpomněl si na pohled, který mu věnovala, a okamžitě tu možnost zavrhl. Ne, stalo se něco, s čím nepočítala. Ale co tím sledovala? Byla blázen?

Rychle si navlékl čistou košili a špinavé oblečení hodil do škopku vedle kádě. Postará se o to později - nebo to s trochou štěstí vypere Sára se špinavým oblečením ubytovaných. Tak či tak, teď neměl sílu to řešit.

„Pane jo, co se ti stalo?"

Rozmrzele pohlédl na mladou ženu, o pár let starší, než byl sám, jak nenuceně přechází kolem kádě plné špinavé vody. Měla pracovní zástěru a vlasy stažené vybledlým šátkem, aby jí nepřekážely při práci, a jako obyčejně se tvářila, jako by žvýkala šťovík.

„Nehoda na trhu," odvětil krátce a odvrátil pohled, aby se vyhnul hádce. Sára si v dohadech a provokaci libovala a on po ničem takovém netoužil. Pohrdlivě odfrkla, ale naštěstí to nechala být:

„Tak popadni tu káď. Musíme jí vylejt a vyčistit, než sem pánové dorazí."

„Pánové?" pozvedl obočí a popadl kovové madlo. S heknutím zvedli káď na nízký dřevěný vozík a žena ho nechala odvléct ho k druhým dveřím, vedoucím na zadní dvorek.

„Muži na koních," upřesnila. Převrátili káď a voda s hlasitým šplouchnutím vylétla na rozbahněnou zem. „Část z nich šla na trh a... Co tak zíráš?"

„Potkal jsem je," odtušil a upustil káď zpátky na vozík. Nalil do ní vědro studené vody a pustil se do drhnutí stěn. Snažil se znít co nejlhostejněji, ale příliš to nešlo. Jezdci se ubytovali v hostinci - což znamená, že se jim nevyhne. Bylo mu to proti srsti.

Dočistil káď, až v ní zůstala jen čirá voda, a spolu se Sárou ji odvezl zpátky do lázně. Žena vrčela cosi o vychladlé koupeli a nutnosti doplnit i ostatní kádě, takže raději zamířil do místnosti na druhé straně chodby, kde se na velkých kamnech trvale ohřívala voda na koupání. Když práci celí zmáčení dokončili, chodbou už přicházeli první z neznámých bojovníků.

Nirk se protáhl kolem a neomylně zamířil do kuchyně, kde bylo riziko střetu s nimi nejnižší. Kuchařka Mia by každého zbloudilého hosta ze svého království vyhnala rychleji, než by si vůbec uvědomil, kde se ocitl. Sice bylo pravděpodobné, že dostane přidělený nějaký nezáživný úkol, ale pořád považoval za lepší krájet zeleninu, než riskovat setkání s cizinci.

„No to je dost," přivítala ho kuchařka, jen co proklouzl dovnitř. „Drby tě předběhly, ale já bych stejně ráda slyšela, co tě na trhu potkalo. Říká se, že nějakou dívku zabil dopravní ještěr - a taky, že tys byl u toho."

„Byl," přikývl nevýrazně a nechal se zahnat ke stolu vedle kamen. Krájení zeleniny to nebylo, ale od pravdy se svými předpoklady až tolik nevzdálil. Škrábání brambor byla podobně poklidná činnost.

„Ti páni rytíři, či co jsou zač, vykládali Hornovi, že ses tu chuděrku pokusil zachránit," pokračovala kuchařka a pokukovala po něm od hrnce s lákavě vonící omáčkou. Mladíka však po jejích slovech chuť na jídlo přešla.

„Mluvili o mně?" vypravil ze sebe ztěžka. Ti jezdci si ho všimli. Dokonce si ho zapamatovali. Po zádech mu přelétl mráz. Zdálo se to všechno čím dál horší.

„Mluvili, mluvili. Chválili odvahu, ale já bych řekla, že to byla pěkná zbrklost," změřila si ho Mia pohledem. Omluvně trhl rameny:

„Byl jsem trochu mimo."

