,,Pane Malfoyi, potřeboval bych si s vámi promluvit," ozval se Severus, když prošel kolem zmijozelského stolu. Draco k němu zvedl oči, ve kterých se dala vyčíst otázka. Přes to všechno přikývl.

Severus měl plán, o kterém Brumbálovi neřekl. Nehodlal jen tak sedět a čekat, než si Brumbál svou strategii pečlivě rozmyslí. Navíc, Pán zla chtěl co nejdříve zaútočit na Azkaban a Severus pochyboval, že se ředitel pokusí v té době Natashu vysvobodit. Proto si vymyslel svůj plán. Ale potřeboval k němu Draca.

,,Chtěl jste se mnou mluvit?" zeptal se Draco, když po vyzvání vešel dovnitř.

,,Ano," přikývl profesor a pokynul mu, aby se posadil, ,,je to poněkud vážné téma a já potřebuji, abys byl upřímný. Zeptám se tě rovnou: Záleží ti ještě na Natashe?"

Draco byl tou otázkou zaskočený. ,,No, je to trochu komplikované. Moc dobře to víte. Já... ano, záleží mi na ní, ale nebavíme se. A teď zmizela."

,,Výborně. Potřeboval bych tvou pomoc, Draco," řekl vážně Severus a ukázal na čtyři lahvičky na stole. ,,Natashu vězní u vás ve sklepě. Tehdy v prvním ročníku ji kousl bazilišek a ona musí pravidelně brát lektvar, jinak bude mít otrávenou krev a zabije jí to. Pán zla ji bude možná mučit, proto tady mám i lektvar na zmírnění bolesti. Byl bys schopný jí potají donášet aspoň pár kapek lektvaru na zastavení jedu?"

Blonďák se tvářil vyděšeně a překvapeně zároveň. Pak ale přikývl a vyslechl další pokyny svého kmotra.

•••

,,No konečně tě zase vidím," usmála se Nymfadora a sevřela svého bratra v objetí. ,,Všichni už jsou v hlavním štábu. Přemístíme se tam?"

,,A nemohla bys mě vzít radši domů?" zeptal se unaveně Edward. Po jindy veselém chlapci nebylo ani památky.

,,Pořád tě to trápí, viď?" zašeptala Nymfadora a konejšivě mu sevřela rameno. ,,Slibuji ti, že něco vymyslíme."

,,Tebe by to netrápilo?" upřel na ni zoufalé oči. ,,Tebe by netrápilo, kdyby tvojí nejlepší kamarádku - nebo Remuse-"

Jeho sestra zalapala po dechu. ,,Jak víš...?"

,,Viděl jsem, jak se chováš v jeho přítomnosti," pokrčil rameny. ,,Chápeš, jak se cítím?"

,,Jasně, jasně, chápu. Omlouvám se," povzdechla si. ,,Tak jo, vezmu tě domů, máma se nemůže dočkat." A s těmito slovy je přemístila domů.

Edward se musel alespoň trošičku pousmát, když zase po několika měsících spatřil jejich útulný domek. Pokaždé si vzpomněl, když s Dorou hrávávali famfrpál, nebo když pobíhali s utrženými větvičkami stromů po zahradě a křičeli na sebe nesmyslná kouzla. Ne každý měl to štěstí, že měl tak úžasnou rodinu jako on. A Ed byl vděčný, že zrovna on má tak báječnou sestru a úžasné rodiče.

,,Musím se vrátit do štábu, řekni mámě, že se vrátím pozdě večer, jo?" usmála se na něj povzbudivě Dora a potom s tichým lupnutím zase zmizela.

Hnědovlásek si povzdechl a vláčel svůj kufr ke dveřím. Ještě ani nestihl zvednout ruku, aby mohl zaklepat, a Andromeda Tonksová už otevírala dveře a vtáhla svého syna do objetí.

,,Edwarde, chlapečku," zašeptala a políbila ho do vlasů. Ed zavřel oči a zhluboka se nadechl její vůně. Pokaždé, když svou matku objímal, cítil vůni domova. ,,Je mi to tak líto, Nymfadora mi o tom řekla. Určitě se to vyřeší, neboj se, oni něco vymyslí."

