Ranní slunce právě svádělo marnou bitvu o vládu nad oblohou se zdánlivě nekonečnou pokrývkou mraků, táhnoucí se až na sever k vysokým štítům hor, když se hrad v podhůří začal probouzet. Namísto slunečních paprsků však nový den vítaly jen další vločky, vytrvale se sypající z oblohy a halící krajinu do čím dál silnějšího bílého hávu.

U obyvatel Rilonanu tato skutečnost nevzbuzovala valné nadšení. Hned po snídani bylo třeba odhrnout vznikající závěje, aby sníh nezabránil přístupu k hradbám a ke stájím a nezablokoval bránu, a vzhledem k mrazivému počasí šlo o značně neoblíbenou činnost.

Ne pro všechny však hromadící se sníh představoval hlavní starost.

Nirk se ke svému překvapení probudil značně pozdě - světlo dávno pronikalo úzkým zaskleným oknem do malé ložnice, když se konečně vyhrabal z přikrývek. Rozespale se posadil na posteli. V hlavě cítil podivné prázdno při pomyšlení, že je skutečně v cíli. Jako by ani teď, po mnohahodinovém nepřerušovaném spánku, nedokázal tak docela pobrat, že se to vše skutečně stalo.

Promnul si obličej a mírně znechuceně si odfrkl, když si uvědomil, že včera zapadl do čistých přikrývek bez umytí a v oblečení urousaném z cesty. Večer byl zkrátka příliš unavený na to, aby podobné věci rozmýšlel, ale dnes už se mu to tak lhostejné nezdálo. Přeci jen, roky pomáhal Sáře uklízet v hostinci po podobně bezohledných hostech. Stačil si k podobnému chování vypěstovat jistou averzi.

Na druhou stranu, teď už to těžko mohl napravit. S pokrčením ramen věnoval pozornost maličké místnosti, aby si lépe prohlédl její vybavení.

Mimo postele tu toho ovšem skutečně moc nebylo. Hrubý noční stolek a úzká skříň, jejímiž pootevřenými dveřmi mohl vidět prázdné police, představovaly jediný další nábytek a jeho boty a plášť jediné známky zabydlenosti. Jinak působil pokojík jaksi neosobně, ještě cizeji než pokoje hostince.

Bylo tu však překvapivě teplo, přestože se v pokoji nenacházel krb - zřejmě sem přicházelo z chodby - a při vzpomínce na posledních několik mrazivých nocí pod širým nebem se malá nepoužívaná ložnice náhle zdála stejně honosná jako královské komnaty.

Pomalu si natáhl boty a nerozhodně si změřil dveře. Netušil, co všechno ho během dneška čeká, a rozhodně se na to necítil připravený. Ale zbývalo příliš mnoho otázek, které čekaly na odpověď. Zvedl se a vyrazil do chodby.

První, co ho venku potkalo, byla povědomá intenzivní vůně snídaně. Ve vzduchu bylo cítit hořící dřevo, čerstvé pečivo a káva. V žaludku mu naléhavě zakručelo hlady na protest proti dalšímu otálení - teprve teď si uvědomil, jak velký má vlastně hlad. Nemusel si ani připomínat Danův včerejší pokyn ohledně umístění kuchyně. Bylo zřejmé, že vůně se line z opačného konce chodby, odkud zároveň přicházely i lidské hlasy.

Všiml si, že dveře pokojíku, který si včera zabral mladý bojovník, jsou dokořán otevřené a ložnice zeje prázdnotou, a tak se po krátkém váhání rozhodl vyrazit na průzkum na vlastní pěst. Než však stačil dojít do poloviny chodby, vlétl mu do cesty udýchaný chlapec.

„Nirk? Promiň, zdržel jsem se ve stájích. Já..." vyrazil ze sebe nesouvisle. Pak si všiml upřímně zmateného výrazu ve tváři staršího mladíka a zmlkl. Několikrát se nadechl, zřejmě aby si srovnal myšlenky, a pokračoval:

„Mám ti během dopoledne ukázat hrad a pomoct ti se zabydlet. Odpoledne s tebou budou chtít mluvit - teda, pán Tarek a ostatní. Asi máš hlad a... fuj, potřebuješ se vykoupat," zakončil celkem trefně. Pak na Nirka upřel pohled plný zvědavosti:

„Takže ty jsi... No, víš o tom všechno?"

