Navzdory Shysiným nepříznivým předpovědím se dívčin stav zřejmě zlepšoval. Život na Rilonanu běžel dál v zajetých kolejích, jako by příjezd dalšího nováčka ani nezaznamenal. Arlen celé skupině sice oznámil cosi o novém přírůstku, ale v zásadě se většina detailnějších informací rozšířila spíš šuškandou.

Hesnia sama se jednoduše pár dní po svém příjezdu objevila při dopolední výuce v jednom z křesel v knihovně, stále pobledlá a unavená, ale se zřetelným odhodláním ve tváři. Jalian její přítomnost nijak zvlášť nekomentoval, a zvědavost ostatních byla rychle umlčena začátkem lekce.

Po skončení výkladu se Nirk nakrátko zdržel, aby odevzdal do knihovny přečtený svazek o historii prvního chovu. Šlo zcela zřetelně o novější přepis - snaha zamlžit původ dopravních ještěrů se zdála téměř komická. Nemohl ovšem říct, že by v té zaprášené knize našel cokoliv, co by se dalo považovat za užitečné. Jalian je sice nabádal k pozorování detailů, ale jak se zdálo, tady nic podobného nebylo.

Odložil knihu na příslušnou polici - nebo v to aspoň doufal, jelikož učenec si na pořádek v regálech potrpěl - a chystal se vyrazit do jídelny, když ho zarazil tichý hlas.

"Nirku?" Překvapilo ho, že oslovení přišlo od Hesnii, sedící stále s poněkud rozpačitým výrazem v křesle. Tázavě se po ní otočil. Zrudla ve tváři a sklopila oči ke svým kolenům, matně se rýsujícím pod dlouhou sukní. Stále nechápal, co to má znamenat.

"Mohl bys..."

V duchu sám nad sebou nevěřícně zavrtěl hlavou, když mu to konečně došlo. Její pohled nebyl náhodný. Jak řekla Shys, přestože setkání s drakem přežila, neobešlo se bez trvalých následků.

"Jasně," přikročil k ní a nejistě potřásl hlavou. "Potřebuješ..."

"Opřít se," zvedla pohled znovu rozpačitě k němu. Přikývl na souhlas a pokusil se jí poskytnout oporu, zatímco se vratce vytahovala na nohy. Přes veškerou jeho snahu se jí obličej stáhl do bolestné grimasy a na čele jí vyvstal pot, než se konečně vysoukala na nohy.

Překvapilo ho, když na něj přenesla téměř celou svoji váhu, a mírně zakolísal.

"Promiň," vyhrkla a rychle se to pokusila napravit, ale její nohy zkrátka nebyly dost silné. Znovu ji musel zachytit, aby neupadla.

"To nic," ujistil ji. Byla skutečně drobná - kdyby se nenechal zaskočit, nejspíš by její váhu ani nezaznamenal. Přehodil si její paži přes ramena a pomalu vyrazili směrem k jídelně. Ani jeden z nich nemluvil. Z dívky vyzařovaly rozpaky a ani Nirk se necítil nejjistěji.

Oči mu proti jeho vůli sklouzly dolů, k nohám, které neobratně táhla za sebou. I přes sukni byla znát nepřirozená deformace. Otřásl se.

Beze slova se propletli skrz prázdné chodby až k jídelně, momentálně hlavnímu a jedinému shluku života. Okolo jedné hodiny po poledni se veškeré obyvatelstvo shromáždilo tam, jako by všichni náhle potřebovali cítit jistotu, že v tom chladném kamenném sídle nejsou sami.

Nebo, což bylo pravděpodobnější, doplnil, je tam prostě přitáhl hlad.

Tak či tak, jídelna rozhodně vypadala živěji než zbytek hradu. Arlenovi strážní, trojice kuchařů v zástěrách a několik rozličných pomocníků, ti všichni posedávali kolem stolů, cinkali nádobím a hlasitě spolu rozmlouvali.

