Zhluboka se nadechla a rychle otevřela oči. Pak je ale rychle zavřela, když ji do nich udeřilo ostré, zářivé světlo. Přikryla si je dlaní a tentokrát je otevřela pomalu, aby si na bílou záři zvykla. Kde to byla? Nejdříve cítila úpornou bolest, viděla Laeiny uplakané oči a George, který ji objímal kolem ramen. Pak to bylo najednou pryč a teď... kde to jen je?

Posadila se a rozhlédla se kolem. Nic. Jako by všechny předměty zmizely. Nebylo tu nebe, žádné krásné nadýchané mráčky. Ani slunce, které by ji teď něžně hladilo svými paprsky po tváři. Jako by všechno bylo pryč. Je tohle sen, nebo se to doopravdy děje? Cožpak se už dočista zbláznila?

,,Zvláštní, že?" vedle ní se ozval moc dobře známý hlas a ona natočila hlavu na stranu. Překvapeně zalapala po dechu a vykulila oči, když spatřila usměvavého Edwarda. ,,Já už si zvykl. Je tu vlastně moc hezky."

,,Edwarde!" vydechla a padla mu kolem krku. ,,T-ty žiješ!"

Zaposlouchala se do jeho smíchu, o kterém vždycky říkával, že zní jako kejhající husa. Při té vzpomínce se jí na tváři rozlil úsměv. Nesmál se jako kejhající husa a ani mu nesmrděly nohy jako opičí podpaží nebo shnilý banán. ,,No, i tak se to dá říct," zašklebil se a obtočil jí ruce kolem pasu.

,,Vskutku dojemné," uslyšeli za sebou ledový hlas a Natasha měla pocit, že se štěstím snad rozpláče. Pokud byl tohle doopravdy sen, přála si, aby se nikdy neprobudila! Ale kde je Lae? I tu přeci měla ráda...

,,Severusi! Ty jsi tu taky!" usmívala se jako sluníčko přes Edwardovo rameno. Ten se potichu uchechtl, jako by se snažil, aby ho Snape nezaslechl. Což se mu samozřejmě nevydařilo.

,,Velmi vtipné, že, Tonksi?" zavrčel směrem k Edwardovi a pak se svýma černýma očima podíval zase na Natashu. ,,Ano, jsem tu taky. Vidím, že jsi skoro stejně překvapená jako já."

,,Ale Severusi, o tomhle jsme se spolu už přece bavili," vedle černovlasého muže se objevil muž s vráskami na obličeji, ale jeho pomněnkové oči jiskřily jako jindy. Byl to Albus Brumbál a shlížel na dvojici sedící na zemi. ,,Ach, Natasha Blacková. Nečekal jsem, že vás tu uvidím takhle brzy, ale za některé věci si zkrátka můžeme sami," povzdechl si a trochu káravě se na ni podíval. ,,Nicméně jsem rád, že vás vidím."

,,Já taky, pane," pousmála se a pustila se Edwarda, který si začal pro sebe něco mrmlat. ,,Ano, máte pravdu, byla to moje chyba. Neměla jsem být tak zapomnětlivá. Kde to vůbec jsme, pane profesore?"

Severus si hlasitě povzdechl.

,,Jak jsem řekl každému, kdo se mě zeptal, já sám pořádně nevím," začal klidně a Severuse naprosto ignoroval, ,,jsme někde, kde jsme se všichni po smrti zase setkali. Protože jak jsem několikrát tvrdil, smrt je jen dalším dobrodružstvím."

,,Říkáte všichni, pane?" zopakovala trochu nervózně Natasha a rozhlédla se kolem sebe. ,,Je tu tedy i Vy-víte-kdo?"

,,Nazývej věci jejich pravými jmény," pokáral ji, ,,ale abych zodpověděl tvou otázku: Ne, Voldemort tady skutečně není. Ani tvoje matka, pokud by ses s ní chtěla setkat."

,,Ale já tu bohužel jsem," zamručel Severus.

,,To není bohužel, to je bohudík," opravila ho rychle Natasha a všimla si, jak se Brumbál pousmál.

,,No ne, Natasho! Co ty tu děláš?" za Brumbálem se vynořil Fred s překvapeným výrazem. Na malý okamžik se na svou kamarádku usmál. ,,Takhle tam nechat George... a Lae."

,,Ty jsi ho tam nechal," pousmála se smutně. Bylo jí George líto.

,,Neříkal něco?" zeptal se skoro nadějným hlasem Fred.

Natasha se usmála. ,,Má tě moc rád, Frede. Budeš mu tam moc chybět."

,,On mně taky," usmíval se smutně Fred. Jeho dvojče mu neskutečně chybělo a byl si jistý, že on Georgeovi také chyběl.

,,Ale, kohopak to tu máme. Severus Snape. Slyšel jsem, že jsi byl zabit Voldemortovým hadem. Jak ironické," k jejich malé skupince kráčel s úšklebkem na tváři Sirius Black a elegantně pohodil dlouhými vlasy. ,,K vzteku, co?" Snape protočil očima a posměšně se na něj zadíval.

