KristiánByl to rok od chvíle, kdy zemřela. Nebyl den, kdybych si to nevyčítal. Ihned poté jsem odešel od lovců a rozhodl se, že je všechny zničím, protože Mischele pro mě byla jasným důkazem, že i ony, sukuby, si svůj osud nevybraly dobrovolně. Položil jsem květinu k žulovému kameni, kde se tkvělo její jméno, rok narození a úmrtí tam schválně nebyl. Bylo určitě několik generací, kdo jí znal, ale nechtěl jsem, aby všichni věděli, že to byla jedna a tatáž osoba. Vedle mě se ozvalo mňouknutí, Bonnie. Za ten rok vyrostla a byla větší než většina koček, chovala se jako pes, všude byla se mnou. Uměla vycítit sukubu, inkuba či love a na každého reagovala trochu jinak. ,,Já vím, maličká, i mě se po ní stýská," zašeptal jsem a zatlačil slzy. Nebyl den, kdybych si nevyčítal že to mojí rukou zemřela, i to, jak se na mě dívala. Ve škole si všichni mysleli, že měla autonehodu, lovci uměli vždy dobře maskovat smrt někoho. I já jsem to uměl, ten požár, co vypálil místo Tribunálu do základů, byl nešťastná náhoda.Otočil jsem se a pomalu odcházel, vždy když jsem byl u jejího hrobu, cítil jsem divný pocit, jako by tam stála a dívala se na mě, kdo ví, třeba se dívala. Vedle mě dusala Bonnie, neuměla chodit potichu, byla to zvláštní kočka. Najednou se zastavila a naježila. Pochopil jsem, byl čas msty. Nějaký lovec byl poblíž.