Velkou kuchyni plnila vůně koření, hořícího dřeva, čerstvého pečiva a smažené slaniny. Kolem se pohybovala kuchařka a několik pomocníků, chystali hrnce, talíře a příbory, vyndavali chleba a koláče z velkých pecí a připravovali se na další den. Panoval tu dobře organizovaný chaos brzkého rána - přesně do chvíle, než se kolem pecí prohnal mladík s rozčepýřenou kšticí světle hnědých vlasů.

Řád se okamžitě vytratil. Pomocník, opatrně odkládající čerstvý bochník, tak tak stačil uskočit z cesty a zachytit zároveň chleba i divoce roztočený nůž. Provázel spěchajícího chlapce proudem nadávek, původce celé katastrofy si z toho ale příliš nedělal. Křikl po něm omluvu přes půl místnosti a hnal se dál, jako by se nechumelilo. Působil při tom další chaos.

„Nirku!" křikla na něj kuchařka dílem pobaveně, dílem rozčileně - bylo jasné, že je na podobné situace zvyklá.

„Trh," odvětil mladík přes rameno.

„A víš, pro co jdeš?"

Ta otázka ho zřejmě překvapila, jelikož se smykem zastavil ve dveřích. Pomocník, kráčející za ním s několika talíři, to nečekal, takže prudce vrazil do jeho zad. Náraz sice ustál, i tak ale prošpikoval nevítanou překážku vražedným pohledem.

Nirk ho počastoval další omluvou a o něco spořádaněji se propletl mezi stoly ke kuchařce. Sledovala, jak si po cestě vytírá z očí ospalky a opatrně míjí zbytek osazenstva kuchyně.

„Něco speciálního?" zamračil se zmateně. Zavrtěla hlavou:

„Jako vždycky, jen přiber nějakou skořici. Alicia slíbila, že ji dnes přivezou."

„Skořici," přikývl. „Ještě něco?"

„Všechno. Kdyby se zdráhala ti ji prodat, vyřiď, že si s ní promluvím. A nenech se od ní moc okrást."

„Vždyť já vím," trhl netrpělivě hlavou. „Můžu jít?"

„Běž, ať na tebe něco zbyde," kývla. Málem ani nestačila domluvit a mladík už vystartoval. Dobře věděl, že na trh je třeba dorazit včas, než se vyprodá nejlepší zboží. Měl mnohaletou praxi.

Kuchařka ho provázela mateřským úsměvem. Sice nebyl jejím skutečným synem, ale znala ho celé roky. Měla ho ráda, i přes nepořádek, který dokázal v ranní rozostřenosti napáchat. Nemyslel to zle. Snažil se, co mohl, tak jako každý jiný, a svou práci plnil pečlivě. Za to mu takové malé prohřešky ráda odpustila.

***

Nirk už mezitím prolétl hostincem, sebral z věšáku u zadních dveří plátěnou tašku, zkontroloval, jestli obsahuje váček s penězi a vyběhl na dvůr. Ke své smůle skočil rovnýma nohama do bláta - několik posledních dní pršelo a i když měl dnes na počasí mimořádné štěstí a z nebe zatím nespadla ani kapka, udusaná hlína se dávno změnila v lepivou břečku.

Čvachtavé zvuky ho provázely celou cestu kolem stájí, ale příliš si z toho nedělal. Podzim se překlopil do druhé poloviny a v tomhle období vždycky pršelo. Byl vděčný, že se dnešnímu ránu vyhnula hustá, chladná mlha - to by teprve bylo nepříjemné.

Poměrně spokojeně mířil k dokořán rozevřeným dřevěným vratům, vystupujícím na nedlážděnou ulici. Spíše ze zvyku, než že by čekal cokoliv jiného než pomalý obchodnický vozík, se rychle rozhlédl - a jeho nálada okamžitě spadla hluboko pod bod mrazu. Na opačném konci ulice zahlédl několik jezdců na koních.

Jezdci. Neobtěžoval se je počítat, ale mohlo jich být kolem deseti. Nenuceně seděli na velkých, silných koních, působili, jako by se v sedle narodili. Očividně nešlo o žádné zkroucené chudáky či žebráky, byli to důstojní muži v sedlech důstojných zvířat.

Mladík měl najednou sto chutí se obrátit a na svůj pravidelný úkol se jednoduše vykašlat. Jezdci na téhle ulici... Nelíbilo se mu to, ani v nejmenším.