,,Alespoň jsem tě přežil, když už nic jiného."

,,K vzteku," culil se Sirius a usmál se na Natashu.

Edward do ní šťouchl, jako by se jí snažil připomenout, že on je tu taky.

,,A ty!" zvýšila trochu hlas. ,,Jsi idiot! Proč jsi mě sakra zachraňoval?"

,,Mám pár důvodů," zazubil se a bylo mu úplně jedno, že je Snape, Sirius, Fred i Brumbál poslouchají, ,,za prvé, jsem ti chtěl prodloužit život. Čehož jsi nevyužila," uchechtl se, ale pokračoval dál, ,,za druhé, udělal jsem to proto, že tě miluju."

,,Já tě taky miluju, ale bohužel jsem před tebe nestihla skočit," zasmála se, objala ho rukama kolem krku a políbila ho.

,,Ach ano," usmíval se Brumbál spokojeně a oba dva pozoroval, zatímco Severus se zatvářil poněkud znechuceně a odvracel pohled, ,,láska, to je ta nejmocnější čarodějka na světě."

•••

Od druhé kouzelnické války již uplynul rok. Všechny hrůzy skončily, kouzelníci a čarodějky začali žít normální život, smrtijedi byli odváděni do Azkabanu. Všem se žilo krásně, ačkoliv je někdy píchlo u srdce, když si vzpomněli na své zesnulé příbuzné a přátele. A právě na ty druhého května roku devatenáct set devadesát devět vzpomínali.

Laetitia Minkovskijová nesla v rukách dvanáct květin. Dvanáct nádherných bílých lilií. Se smutkem ve tváři kráčela hřbitovem a mířila k šesti hrobům. Po tváři jí stekla neposlušná slza, když klečela před hrobem své nejlepší kamarádky Natashy Blackové a pokládala před něj dvě lilie.

,,Hrozně mi chybíte, oba dva, každý den," zašeptala, když pokládala dvě lilie i na hrob Edwarda Tonkse. Setřela si slzy z tváří a dvě lilie položila před hrob Severuse Snapea. Ty ostatní položila i před hroby Nymfadory Tonksové (Lupinové), Remuse Lupina a Freda Weasleyho. Přemýšlela o tom, jak se asi má malý Teddy. Před necelým měsícem mu už byl jeden rok.

,,Říkal jsem si, že tu nejspíš budeš," ozval se za ní tichý hlas a když se otočila, pohlédla do bledé tváře Draca Malfoye. V ruce držel čtyři černé růže. Dvě položil na hrob Natashy, ty další dvě zase na hrob Severuse. ,,Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsem se k ní choval takhle odporně a nestihl se s ní usmířit. Ani jsem ji po válce neviděl. Bylo už moc pozdě..."

Lae, která byla tehdy na Draca naštvaná, mu teď konejšivě položila ruku na rameno. Podíval se na ni a smutně se pousmál. ,,Odpustila by ti," zašeptala Lae a cítila, jak ji v očích štípou slzy. ,,Vím to."

,,Děkuju," zašeptal Draco a položil jí ruku kolem ramen. Takhle tam mlčky stáli, dívali se na vyrytá jména na náhrobcích svých přátel a v myšlenkách zalétali k časům, kdy tu s nimi ještě byli a prožívali s nimi to krásné a i to špatné. Slova v tu chvíli nebyla třeba.

•••

Tak a je tu konec.
Vůbec nevím, jak se vyjádřit, co bych k tomu měla napsat, protože to prostě neumím.
Chtěla bych vám všem moc poděkovat, kdo dočetl až do konce, má můj obdiv. Děkuju, že jste četli, že jste hlasovali, že jste psali komentáře, které mi udělaly tu největší radost. Doufám, že se vám příběh líbil a budu moc ráda, když mi tu napíšete ještě poslední komentář☺
Ráda bych napsala nějaké "fakty", ale jelikož jsem si moc poznámek k příběhu nedělala, tak žádné nebudou😅
Příběh jsem psala někdy, eee, od října? (cca) a dopsala jsem ho asi v dubnu (špatná paměť) To je asi jediný, co vám k faktům můžu říct😂
A asi to, že Edward tu původně neměl být, ani Lae, a Tasha se měla spřátelit s Avior a měla skončit buď s Fredem nebo s Dracem. A Aravis měla být jiná postava, takže jsem úplně překopala zápletku😅
No a já už nevím, co říct, tohle je nejspíš poslední HP fanfikce, kterou jsem napsala, dopíšu ty rozepsané a už se jinými zabývat nebudu. Přesto doufám, že se aspoň s některými z vás potkám u mých rozepsaných (nebo u vašich!☺😏) příběhů.
A tady se můžete ještě pokochat všemi nádhernými covery, které MM mělo:

(měla jsem ještě jeden, ale ten nikde nemůžu najít:c)

Děkuju!!!!♥♥♥
a
N E P L E C H A  U K O N Č E N A

-Milka♥