„Spíš bych řekl, že nevím nic," přiznal Nirk trochu rozpačitě. Klukovi vesele zajiskřily oči:

„Tak to budeš teprve koukat. A teď pojď. Takhle na snídani nemůžeš."

Nirk by se nejspíš pokusil pokračovat v hovoru na téma toho velkého tajemství, které na Rilonanu podle všeho znali všichni až na něj, ale zmínka o snídani ho spolehlivě umlčela. V žaludku mu znovu hlasitě zakručelo, a tak se rozhodl spěšně následovat svého mladého průvodce, téměř už mizejícího za rohem na konci chodby.

Několika spěšnými kroky ho dohnal, načež přizpůsobil rychlost své chůze jeho tempu. Pokoušel se nenápadně sledovat jak okolí, tak i chlapce, který ho doprovázel. Nacházeli se ve spodním patře hradu, které zřejmě sloužilo jako zázemí pro kuchyň, prádelnu a ubytování služebnictva - nikoho podobného však během cesty nepotkali. Minuli pouze několikery pootevřené dveře, z nichž nejbližší Nirk spolehlivě vyhodnotil jako kuchyni. O účel dalších se příliš nezajímal.

„Bohužel je koupelna až úplně na druhý straně," ozval se kluk před ním, ale jeho veselý tón žádnou lítost nevyjadřoval. „Budem se muset trochu projít."

Mladík znovu přenesl pozornost k němu. Chlapci mohlo být mezi třinácti a čtrnácti roky, na víc rozhodně nevypadal. Byl ostříhaný nakrátko a prostě oblečený, pokud by měl Nirk hádat, odhadl by ho na nějakého drobnějšího pomocníka. Tmavé oči mu však neustále vesele jiskřily jakousi špatně skrývanou energií, rozpustilostí a zvědavostí. Svým chováním mu připomínal mladší a přátelštější verzi Dana - vzbuzoval vzpomínky na ono ráno na dvoře hostince, kdy se s bojovníky rozhodl odejít.

Až na to, že teď se nacházel na opačném konci cesty.

Při tom pomyšlení mu přes teplo uvnitř hradu přelétl po zádech mráz.

„A jsme tady," vytrhl ho chlapec ze zamyšlení a otevřel další dveře.

Nirk věděl, že velké kádě s teplou vodou v hostinci byly svým způsobem luxus. Na hradní koupelnu však měly jen stěží.

Prostor tvořila velká kamenná síň osvětlená loučemi a rozdělená lehkými zástěnami tak, aby poskytovala aspoň většinové soukromí. V každé oddělené kóji se nacházela kovová vana na nožičkách a polička s čistým ručníkem a přiděleným kouskem mýdla. Co však zaujalo mladíkovu pozornost nejvíc byla divoká změť potrubí, klikatící se pod stropem a umožňující přivést vodu k jednotlivým vanám. Ať se snažil jakkoliv, nedokázal odhadnout, které trubky vedou kam.

„Ani se nesnaž. V tom se nevyzná nikdo. Prostě otočíš kohoutem," ozval se vedle něj chlapec vesele a zamířil k jedné kóji, aby mu své pokyny názorně předvedl, „a pak jenom zapumpuješ tam vzadu. V nádrži ještě bude teplá voda."

Nirk si celý systém nedůvěřivě změřil, ale nedostal pro další otázky příležitost. Kluk vyrazil ke dveřím, až se mu za patami prášilo, jen na prahu se ještě rychle otočil:

„Dojdu pro čistý oblečení. A měl bys sebou hodit, nebo nám ke snídani nic nezbude."

***

Jak se později během dopoledne ukázalo, stíhat chlapcovu rychlost bylo prakticky nad lidské síly. Po koupeli Nirka odvedl chodbami do prázdné jídelny, což by mladíka dozajista potěšilo, pokud by nemusel snídat prakticky za běhu. U stolu stačil sníst jen půlku krajíce chleba, zatímco jeho průvodce do sebe spěšně nacpal dvě obrovské buchty a znovu se zvedal k odchodu. Když se Nirk pokusil protestovat, pokrčil rameny:

„Musíš si ještě odnést věci nahoru, než začne... Prostě před obědem."

