Uběhl týden od toho, kdy mi Kristián narovinu řekl, co zamýšlí. Můj život se vrátil do starých kolejí. Přes den jsem studovala oděvní průmysl, odpoledne se starala o Bonnie a některé večery jsem pracovala za barem. Vlastně, několik věcí se změnilo.

První změnou, řekla bych že tou nejdůležitější bylo že jsem si, v Kristiánovi našla kamaráda. Opravdu, kdyby mi někdo řekl, že se budu přátelit s lovcem mého druhu, vysmála bych se mu. Ale jak se ukázalo, Kristiána jsem nezajímala jako cíl, který musí zabít, ale jako lidská bytost. Hodně jsme si povídali o všem možném, našich koníčcích, umění, nebo si jen vyprosil, abych mu vyprávěla různé historky z předešlých životů. Poprvé jsem se nebála být sama sebou, sukubou starou tři století, která miluje zvířata.

Druhou změnou byla atmosféra ve škole, Kristián v tom měl jistě prsty, ale ustalo to věčné nadávání a posměšky. I za tohle jsem byla ráda, přišla jsem si mnohem méně jako nějaká atrakce.

A třetí změna se týkala Matěje. Od toho jeho výstupu se mi neozval, a i do baru přestal chodit. Byla jsem za to ráda, protože mi Kristián vysvětlil, kvůli jeho chování si mě vlastně lovci všimli a teď jsem byla pod dozorem.

Dokonce jsem se začala díky Kristiánovi vzdělávat v oblasti technologií. Jestli jste někdy viděli důchodce, jak kouká na dotykový mobilní telefon jako na zjevení boží, tak přesně to je i můj případ. Můžete vývoj technologie pozorovat div ne z první řady a sotva se naučíte s faxem a pevnou linkou, najednou tu máte stolní počítače a internet. Když už se naučíte posílat e-maily a zjistíte, že si díky internetu nemusíte kupovat noviny, tak najednou tu máte Wi-Fi a dotykové telefony, co umí snad vše.

„Mischele, tak, tahle aplikace dělá co?" Vyruší mě z mého přemýšlení na vývojem technologií Kristián. Když zjistil, jak marná jsem v technologii rozhodl se, že mi udělá školení na téma aplikace v telefonu.

„Tohle je...Instagram? To udělátko na fotky?" zkusila jsem to. Kristián sedící naproti mně si povzdychl.

„Tohle je WhatsApp, na chatování. Mischele, je tam telefonní sluchátko, kde jsi vzala fotky?" Zeptal se. Zatím  jsem měla snad mínus dvacet bodů z jeho testu, takže jsem se ani nedivila jeho frustraci.

„Je mi přes dvě stě padesát let, to po mně nemůžeš chtít," zanaříkám. Uhádla jsem zatím jenom Facebook, a to jen díky tomu, že má písmeno F v ikoně. Zasmál se.

„Hele ty stará bábo, nemrač se a radši mi řekni co je tohle, protože jinak ti budu muset pořídit poštovní holuby," ukázal mi další aplikaci. Tentokrát modrá bublina s ležatým bleskem.

Tak mi říkal pokaždé, když se snažil poukázat na náš věkový rozdíl. Nevadilo mi to, vlastně měl ve finále pravdu, jediné oslovení, co mi bylo proti srsti bylo babičko. To zabolelo, neboť jako každá sukuba jsem ani já tu svou nepoznala.

„Messenger?" Zalovila jsem v paměti co nejvíc to šlo.

„Správně! Konečně, vidíš nejsi úplně marná," div mi nezatleskal, i mě to potěšilo. Bylo těžké mu rozumět, když se mi snažil sdělit, jak mu někdo dal srdíčko na fotku, jak mu někdo píše spamy, a tak.

Do jeho nadšeného výskání se ozvalo zamňoukání a dusot. Když jsem Bonnie našla, bylo to zubožené černé nic, nyní to byla kočičí pubertální dáma. Akorát mi zkazila iluze o kočičí eleganci. Doslova dupala a když odněkud seskočila, bylo to, jako když se svalí balvan na zem. Pomalu k nám kráčela svým hlasitým krokem a už z dálky vrněla, že to připomínalo motorovou pilu. Nejdříve se otřela o mě, a po krátkém podrbání na hlavě se přemístila ke Kristiánovi. Tomu se  uvelebila na klíně, složila se do malého klubíčka a nahlas oddechovala.

„Jí asi někdo zapomněl říct, že je tichý tvor, co?" zeptal se s pobavením. Jen jsem přikývla na znamení souhlasu.

Bavili jsme se asi ještě hodinu, než Kristián musel odejít. Vyprovodila jsem ho ke dveřím a počkala, až uslyším klapnout vchodové dveře. Přemístila jsem se zpátky do obývacího pokoje a lehla si na gauč. Bonnie se okamžitě přitulila a začala spokojeně vrnět. I já byla nadšená, konečně jsem měla kamaráda, který mi byl stejně blízký jako Paul.