ztratit tvář (čl. svým kompromitujícím činem, výrokem, ap., v očích veřejnosti, druhých ap.:) ztratit prestiž, dobrou pověst a být pokořen, zahanben

„... tvrdí, že jednala v sebeobraně. Na kamerových záběre-" „-lebrita byla dnes spatřena před-" „-vyvázla bez vážného zranění, což se ovšem nedá ří-"

Vypnu televizi a ovladač s hlasitým buch odhodím na konferenční stolek. Zabořím záda do pohovky, ale rychle se zas narovnám. Bez vážného zranění, odfrknu si, ani nemůžu normálně sedět. Jsem si jistá, že se mi nejen na zádech rýsují nepěkné rány z toho, jak se mnou někdo hodil o zem. Je zázrak, že jsem neskončila v nemocnici.

Na stolku mi chladnou hranolky, ale už na ně nemám vůbec chuť. Telefon mi tiše vyzvání vedle nich. Už poslední hodinu mu nevěnuju pozornost. Ani nevím, kdo mi furt volá, možná manažer, možná přátelé, nikdo důležitý.

Po dalších deseti minutách se nakonec natáhnu pro telefon a hovor přijmu: „No?"

Z druhé strany se ozve úlevný povzdech mého manažera, který vzápětí spustí sérii otázek. Nezapomene mi vynadat, že jsem na něj nepočkala, když mě tak pracně dostal z policejní stanice, a šla jsem domů po svých. Odkývu mu všechno a radši vynechám argument, že cesta autem by, vzhledem k blízkosti mého bytu k místu zadržení, nebyla o moc kratší.

Po několikátém ujištění, že jsem v pořádku, se mi podaří ho přesvědčit, aby mě nejel kontrolovat. Popřeju mu dobrou noc, protože i přes brzkou hodinu na mě začíná doléhat únava. Možná jsem i znuděná z naší konverzace. Každopádně se po telefonátu opravdu odeberu ke spánku. Usnout mi nejde tak snadno, protože žádná poloha není příjemná a každý pohyb jen provokuje další části mého těla k vysílání signálů bolesti. Únava nakonec zvítězí a já tak další den procitám sic rozlámaná, ale vyspaná.

Hmm, včera to zrcadlo tak ušmudlaný nebylo. V koupelně natahuju ruku, abych se zrcadlo nějak pokusila očistit, ale než se k tomu dostanu, když zahlédnu odraz své dlaně. Naprosto jasný a neušmudlaný obraz své dlaně. Zvláštní.

Přiblížím se blíž, ale stále nedokážu zaostřit na svůj obličej, jako by snad- ale ne. Sakra. Ne, ne, to se nemůže dít. Prosím, ne mně. Ne teď. Ne dneska. Ne nikdy.

Běžím pro telefon, abych si ověřila svoji domněnku. To se mi nemůže stát! Otevírám Google a klikám na novinové články. „Pohoršení mladou herečkou? Tvář Lee Yoomi zmizela týden před její první premiérou." Ne. „Známé tváři chybí tvář a my vám povíme proč!" Prosím. „Herečka Lee Yoomi se nezdá! Ze rvačky vyšla pomuchlaná ona i její pověst." Ne mně.

Na obrazovku dopadne první kapka. A druhá. A třetí. Další se mnou ale dopadají už na polštář. Ani nevím, kolik času uběhne, než znovu vstanu. Hodina? Deset minut? Ne že by na tom záleželo, ztratila jsem to jediné důležité – tvář. Bez ní je moje kariéra v troskách. Bez ní je v troskách celý můj život. Lidé na beztváře pohlíží s opovržením a já teď patřím mezi ně. Mezi vyvrhely společnosti.

Přišla mi nová zpráva. Od Asociace beztváří, která usiluje o zapojení svých členů do společnosti. Taková snaha mi vždy přišla zbytečná a ani teď si nedělám naděje, že by se kdy mohlo něco změnit. Nikdy jsem ani nepřemýšlela nad tím, proč by takoví lidé vůbec mohli být součástí nějakého společenství. Možná se ale já stávám součástí jejich. Stanu. Ve středa v Oldřišské 8. Dvě odpoledne.

Ale tak co, za zkoušku to stojí, říkám si, když o několik dní později nejistě otevírám dveře s číslem osm. Jdu o půl hodiny pozdě, protože jsem to tu vůbec nemohla najít. Vevnitř všichni vypadají stejně. Stejně jako já. Místem se line směsice konverzací a vůně domácích pochutin.

Postupuju dál do místnosti, než si mě někdo všimne. „Ah, ty musíš být Yoomi," ozve se mi za zády. Polekaně se otočím nad zmínkou svého jména.

„Jak jste mě poznal?" vypadne ze mě první otázka. Ostatní typu Kde to jsem? a Kdo jste? se rozhodnu nevyslovit. Ale dlouho mě nikdo neoslovil jménem a mně se docela začínala líbit ta anonymita.

„Tykej mi. Nemá cenu si hrát na formality." Nojo vlastně, jak můžu vědět, s kým si tykám a s kým ne, když ani nevím kdo je kdo. „Všichni jsme tu jiní, ač sdílíme obličej," pokračuje s tajemným usměvem, ale pak se na mě zazubí a dodá: „Vypadáš zmateně a vím jen o jednom nedávno odtvářněném člověku."

Myšlenky na to, jestli je „odtvářněný" vůbec nějaké slovo, odsunu stranou. „Mně přijdou všichni stejný."

„Ze začátku to tak přijde všem. Neboj, zvykneš si. Ale tady jde o to, že tu jsme spolu a že se chápem. Člověk potřebuje někam patřit. A když nepatříme mezi veřejnost, patříme mezi sebe."

Znovu se rozhlédnu kolem. Všichni vypadají spokojeně. Něco na tom asi bude. Záhadná osoba mi zmizí z očí zrovna ve chvíli, kdy mi někdo další podá bábovku. A možná o tom to všecko je.

O bábovce?

O bábovce. A o tom, že tu jsme všichni sami spolu.

.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.

Třídní literární časopis, 810 slov.

Aneb když se váš češtinář rozhodne, že jako třída vytvoříte literární časopis a pak ho budete prodávat. Moc výtisků se neprodalo, ale byla to sranda a celé nám to šéfredaktorovala @ANythinGEL, no není úžasná?

Povídka je z minulého roku, ale až teď mě napadlo ji vydat lol.