Skupinka přátel seděla v kroužku a s tichým chichotáním sledovala, jak jeden z nich přidával do vody sůl. Seokjin byl právě vedle něj a byl jediný, kdo se nechichotal. Měl ale stejně potěšený výraz jako držitel solničky.

Jistě, na osolení vody není nic špatného, tahle voda ale měla pokrývat většinu planety, na kterou se Bůh rozhodl usadit lidstvo, rasu podobnou jemu samotnému a andělům. Proč by ale dělal Bůh další kopie sama sebe, když už měl anděly? Pravděpodobně nikdo nechápal jeho myšlenkové pochody, už se o to ale většina ani nesnažila. Někteří se s tím smířili a dále dělali, co jim bylo nařízeno, jiní dělali přesný opak.

Seokjin patřil do druhé skupinky, konkrétně do té Luciferovy. To ho uráželo, podílel se na většině neplech, sám dokonce vymyslel koncept mouchy, nedostalo se mu ale jinému označení než „Lucifer a spol.". Přesto se svého přítele držel, bavilo jej kazit Boží plány o idylické planetě Zemi.

Slané – a tím tedy pro lidstvo nepitné – oceány byly pro nejvyššího pravděpodobně poslední kapkou. Nad Luciferem se náhle objevil stín (jediný, kdo občas pro dramatičnost vrhal stín, byl Bůh), což jej pozastavilo v práci.

Nenastal ale další dlouhý proslov, jak čekali, výjimečně nebylo prohozeno ani jedno slovo. Úplně poprvé se ale konal fyzický trest. Andělé pocítili bolest, něco úplně nového. Nebem se ozýval křik, když se celé skupince oddělovala křídla od zbytku těla. Byl to pomalý, ale o to bolestivější proces. S křídly navíc ztráceli i svou moc. Seokjin sledoval vůdce skupiny, jak se i přes bolest křečovitě usmál na strůjce tohoto utrpení. V tu chvíli kromě prázdnoty po křídlech ucítil slabé brnění v prstech. Znovu získával sílu. Tahle ale byla jiná, hřejivější, mocnější.

To nebyl trest, Bůh chtěl padlé anděly. Stejně jako chtěl, aby později Eva utrhla ovoce ze stromu poznání. Žádná idylická planeta, zvrácená hra pro pobavení nejvyššího Boha. Úsměv byl opětován.

.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.

Druhá výzva z Drobných K-pop výzev, 307 slov.