(Renesmee)

"Hotovo." usmála se po tří hodinách Jane a já si oddechnu. "Díky bohu." usmála jsem se. "Tak běž uklidím to s ostatními." "Tak to hodně štěstí, měj se." dám jí pusu na tvář a rozběhnu se z hlavní síně. Před ní se ale zastavím a jdu už normálním krokem nahoru, do nejvyšší věže. Je to jako můj 'koutek' nebo druhý pokoj když se konali hlasitější plesy. Často tam chodím jenom tak přemýšlet nebo si zpívat a hrát na klavír či kytaru. Ten talent jsem zřejmě zdědila po Edwardovi.

Vyjdu schody a zpod podložky přede dveřmi a vytáhnu klíče kterými odemknu a zamknu za sebou. Byl to malý pokojíček. Bez šatny, koupelny. Sednu si na mou postel uprostřed pokoje a podívám se z malého výklenku. 'Bylo by hezké vidět místo kde bych vyrůstala.' napadlo mě a chtěla jsem přejít k výklenku když mi někdo zaklepal na dveře. Zavrčím a přiběhnu ke dveřím které odemknu a otevřu. "Ahoj, nerušíme?" usmál se na mě Edward a já ztuhnu. "Zavrtím hlavou a odejdu od dveří. Když vešel on i Carlisle a Esme kteří s nim byla tak jsem dveře jenom zavřela a sedla si na postel. "Si sedněte." řeknu a když si sednou, zeptám se: "Potřebujete něco?"

"Chceme ti předat něco co ti patří." usmál se Edward a sedl si vedle mě. "Ok, a co to je?" zeptám se nedočkavě a i trochu nedůvěřivě. "Tohle." řekl a otevřel krabičku. Byl v ní náramek s podivným erbem. Když jsem se ale podívala pořádně, viděla jsem nápis 'Cullens'. Vytáhla jsem zpod trička druhý erb ale teď Volturiových. "Budeš mýt dva." usmál se Carlisle. "Měl patřit tvé matce." řekl Edward, vzal mou ruku a zavázal mi náramek kolem ruky. "Děkuju." usmála jsem se. "Není za co. To je tvůj pokoj?" zeptal se a já jsem přikývla. "Jo."

"Útulný." usmála se Esme. "Kdo to vymýšlel?" zeptal se Carlisle. "Já." pokrčím rameny. "Často jsem chodím třeba když se potřebuju uklidnit, nebo když jsou hlasitější akce." usmála jsem se. "Tak já půjdu." usmál se Edward a odešel. "Vy nejdete?" zeptala jsem se těch dvou překvapeně. "Ne. Tedy jestli ti to nevadí." řekla rychle Esme. "Nevadí." odpovím prostě a začnu si prohlížet náramek. "Máš talent." usmál se Carlisle. "Díky." usmála jsem se a zvedla jsem zvědavě hlavu. "Jaký je váš dům?" zeptala jsem se a zřejmě jsem je překvapila. "Je bílý a prosklený." odpověděla Esme. "A kde žijete?" ptala jsem se dál a oni si sedly vedle mě. "Ve Forks. Ale brzy se budeme stěhovat do Londýna." odpověděl pro změnu Carlisle. "A jaký bude tam baráček?" zeptala jsem se ale to už se rozesmáli. "Jsi nějaká zvědavá! Baráček bude jako vila někde dál od civilizace." cvrnkla mě Esme do nosu. "To bude hezký. Londýn je hezký. Jednou jsem tam s tátou a strýčky byla." zavzpomínala jsem.

"A co jste tam dělali?" zeptal se Carlisle. "Táta tam měl zneškodnit nějaký klan a tak byl málokdy doma. Byla jsem tam tedy převážně s Marcusem. Chodili jsme po památkách nebo jsme si jeden z druhého dělali srandu. Prý se hodně změnil od té doby co maminka přišla." usmála jsem se. "To je pravda. Ale to i ostatní." kývla Esme. "Renesmee, nechceš s námi zítra na lov?" zeptal se Carlisle a já se zašklebím. "Musím lovit zvířata?" zeptám se s odporem a asi jím tím vyrazím dech. Tedy, asi bych jim byla vyrazila dech kdybych mohla. "Ty lovíš lidi?" zalapala Esme po dechu a já protočím panenky. "Ne. Nosí mi jejich krev nesnesu totiž ten pohled. Jednou jsem zkusila ulovit jelena a málem jsem se pozvracela." přiznala jsem se. "Ne, nebudeš muset lovit zvířata." usmál se nakonec Carlisle. "Tak jdu. A víte kam?" zeptala jsem se. "Ne, kam?"

"Do lesa." protočím oči. "Ale jestli víte kde je."

"To víme, už jsme tu párkrát byli."

"Tak dobře. Uvidím možná vás vezmu jinam! A vůbec, jaká zvířecí krev vám nejvíce chutná?"

"Mě srny, Carlisleovi taky, Alici nejvíce antilopy ale ty těžko kdy najde a tak laně, Jasper s Emmettem medvěda, Rosalie lišky a Edward pumu kterou také málo kdy sežena a tak spíše jelena. Masožravci jsou prý chutnější než býložravci."

"Aha. Antilopy a pumy říkáš? Vezmu vás jinam! Daleko a jestli to táta povolí tak na dva dny jestli chcete. Najdete tam i ryse."

"A myslíš že to tvůj táta povolí?"

"Určitě." kývla jsem a usmála jsem se na ně.

"Asi půjdu za tátou, jdete taky?" zeptala jsem se a vstala. Jenom kývly a společně jsme šli směrem do hlavního sálu když jsem zaslechla padající brnění a rozběhla jsem se. Carlisle i Esme běželi vedle mě a ani nevím kdy se k nám přidal zbytek rodiny. Když jsem doslova vtrhly do hlavní síně, ztratila jsem dech...