„Tak mimo," zavrtěla nevěřícně hlavou. „Člověk aby se bál tě pouštět i na trh. Víš co, na, najez se," sebrala mu z ruky nůž a přistrčila misku husté polévky. Vděčně kývl a sklonil hlavu k jídlu:

„Díky."

Mia za ním zamyšleně potřásla hlavou a vrátila se ke kamnům.

„Máma by ti dala," poznamenala k plotně. „Ale na druhou stranu by na tebe nejspíš byla pyšná."

Zamrkal a prohrábl polévku lžící. To nebyla zrovna povzbudivá řeč, kterou by potřeboval - jitřila sotva potlačené vzpomínky, jako by otvírala staré rány.

„Já... vím," zamumlal a pustil se do polévky. Byla by. A to bylo to podstatné. Byla pryč.

„Víš co? Když je trh, přijde na oběd víc lidí. Až dojíš, můžeš to pomoct odnosit do jídelny," vytrhla ho kuchařka po chvíli ze zamyšlení, když zaznamenala, jaký účinek měla její slova. „A pospěš si, první už jsou tady."

Spěšně dojedl a přidal se k pomocníkům, kteří nosili příbory a talíře nahoru. Jak Mia řekla, jídelna se rychle plnila hosty z řad vesničanů z okolí, kteří by se nestihli dostat domů před obědem. Horn stál u pultu, plnil korbele pivem a s každým zákazníkem prohodil několik přátelských slov.

Nirk se pustil do roznášení jídla a vděčně zaznamenal, že se mezi strávníky nenachází skupinka bojovníků. Vesničané vypadali dobře naladění, smáli se a žertovali a rozebírali nadcházející zimu. Úroda byla dobrá, hlad nehrozil a práce na polích skončila, takže měli všechny důvody ke spokojenosti.

Mladík je poslouchal, zdvořile se usmíval a cítil, jak i jeho napětí mizí. Co mu bylo do hloupého rozhodnutí jedné dívky? Nebyla to jeho chyba. Nemohl to změnit. Ani ji neznal. Měl by si hledět svého a netrápit se zbytečnostmi.

„Počkej." Zrovna procházel kolem pultu, když ho Horn zachytil za paži a obrátil k sobě. „Všechno dobrý?"

Nirk přikývl a odložil špinavé talíře, které právě nesl. Podezřívavě si muže změřil - ta otázka nebyla od někoho, jako byl Horn, zrovna obvyklá.

„Potřebuješ něco?"

„Dones jídlo těm chlapům," strčil mu do ruky tác. „Nahoře, třetí dveře vpravo."

Hostinský zněl... Nervózně? Starostlivě? Nirk to nechápal.

„Někdo se rozhodl jíst na pokoji?" pozvedl obočí a zhodnotil porce na tácu. Dvě misky, dva talíře, dva korbele piva. Obyčejné jídlo jako pro kohokoliv jiného ve velké jídelně.

„Jsou to ti bojovníci," pronesl Horn pomalu. Mladík se nespokojeně zamračil. Od té chvíle, co dorazili, na ně narážel na každém kroku.

„Pošli někoho jiného," odmítavě odložil tác. „Nechci s nimi mít nic společného."

Hostinský se rozhlédl se po hlučné jídelně. Chápal odpor svého svěřence, rozuměl mu a nechtělo se mu vystavovat ho nepříjemnostem. Jenže se tomu nejspíš nemohl vyhnout, jakkoliv se mu to příčilo.

„Nejsou to královští," promluvil. Nirk však dál rozhodně vrtěl hlavou:

„To je mi jedno. Já za nimi nepůjdu."

Horn polkl. Nikdy by ho do ničeho nenutil... Ale musel přiznat, že z těch bojovníků šel strach. Nehodlal riskovat konflikt, pokud neohrozí nikoho z jeho lidí - a tohle se za ohrožení těžko dalo počítat.

