Zrovna jsem si hrála s malou Bonnie, která už byla v pořádku, když někdo zazvonil. Zvedla jsem se, podrbala ji naposledy mezi oušky a šla otevřít. Za dveřmi stál Matěj, což mě překvapilo, nikdy ke mně domů nechodil.

„Ahoj, potřebuju tě," pozdravil a po tomhle krátkém proslovu se ke mně nahrnul, prudce objal, rukama sjel na oblinu mé zadnice a pevně ji stiskl. Vytrhla jsem se mu z tohoto podivného objetí.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se, a ustoupila, aby se na mě tolik nesápal. Poprvé v životě mi vadilo, že se mě chce nějaký muž dotýkat.

„Vyhodili mě z práce, potřebuju se někde uklidnit," přiznal.

„Um, pojď dovnitř, udělám ti kávu a můžeme si popovídat," pozvala jsem ho dál. Pohled do jeho ztrhané tváře mě obměkčil. Věděla jsem, že pracoval pořád a usilovně. Říkal mi, že potřebuje ještě půl roku, aby mohl mít svojí projekční kancelář, jelikož na vysoké škole ho nevzali na magisterské studium, a jako bakalář získal práci i tak téměř okamžitě. Potom už neměl vůli jít dál studovat.

Zul se a vešel do mého malého bytu, posadil se na gauč. Hned se tam hrnula i malá Bonnie, zvědavá, kdo to je. Vlezla mu až na klín a on ji začal pomaličku hladit. Tichým bytem se rozlehlo spokojené vrnění. Mezitím jsem odešla do kuchyně. Připravovala jsem Matějovi kávu a sobě čaj, milovala jsem černý čaj s mlékem, ten jsem se naučila pít, když jsem krátce po druhé světové válce žila v Londýně. Oba horké nápoje jsem dala na malý podnos, a vzala jej do rukou.

„Omlouvám se, že tu nemám žádný zákusek, ale nečekala jsem, že budu mít hosty," usmála jsem se rozpačitě a podnos jsem postavila opatrně na stůl, oba hrnečky jsem z něj sundala a poté jsem podnos posunula na kraj stolu, aby nepřekážel.

„V pořádku, nemohla si to čekat, já jen, jsem z toho vážně v háji. Teď nevím, kde budu shánět práci," vzal do ruky lžičku a pomalu míchal kávu. Zatvářila jsem se smutně.

„Určitě se něco najde," snažila jsem se jej povzbudit. Podíval se na mě trochu povýšeně.

„Jo, jenže jsem doufal, že si začnu dělat sám na sebe. Ne, že mě nějaký idiot vyhodí, jen proto, že se mu moc nelíbil můj přístup ke klientům," protočil panenky. No, jestli se k nim chováš tahle arogantně, tak se mu moc nejde divit, pomyslela jsem si. Nahlas jsem však řekla něco úplně jiného.

„To bude opravdu v pořádku, Maty," stiskla jsem mu rameno, abych ho uklidnila . Až teď jsem si všimla, že očima propaluje můj mobil, kde jsem měla otevřenou e-mailovou adresu. Paní Hrubá mi slíbila, že mi pošle e-mail, až peníze dorazí do depozit. Akorát jsem si nevšimla, že mi napsal i Kristián.

„Kdo to je?" zeptal se Matěj.

„Spolužák," zněla jednoduchá odpověď.

„Myslel jsem, že chodíš na dívčí školu," provrtal mě nehezkým pohledem. „To ano, ale i muži mohou mít sen, že budou módními návrháři, to nevíš? Je nový, a chtěl jen pomoct, aby zapadl," pokrčila jsem ledabyle rameny, přeci mu nepovím celou pravdu, že se bojím dne, kdy mě Kristián odvleče a zabije.

„Hm. Koukám, že jsi byla okamžitě pohotová a hned si mu začala pomáhat. Jako by vás ve třídě nebylo dost," tónem, jakým se mnou hovořil, se mi nelíbil.

„O co ti jde, Matěji? Je to jen spolužák, a my jsme přátelé. Není mezi námi nic, tudíž by ti neměl vadit, ne?" většinu svého života jsem byla klidná, ale nenáviděla jsem, když se ke mně někdo choval jako ke kusu majetku. Toho jsem si jako žena užila už dost, než v roce 1920 uznali u žen volební práva, a i teď je na společnosti znát, hlavně u mužů, že jim sebevědomé ambiciózní ženy většinou vadí.

„Myslím, že raději půjdu. Abych tě náhodou nerušil," ani jsem si nevšimla, že během naší slovní přestřelky stihl vypít kávu. Zvedl se, bez dalšího slova odešel do předsíňky, obul se a než jsem tam stihla dojít, slyšela jsem jen bouchnutí dveří. Povzdychla jsem si. Ozvalo se mňouknutí.

„Neboj se Bonnie, to nebylo na tebe, tobě nikdo nikdy neublíží" zabroukala jsem a vzala černou kočičku do náruče.