„Co to děláš?"

„Vanilkové latté," odpověděl mi, jako by snad bylo nadmíru jasné, co a proč dělá.

„Nikdo si ho neobjednal," odvětil jsem, zmaten, proč v téměř prázdné kavárně dělá latté, které jemu samotnému ani nechutná.

„Zatím," pousmál se na oplátku on. V tu chvíli jako na zavolanou zazněl zvonek nad dveřmi, kterými zrovna procházel zákazník.

„Jedno vanilkové latté, prosím."

Ah. Teď jsem měl ještě víc otázek. Sotva jsem zákazníkovi vrátil drobné, už jsem byl odháněn od kasy a nahradil mě kolega s kávou v ruce.

Pozoroval jsem jejich zvláštní interakci při předávání kelímku s jistým pobavením. Připadal jsem si jako při sledování dramatu, když se na tvářích mého kolegy objevil ruměnec.

Náhle byly všechny moje otázky zodpovězeny.

„Co tak kulíš oči?" ozval se kolega, když už byl záhadný zákazník pryč. Zamrkal jsem a zavřel jsem pusu, která se mi při mém prozření pod rouškou otevřela.

„Tobě se líbí!"

„Nelíbí," hlesl a bezmyšlenkovité si u toho třel jmenovku na košili. To dělal jen, když byl nervózní, snadno jsem jej tedy prokoukl.

„Ale líbí~" protáhl jsem, „Hyunjin má crushe!"

„Nemám. A přestaň tak poskakovat, děsíš zákazníky.

Přerušil jsem svůj oslavný taneček, ale stále jsem se zubil. „Hmmm, a proč se tak červenáš?"

Neodpověděl mi, místo toho si vzal utěrku a šel uklízet po odchozích zákaznících.

„Takže, kdy se to stalo?" zeptal jsem se další den, když jsem si všiml, že znovu dělá kávu pro někoho, kdo ani není v kavárně. „Týden jsem pryč a náš mote-solo Hyunjin si najde amanta?"

„Zas taková záhada to není," zabručel znovu se červenající Hyunjin, „chodí sem každý týden a v ten samý čas si objednává ‚Jedno vanilkové latté, prosím.', nešlo si ho nevšimnout."

Měl u toho zasněný úsměv a už jen z jeho výrazu bylo poznat, jak zamilovaný byl. To jsem mu i řekl. Zamručel v nesouhlas a s kelímkem přešel ke kase za zvuku zvonku nad dveřmi. Zákazník ani nestihl doříct svou objednávku, když mu můj kolega vrazil kelímek do ruky. Zaslechl jsem něco podezřele podobného slovům ‚zdarma' a ‚na mě'.

„Mohl jsi ho aspoň pozvat ven."

„Já vím," řekl Hyunjin zoufale a sedl si na stoličku, „když já vždycky tak zamrznu a sotva ze sebe dostanu větu."

Všiml jsem si, že v ruce držel bankovky, a zeptal jsem se na ně. To se ukázalo jako špatný nápad, protože Hyunjin vypadal ještě utrápeněji, jestli to vůbec šlo. „Řekl, že to nemůže přijmout. A já teď vypadám jako blbec." Rozhodil rukama, až mu bankovky vypadly z rukou.

Sehnul jsem se pro ně a všiml si malého papírku, který spadl mezi nimi. „Hyunjine, ty jsi marný případ."

„Já vím," povzdechl si.

Uchechtl jsem se a podal mu papírek. „Jeden Hwang Hyunjin, prosím," přečetl jsem, „nechal ti tu svoje číslo, blbečku."

.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.

Patnáctá výzva z Drobných K-pop výzev, 454 slov.

Po dlouhé době zase s další povídkou. Mysleli jste, že jste se mě zbavili, co? HA, smůla!