„Teď jsme se nasnídali," zabručel mladík, ale nechal se znovu vyvést na chodbu se zbytkem jídla v ruce. Všiml si, že obě chlapcovy kapsy se po odchodu z jídelny podezřele nadouvají.

"Všechno by mělo být ve stájích," brebentil dál, zatímco mířili k zavřeným dveřím na konci další chodby. Nirk si byl jistý, že šlo o jiné, než kterými včera do budovy vstoupil - hlavně proto, že podle schodů se teď nacházeli minimálně o půl patra výš.

„Věci ti určitě nikdo neodnesl, všichni mají co dělat se sněhem. Skvěle, je otevřeno," prohodil, když vykoukl ze dveří. Dovnitř studeně fouklo a na kamennou dlažbu proniklo škvírou několik rychle tajících vloček.

Oba vyrazili ven do vánice poněkud neochotně. Nirk zaznamenal, že vyšli na opačném konci nádvoří - hradní brána byla při výhledu z této strany krytá budovou. Zato ale byla vidět mohutná podlouhlá stavba pod hradbami, vzdáleně připomínající velké stáje. Skutečné stáje se však nacházely o kousek dál. Ať měla stavba sloužit čemukoliv, vypadala nepoužívaně a podle čerstvě opracovaného dřeva se zdálo, že tu nestojí dlouho.

V dláždění před ní vykukovalo ze sněhu několik silných kovových úchytů, pevně zapuštěných do země. Něco mu vzdáleně připomínaly, ale ani u nich nedokázal určit účel. Tázavě se obrátil k chlapci.

„Na tom se tu pracovalo v létě," oznámil mu hrdě a mávnutím ruky obsáhl celý prostor před nimi.

„A k čemu to bude?"

„Stáje jsou támhle," mávl rukou kluk a vyrazil po odhrabané pěšině mezi vrstvou sněhu. Nirk ho s povzdechem následoval. Všichni rilonanští byli očividně připraveni okamžitě odvést řeč jinam, kdykoliv se dotkl nežádoucího tématu - a stejně očividně patřil do tohoto tématu i účel stavby.

Ocitli se ve stájích, které pro Nirka představovaly další zkoušku sebeovládání. Už si částečně zvykl na přítomnost koní venku, ale když se ocitl ve stísněném tmavém prostoru mezi stáními, popadlo ho známé nutkání okamžitě se otočit a zmizet od nich co nejdál. Vzduchem poletoval prach a plnila ho směs pachu hnoje a vůně sena. Mohutně stavěná zvířata podupávala, přežvykovala, odfrkovala a vrhala po nich zvědavé pohledy, které jim mladík nervózně vracel, zatímco je spěšně míjeli.

Pokud by se jenom jedno z těch zvířat dostalo ze stání a pokusilo se vyběhnout ven... No, ulička tu byla hodně úzká. Tušil, že by mu jen těžko uhýbali.

K jeho úlevě se však bezpečně dostali až na druhou stranu, kde se za rohem nacházelo něco jako menší sklad různého vybavení. Na stoličce tu posedával muž těžko rozeznatelného věku, promazávající jakési kožené řemeny. Když vstoupili, na krátko lhostejně zvedl hlavu, načež se dál znuděně věnoval své práci.

Nirk si všiml dvou povědomých vaků, odložených u stěny, a přešel k nim, aby si je vyzvedl. Tím přitáhl mužovu pozornost.

„Seš ten, co jel na Semině," zabručel. Mladík rozpačitě kývl.

„Dobrá kobyla. Stará, ale dobrá."

„To... určitě," souhlasil s mírným sebezapřením. Muž o něj však už ztratil zájem. Nirk nechápavě pohlédl na svého mladšího průvodce, ale ten jen trhl rameny:

„Toho si nevšímej. Většinu času tráví s koňma."

To mladíkovi stačilo jako vysvětlení jakéhokoliv podivínského chování. Vyrazili znovu ven a zpátky do hlavní budovy. Nirk začínal mít dojem, že se na Rilonanu nejspíš nikdy nezorientuje. Proplétali se množstvím kamenných chodeb, osvětlených pochodněmi, prošli několika sály a minuli nespočet dveří - a jediné, co dokázal podle množství schodů určit byla skutečnost, že míří nahoru. Minuli však jen minimum lidí. Zdálo se, že na hradě nežije ani polovina z množství obyvatel, pro jaké byl postavený.

