Věnováno: YuniaMoon 💕

•••

K Natashině zklamání se s chlapci neměla čas potkat. Pokaždé se nějak minuli a než se zase konečně pořádně střetli, byl už duben za nimi.

,,Och, naše císařovna!" udělal pukrle George a Tashu tím rozesmál. ,,Rádi tě zase vidíme, prcku."

,,Nejsem prcek," ohradila se rozmrzele a tentokrát to byli chlapci, kteří se zasmáli. Už jim bylo dvanáct a jejich první ročník plný neplechy se blížil se konci.

,,To bylo dost dlouho, co jsme se neviděli," poznamenal Fred a objal ji kolem ramen. George udělal to samé a Natashe to připomnělo ten večer, kdy se mezi nimi utvořilo přátelské pouto. Hodně ji mrzelo, že neměla čas se s nimi vídat a stejně na tom byla dvojčata.

,,Bohužel ano," kývla Natasha, která se za ty měsíce, co spolu netrávili čas, o několik centimetrů vytáhla. ,,Chyběli jste mi. Vy a vaše vtípky. Slyšela jsem o tom, co jste všechno vyváděli."

,,Tys nám taky chyběla," řekl upřímně George, ,,a jak tak koukám, už zase takový prcek nejsi." Tasha se vítězoslavně usmála.

,,Poslyš, Sho," ztlumil hlas Fred a ona překvapeně zamrkala, když použil jinou zkráceninu jejího jména, ,,byla jsi někdy v Prasinkách?"

,,Jestli řekneš, že ano, tak skočím z Astronomický věže."

,,Byla jsem v Prasinkách. Několikrát," pokrčila rameny. Čistě kouzelnickou vesnici měla ráda, Bradavicím se však nemohlo rovnat absolutně nic.

,,Cože?"

,,Jdu skočit z Astronomky."

,,Nejdeš!" vypískla Natasha a pevně George chytila za ruku.

,,Jak to, že jsi byla v Prasinkách?" vyptával se se zájmem Fred.

Pokrčila rameny. ,,Severus mě tam bral každý rok minimálně jednou."

,,Tak to je pěkně nefér! Mají tam povolený vstup třetí ročníky a výš, a ty si tam klíďo píďo jdeš v osmi letech," rozčiloval se George, zatímco Fred s Natashou se spolu chechtali.

,,Být příbuzný s učitelem se holt vyplatí," uchechtl se Fred a v tu chvíli se Tasha přestala smát. Oba chlapci to postřehli a nechápavě se na ni podívali. ,,Děje se něco?"

,,On není můj příbuzný," zamumlala, ,,nebyl, není a nikdy nebude." V hrudi se jí ozvala bolest. Jako kdyby jí někdo vrazil nůž do srdce. Nikoho neměla.

,,Tak jo, madam císařovno, bereme tě do Prasinek!"

•••

,,Jste si tím jistý, Brumbále?" ujišťovala se dnes už poněkolikáté Minerva. Ona a Severus byli v ředitelově pracovně, který je důkladně seznámil se vším, co ohledně Natashy potřebovali vědět. Byli jí blíž než jakýkoliv jiný profesor. Severus jen něco zamručel a dál se mračil. Stejně jako Minervě se mu Brumbálovo rozhodnutí ani za mák nelíbilo.

,,Jsem," ujistil ji pevně Brumbál, ,,musíme ji od toho všeho držet dál."

,,Jednou to stejně zjistí," zavrtěl hlavou Severus, ,,už teď může být v knihovně a hledat vše o kouzelnických rodech."

,,Madame Pinceová svou knihovnu přísně střeží a o tom zákazu ví."

Severus se ušklíbl. Natasha se nezastaví před ničím, to přece všichni tři moc dobře ví.

,,To dítě potřebuje rodinu, Albusi! Nějakou podporu!" rozčilovala se Minerva, a zatímco Severus mlčky a tiše stál opřený o stěnu, ona energicky přecházela sem a tam. ,,Má právo vědět, o co přeci jde!"

,,Až nastane správný čas, všechno se dozví," odporoval jí Brumbál. On si zkrátka pevně stál za svým rozhodnutím a doufal, že se rozhodl správně. ,,A podporou jste jí přece vy dva."

,,Podívejte se na Harryho Pottera, Albusi! Vždyť i on je chudák bez rodiny a neužívá si své dětství tak, jak by měl!"

,,Harryho Pottera do tohohle netahejte, Minervo," zarazil ji spěšně a přísně Brumbál, ,,a Harry má rodinu. Petunie Dursleyová moc dobře ví, že se o toho chlapce musí postarat." Severus se musel znovu ušklíbnout při pomyšlení na Petunii. Ti dva se od prvního okamžiku nesnášeli. ,,A tohle je Natashin příběh, ne Harryho."