„Chtějí s tebou mluvit," zabručel. „Přímo s tebou."

Nirk se cítil, jako by mu vnitřnosti sevřela ledová pěst. Nevěřícně pohlédl do očí hostinského a setkal se s tvrdým, jednoznačným pohledem. Muž by ho chránil před skutečným nebezpečím, pokud by to bylo nutné. Ale nebude ho chránit před zbytečným strachem, pramenícím ze špatných vzpomínek. Tomu se musí postavit sám.

Přinutil se nasadit klidný výraz. Jeden rozhovor nemůže znamenat nic hrozného. Nemohl se nechat po zbytek života ovládat minulostí. Zklidnil nervózní třes rukou a pevně sevřel tác.

„Dobře," souhlasil.

***

Velitel tiše zabručel, když do pokoje bez vyzvání vtrhl nejmladší z jeho mužů. Copak ten kluk neměl vychování?

„Zavři, buď tak hodný," vyzval ho a odložil dýku, se kterou si pohrával. Cítil se unavený a přestože horká koupel pomohla, stále toužil spíš po odpočinku, než po řešení dalších potíží. A že jim jich tohle město nachystalo požehnaně.

Mladík poslechl, ale zůstal nerozhodně stát. Gestem ho vyzval, aby pokračoval.

„Pane... Musím s vámi mluvit," začal neobratně. „Ohledně té dívky. Nebyla totiž sama."

„Cože?" pozvedl obočí a odsunul zkrvavený balík látky ze druhé židle u stolku, který se v pokoji nacházel. Napadlo ho, že měl plášť nechat vyprat, ale cestou do lázně na to úplně zapomněl. Teď to ale nebylo nic, co by ho nějak výrazně trápilo. Ukázal na židli a mladík se poslušně posadil.

„Byl tam další jako ona," tvrdil naléhavě. „Ten, co se k ní dostal jako první."

„Víš to jistě?" zamračil se velitel. Nechtěl zpochybňovat jeho cit - jemu samému chyběl - ale šlo o závažné tvrzení. Mladý bojovník však kývl:

„Jinak bych s tím za vámi nešel."

„Víš, že si nemůžeme dovolit chybovat," upřel na něj muž zkoumavý pohled. Odpovědí mu bylo další přikývnutí.

„Dobře. A víme, kde je?"

„Mluvil jsem s hostinským. Žije tady," oznámil mladík. „Přímo v hostinci - pomáhá tu."

Velitel ztěžka vzdychl. Věci se zkomplikovaly - ale tohle by nakonec nemusela být komplikace, spíš řešení.

„Pane, měli bychom si s ním promluvit. Vím to jistě," naléhal mladý muž před ním. Unaveně potřásl hlavou:

„Dobře. Řekni mužům, ať se nají v pokojích. Nemusíme vzbuzovat větší pozornost, než je nutné."

„A on?"

Zaváhal. Nechtěl udělat chybu. Ale musel mladíkovi před sebou věřit. Musel se na něj spolehnout, protože sám měl v tomto ohledu dost omezené možnosti.

Zatočil dýkou na stole a světlo z okna se od ní odrazilo do všech koutů pokoje. Byla to krásná práce. Problémy však za něj vyřešit nedokázala - aspoň ne ty současné.

„Zařiď, ať přijde sem. Promluvíme s ním."

Ahoj!

Tak jsem tu po týdnu s novou kapitolou. Máte už nějaké teorie? Vím, zatím je tu toho strašně málo... Ale něco už jsem naznačila, i když si nejsem jistá, jak moc zřetelně. Každopádně doufám, že se kapitola líbila, i když se v ní moc neděje a je spíš přípravou na další děj. Příště už si půjdeme promluvit s našimi tajemnými bojovníky/jezdci.

Pokud byste narazili na nějaké chyby, omlouvám se a budu moc ráda za upozornění. Díky za přečtení!