„Je to ještě vysoko?" vydechl namáhavě, když zdolali další řadu schodů.

„Ani ne," odvětil chlapec a prudce zahnul do další chodby. Ve vyšších patrech se o většinu světla starala velká široká okna, takže tu louče ani nebyly třeba. Byl odsud výhled na nádvoří, po kterém se hemžilo několik postav, odklízejících sníh. Přes změť padajících vloček však byly stěží vidět.

Jeho průvodce náhle ukázal na hrubé dřevěné dveře po pravé straně a vzal za mohutnou železnou kliku. Když otevřel, naskytl se Nirkovi pohled na nové schodiště - dřevěné a příkré, spíš poloviční žebřík. Změřil si ho kritickým pohledem. Vypadalo to víc jako přístup na půdu než do dalších obytných prostor. Napadlo ho, jestli by neudělal lépe, kdyby zůstal v maličké ložnici poblíž kuchyně.

Chlapec ho pustil před sebe a tak mu nezbylo než se začít škrábat nahoru. S vaky plnými věcí v obou rukou to byl obstojný akrobatický výkon, ale nakonec se přeci jen dostal do prostoru nad schody, který zcela odpovídal jeho představě. Těsně nad hlavou se mu křižovaly trámy stropu a střecha byla po obou stranách zkosená - ani stopa po posteli nebo jakémkoliv nábytku. Pochybovačně pozvedl obočí, v tu chvíli si však všiml ještě něčeho.

V místě, kde by očekával štít budovy, se ve stěně nacházel kamenný rám s dalšími dveřmi. Nejspíš by je úplně přehlédl, kdyby se právě neotevřely dokořán. Vyběhl z nich štíhlý, prostě oblečený mladík, prudce za sebou zabouchl a rozčileně potřásl hlavou. Pak zaznamenal dvojici lidí nad schody a neomylně zamířil k nim.

Mohli tak lépe rozeznat jeho obličej - a Nirk cítil, jak se mu do tváří hrne krev, když si uvědomil, že nejde o chlapce, nýbrž o dívku. Měla sice světlé vlasy dlouhé jen několik centimetrů, byla vysoká a kalhoty a košile bezpochyby nepatřily mezi běžné ošacení mladých dam, ale jemnější rysy ve tváři nic z toho zakrýt nedokázalo. Zdála se o pár let starší než on sám. Tmavě modré oči bouřily nedávno potlačeným vztekem, ale na nově příchozí hleděla spíš s mírnou zvědavostí.

„Jsem Ester," kývla na pozdrav Nirkovi a pravou rukou přitom provedla jakési plynulé gesto - nejprve se mírně pokrčenými prsty téměř dotkla břicha, načež mávla zápěstím a obrátila dlaň směrem k němu, jako by na prstech cosi držela. Podobný pozdrav párkrát viděl u narimarských obchodníků. Pokud mohl soudit z lehce zpěvavého přízvuku, z jižní země nejspíš pocházela i ona.

„Nirk," představil se mírně rozpačitě. „Já... přijel jsem včera."

„Zaslechla jsem," pokývla, načež se obrátila k mladšímu chlapci a tónem se lehce vrátila k předchozímu rozhořčení:

„Jestli chcete dovnitř, pozor na Rahira. Je... v náladě." Už z tónu se dalo poznat, že to není myšleno v pozitivním slova smyslu.

„To je vždycky," ušklíbl se kluk. Ester pokrčila rameny:

„Teď ještě víc. Užijte si to." A s těmi slovy zamířila ke schodům.

„Kdo je Rahir?" dožadoval se mladík vysvětlení. Chlapec vedle něj se neklidně ošil a neochotně zamířil ke dveřím.

„To... za chvilku zjistíš," zamumlal a vešel.

První věc, která na Nirka udělala dojem byla velikost pokoje. Strop byl vysoko nad nimi, v obílených stěnách byla vsazená velká dvojitá okna, zadržující teplo, a ve velkém krbu vpravo od nich vesele plápolal oheň. Uprostřed pokoje se nacházel obrovský masivní stůl s množstvím židlí. Přímo naproti nim stálo šest postelí, z nichž čtyři vypadaly obsazeně - na věšácích vedle nich visely pláště a na policích se povalovalo různorodé vybavení. První zleva měla závěs, kterým se v případě potřeby dalo zajistit soukromí.