Pak potřásl hlavou a rázně odvrátil zrak. Denně tudy projedou desítky lidí, obzvlášť v den trhu. Neexistoval důvod, proč by ho zrovna tihle měli znepokojovat. Věděl, kde se v něm ta nechuť bere a proč je tak těžké ji potlačit, ale přinutil se vyrazit směrem k náměstí.

Smůla.

Pověrčivost.

Ještě toho trochu.

Ulice po pár spěšných krocích vyústila v široké náměstí, hlavní centrum veškerého dění, lemované nejhezčími domy, které mohlo městečko nabídnout. Tady už nezpevněná cesta přecházela v nerovné kamenné dláždění, sice pokryté všudypřítomnou vrstvou bahna, ale pro chůzi přeci jen o něco příjemnější.

Přes množství lidí a stánků se téměř nedalo dohlédnout na druhou stranu plochy. Nebyli tu jen místní, už takhle brzy ráno se to tu jen hemžilo obyvateli bližších vesnic a usedlostí. Odkudsi se ozývalo mečení koz, kdákání slepic a dětský pláč, vzduch plnilo pokřikování prodejců. Trh přilákal každého, kdo něco potřeboval, obyčejné zvědavce i ty, kdo si chtěli přijít na pár zlatých - ať už poctivě, nebo jinak.

Nirk se obratně proplétal vším tím chaosem a brašnu držel tak, aby ji chránil před hbitýma rukama případných zlodějíčků. Málokdo by si toho mladíka spojil s osobou, která před necelou čtvrthodinou způsobila takový rozruch v kuchyni hostince. Zdejším davem proplouval, jako by tam snad ani nebyl.

Vyhnul se kodrcajícímu vozíku se zeleninou, protáhl se kolem drobného rozčileného chlapíka a zamířil směrem, kterým tušil hledaný stánek. Zorientovat se na trhu, který každý týden měnil svou podobu, vyžadovalo určité množství trpělivosti a cviku, ale Nirk měl na cvičení mnoho let. Za tu dobu znal aspoň přibližné rozmístění jednotlivých typů zboží - a Alicia nepatřila k těm, kdo by nepsaná pravidla porušovali.

Že se blíží poznal dřív, než stánek zahlédl, už podle charakteristické vůně koření. Konečně se prosmýkl kolem prodavače proutěných košíků a uviděl svůj cíl. S úlevou se opřel o pult, aby si po překážkovém běhu trochu vydechl.

„Tolik jsi spěchal, abys mě mohl potkat?"

Žena za pultem byla starší, černé vlasy měla prokvetlé mnoha šedinami. Hleděla na něj vyčkávavě s nakloněnou hlavou a v tmavých očích se jí pobaveně blýskalo.

„Co? Ne," odvětil zmateně a ještě jednou se zhluboka nadechl. Pak si uvědomil, že se jeho slova dají vyložit jako pěkná nezdvořilost, a rychle se to pokusil napravit:

„Já totiž..."

„Jako vždycky?" otázala se Alicia a zachránila ho tak před dalšími rozpaky. Vděčně přikývl a vytáhl z brašny několik malých látkových váčků, označených ozdobně vyšívaným písmem. Žena je od něj převzala a začala odměřovat koření, zatímco on její činnost se zájmem sledoval. Vždycky ho fascinovala ta směs cizokrajných vůní a barev, i když pro hostinec většinou nakupoval jen ty obyčejnější a levnější.

Což mu připomnělo...

„Ještě skořici," vyhrkl a v duchu proklel svojí nesoustředěnost.

„Tak to hádám, že jsi přišel včas - ještě trochu mám," přikývla žena a vybrala příslušný váček. „Víš, z čeho se skořice vyrábí?"

Nirk zavrtěl hlavou. O takové věci se nezajímal - měl dost vlastních povinností na to, aby se zabýval zbytečnostmi.

„Je to kůra stromu," překvapila ho žena svou odpovědí. „Namletá, samozřejmě," dodala a přisunula plátěný váček k ostatním. „Roste až za horami."

„Hmm... Tak dobře," pokrčil trochu nedůvěřivě rameny a vytáhl peníze. Bez hádek odevzdal Alicii příslušný počet mincí - ať si kuchařka říkala, co chtěla, žena patřila mezi poctivé obchodníky - a shrábl koření do brašny. Pak se rozloučil a vyrazil zpět k hostinci a svým denním povinnostem.

