,, Pusťte mě k ní. Podívám se zda je vše v pořádku." Řekl lékař a já ho pustila k Jess. Když otevřela oči, vypadala zmateně a snažila se zorientovat.

,, Jak se cítíte? Víte kde jste?" Zeptal se a Jess se rozhlédla.

,, V nemocnici, hádám. A je mi, divně." Odpověděla a lékař ji začal prohlížet. Zastavila se pohledem na mne a usmála se. Úsměv jsem jí opětovala a dal jsem postávala bokem.

,, No vypadá to, že vše bude v pořádku. Nabereme pro jistotu krev a uděláme kontrolní testy. Když bude vše v normálu tak pozítří vás pustím domu." Řekl lékař a poté opustil pokoj. Sestra si vše připravila a nabrala Jess několik zkumavek krve. Když odešla tak jsem došla k Jess a pevně jsem jí objala.

,, Bála jsem se, že už se neprobereš. Že tě ztratím." Šeptla jsem a stále spočívala v jejím objetí.

,, To bych nemohla udělat ani tobě a ani ostatním. Moje snaha by pak přišla vniveč. Jsem ráda, že jsi byla se mnou." Řekla a přitáhla si mne do polibku. Polibek jsem jí opětovala a znovu se usmála. Pohladila jsem jí po tváři a posadila se na židli, kterou jsem měla u postele.

,, Jak se cítíš? Není ti nějak špatně?" Zeptala jsem se starostlivě a svírala její ruku ve své.

,, Když jsi tu ty, tak se cítím mnohem lépe. Ale popravdě je mi trochu špatně. Podáš mi pití?" Zeptala se a já se natáhla pro kelímek s čajem. Napila se a trochu zakřenila.

,, Chápu, není zrovna dobrý. Jako každý nemocniční čaj. Jsem moc ráda, že už jsi se probrala." Zopakovala jsem znovu s úsměvem.

,, To já také. Znovu mohu vidět tvůj neodolatelný úsměv."

,, Přestaň. Jess, je ti jasné, že si teď tak půl roku nezahraješ?" Položila jsem důležitou otázku a ona sklopila hlavu.

,, Jenom tři, protože do října máme přestávku. Ale i tak mi to bude chybět. Hlavně ty, protože se moc neuvidíme." Odpověděla a já se usmála.

,, Jak tě tohle napadlo? Uvidíme se tak často jak budeš chtít." Odpověděla jsem a nepouštěla její ruku ze své. Byla jsem skutečně šťastná, že vidím její úsměv a, že se cítí lépe.

,, Budete jezdit i do jiných měst, budete mít tréninky a spousty dalšího. Takže se neuvidíme tak často. Sama víš, kolik jsme toho měli v této sezoně." Řekla smutně a natáhla se pro hrníček s pitím. Trochu jsem jí pomohla, protože jí malém vypadl z ruky.

,, Stacey, možná je to hloupé, ale dostala jsem menší nápad. Aby jsme mohly být více spolu." Řekla opatrně a  pohlédla směrem k oknu.

,, Těch způsobu je spousta. Můžeme na jídlo, do kina, procházky. Ale pokud tě napadlo něco lepšího, tak povídej."

,, Nechtěla bys těch půl roku být u mě? Ušetříme si cestu k sobě a strávíme spolu tak více času." Odpověděla a já na ní zůstala zírat jak na blázna. Byly jsme spolu opravdu chvilku a tak jsem nad tímto nikdy nepřemýšlela. Měla jsem jí ráda, ale tohle mi přišlo děsně uspěchané.

,, Jess, tohle nejde. Budu za tebou jezdit a trávit s tebou svůj volný čas, ale tohle opravdu nejde."

,, Co nejde. Miluješ mě, řekla jsi to. Tak proč by to nešlo?"

,, Protože by to bylo děsně uspěchané. Ani nevíme zda nám to bude fungovat a už plánuješ tohle. Tohle opravdu ne. Řekla jsem to, to ano, ale ne kvůli tomu, že bych s tebou chtěla teď žít." Odpověděla jsem a postavila jsem se na nohy. Odešla jsem k oknu a opřela se o parapet. Nabídka to byla opravdu lákavá, ale bála jsem se toho.

,, Ty mě ve skutečnosti nechceš, viď? Jsi se mnou jen proto, že chceš, abych byla šťastná, viď?" Zeptala se a já se rozešla rychle k ní. Tyhle řeči jsem poslouchat nechtěla, nebyla to vůbec pravda.

,, Tohle není pravda, Jess. A nechápu, jak tě mohlo toto napadnout. Chci abys byla šťastná se mnou, abys měla důvod se usmát. Třeba k tomu za nějaký čas dojde, ale teď to nejde."

,, Já myslela, že by to šlo aspoň po dobu, kdy nebudu moct hrát. Že bych tam nebyla sama." Odpověděla smutně a stále se vyhýbala mému pohledu.

,, Nebudeš tam sama. Tak jako tady tak ani tam. Budu za tebou chodit a budu s tebou trávit, co nejvíce času. Ale spát budeme každá u sebe doma." Odpověděla jsem a ona se pousmála. Ale nebyl to ten úsměv, který jsem chtěla vidět. Byl chápavý, ale zároveň v něm bylo zklamání.