Minerva vypadala, že chce něco znovu namítnout, ale to už Brumbál vstal ze své židle a došel až k nim. ,,Mám tedy vaše slovo, že jí od pravdy budete držet co nejdál? Minervo?"

Dotazovaná se zatvářila nešťastně. Nechtěla tomu dítěti způsobovat další muka, ale co měla jiného dělat, když už Brumbál rozhodnul? Když přikývla, obrátil se na Severuse. Ten váhal značně déle.

,,To po mně nemůžete chtít, Brumbále," zavrtěl hlavou, ,,to nemohu udělat."

,,Severusi," oslovil ho sice jemně, ale nesmlouvavě, ,,o tom jsme už přeci mluvili. Nebo snad chcete, aby se své rodiče vydala hledat a nadobro nám zmizela?"

Samozřejmě, že to nechtěl. Ale proč trápit malé a nevinné dítě, které nic netuší? Nemá ani zdání o válce a vraždách, které ještě před jedenácti lety byly na Voldemortově denním pořádku. Severus zavřel oči. V mysli se mu objevila vzpomínka na den, kdy se k němu přidal, kdy dostal Znamení, které si teď instinktivně tisknul. A pak už to šlo samo. Jak se podílel na mučení nevinných mudlů, jak bezcitně vraždil, jak už se skoro podobal Voldemortovi a jeho přívržencům, dokud si neuvědomil chybu, které se dopustil. Natasha neměla ani zdání, jakou stvůrou Severus byl. A možná i je.

,,Vy jste se přeci změnil kvůli ní," jako kdyby mu Brumbál četl myšlenky. Moc dobře věděl, že udeřil na to správné místo. ,,kvůli Lily-"

,,Neříkejte... to jméno..." Severusův hlas byl naplněn bolestí a Minerva neměla ani tušení, o čem se to muži baví.

,,-a kvůli Natashe. Vzal jste si ji k sobě a vychovával ji. Tak mi ji teď pomožte ochránit."

Severus sklopil hlavu. Nemohl z toho vybruslit. A tak na Brumbálovu prosbu přikývl.

•••

,,Jste si jistí, že jdeme správně?" vyptávala se Natasha a překročila malou kaluž. Šla uprostřed, vepředu byl George, vzadu Fred.

,,Samozřejmě, už jsme tu šli několikrát," ujistil ji George a pak odsunul uvolněný kámen v podlaze. ,,Vítej v Medovém ráji! Trochu netradiční příchod."

George vylezl a pomohl Natashe, za pár chvil se k nim připojil Fred. ,,Co by si mladá dáma přála? Neměli jsme možnost s tebou nějak oslavit narozeniny, takže..."

,,Vy jste si vzpomněli?" vypískla překvapeně.

,,No samozřejmě, v den tvých narozenin jsme se přeci stali přáteli," usmíval se Fred a Tashe zářily oči. V hrudi jí hřál pocit, že má konečně pravé kamarády.

,,A naše narozeniny se také nestihly pořádně oslavit, tak hurá na dobroty!" zvolal George slavnostně a trojlístek se začal probírat všemi dobrotami, které v Medovém ráji našel.

•••

Severus neklidně přešlapoval před svou knihovnou. Vytahoval z ní všechny svazky, ve které byly jen zmínky o kouzelnických rodech.

Je to pro Natashu, opakoval si stále dokola, děláš to pro ni a je to správné.

Byl si tím trochu nejistý. Další knihu přidal k těm několika, které byly položeny na zemi. Vtom klaply dveře a dovnitř vešla Natasha, která se usmívala od ucha k uchu. Takový velký a upřímný úsměv na její tváři neviděl už dlouho, proto byl příjemně překvapený.

,,Ahoj?" řekl trochu nejistě a opět svou pozornost obrátil ke knihám. ,,Kde jsi byla tak dlouho?" vyptával se dál.

,,Ahoj. No, já, ehm, byla jsem... no, to... venku..." vykoktala a v duchu si nadávala, že před vstupem sem nevymyslela lepší lež. To Severus samozřejmě poznal, tak se pro sebe ušklíbnul a rozhodl se předstírat, že tomu věří.

,,Bavila ses dobře?" prohodil jako by nic a ona ho překvapeně sledovala. Čekala, že jí začne vyvracet její malou lež, ale nestalo se tak.

,,No, samozřejmě," přikývla, ,,venku už bylo dost teplo."

Severus kývl. Rozhodl se to nijak nekomentovat. Věděl, že určitě byla jinde a usoudil, že bude lepší, když se v jejím soukromí už nebude tak moc rýpat.

•••

Okovy zachřestily. Ozvalo se odemykání cely. Výkřik. Vlny narážely o kamenné stěny. Ve vzduchu byl cítit strach, bezmoc, beznaděj a zoufalost. Zmučeně opřel hlavu o ledovou stěnu. Opět ji vyslýchali.