Dav ho tentokrát vystrčil až na okraj náměstí, k malé prázdné ploše, vyhrazené tu kvůli bezpečí. Důvod oné opatrnosti líně ležel uprostřed a jako obyčejně na sebe strhl pozornost několika zvědavců. I Nirk se na krátko zastavil, aby si toho obrovského tvora prohlédl.

Podle legend byli dopravní ještěři potomky dávných, majestátních draků. Mladík si nedokázal představit, jak asi museli vypadat jejich předci, když i dnešní hloupá tažná zvířata dokázala vzbudit úctu.

Tvor měřil od čumáku po škubající se špičku ocasu téměř dvacet stop. Kostnaté tělo pokrývaly matné šupiny nevýrazné tmavozelené barvy, místy narušené starými jizvami, po hřbetě se táhly krátké tupé trny. Silné zadní nohy se momentálně nacházely z většiny pod ležícím tělem, ale podobně jako slabší přední pár byly zakončené prsty s drápy ostrými jako břitva. Po údajných dračích předcích zdědil ještěr i blanitá křídla, napůl složená, napůl zplihle visící z jeho zad. Nezdálo se, že by je dokázal skutečně používat.

Nejzajímavější však byla protáhlá hlava, klidně spočívající na dlažbě. Nad velkou pootevřenou tlamou plnou zubů vystupovaly na čumáku dva hrbolky nozder. Ještě dál se leskly jasné tmavé oči, jediná část těla, která prozrazovala, že tvor není tak docela odevzdaný a klidný, jak se může jevit. Byla v nich vepsána ostražitost, se kterou hlídal své okolí. Pokud by byl někdo tak hloupý, aby se k hlavě přiblížil, neměl by šanci.

Návštěvníkům trhu však nebezpečí nehrozilo. O to se postarala těžká konstrukce z železa a tvrdého dřeva, která bezpečně zajišťovala dlouhý krk zvířete. Kruh trnů, mířících dozadu v místě, kde hlava přecházela v krk, mu bránil se jednoduše vysmeknout. Osvobodit by ho museli lidé uvolněním konstrukce zvenku.

Mimo to byl pevnými popruhy, obepínajícími celé mohutné tělo, připoutaný k velkému otevřenému vozu. Ten sloužil jak k přepravě lidí, tak zboží, a právě teď z něj skupina mužů vynášela poslední bedny a pytle, přivezené na trh.

„Já chci pryč."

Mladíkův pohled znovu nevěřícně sklouzl k ještěří hlavě. Ta slova... Nepřišla z davu za ním, tím si byl jistý. Ale to, co ho napadlo, bylo tak absurdní, že se ani neodvažoval dovést tu myšlenku do konce. Nebylo možné, aby...

„Já chci pryč," ozvalo se znovu vedle něj. Leknutím téměř nadskočil - tentokrát však hlas rozeznal. Byl nepochybně lidský, přesněji řečeno ženský. Otočil se tím směrem a setkal se s pohledem drobné mladé dívky.

Usměvavá tvář, lemovaná tmavohnědými vlasy, sahajícími k bradě, připomínala s veselýma zelenýma očima nějakou lesní žínku. Nepamatoval si, že by ji tu kdy viděl, ale podle obyčejné sukně a košile hádal, že patří mezi obyvatele okolních vesnic. Mírně naklonila hlavu na stranu, jako by uvažovala, co si o něm myslet.

Cítil, jak se mu do tváří hrne krev, ale spíš než její pohled za to mohly jeho vlastní předchozí myšlenky. Připadal si jako hlupák, když si uvědomil, že hledal záhadu někde, kde nebyla.

„Ehm... Pryč?" pozvedl nejistě obočí. „Všechny ulice nakonec vedou z města, pokud ses ztratila."

„Ztratila?" zamračila se dívka a zavrtěla hlavou:

„Ne, jsem přesně tam, kde jsem být chtěla."

„Aha... Tak to jo," dostal ze sebe, i když byl z jejích slov čím dál zmatenější. „Měl bych jít," připomněl si svůj úkol a chystal se vykročit pryč. Než však stačil cokoliv udělat, dívka se pohnula - špatným směrem.

Vrhla se přímo k dopravnímu ještěrovi. Nirk na chvíli zcela ztuhl. Srdce se mu rozbušilo hrůzou, když zaznamenal, jak se zvíře prudce pohnulo k dívce. Všechno vnímal jaksi zkratkovitě - ani si neuvědomil, jak se sám ocitl uprostřed vylidněného prostoru. Vzdáleně vnímal křik a ustupující dav, ale celé jeho vědomí se v hrůze upnulo k jedinému bodu.

