Ráno jsem byla vzhůru už od sedmi, protože mi sestřička přišla pomoct se zabalením věcí, které mi během mého spánku donesl někdo z holek. Neskutečně jsem se těšila na Katherine, která mě měla během dopoledne vyzvednout a měly jsme vyrazit do jejího nového domu v Calgary. Pro mě to měl být nový začátek, po boku milované osoby. Čas ubíhal a já se rozhodla, že už si sednu na vozík, který mi zaplatila pojišťovna. Pomalu jsem se posadila a oblékla si černé rifle s červený tričkem a šedou mikinou. Je pozoruhodné, že tyto věci zůstaly v celku a při mém pádu se nepoškodily. Bunda už ovšem byla na vyhození. Bylo mi to líto, měla jsem jí ráda, ale přeci jen to byla jenom bunda, která se dá nahradit.

„ Tak, co? Jak se těšíte na odchod?" zeptal se lékař s úsměvem a vešel do pokoje.

„ Spíše na odjezd, ale to je vedlejší. A ano, těším se. Už jsem tu moc dlouho," odpověděla jsem a opatrně si přesedla na vozík. Pravda, bylo to těžké, protože moje ruce nemají ještě takovou sílu, takže mi lékař musel trochu pomoci, ale jinak to bylo v pohodě.

„ Přinesl jsem vám recepty na léky a propouštěcí zprávu. Přijede pro vás někdo?" zeptal se a já si od něj vzala zprávu i recepty. Vše jsem si uložila a netrpělivě sledovala dveře.

„ Přijede pro mě přítelkyně, ale neříkala v kolik hodin," odpověděla jsem a on mi podal tašku s věcmi. Poté mě vyvezl ven a odstavil stranou, abych někomu nepřekážela v chůzi.

„ Až tu bude, dejte vědět. Ochranka vám pomůže projít kolem novinářů. Někdo jim zavolal a čekají před vchodem," odpověděl a já se usmála. Novináře jsem neměla moc ráda, ale když to bylo nutné, rozhovor jsem jim dala. Jen jsem si nebyla jistá, že o to stojím zrovna dnes. Netrpělivě jsem vyhlížela Katherine a přitom sledovala pobíhající lékaře a zdravotní sestry. Jedna ze sester mi dokonce  donesla hrnek s čajem. Nevím proč to dělala, jestli kvůli tomu, že tam nebylo zrovna teplo, nebo mé slávě, ale byla jsem jí za to nesmírně vděčná. Když už jsem tam byla skoro dvě hodiny, začala jsem mít menší obavy. Co když na mě zapomněla? Co když si to rozmyslela? Ptala jsem se sama sebe a nervózně se rozhlížela.

„ Přijede pro vás někdo?" zeptala se sestřička, která mi donesla teplý čaj a mile se usmála.

„ Měla by pro mě přijet přítelkyně, ale asi se někde udržela," řekla jsem a pousmála jsem se. Doufala jsem, že se brzy objeví a mé obavy se rozplynou.

„ Kdyby jste cokoli potřebovala, stačí na mě mávnout a pomohu," odpověděla a já s děkovným úsměvem kývla hlavou. Chvíli po odchodu sestřičky, jsem v dálce zahlédla blížící se Katherine. Měla jsem chuť se k ní rozeběhnout a skočit jí do náruče. Pro mojí smůlu, nemohla jsem. Vyčkala jsem a když byla u mě stáhla jsem si jí do pevného objetí.

„ Už jsem měla strach, že jsi si to rozmyslela a nepřijdeš," šeptla jsem jí do ucha a líbla jí na tvář.

„ Když něco řeknu, dodržím to. Kdybych s tebou nechtěla být, nepřijdu a nebudu tě žádat o odpuštění," odpověděla a utřela mi slzu, která se mi objevila na tváři. Společně s ochrankou jsme se vydaly ke vchodu a díky ní se i dostaly k autu do, kterého mi Katherine pomohla. Největší úleva přišla, když jsme se rozjeli pryč.

„ Jedeme rovnou do nového domu. S mými spoluhráči jsme ti zabalili a zbytek dovezou stěhováci, kteří dorazí chvilku po nás," řekla a já na ní vyvalila oči.

„ Jak jste to dokázali? Vždyť jsi neměla klíče."

„ Já ne, ale zapomněla jsi je u Lucy a ta mi je dala. Těšíš se?" zeptala se a chytila mě za ruku. Ruku jsem jí pevné stiskla a usmála jsem se.

„ Strašně moc. Miluji tě, Kath," řekla jsem a opřela si hlavu o sedačku. Čekala nás skoro dvou denní cesta do Calgary.