,,Chyběla jsi mi, mami," vydechl Ed a musel několikrát zamrkat, protože byl přemožený emocemi a do očí se mu draly slzy. Miloval oba dva své rodiče a svou sestru taky. A teď, když Natashu vězní, mu bylo příšerně. Matčino objetí mu chybělo.

,,Ty mně taky, Ede," usmála se Andromeda a pustila ho. Odstoupila pár kroků dozadu a starostlivě si ho prohlédla. ,,Vyrostl jsi. Ale zároveň zhubnul."

Ed si nervózně prohrábl rozcuchané vlasy. ,,No, asi ano, když to říkáš. Nymfadora říkala, že se vrátí pozdě."

,,Je mi to jasné," povzdechla si Andromeda, ,,poslední dobou je buď stále na ministerstvu a věnuje se bystrozorským záležitostem, nebo je v hlavním štábu. Odnes si kufr nahoru. Dáš si něco k jídlu? Upekla jsem tvojí oblíbenou čokoládovou bábovku."

Neubránil se úsměvu a přikývnul. Andromeda se spokojeně usmála a zmizela v kuchyni, Ed popadl svůj kufr a donesl si ho do svého pokoje.

Jeho pokoj byl laděn převážně do žluté a modré barvy. Odjakživa měl tyhle dvě barvy rád, a navíc mu připomínaly dvě koleje, mezi kterými se Moudrý klobouk rozhodoval - Mrzimor a Havraspár.

Modrá barva mu připomínala klid a vyrovnanost, ta žlutá mu symbolizovala naději a štěstí. Ed položil kufr vedle postele a vzal do ruky fotku, kterou měl zarámovanou na nočním stolku. Byl na ní s Natashou, která se do objektivu smála a objímala ho kolem krku. Fotila je Lae, která na fotce nechtěla být záměrně.

Edward se zadíval na Natashin veselý obličej a rozhlédl se. V srdci se mu rozlil příjemný pocit. Jako by mu příjezd domů dodal novou naději.

•••

Draco se po svém příjezdu domů chtěl záměrně vytratit do svého pokoje. Nechtěl se střetnout s Pánem zla, ačkoliv věděl, že k tomu co nejdřívě dojde. Třeba při večeři. A on opravdu netušil, zda by se zvládl najíst při pohledu na jeho hadí tvář.

K jeho smůle ho ale zrovna z nádraží vyzvedával otec, který by ho před Temného pána klidně i násilím dovlekl. Poručil domácímu skřítkovi, aby odnesl kufr jeho syna do jeho pokoje, a pak Draca dovedl před zavřené dveře.

,,Pán zla tě chce vidět," sykl Lucius a zaklepal. ,,Musíš jít sám."

Dracův žaludek se strachy sevřel a on se značnou nejistotou ve tváři vstoupil dovnitř. Přes léto Pán zla na manoru moc nepobýval, a Draco tak neměl šanci ho spatřit. Teď nevěděl, co má od jejich prvního setkání čekat. Bál se, ale zároveň byl zvědavý.

,,Vítám tě, Draco," ozval se ledový hlas od okna. U něj stál Voldemort v černém plášti a hleděl ven. Jakmile promluvil, Draco měl pocit, jako kdyby jeho tělem projela ostrá čepel nože. Pán zla se pomalu otočil a blonďák poprvé pohlédl do jeho očí, krvavě rudých očí. Ihned se poslušně poklonil. ,,Vidím, že z tebe Narcissa s Luciusem vskutku vychovali slušného syna."

,,Ano, pane," stále se díval do země, jelikož se nechtěl pohledem střetnout s jeho rudýma očima. ,,Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"

,,Ano," přikývl Voldemort a pomalu se k němu začal přibližovat, ,,tvá plnoletost se blíží a já jsem si jist, že ti je jasné, kam povede tvá cesta."

,,Ano, pane."

,,Výborně. Tvůj děd byl jedním z mých prvních smrtijedů a chtěl, aby se Lucius stal mým služebníkem. Tvůj otec chce nepochybně to samé."

,,Jistě," řekl tiše Draco, kterému divoce bušilo srdce. Věděl, že nebude mít na výběr.

,,Dobrá. Můžeš odejít," chlapec se znovu poklonil a co nejrychleji se vytratil do svého pokoje.