Rychle si však uvědomil, že to nestihne. Konstrukce se zachvěla, jak se ještěr vrhl dopředu, co jen mohl. Stačilo to. Dívka cosi zoufale zakřičela, snad šlo o slova, ale on nebyl schopný je v tom šoku rozeznat. Pak do ní plnou vahou narazil obří čumák, ve stejnou chvíli, kdy ji Nirk popadl za paži.

Vykřikla, ne už jen hrůzou, ale nesmírnou bolestí. Chtěl ji odtáhnout do bezpečí, ale jeho pohled padl dolů na její nohy. Zvířecí tlama zasáhla svůj cíl, silné čelisti trhaly maso a drtily kosti. Dívčina tvář se zkroutila do bolestné grimasy, na čele jí vyvstal pot. Netušil, co by měl dělat, snaha uvolnit ji jí mohla způsobit jen další utrpení.

A najednou bylo po všem. Ještěrův stisk povolil, dívčí tělo kleslo na dlažbu a Nirk se poroučel k zemi s ním. Celá situace trvala pár sekund. Mladík zvedl zrak, aby zjistil, co se stalo. Popruhy, spojující tvora s vozem, byly napjaté k prasknutí. Odtáhly ještěrovu hlavu z dosahu. Kolem pobíhalo množství mužů a tlačilo vůz pryč, majitel se snažil dostat běsnící zvíře pod kontrolu tvrdými ranami.

Nirkovi však ten rychlý pohled stačil. Nemohl se věnovat okolnímu dění. Na kamenné dlažbě před ním ležela bolestí zkroucená dívka, její šaty byly nasáklé krví a z očí se jí proudem řinuly slzy. Odstrčil brašnu s kořením na záda, aby mu nepřekážela, a sklonil se k ní ve snaze zastavit krev. Veškeré zvuky odpluly do pozadí.

Cítil se, jako by mu znovu bylo patnáct, jako by znovu klečel na udusané hlíně uprostřed parného léta. Stejně jako tenkrát mu pod rukama protékal život, stejně jako tenkrát byla i teď jeho snaha zbytečná. A stejně jako tenkrát se ani teď nemínil jen tak vzdát - přestože netušil, co dělat.

Dívčina tvář se mu před očima měnila v jinou, tiše šeptající jeho jméno. Nesměl ji nechat zemřít, nemohl to znovu zažít. Vědomí, že smrt je přirozenou součástí života, ji nedělalo nijak snesitelnější. A přesto věděl, že ji ani tentokrát nezastaví.

„Uhni, kluku."

Zděšeně otočil hlavu, když se vedle něj ozval hluboký mužský hlas. Hleděly na něj dvě pronikavé tmavé oči, vzdáleně připomínající Horna, v jehož péči vyrostl. I věkově mu muž mohl být blízký - tím však veškerá podobnost končila. Přísná tvář s pečlivě zastřiženými vousy neměla s dobráckým hostinským společného zhola nic.

Ještě horší však byla přítomnost opasku s mečem, stejně jako teplého pláště z kvalitní látky, který ze sebe muž právě strhl, aby ho využil k zastavení krvácení. Nirka se zmocnila náhlá nechuť k celé té osobě. Přestože mu ten člověk pomáhal, nebylo pochyb, o koho jde. Takových lidí se v městečku potulovalo pomálu. Musel být jedním z jezdců, které spatřil cestou na trh.

Mladíkovo odhodlání bylo to tam. Nemohl udělat o nic víc než cizí muž, nemohl dívce nijak pomoci. A podvědomý odpor ho přemohl.

Roztřeseně se postavil na nohy, minul dalšího podobně vybaveného muže, který zůstal stát nad svým druhem, a rozběhl se k hostinci. V hlavě mu přitom jako splašené vířily myšlenky. Vzpomínky. A jakkoliv si to přiznával nerad, tak i strach.

Ani ne z ještěra, jako spíš z neznámých jezdců a z toho, co představovali.

Ahoj!

Tak jsem stačila dokončit tu první kapitolu dřív, než jsem čekala - nutno přiznat, že už jsem jí půlku měla v konceptech. Objevuje se tu pár dalších postav, přesouváme se v čase do "přítomnosti" příběhu a jak jste asi postřehli, pár věcí se mezitím změnilo...

Budu moc ráda za veškeré názory, připomínky nebo předpoklady ohledně příběhu. Děkuju za přečtení, doufám, že se kapitola líbila a uvidíme se příště 😊