Na druhé seděl vyzáblý mladík. Nirkovi chvíli trvalo, než si ho vůbec všiml - zůstával bez hnutí, strnule jako socha, ale propaloval je pohledem plným pohrdání. Mladší chlapec vedle něj ztuhl. Dobrá nálada se z něj vytratila, najednou působil nervózně.

„Vyber si postel," vypravil ze sebe směrem k Nirkovi. "Ta krajní je volná, přinesli ji dneska ráno."

Druhá volná byla z druhé strany vedle sedícího mladíka, podle všeho Rahira - místo, o které nikdo nestál. Výběr nebyl nijak těžký. Jednoduše upustil oba vaky na postel úplně vpravo, pod jedním z velkých oken.

„Máme nováčka?" ozval se Rahir posměšně. Nirk k němu zvedl pohled - snažil se, aby to vyhlíželo co nejlhostejněji.

„Vypadá to tak," utrousil. Mladík se ušklíbl:

„Takže máme mě, dámu, kluka, co leští boty stráži, děcko a teď tohle. Co jsi vůbec zač? Monitanskej princ? Na velkýho válečníka nevypadáš. Možná nějakej obchodnickej synek?"

Nirk zaznamenal, jak se chlapec vedle něj při slově ,děcko' napjal, ale neodvážil se promluvit. On sám však žádné takové zábrany necítil.

„Pomocník z hostince," vyhrkl. „Máš problém?"

Rahir se suše uchechtl, ale zavrtěl hlavou:

„Ne. Hodíš se sem. Nejspíš je to bez šance."

„Pojďme ven," uťal další hovor Nirkův průvodce a začal mladíka strkat pryč, směrem k jakémusi průchodu v levé stěně. „Je tu hrozně zatuchlo."

Nové dveře vedly kupodivu na ochoz. Tentokrát ani jednoho z nich nenapadlo stěžovat si na chlad. Chlapec přešel k cimbuří, odhrnul trochu sněhu a posadil se. Nirk dostal teprve teď příležitost pořádně pochopit uspořádání podkroví. Zvenku bylo zřetelné, že jejich pokoj tvoří věžičku, vystupující nad střechu budovy a poskytující dostatek prostoru i pro velkou ložnici. Na její špičce se třepotala vlajka s rilonanským znakem, kruhem, objímajícím ptačí pírko.

Zvolna překonal vzdálenost k okraji a následoval chlapcova příkladu, přestože ho výška za ním trochu děsila.

„Co to mělo být?"

„Rahir," odtušil chlapec. „Ester je fajn. Rahir... ne."

„Ester," zamumlal zamyšleně Nirk. Málem na dívku po setkání s Rahirem zapomněl. Měl ale dojem, že už to jméno v posledních dnech zaslechl.

„Hmm," broukl chlapec s plnou pusou - mladík zaznamenal, že z kapsy právě bez okolků vytáhl jednu z obrovských buchet od snídaně.

„Dáš si?" nabídl rozpačitě, když si všiml Nirkova pohledu. Mladík pobaveně zavrtěl hlavou.

„To jenom... prostě s Rahirem moc nevycházíme," pokračoval, přestože mu přes buchtu příliš rozumět nebylo. „Je věčně..."

V tu chvíli se ale rozlétly dveře, až Nirk leknutím málem sletěl z cimbuří. Chlapec rychle nacpal zbytek buchty zpátky do kapsy, když na ochoz vyšla povědomá postava - velitel stráží.

„Tak tady jste," naklonil hlavu, když zaznamenal chaos, který svým příchodem způsobil. „Za chvíli začínáme."

Ahoj!

Tak doufám, že jsem délkou dnešní kapitoly trochu vynahradila tu poslední kratší a že se vám Rilonan líbí - zatím nebyl popsán zas tak důkladně, ale první představu snad máte :)

Mimochodem, pamatuje si někdo, kde bylo zmíněno jméno Ester? Už je to delší doba, ale skutečně se už o ní jednou mluvilo... Schválně, jestli si někdo vzpomene na kontext :) A pokud ne, bude se samozřejmě ještě zmiňovat v dalších kapitolách.

No, doufám, že se vám dnešní kousek příběhu líbil, a já se loučím - uvidíme se u další kapitoly :)