Nahlas si oddechnul a otevřel svůj kufr. Navrchu měl pečlivě uložené čtyři lahvičky s lektvary. Severus říkal, že stačí pár kapek a bude jí lépe a pokud Draco věděl, Pán zla ji nemučil, čili lektvar na zmírnění bolesti nebude potřeba.

Vzal do ruky ten druhý lektvar, který měl pozastavit kolující jed baziliška. Pečlivě si ho prohlížel a překvapením sebou trhl, když se prudce otevřely dveře.

Stála v nich Narcissa Malfoyová a Draco si maličko oddechl. Kdyby to byl jeho otec, nedopadlo by to dobře. Jeho matka to snad pochopí.

,,Co je to, Draco?" zeptala se přímo a zavřela za sebou dveře.

,,Je to důležité, mami," zašeptal, ,,nesmím ti to říct. Leda že bys to taky nikomu neřekla."

,,Jde o Natashu?" zeptala se potichu a on se na ni překvapeně podíval. ,,Vím o tom, Severus mě informoval."

,,Musím jí dát ten lektvar, jinak může každým dnem zemřít," zadíval se na ni. Ona pomalu přikývla.

,,Dnes v noci. Budeš muset být opatrný. Nikdo ji zatím nehlídá, ale občas tu zůstane pár smrtijedů."

•••

Draco by lhal, kdyby tvrdil, že ještě nikdy v životě neměl strach. Měl, někdy menší, někdy větší. Teď, když se plížil v tichosti po tmavých chodbách sídla Malfoyových, mu adrenalin zběsile koloval v krvi. Rozhlížel se sem a tam a pokaždé, když zahnul za roh, si oddechl, že prozatím nepotkal žádného smrtijeda.

Na chvilku se zastavil a zaposlouchal se. Dům byl tichý a on slyšel jen tikot hodin z jídelny. Zhluboka se nadechl a pomalu scházel schody do tmavého sklepení.

Dole byla jen jedna osvětlená louče a on musel jít několik schodů po tmě, než mu ten zbytek ozářilo světlo. I tady bylo ticho, až ho to děsilo. Bylo to mrtvolné ticho a kdyby tady byl ještě Voldemort, asi by strachy omdlel.

Nahlédl za roh a úlevně vydechl, když nespatřil žádné stráže. Když se přiblížil k Tashině cele, doufal, že není spoutaná.

Klekl si před mříže a přejel očima sklep. ,,Tasho?" zašeptal. ,,Slyšíš mě?"

Z rohu se ozvalo šustění látky a on zahlédl pohyb. ,,To jsem já, Draco. Přinesl jsem ti lektvar na ten jed, je od Severuse."

,,Co tady děláš?" zaslechl její unavený hlas.

Bydlím tu, co asi.

,,Přinesl jsem ti ten lektvar. Máš pouta?"

,,Nemám."

,,To je dobře. Natasho, poslouchej. Musíš se sem doplazit ke mně a napít se toho lektvaru. Pak ti bude líp," promlouval k ní tiše, ale přesto naléhavě. ,,Rozumíš?"

,,Dobře," zašeptala a ze tmy se vynořila její tvář. Pomalu se plazila k němu, každičký pohyb byl pro ni vyčerpávající. Draco natahoval ruku s lahvičkou co nejvíce mohl, aby se tolik nenamáhala.

,,Na. Napij se alespoň trochu," šeptl, když její ruka uchopila lahvičku a odzátkovala ji. Natasha ji přiložila k ústům a maličko se napila. Pár kapek jí dodalo víc energie.

,,Děkuju," zašeptala vděčně a usmála se.

•••

Opíral se čelem o chladné mříže, za které se pevně držel. Přes uličku upřeně hleděl na dveře cely své ženy a poněkolikáté za ty roky, které strávil v Azkabanu, se sám sebe ptal, kde se tehdy před lety stala chyba, když její pravé já neodhalil.

•••

Páni! Hrozně moc mě potěšily komentáře u minulé kapitoly, děkuji vám hrozně moc!♥
Jak se vám líbila ta dnešní? Opět budu ráda za komentáře☺
Kdo je tu shiperem Snamione, třeba by ho zaujala 'Let me in', kterou překládám. Jinak, zítra se tu objeví nový příběh a v úterý takové překvápko☺ale asi jen pro některé😃
-Milka♥