Jalian se o čemsi dohadoval se Shys, Tirno do sebe házel oběd, jako by nejedl tři dny a ne jen několik hodin, a Arlen mluvil s Tarekem a dvojicí strážných. Podle zamračených pohledů, které vrhal po chumelenici za oknem, nebylo těžké uhodnout, že to jsou ti samí, kteří přivedli Hesnii.

S počasím měli očividně pořádné štěstí.

Dan, sedící na opačném konci místnosti, na ně významně zamával a ukázal na volnou lavici vedle sebe. Nirk přikývl na souhlas a vydal se přes síň. Došli jen kousek od vchodu, když na sobě ucítil čísi upřený pohled.

Obrátil se tím směrem, ale stačil už jen zahlédnout, jak se Rahir otáčí zpátky ke svému talíři. Dolehlo k nim tlumené zamumlání, ve kterém Nirk jasně zachytil jen slovo "mrzák". Ucítil, jak se Hesnia vedle něj napjala, ale zavrtěl hlavou a šel dál. Nebyla ideální chvíle pro to pouštět se s druhým mladíkem do křížku.

"On to tak nemyslí," ucedil dost hlasitě, aby ho ke stolu bylo jasně slyšet. "Jenom je to prostě debil."

"Má pravdu," odporovala mu dívka. Nadechl se, aby se jí to pokusil vymluvit, ale nepustila ho ke slovu.

"Prostě to tak je. Nedá se s tím nic dělat, jenom to prostě překousnout a jít dál." Ironicky se ušklíbla, když si uvědomila, že to v jejím případě není zrovna vhodně zvolená formulace. "Aspoň obrazně řečeno."

Cosi zahučel na souhlas. Teoreticky to znělo jako dobrý přístup, měl však dojem, že v praktickém ohledu poněkud pokulhává.

"Já netvrdím, že jsem se přes to už přenesla," doplnila, když si uvědomila důvod jeho pochybností. "Ani nevím, jestli to kdy dokážu. Ale pokud to nezkusím..."

"Jasně." Věděl, co tím myslí. Byla spousta věcí, na které se nedalo zapomenout ani je prostě přejít mávnutím ruky. Chtělo to čas. Ale jediná taková záležitost mohla člověka snadno porazit, pokud by se jí zcela poddal.

Pomohl Hesnii usadit se na lavici vedle Dana a sám zaujal místo z druhé strany. Ester naproti nim zaujatě zvedla hlavu od jídla a několik vteřin dívku sledovala, jako by odhadovala, kolik toho v ní je.

Naproti sobě vypadaly jako dva protiklady - drobná Hesnia s hnědými vlasy lemujícími obličej a vřelýma zelenýma očima, proti vysoké Narimarce v chlapeckém oblečení, ostříhané nakrátko a s pronikavým modrým pohledem, který se z vlídného výrazu dokázal vmžiku proměnit v ledovou nečitelnou ocel.

Podle toho mála, co Nirk o obou věděl, se nelišily jen vzhledem. Narimarská noei, ať už ten titul znamenal cokoliv, tu seděla na stejné úrovni jako vesničanka z okraje Monitanu. Ale jakkoliv byly rozdílné, měly i něco společného. Schopnost komunikace s draky, cíl a hlavně odhodlání toho cíle dosáhnout.

Hesnia pohled nečitelných modrých očí klidně oplácela.

Pak se rty vyšší z dívek konečně zvlnily do přátelského úsměvu a Ester se krátce zasmála.

"Jsem Ester, i když to se k tobě možná doneslo. Ráda tě poznávám," mávla rukou ve známém narimarském gestu, značícím pozdrav.

"Hesnia," odvětila druhá dívka. Nirka šokovalo, když přesně zopakovala zdvořilostní pohyb rukou, a i Ester vypadala, že to na ni udělalo dojem.

"Marain je jediný monitanský přístav na pobřeží," pokrčila rameny Hesnia, když zaznamenala jejich překvapení. "A Narimarci jediní skuteční námořníci. Ten pozdrav se používá podél celého moře, pokud já vím."

Mezi řečí se natáhla po hrnci a nandala si naběračkou štědrou porci polévky. Pak přistrčila nádobu k Nirkovi, jehož talíř byl stále prázdný.

