4. Kapitola

„Dvě Bloody Mary," usmíval se na mě mladý pár. Usmála jsem se profesionálním úsměvem, a přikývla. Začala jsem připravovat tento nápoj. Byl pátek a v baru bylo rušno. A také měl už před půl hodinou přijít Matěj, byla jsem lehce nervózní, on nikdy nechodil pozdě. Také jsem sledovala různé páry, láska se opravdu v každém mém životě diametrálně měnila. Zatímco za svého prvního života bylo nepřípustné, aby žena vyrazila s mužem někam sama, minimálně musela mít ženský doprovod, tak v tomto životě bylo očividně úplně normální, aby dívky samy od sebe oslovily muže. To v mé době bylo něco, ani nevím k čemu to přirovnat. A tak jsem dál dělala svou práci a po očku všechny pozorovala. Bylo to něco, co jsem mnoho lidem záviděla. Ano, někteří by mohli říci, že můj život bez závazků musí být určitě fajn, ale je těžké nesmět milovat. Nesmět se zamilovat, pro dobro druhých. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, nebudu se přeci litovat, to už jsem měla za sebou.

„Mischele, ahoj," ozval se zadýchaný hlas, dá se říci, že mé nejbližší osoby. 

„Matěji, co se stalo, že dnes jdeš tak velmi pozdě?" zeptala jsem se jej. Byl celý promočený. „Chtěl jsem dorazit co nejdřív, ale našel jsem tohle," sáhl si pod klopy kabátu a vytáhl jakýsi uzlíček černé barvy. Který vydal plačtivé mňau. Ztuhla jsem. Houkla jsem dozadu na kolegu, aby to vzal za mě, a div nepřeskočila bar. Okamžitě jsem si vzala toho drobečka do ruky. Celý se třásl a mě se chtělo plakat, tolik k lidské ohavnosti, zvířat se dokázali zbavit jako špinavých ponožek.

 „Půjdeme dozadu," řekla jsem jen Matějovi. Přikývl a vydal se za mnou.

V našem malém brlohu, jak jsme tomu my, zaměstnanci říkali, nebyl Matyáš poprvé, hádejte proč asi, a tak se ani moc nerozhlížel. Vytáhla jsem z hromádky ručníků jeden a začala jsem kotě opatrně sušit.

„Co je dnes za den?" zeptala jsem se. 

„Sobota," zněla prostá odpověď. Sykla jsem.

 „Myslíš, že je někde poblíž nějaká pohotovost pro zvířata?" zeptala jsem se ho. Vytáhl svůj telefon, na ty jsem si taky nezvykla, a proto se mi smál, že jsem jako z jiné doby, což měl pravdu, aniž by o tom věděl. 

„Ano, je kousek odsud, mohli bychom tam dojet autem, ale Mischele, máš práci," rozpačitě se na mě podíval. Věděla jsem, na co myslí. Že je možnost že mě kvůli té kočce vyhodí, ale nešlo jinak. Z toho drobounkého uzlíčku jsem cítila tolik lásky a vděku, že bych i horou pohnula v tuto chvíli. „To zařídím, odvezl bys mě tam?" podívala jsem se na něj smutnýma očima. 

„Když tě vidím jak máš zabaleného toho maličkého a koukáš tahle smutně, byl bych kruťas, kdybych řekl ne," ten něžný úsměv jsem moc v oblibě neměla, znamenalo to, že jsme pro něj nějakým způsobem důležitá. Nakonec jsme se taky jen usmála, oblékla si jen lehký svetřík, nečekala jsem, že bude pršet, a tak jsem byla oblečená jen nalehko. Vydala jsem se k baru, byla tam moje šéfová a majitelka baru.

„Mischele! Měla bys pracovat," hněvivě se na mě podívala. 

„Omlouvám se, ale musím odejít," sklonila jsem hlavu. 

„A máš nějaký alespoň pořádný důvod?" její oříškové oči se do mě zapíchly. 

„Matěj našel tohle kotě, musím s ním někam, kde mu dají základní péči, nechci aby umřelo," podívala jsem se na drobečka v ručníku a na ní. V tu chvíli jsem viděla, jak její oči zjihly při pohledu na Bonnie.

 „V tomto případě ano, ale Mischele, tohle volno ti strhnu," zamračila se na mě. Přikývla jsem, poděkovala a rozloučila se. Matěj mě celou cestu následoval ani nemukl.

Promluvil, až když jsme seděli v autě. 

„Z té ženské jde opravdu hrůza," řekl jen.

 „Není taková, jak se zdá," zavrtěla jsem hlavou. V tu chvíli sem u rozezněl mobil. Na display rádia se ukázalo, kdo mu volá. 

„Do prdele práce!" zaklel a vzal hovor. Pořádně jsem neposlouchala o čem se baví, snažila jsem se utišit Bonnie, tak jsem tu maličkou pojmenovala, to jméno mi k ní sedělo, a tak nějak jsem cítala, že to bude holčička.

 „Mischele, je mi to opravdu líto, ale budu muset ještě odjet, změnili termín dodání projektové dokumentace, mám jen dva dny a skoro celý projekt před sebou," zněl moc smutně.

 „To je v pořádku, dostanu se v pořádku domů. Stačí když mě vyhodíš na té veterině," pronesla jsem.

 „Jsem rád že to tahle bereš," zastavil u chodníku.

 „Děkuji Matyáši," usmála jsem se a otevřela dveře. Vzal mě za paži, jen jsem se na něj podívala. „Překonej pak svou hrůzu z elektroniky, nebo co to je, a napiš mi, jak jste dopadly," prosebný tón jsem u něj slyšela snad poprvé. Jen jsem přikývla a vystoupila, zavřela dveře od auta a pomalu se vydala na kliniku.