"Vyjma Zarataie," zareagovala Ester na její prohlášení a stáhla jeden koutek do opovržlivého úšklebku. "Zarataici jsou barbaři."

"Minimálně jeden konkrétní určitě," vrhl Nirk nepřátelským pohledem směrem k osamělé osobě na druhé straně jídelny. Narimarka obrátila oči v sloup.

"Co jste si vy dva zase provedli?"

"Nic, jenom je to idiot."

"Občas si říkám, na čí straně je vlastně vina," neodpustila si rýpnutí.

"Netvrď mi, že s ním vy ostatní vycházíte," opáčil dotčeně.

Výmluvně trhla rameny. "No, vzhledem k tomu, že se nemordujeme na každým kroku, se do dá pořád považovat za úspěch."

Odfrkl, ale nechal hádku stranou a pustil se do jídla, když si všiml, že se Arlen zvedá od stolu. Bylo jasné, že do odpolední výuky moc času nezbývá.

***

Za okny jejich pokoje ve věži panovala divoká sněhová bouře, pravděpodobně jedna z posledních, kterou si zima pro tento rok připravila. Blesky křižovaly oblohu a hromy rozechvívaly staré zdi hradu, ale jeho obyvatele to zřejmě netrápilo. Jak se zdálo, Kulhavého krále nemohlo zastavit nic.

Lampa nestálým plamenem osvětlovala stůl před nimi. Tirno odkudsi přitáhl mísu malých křupavých solených kousků pečiva, které do sebe soukal se stejnou přičinlivostí, s jakou vykládal karty na stůl. Hra ho očividně bavila a nebylo divu - první dvě kola suverénně vyhrál a přestože ve třetím se k němu štěstí obrátilo zády, teď už znovu začínal vítězit.

Ostatní nevypadali, že by je to nějak trápilo. Sledovali jeho nadšení pro jídlo i pro hru s větším či menším pobavením. Nirk si všiml, že kromě Rahira se našel málokdo, kdo se na Tirna dokázal dlouhodobě mračit. Jeho neposedné veselí bylo nakažlivé a odolný nebyl dokonce ani jeho otec.

Nirk sám seděl na druhé straně stolu a pokoušel se začíst do dalšího z Jalianových svazků z knihovny. Problém byl, že při všeobecném ruchu se dnes nedokázal soustředit. Slova o dracích mu splývala do sebe, věty se slévaly a nedávaly smysl, ani když je četl opakovaně. Nejenže byl unavený z náročného cvičení ve vánici, na kterém Arlen ke značnému znechucení celé skupiny trval. Znervózňovala ho i dívka, opřená o polštář na nově obsazené posteli za ním.

Postel kdosi během dne přesunul naproti hlavní řadě lůžek tak, aby měla aspoň z jedné strany oporu v podobě obílené zdi. Také ji opatřil stejným závěsem, který měla k dispozici Ester, nezdálo se však, že by ho majitelka zatím chtěla využít. Nirkovi nepřipadalo jako dobrý nápad přesunout člověka, který nemohl pořádně chodit, do nejvyššího patra, sama Hesnia však trvala na tom, že chce být co nejblíž hlavního dění.

"Mám být jedna z vás," oznámila mu klidně, když se nad tím pozastavil. "Nechci bydlet jinde."

A tak teď seděla za ním a se zájmem sledovala probíhající karetní hru.

"Proč nehraješ taky?" překvapila ho zničehonic otázkou. S povzdechem zaklapl knihu - začínalo mu být jasné, že dnes ve čtení zřejmě nepostoupí. Navíc si vůbec nebyl jistý, že chce na tuhle otázku odpovídat.

"A proč ne ty?" pokusil se ji raději obrátit. Dívka pokrčila rameny:

"Neznám ji."

Překvapeně pozvedl obočí. Každý znal Kulhavého krále. Dokonce i on sám přibližně věděl, jak hra probíhá, přestože ji nikdy nezkusil.

"Jak ji můžeš neznat?" nechápal. Zasmála se.

"Jsem z vesnice, pamatuješ?"

"I tam se přece lidi někde schází," nesouhlasil. Kde byli lidé, tam se vždycky hrály karty. A v Monitanu to byl nejčastěji právě Kulhavý král. Nakonec, připomněl si, tuhle hru znali i Ester s Rahirem, a ti z Monitanu vůbec nepocházeli.

"Jasně, že schází," ušklíbla se. "Prostě mi to uniklo. Což ale pořád nevysvětluje, proč nehraješ ty."

Zaváhal. V jistém ohledu se ten důvod zdál hloupý. Zvykl si tu hru odmítat a stále k ní cítil odpor, ale nebyl si jistý, jak to bude znít nahlas. Pak nad tím mávl rukou. Hesnia na rozdíl od většiny lidí z Rilonanu pocházela z venkova. Musela chápat, že obyčejný život není vždy zrovna snadný.

"Totiž... Kulhavej král  je mizernej král," začal. "Cílem hry je vybít všechny poddaný, aby ti v ruce zbyla jenom královská rodina."

Hesnia přikývla - zatím se nezdálo, že by chápala.

"Rolníky a tak... Jsou tam karty různých pohrom, jako mor, požáry... hladomor. Prostě mám dojem, že z některých věcí by si člověk utahovat neměl," dokončil rozpačitě. Nebylo to tak docela přesné. Vadila mu celkově myšlenka přezíravosti vůči obyčejným lidem - přestože vlastně šlo o hru obyčejných lidí - ale nebyl si jistý, jak to přesně formulovat.

"Zažils ho?" zeptala se chápavě. "Myslím hladomor?"

Přikývl. Zvenku zazněl hrom a blesk na chvilku jasně ozářil celou místnost - bouře byla přímo nad nimi.

"Moc si toho nepamatuju," přiznal. "Ale umřel mi tehdy táta."

Bylo zvláštní, jak snadné bylo to před ní říct. Smutně pokývala hlavou.

"Spousta lidí umřela. Říká se, že kolem Marainu to nebylo tak zlé - jenže kde jídlo bylo, tam se objevili královští a zabavili ho. I u nás se na to vzpomíná s hrůzou."

Na chvíli uhnula pohledem, zdálo se, že nad něčím přemýšlí. Od středu stolu se ozvalo zajásání - Tirno bouřlivě oslavoval další vítězství, s plnou pusou kousků pečiva a třemi zbývajícími kartami v ruce, které strkal pod nos každému, kdo byl ochotný ho poslouchat. Dívka se pousmála.

"Jenže nimrání v minulosti nám nepomůže. Možná by sis to s tím neměl tak spojovat. Je to jenom hra. Existovala roky před hladomorem."

"Možná," zamumlal nepřesvědčeně. Kupodivu jí ta slova neměl za zlé. Napadalo ho to samé. Ale cítil, že ještě není připravený se od tohoto kousku minulosti odříznout.

"Některý věci chtějí čas," přikývla. "Máma vždycky říkala, že čas si poradí s každou ránou." Pohled jí u toho sjel k nohám - Nirk pochopil, že ta myšlenka nemířila jen špatným vzpomínkám.

"Říkala Shys něco nového?" vděčně se chytil jiného tématu. Hesnia pokrčila rameny.

"Mám cvičit. A nevzdávat to. Ale konkrétního nic. Řekla bych, že ani ona neví jistě, nakolik se to kdy vůbec spraví."

"To je mi líto," zamumlal. Rázně zavrtěla hlavou.

"Byl to kus mojí cesty sem," pronesla pomalu a rozvážně. "A na tom není čeho litovat."

Ahojky!

Název kapitoly máme laděný trochu do matematiky - naše známá neznámá x... Ale uznávám, že škola nemá na moje uvažování nejlepší vliv :) Další kapitola, ve které se toho až tak moc neděje, ale už se nám blíží jaro (řekla Rabobar s výhledem na úplně červené listy stromu za oknem :D), takže to by se mělo brzy zlepšit! Tušíte už, co čekat?

Díky za přečtení, užívejte začátek podzimu a zatím se mějte!